Here without you

Slovo úvodem

psala jsem to, když sem poslouchala jednu z mých nejoblíbenějších písniček Here without you, nakonec sem se rozhodla to napísat takhle...

Seděl jsem na hlavě Yondaimeho, mého otce. Už to byly tři měsice? Možná i víc. Umřela. Přímo v mojí náručí. Nestihl jsem jí pomoct. Obětovala se pro mě, dívala se na mě těma svýma krásnýma očima a usmívala se. Věděla to, že umře. Kapka deště dopadla přímo přede mě. Hustě se rozpršelo, nějak zvlášť mi to nevadilo. Nebe brečelo stejně jako já. Slaná kapka, jiná než ostatní, dopadla na skálu. Já jí pomstím, věděl jsem, že to dokážu. Dokážu? Musim. On musí zemřít. On…Uchiha Madara. Díval jsem se na Konohu. Viděl jsem jí všude, kam jsem se podíval.

„Víc neumíš?“ zakřenil se. Mlčel jsem. Místo odpovědi jsem se mu podíval do očí, které žhnuly rudou barvou, Sharinganem. Vyndal svou katanu, napodobil jsem ho. Byl to vyrovnaný souboj. Díky tréninku jsem se stal rychlejší. Nebylo vidět nic než záblesky. Vykrýval jsem všechny jeho útoky. Stanuli jsme naproti sobě. Oba jsme se snažili popadnout dech. Znova jsem se mu podíval do těch očí, plné nenávisti. Chytil mě do genjutsu, ukázal mi, jak zemřel můj otec, následně její smrt. Pořád to opakoval, ukazoval mi, jak jí zabijí. Nemohl jsem nic dělat, přívod chakry jsem zastavil, ale nic se nedělo.

Dostala mě z genjutsu, přestal jsem na chvíli dávat pozor, byl u mě, čekal jsem na smrt, místo toho mi na tvář vystříkla teplá krev. Nebyla moje, ale její. Chytil jsem jí do náručí.
„Sakuro…Proč?“ zašeptal jsem a snažil jsem se zapudit slzy.
„Ty…si pro mě důležitější než můj život…Já tě miluju…“ podívala se mi do očí a usmála se.
„Néé…Sakuro! Nenechávej mě tady…“
„Promiň, jednou se zase setkáme, ale ne hned…“špitla.
„Miluju tě a navždy budu….“ Pošeptal jsem jí do ucha. Usmála se a naposledy vydechla. Podíval jsem se na Madaru. V mých očích se zableskla červená barva. Obalila mě rudá chakra a obejvily se dva ocasy.
„Naruto ne!“ to bylo poslední , co jsem slyšel. Dorazili ke mně Kakashi-sensei a kapitán Yamato. Probudil jsem se až v nemocnici.

Zvedl jsem se ze skály, skákal jsem ze střechy na střechu. Už nadešel čas. Byl jsem mokrej až na kost, ale nevadilo mi to. Byl jsem u brány. Podíval jsem se na svojí hlavu, která byla vytesaná do skály, šestý… Včera jsem požádal Tsunade, aby to vzala na chvilí za mě. Porozhlédl jsem se po vesnici, tušil jsem, že je to naposledy. Věděl jsem, že Konoha bude v bezpečí, bylo v ní spoustu výborných shinobi. Pousmál jsem se a vyrazil jsem do lesa.

Hledal jsem ho, tušil jsem, kde bude. Teď jsem chápal Sasukeho pocity. Lehce jsem skákal ze stromu na strom. Našel jsem ho. Seděl na své soše v údolí konce. Skočil jsem na hlavu prvního.
„Tušil jsem, že brzo přijdeš…“ vstal a podíval se na mě.
„Tentokrát tě zabiju…“ zašeptal jsem. Aktivoval si Sharingan, napodobil jsem ho, ale místo Sharinganu sem aktivoval sage-mód. Pousmál se. Vytáhl katanu a rozběhl se po soše dolů, vytáhl jsem katanu a též jsem se rozběhl. Doskočil jsem na vodní hladinu a rozeběhl jsem se mu vstříc. Naše katany se střetly, v zápětí jsme od sebe odkočili. Vzápětí na mě zaútočil, lehce jsem jeho útok odrazil. Odskočil ode mě ještě dál, začal skládat pečetě, v tu chvíli se už na mě řítil obrovský vodní drak, nechal jsem v ruce rotovat chakru. Drak už byl u mě, trefil jsem ho Rasenganem a voda se rozstříkla všude okolo. Vzápětí jsem na něj znova zaútočil, nečekal to, sekl jsem ho katanou do pravého boku.
„Zlepšil si se…“ prohodil.

„Taky jsem se nestal šestým jen tak pro nic za nic…“ ušklíbl jsem se. Podíval se na mě. Začal ohromnou rychlostí vytvářet pečetě. Sledoval jsem ho a čekal jsem, co z toho vyleze. Objevil se obrovský ohnivý drak. Nevěděl jsem co dělat, voda přece jenom nebyla můj element. Vytáhl jsem kunai, který byl jiný než normální, pousmál jsem se, vytvořil jsem pár pečetí a hodil jsem kunai po Madarovi, ten se mu lehce vyhnul a ušklíbl se. Kunai se zabodla do sochy. Drak se ke mně začal přibližovat, pousmál jsem se a zmizel jsem ve žlutém záblesku. Objevil jsem se u sochy Madara byl ke mně zády lehce jsem k němu přiskočil. Nejspíš si mě všimnul až na poslední chvíli. Vyhnul se mi jen taktak. Začal jsem v ruce formovat Rasen-Shuriken. Hodil jsem ho po něm. Díky Sharinganu se mu vyhnul. Usmál jsem se. Přesně tam jsem ho chtěl dostat. Začal jsem vytvářet obrovské množství pečetí. Za mnou se objevil Shinigami.
„Zhebnem spolu…“ pronesl jsem. Madara nebyl schopen pohybu. Využil jsem toho a přiskočil jsem k němu. Hned jsem mu začal vytahovat jeho duši.

Pomalu jsem umíral, ale měl jsem úsměv na tváří. Nejenže jsem ho zabil, ale taky se s ní setkám. Konečně. Cítil jsem, jak mě opouští všechen život. Usmíval jsem se. Konoha nyní bude v bezpečí. Odcházel jsem pryč z toho hnusného světa plného bolesti, odcházel jsem do ráje za ní, věděl jsem to. Každý vidí ve svém činu něco dobrého, takže nikdo neskončí v pekle.
„Naruto…!“ skočila mi do náruče růžovláska. Obejmul jsem jí. Pohladil jsem jí po tváři.
„Všechno jednou končí, ale něco nového začíná“ vybavili se mi tyhle slova. Byly pravdivá, sice jsem umřel, ale byl jsem teď tady s ní a určitě se tu najde i Erro sennin a mamka s tátou. Objevil jsem se v Konoze. Stál jsem na své hlavě a díval jsem se dolů.
„Jednou se setkáme, ale né hned…“ zašeptal jsem do ticha.