Slovo z druhé ruky

„Nechceš?“
„Ne… Já… Omlouvám se, pane. Já… Já nemůžu…“
„Tak ty nechceš?!“
„Nekřičte… Nemůžu. Nemůžu…“
„A kdo tě sem sakra poslal? Proč tu sakra jinak seš, ty malá děvko?!“
„Já… Já nevěděla, že… Že to nezvládnu. Já… Omlouvám se…“
„Malá děvko, jenom to seš, to je všechno! Děvko… Udělám to, ať chceš nebo ne…“
„Nesahejte na mě! Ne… Prosím!“
„Pros si jak je libo. Stejně nikdo nikdy neslyší na tohle slovo… Aspoň ode mě ho neposlouchali celej můj život.“
„Já ho poslouchám. Vždycky vyslechnu prosícího člověka!“
„Blbá výjimka potvrzuje všechna pravidla, zlato…“
„Ale…“
„Heh. Nemluv už.“
„Prosím… Prosím, nedotýkejte se mě… Já z vás mám strach…“
„Strach?“
„Ano… Nechejte mě odejít. Prosím vás…“
„Myslíš, že tě nechám jít?“
„Já…“
„Ty. Ty seš tady a máš určitý postavení… A úkolem tvýho postavení je poslouchat, protože platím. A chceš přežít, ne? Chceš peníze, ne, sakra?!“
„Ne…“
„Ale chceš… A teď si tě vezmu celou… Vezmu!“
„Ne!“

