Žánr

Tolik lidí, tolik krve, tolik křiku... Kolik lidí už zemřelo? Já měl být mezi nimi. To já měl padnout jako první. Od čeho jsem Hokage? Abych se díval, jak moji lidé umírají? Ne! Já přece musím bojovat! Jenže jak? Žádné jutsu není tak silné, aby mu alespoň ublížilo. No ták. Mysli, Minato, mysli! Je to moje povin... Mám to! Třetí! Kde je sakra Sarutobi? Určitě bojuje...

„Hokage!“
„Hokage je tady!“
„Kde je Sarutobi?“
„Pomoc, prosím!“
„Kde je Třetí?“
„Yondaime Hokage? Že nás ochráníte před tou liškou, že ano?“

Údolí si tiše povídalo a událostech, které shlédlo před dvěma roky a které se tak podobají těm dnešním. Dva chlapci, které k sobě váže pouto přátelství, jež přesekává sekera s názvem pomsta. Pomsta, po které jeden z nich prahne. Která je jediným cílem jednoho z dvou bláznů. "Sasuke." roznesl se údolím šepot blonďáčka. Tichem byla jeho hlasitost zvýšena na řev. Černovlasý chlapec se pousmál. 'Stejný obličej jako vždy. Nezměnil se.' pomyslel si blonďáček a pevněji sevřel pěst, v níž držel kunaj připravený k útoku.

Japonsko...možná si říkáte, co to má s Narutem, sakra, společnýho? Ale jistě mi dáte za pravdu, že hodně. Vždyť nebýt těchhle malých drobných človíčků, přišli bychom o spouuusty kvalitních anime.
Mně osobně Japončíci nijak nevadí, příjdou mi spíš...roztomilí, jak si všechno fotí a vůbec, jaké mají zajímavé zvyky oproti nám, Evropanům.
A co si o tom myslíte Vy?
Můžete si vybrat z následujícíh čtyř stupňů:

1. ZATVRZELÝ VLASTENEC

Stáli tam len oni dvaja. Konečne sami. Konečne spolu. A predsa bola medzi nimi priepasť tak hlboká, že jej dno tvorilo samotné peklo...
Ak niekto urobí v živote osudovú chybu, je šanca, že ju napraví. Alebo aspoň ten niekto vie, že život, čo dovtedy prežil bol krásny, má veľa pekných spomienok. Ale čo zmôže človek, ktorý robil osudovú chybu celý svoj život? Taký, čo ubližoval svojim najbližším... A tým aj sám sebe. A prečo? rozmýšľal.
Pre h*vno!
toto slovo sa mi zdalo najvhodnejšie. Nepríjemne mi skrúca žalúdok...

Bol daždivý deň, keď Tsunade prvýkrát vošla do miestnosti. Práve tam, stretla skupinu lúdi, ktorých už dávno poznala. Bol to Jirayia, Kakashi, Gai a spol. Úplne na moľ.
„Už zasa?“ opýtala som sa. Vedela som, že odpoveď nedostanem.
„Tsunade!“ zvrieskol na mňa Jirayia.
„Poť si dať kúsok (čítaj sud) s nami!.“ Volal na mňa Kakashi.
„Ja nemôžem. Som Hokage.“ odvrkla som, hodila do seba pohárik a hneď som dostala druhý.
„Kde je Gai?“ spýtala som sa. Trošku im trvalo kým sa vykoktali.

[center] Za oknem svítí měsíc. Úplněk. Je čas se obléknout. Bereš si na sebe dlouhý, černý plášť s kápí, aby Ti nikdo neviděl do tváře. Přichází noc a do ulic se začíná valit mlha. Jde se tančit tanec. Tanec smrti. Tak, jako každý úplněk, začínáš tančit tam, kde jsi před měsícem přestal. Tak, jako každý úplněk, Konoha ztratí jednoho příslušníka Anbu. Nic a nikdo tomu nezabrání, ani to, že celá vesnice je na nohou.

Jednou se zlo objeví. Dokud se ale neobjeví, nemá smysl se s tím zatěžovat. Až přijde pravý čas, postavím se mu a budu bojovat do posledního dechu.
Tuto větu si pořád donekonečna opakovala. Vídala jí dokonce i ve svých snech, v řiši, kde byla v bezpečí. Každým krokem jejího života jí provázela. Dnes poprvé ve své víře zakolísala. Bariéry, které si za svůj krátký život stačila vybudovat, byli v jedné chvíly pryč.

O zlatém Kyuubi
Byl jednou jeden lovec Sasuke a jeho žena Sakura a ti spolu žili v prohnilé Orocháčově skrýši uprostřed lesa.
Tady prkno, tuhle prkno, samá díra, samá škvíra, prostě je to děsnej bejvák.

Sasuke chodil den co den s příborem do lesa a lovil zvěřinu.

„Prosím… prosím! Velebný pane… moje dcera.“

Červenovlasá dívenka sedí v lese opřená o strom a poslouchá to ticho, které se line široko daleko. Jen ticho, které je občas vyrušeno větříkem, který si pohrává s listím na stromech. Sedí a nic jiného nevnímá. Je úplně poblouzněna tím krásným a čistým vzduchem, který je všude kolem ní. Sedí a má zavřené oči. Relaxuje. Není nic jiného než ona, vítr a listí se kterým si hraje. Nevšimne si ani, že ji už nějakou dobu pozoruje mladík. Pomalu se k ní začne přibližovat. Sedne si vedle ní.
"Tak tady si Kushino."

