Konec...

„Svět je plný hloupostí a lží, které jsou nemožné až tehdy, když o nich začneme přemýšlet.... Jediné pravdy, které jsou, jsou ty, co jsou buď moc kruté, nebo pro určité lidi moc nepraktické, aby se dál šířili..... Třeba nehynoucí láska.... Jde to vůbec? Vždycky musí končit pláčem... Láska nikdy nekončí úsměvem.... Nikdy... Rozchod vždy zabolí... Přátelství? Nekonečná důvěra? Jistě, každý má asi své přátele, ale nepřemýšleli jste někdy, aspoň na okamžik, jestli se vám někdy náhodou nestane, že vám vaši takzvaní přátele vrazí kudlu do zad?.... Jistě, svět není plný jen nepraktických věcí... Je plný naprosto originálních lidí, kteří mají své ideály a sny... Někteří praktické, jiní pošetilé... Tak ať... Každý žije jen jednou, tak ať po svém... Proč by měla být žena, co nechce mít děti, ale chce si svůj jediný život užít, považována za sobeckou a politování hodnou? Každý nechce skončit vdaná, s dětmi, bez svobody... Nemusím nic... Ostatní jen chci nebo nechci.... Musíš mě poslechnout.... Musíš to pro něj udělat... Musíš...! Musím?...ne, nemusím..! Pokud mě máš ráda, tak to pro mne uděláš!... Tahle slova jsou jen pouhé vydírání.... city jsou slabá stránka skoro každého člověka.... a moje obzvlášť.... C... Pokud mě má rád, tak mě do toho nebude nutit!.... Už mě to tu nebaví... Už nechci.... A co vlastně chci..? Chci umřít ale... mám...mám strach.... Dříve jsem se bála bolesti, ale bolest je tu jen proto, aby nás ujistila, že ještě žijeme, ne že už to vzdáváme.... Už se nebojím ničeho... Život je boj a sebevrah je ulejvák..... Tak ať... V životě jsem zažila tolik potup, že tahle je nejmenší, kterou jsem kdy zažila... Zažila....heh, zvláštní.... Cítím že se blíží můj konec.... Už nemám strach.. Je mi krásně.... Je nádherný pocit vědět, že brzy budu mít od všeho klid.... Ale, bude se mi stýskat.... Po všech..... Začínám být opět nervózní.... říznu se lehce do ruky a už teče trocha krve... Krev mě vždy fascinovala... Je uklidňující.... Mám chuť odtud utéct do vesnice a říct tomu, který mě celý život ignoroval, že ho už nemiluji...že už ho nenávidím.... Ale, nejde to... Už bych nedostala odvahu se sem vrátit... Už jsem se rozhodla, už necouvnu, jako jsem to udělala tolikrát..... Sbohem, ty krutý světe..... Měla jsem tě ráda.... Slunce je dnes obzvlášť nádherné..... Ale, už je konec.... Sbohem, mí přátelé..... Doufám..... Doufám, že budu aspoň teď, opravdu navždy šťastná..... Sbohem!“ dívka sedící na samém kraji srázu postavila. Sundala si svou pásku se znakem Listové a připevnila si ji na čelo. Z ruky jí stekl malý pramínek krve a lehce a neslyšně dopadl na její bělostné šaty, které vlály v jarním čistém a svěžím větru.
„Konečně si připadám, jako pravá shinobi....“a s touto poslední myšlenkou vykročila do prázdna a padala dolů, vstříc temným hlubinám tajemné rokle, která se stala jejím hrobem.
Nejde o to, kolik jsme v životě udělali věcí, kterých litujeme, ale o to, jestli jsme zemřeli šťastní.
Bez ohledu na ostatní, protože ten poslední pocit štěstí, s námi zůstane na věky. A Sakura toto štěstí měla.....
....Zemřela šťastná.....