Bylo ráno. Studené, deštivé a bílé ráno.
Znovu ty samé, ty stejné kroky, pomalé, opatrné, roztřesené. Každý krok křupal pískem Sunagakure. Byly hlasité a ona je slyšela, jako kdyby to byl jediný zvuk v celé vesnici, jako kdyby tu nebyly všechny ty desítky lidí, spěchající kolem ní. Úzkými uličkami, strašně úzkými.
Hlavou jí pořád zněla scéna ze včerejšího večera.
Ale chceš… Teď si tě vezmu celou… Vezmu!
Ze včerejšího večera, toho, kdy v ní začal vznikat nový život… Ví to. A nechce. Tak moc nechce. Nesnášela to dítě už teď.
Uličky ji mezi sebou chtějí sevřít. Chtějí ji zmáčknout, jako když se zaplácne moucha dlaněmi. Rychle, ji, otravný a zbytečný hmyz, chtějí ji sevřít a nikdy nepustit. Nevidí konec cesty, vidí jenom místo, kde právě teď je. Nic víc, nic míň. Nepotřebuje to. Nevidí obchodníky, kteří kvůli začínajícímu dešti rychle uklízejí zboží dovnitř. Nechce.
Ne!
Měla pocit, že se rozpadne. Tři, dva, jedna… Ale pořád nic. Stále dýchá, i když ji pálí v plících, v očích, v hlavě. Co se vlastně stalo? Bylo to tak zlé, aby tím ztrácela duši?
Zabilo ji to. Ji, tu, kterou bývala. Cítila v sobě, že… Že v ní nic není. Nic a přece něco…
„Slečno?“
Měla poslouchat. Otec jí to vždycky říkal: Poslouchej názory druhých lidí.
A teď, jedinkrát, poprvé, zapomněla. Hloupá, malá husa…
Varovali ji, že k tomuhle nemá chodit. Že bývá zlý… Ale ona šla, platí dobře přece. Napoprvé se chtěla trošku podpořit. Chudá. Ubohá a chudá bývala a stále je. Vytrhnout se z bídy není tak snadné.
Tím papírovým deštníkem na ni padaly kapky vody. Držela ho - překvapivě pevně - nad svojí hlavou. Byl úplně promočený, zničený a zářivě červený, mrholivé kapky si na něm podávaly ruce a slučovaly se v ty velké, které jí rozmývaly vrstvu bílého pudru, které jí rozmývaly kdysi pravidelnou černou linku kolem očí. Řasy se jí roztékaly po tvářích.
Jenom barva rudých rtů pořád přežívala, pootevřená a třesoucí se.
Zvadlá květina na vysokých dřevěných botách. Kdysi jí říkali geiša, jedna z posledních v Písečné. Jedna z posledních, která potřebovala peníze.
„Slečno, zastavte se!“
Někdo ji volá. Cítí, že to patří jí, v zádech má zabodnutý upřený pohled.
Nezastaví. Proč by měla?
„Slečno, prosím vás!“
Prosí? Ten slabý mladý hlas, podobný tomu, který mívala její sestra, ten prosil. Prosil.
„Prosím, zastavte!“
Není to její sestra, ta už ji nemůže volat. Ale tenhle hlas přece prosí…
Vždycky vyslechnu prosícího člověka! vrátilo se k ní ze vzpomínek.
Dotýkal se jí, hrubě…
Ne!
Zavrtěla hlavou a prudce se otočila, než si to rozmyslí.
„Co…“ zašeptala a rozhlédla se.
Pod balkónem nedalekého domu, těsně vedle otevřených dveří, stála jakási žena a mávala na ni.
Nezná ji. Nikdy ji neviděla.
„Prosím! Pojďte sem!“
„Co… Co potřebujete?“
„Pojďte!“
Pár křupavých kroků, jedno letmé odhrnutí si světlého pramenu z čela.
„Ano?“
„Slečno, prosím,“ začala ta žena, ale potom pokrčila čelo. Podezřívavě si ji prohlédla od hlavy k patě. Od těch vysokých, dřevěných bot, přes nedbale oblečené kimono, rozteklé černé linky a tenký papírový deštník, který by žádný logicky smýšlející člověk neměl roztažený uprostřed deště. Ale, po tom podezřívavém pohledu, usmála se a přikývla.
„Potřebuji od vás pomoc, slečno.“
„Proč zrovna ode mě?“ zvedla obočí. Ne, nic pro ni nebude dělat. Nemá chuť pomáhat… Nechá ji domluvit a potom půjde. Dál. Neví kam, ale prostě dál.
Žena, mladá, s černými vlasy utaženými do pevného copu, ledabyle mávla rukou a znovu se usmála:
„Jmenuji se Mizugawa, Mizugawa Temari.“
„Neznám žádné Mizugawy…“
„Vím, vím,“ zasmála se. „Vlastně já jsem zřejmě jediný dospělý člověk toho příjmení v naší vesnici... Manžel před půlrokem zemřel a rodiče už taky odešli.“
„Aha…“ Nevěděla, co na to říct.
Kolem pořád padal bílý déšť, silněji a silněji, ale dívka se nechtěla schovat pod balkon. Radši pořád spoléhala na svůj zářivě červený, promokavý deštník.
„Víte,“ vyslovila Temari hlasitěji, protože déšť pojídal její hlas, „jak jsem řekla, potřebovala bych od někoho pomoct.“
„Já už ale musím jít, promiňte…“
„Prosím, vážně to potřebuju.“
Zase prosí… Kéž by to otravné slovo přestalo existovat. Ze vteřiny na vteřinu.
„A… A o co se jedná?“ Pokrčila obočí a znovu si světle hnědé vlasy odhrnula z čela.
„Víte… Pojďte dál. Nejdřív vám chci ukázat svého syna.“
„Syna? Po-počkejte, Mizugawa-san… Co-,“
Ale Temari Mizugawa už stála ve dveřích kousek od balkonu a mávala na ni.
„Pojďte, pojďte!“
Prší. Doopravdy je jí zima… Kdyžtak může kdykoli utéct, odejít.
„Prosím, pojďte už, čas utíká!“
Samozřejmě…
Pomalu vešla do dveří, z nichž šla cítit jakási teplá vůně domova. Sklopila a zavřela zničený zářivě rudý deštník a nechala ho stát u stěny. Za chvíli se kolem něho udělala kaluž vody. Hned u vchodu si vyzula svoje vysoké dřevěné boty a dál šla jenom v bílých ponožkách.
„Pojďte!“ vyzvala ji Temari s úsměvem a zabočila hned do prvních dveří. Do těch, ze kterých vycházel hlasitý dětský pláč.
A dívka ji nejistě následovala.
Malý klučina s kraťounkými tmavými vlásky, obalený zelenou přikrývkou. Celý rudý v obličeji plakal a plakal a jeho matka ho z kolébky tišivě vzala do náruče.
„Pššt,“ šeptala mu. Jinak tu nikdo nebyl. Nikdo. Ale zařízené to tu bylo perfektně, draze a docela luxusně. Do takovýhle domů neměla dívka za celý svůj život ani jednu jedinou příležitost vejít.
„Tohle je Mizugawa Kankurou a není mu ani rok. Můj syn.“
„A-aha,“ hlesla dívka. Miminko se pomalu uklidňovalo.
„Pochováte si ho?“
„Ne, ne… Já… Já bych už asi měla jít…“
„Ale no tak, pochovejte si ho.“
Doslova jí ho vnutila, ale dívka za chvíli už cítila teplo toho zeleného balíčku. Dítě se smálo. Zřejmě nemělo nic proti cizím lidem. Přitiskla ho k sobě a zahihňalo se.
„Víte, tady máte,“ usmála se najednou Temari a na děťátko položila balíček bankovek.
„Cože? Ale… Ale já…“
Mizugawa zavrtěla hlavou.
„Ne, ne, nebojte. Já jenom… Potřebuju, abyste mi ho na hodinku pohlídala. Musím totiž rychle odejít, ale za hodinu se vrátím.“
„Prosím?“ vydechla.
„Ty peníze vám dávám jenom pro to, kdyby se vyskytlo něco, co by bylo nutně potřeba koupit. Doufám, že dva tisíce budou stačit…“
„Bože, vždyť je to roční výplata!“
„Jenom dýško… Samozřejmě, dám vám víc, až se vrátím.“
„Ale…“
„Víte, nutně to potřebuju. Připadáte mi jako žena, která ví, že svět je krutý, ale zároveň ví, že je důležité postarat se o ostatní… A navíc tu teď nikdo jiný nemá čas. Pořád je ta otravná válka. Takže… uděláte to pro mě?“
Dívka zalapala po dechu.
„Neblázněte… Já přece nemůžu.“
„Prosím! Jenom na hodinu!“
„Do-dobře…“
Proč to slovo, proč to prosím existuje?! Koneckonců, zabije ji to? O nic víc, než… než… tamto určitě ne.
„Tak jo, slibuju, že počkám,“ přikývla znovu. Řekla, že jí dá ještě víc peněz. Kolik? Kolik to proboha může být? Tu hodinu to určitě zvládne.
„Děkuju,“ usmála se Temari. Rychle si rozpustila svoje černé vlasy, kolem čela uvázala čelenku Sunagakure no Sato a zvedla palec. „Díky moc. Za hodinu jsem určitě zpátky.“