Dívala se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlela nad sebou. Ta krajina na ni působila tak nějak uklidňujícím dojmem. Poslední dobou toho na ni bylo moc. Každý po ní něco chtěl, udělej tohle a potom támhleto, už pomalu nevěděla kde jí hlava stojí. Každý den tréning nebo nějaká mise. Vždy musela dělat to co po ní chtěli ostatní aby byla dobrá. Je ráda že Gai-sensei dostal ten skvělý nápad, vyjet si na hory. Ještě pár dní v tom každodenním cyklu a už by odpadla.

V Konohe zavládla ďalšia letná noc...Vietor mi divoko rozfúkal vlasy a taktiež pomaly, ale iste začal aj sušiť slzy.
Život vie byť krásny, ale aj zlý. Nespravodlivý... Zobral mi ťa. Práve keď som ťa našla, mi ťa neľútostne zobral. Možno to tak malo byť... Alebo skôr, možno to tak nemalo byť, teda, my dvaja sme nemali byť... Aspoň nie spolu. Ale ako tu bez teba prežijem?! Ako?!
Kričala som do tmy. No nikto mi nezakričal späť. Iba moja ozvena. Slová bolestne pravdivé a skutočné, až mi pretínali srdce.

„Svět je plný hloupostí a lží, které jsou nemožné až tehdy, když o nich začneme přemýšlet.... Jediné pravdy, které jsou, jsou ty, co jsou buď moc kruté, nebo pro určité lidi moc nepraktické, aby se dál šířili..... Třeba nehynoucí láska.... Jde to vůbec? Vždycky musí končit pláčem... Láska nikdy nekončí úsměvem.... Nikdy... Rozchod vždy zabolí... Přátelství? Nekonečná důvěra?

,,NÁSTUUUUUUUUUUUUUUUUUP !!!!!!!!!! " Zakřičela Konan , protože toho všeho měla dost .
Všichny členové Akatsuki se pomalu přesunuli do obývacího pokoje , kde už čekala Konan . Vypadala celkem hodně naštvaně .
Hned co se všichny členové posadily na něco co zdaleka připomínalo gauč , Konan si stoupla na stůl .
,,Néééééé" rozbrečel se Tobi .
Konan totiž rozšlápla ovladač od televize , která se jinak zapnout nedala . ,, Teď už nikdy neuvidim Pokémony a Červánka " brečel Tobi .

Naruto byl na misi společně s Shikamarem a Choujim. Měli za úkol najít člena AKATSUKI, který zaútočil na obchodníky a pozabíjel je. Naruto ani Shikamaru nevěděli, že Tsunade za nimi poslala další tým. Když shikamaru zjistil pozici a vymyslel plán, tak uslyšeli výbuch. Byl silný a blízko, proto se hned dali do akce, ale na to co uvidí, nebyli připraveni. Když Naruto se dal ihned do útoku pomocí rasenganu, ale to na co zaútočili tam nebylo, místo člena AKATSUKI ,tam byl v kalužích krve druhý tým.

Dvě duše… dvě těla… dva osudy… dvě různé mysli… jedna doba… jedna válka… jedno místo…

[i]„Nechceš?“
„Ne… Já… Omlouvám se, pane. Já… Já nemůžu…“
„Tak ty nechceš?!“
„Nekřičte… Nemůžu. Nemůžu…“
„A kdo tě sem sakra poslal? Proč tu sakra jinak seš, ty malá děvko?!“
„Já… Já nevěděla, že… Že to nezvládnu. Já… Omlouvám se…“
„Malá děvko, jenom to seš, to je všechno! Děvko… Udělám to, ať chceš nebo ne…“
„Nesahejte na mě! Ne… Prosím!“
„Pros si jak je libo. Stejně nikdo nikdy neslyší na tohle slovo… Aspoň ode mě ho neposlouchali celej můj život.“

Padající kapky deště už lezly na nervy mnoha lidem, ale ne jednomu.
On vnich viděl minulost.
Čekal na dnešní veřejnou popravu.
Vzpomínal na přátele na lidi, které zradil.
Byl to poslední ninja, který ještě věřil v ohnivou vůli, ale ta pozvolna uhasínala.
Život neměl lehký. Nejdřív ztratil rodinu, pak zabil svého bratra a bylo to k ničemu.
Člověk, který je zabil se skrýval pod maskou dítěte a nikdy ho nevzali v podezření.

[i]Naruto, Sakuro proč jste se obětovali místo mě?
Já si nikdy nezasloužil váš život.

Už to tak bývá, že duch Vánoc se vetře úplně všude a výjimkou není dokonce ani Akatsuki.
Byl Štědrý večer, venku vládl nečas a Pein neustále přecházel po místnosti a co pár vteřin hodil rinnenganem po svém výtvoru. Připadalo mu směšné, že ještě po tolika letech to pořád ještě musí dělat, ale nic s tím nesvedl. Tobi a Hidan pořád ještě věří, že dárky nenosí ostatní členové Akatsuki, ale Jashin a Ježíšek. Teda, Tobi věří na Ježíška a Hidan na Jashina.