Co zmůžu?

„Prosím… prosím! Velebný pane… moje dcera.“

Ta mladá vesničanka se na mě tak nějak zvláštně dívala. Mohlo jí být tak dvacet… možná míň. V náručí držela asi jednoroční děcko. Obličej dítěte byl zbarvený do červena a byl pokrytý mnoha kapičkami potu. Nemusela mi nic říkat. Hned jsem poznal, že to dítě bylo těžce nemocné. Uběhne možná týden… možná ani ne, a matka se bude muset se svým milovaným potomkem rozloučit. Bylo to kruté. To dítko bylo tak maličké, absolutně bezbranné a nevinné. Přesto ho zasáhla nemoc. Bylo to spravedlivé? Ne nebylo… co s tím ale já zmůžu? Položím ruku na čelo dítěte… je teplé… doslova hřeje.
„Nechť svatá síla očistí toto tělo od zlých duchů, a požehná mu při jeho další cestě.“
Stačilo tak málo… tak málo. V očích jí zajiskřilo vděčností. Uctivě se uklonila a potom mlčky, se slzami stékajícími po smutné tváři odcházela pryč.

O měsíc později jsem se dozvěděl, že to dítě za dva dny po mém požehnání zemřelo. Vždycky je to stejné…

„Pane…“

Ten starý mrzák sem chodil pravidelně. Jeho zjizvený obličej mě vždy trošku vyděsil. Veterán z dávných válek shinobi… bez nohy a se znetvořenou tváří. Kolik takových na světě asi je? Poklekl a sklopil hlavu. Moc dobře jsem věděl, co ho trápilo. Neutuchající bolest v pahýlu nohy a věčný hlad, svírající jeho břicho. Přátelsky jsem se dotknul jeho čela.
"Žehnám tomuto tělu, aby jej opustila bolest. Prosím všechny dobré duchy, aby zmírnili bolest této nebohé duše.“
Usmál se. Byl to nádherný pohled… a přeci tak hořký a plný soli. Pomohl jsem mu vstát a pokynul mu směrem k mým bratrům, kteří rozdávali všem potřebným skromné dávky rýže.

Snažil se jít rovně a hrdě. Věřil mému požehnání. Ach, jak bláhově moc mu věřil… a tak z něj dokázal načerpat nějakou zvláštní sílu. Víra je opravdu mocná věc…

„Ctihodný…“

Stál tam mladý hoch a vedle něj líbezná dívka. Nemuseli mi nic říkat. Moc dobře jsem věděl, o co půjde. Dva lidé v rozkvětu života spolu přijdou do chrámu… to může znamenat jedině svatbu. Usměji se na ně.
„Jděte prosím do zadních prostor chrámu. Tam naleznete odpovědi na své otázky.“
Poděkovali mi a vyrazili vstříc svému osudu.

Mohl jsem to udělat já… mohl… nechtěl jsem. Před týdnem jsem na slavnosti viděl to děvče s jiným hochem. Nemůžu… nechci… žehnat něčemu takovému! Už teď jsem toho nešťastného mladého chlapce litoval… ano litoval. To je totiž to jediné co umím… a zmůžu.

„Otče…“

Stála tam v odpoledním slunci prosvítajícím skrz okna. Ten pohled mě uchvátil. Mladá… krásná a plná života. Havraní vlasy jí spadaly po zádech jako dlouhé vodopády. Pleť měla skoro až mléčně bílou. Její oči… plakaly? Vyslechl jsem si její příběh a mé srdce sevřela úzkost. Jak smutný osud potkal toto nebohé stvoření. Byla mladá a naivní. Myslela si, že láska je vše, a že je věčná. Bláhově se zamilovala do jednoho chlapce… bláhově s ním počala dítě a myslela si, že on se mu bude chtít stát otcem. Její rodina ji okamžitě zavrhla, když se o tom všem dozvěděla. Zůstala na světě úplně sama… sama s tím rodícím se životem v jejím lůně.

Usmál jsem se a konejšivě jsem ji pohladil ve vlasech.
„Postaráme se o vás…"
Byl to slib. A já ho dodržel… ne každý slib jde ale dodržet úplně.

Zemřela při porodu. Celou tu dobu jsem ji držel za ruku, a utěšoval jsem ji. Nezemřela ale marně... narodil se jí zdravý a silný chlapeček.

Vzal jsem jej do náruče, a dal mu jméno „Chiriku“.