Nepřišla ani za hodinu, ani za týden.

Dívka z toho velkého prázdného domu ale neodešla. Nemohla. Rozhodla se počkat, slíbila to. A ta Temari zase slíbila, že přijde. Tak zatím bude čekat a starat se o toho chlapečka.
V domě objevila hodně jídla a peněz měla taky dost. Čekala.
Nějak za osm dní se začala naplno smát, jako předtím, když ještě žila její sestra. Dítě bylo vážně kupa radosti. Když ho chovala, roztomile se hihňalo, skoro nebrečelo. A pomalu si na sebe oba dva zvykali, jak ten klučina, Kankurou, na ni, tak i ona na něj. Cítila, že až Temari přijde, bude sem muset to miminko chodit navštěvovat. Chtěla se na něho dívat, jak vyrůstá. Už nedokázala nenávidět tahle malá stvoření. Ony za nic nemůžou…
Chodila každé ráno do blízkého obchodu kupovat mléko a základní potraviny. A pořád čekala.

Ale Mizugawa-san nepřišla už nikdy.

Své vlastní dítě, holčičku, pojmenovala po ní, aby se jí odvděčila.
Konečně cítila, že ten den, ten den, našla dno, od kterého se mohla odrazit.

***
A někdy potom přišel Gaarův táta…
Moc bych se chtěla omluvit za jeden zásadní sek. Udělala jsem z Temari Kankurovu mladší sestru, ale přitom je ve skutečnosti starší ona. Ale, omlouvám se, mě to takhle pasovalo víc:)
Nedokážu rozlišit, co má tohle být… Jestli je to to smutný, nebo to nadějný… Popravdě myslím, že se mi konečně podařilo dát tam něco z obojího. Ale radši tu o tom zas nebudu filozofovat.
A nechala jsem se inspirovat geniálním, úžasným, přeperfektním filmem Gejša

K názvu

Proč 'Slovo z druhé ruky'? 3rin3 mi poradila pojmenovat tuhle povídku "Slovo" (Díkýýý, trefila ses! xD), což se mi líbilo, protože se všechno točí kolem jednoho slova - prosím. Ale nakonec mi to přecejenom přišlo moc krátký... A druhá ruka? Prosím... To přece není už vůbec originální :)