Typ

Točím se. Točím se pořád dokola a vidím jen barevně rozmazané šmouhy. Hlava mě začíná bolet a žaludek se začíná otáčet. Chci přestat, ale nejde to. Nohy mě vedou a ruce se samy zvedají. Prosím nedělejte mi to. Zastavte se už! Proč prosím? Já chci padnout tiše k zemi a jen poslouchat tiché, neslyšné krůčky hmyzu. Tak proč na mě nic nepůsobí. Proč ten jed je neúčinný? Řekne mi to někdo? Ne….neřekne….není kdo, by mi to řekl…Já chci zemřít….

Kakashi se Shikamarem se na něho udiveně podívali.
„Veď nás, půjdeme za tebou,“ rozkázal Shikamaru. ANBU jenom přikývnul a vedl je k jejich cíli. Běželi městem a všichni si je udiveně prohlížely a divily se kam tak spěchají. Skupinka se zastavila před velkou budovou. Byla to nemocnice. Vběhli dovnitř. Hned ve dveřích potkali Tsunade, která po tom co se vzdala titulu Hokage se ujala nemocnice.
„Co se děje Tsunade-sama?“ zeptal se hnedka Shikamru.

Vyšla pred budovu kage a obhliadla sa naokolo. Takmer nič tu nepoznala a vôbec nevedela kam ma ísť, tak sa len slepo túlala ulicami tohto rozľahlého mesta. Míňala uličky jednu za druhou a šla tam, kam ju nohy viedli. Po veľmi dlhej prechádzke jej do nosa udrela vôňa niečoho lahodného a vtedy, akoby na zavolanie, sa ozval jej žalúdok, ktorý zabudla naplniť a teraz si pýtal jesť. Neváhala. Nechala svoj nos nech ju vedie. Po dlhom prepletaní sa medzi ľuďmi to konečne našla. Našla to miesto, odkiaľ na šírila tá nádherná omamná vôňa.

Sakurin plač
Bola skorá jeseň a slnko pomaly zapadalo, na ihrisku bol veľký hluk, nikto nemohol počuť jej plač.Každý sa hral ďalej, akoby tam ani nebola.Plakala.....nedokázala sa brániť proti narážkam na jej čelo.

Nepřítomně jsem se nimrala v jídle, zatím co Naruto si to vskutku vychutnával jako vždy.Měl už třetí porci a já nesnědla ještě ani polovinu té svojí.V tu chvíli jsem měla možnost si ho konečně prohlédnout.Byl vysoký, vyšší tak o půl hlavy.Teď, když si sundal čelenku, mu vlasy spadaly do čela a rostly divoce do všech stran. Modré oči se mu zaleskly spokojeností při každém dalším soustu.
Pousmála jsem se.Jsi sice „užvaněnec“,ale jsi zvláštní, Uzumaki Naruto.Musím uznat, že jsi dokonce kus hezkého chlapa.

Sasuke se na ni usmál, teď mu to došlo - jen si vyměnili těla.
Pomalu přstoupil k ní a celou ji obešel, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. Když byl za ní, plácl ji po zadku.
„Nazdar fešáku," zasmál se a postavil se vedle ní, ruku měl stále přiloženou na jejích hýždím. Bylo mu to jedno, stejně sahá jen na sebe. Jí to však tak jedno nebylo, i když si jen vyměnili těla, Sasuke se jí zdál mnohem otrlejší. Tohle si nedovolil ani Naruto.
Sakura z toho nebyla až tak moc nadšená, co teď?

Příští den po akademii už na Kohanu Gaara čekal.
„Ahoj Kohano-chan.“
„Čau, tak co ta mise?“ vyhrkla nedočkavě.
„Počkej, tady ne..“ zavrtěl hlavou Gaara a podíval se po několika dětech, které si je měřily nenávistným pohledem. Kohana s Gaarou zamířili do stínu nějaké budovy.
„Tak co? Povídej!! Nemohla jsem kvůli tomu ani dospat!“ dorážela Kohana.
„Je to mise do vesnice ukryté v Dešti. Podrobnosti neznám…..“ pokrčil Gaara rameny.
„Máš někoho odkráglovat (zabít)? Nebo se jde pro supertajný svitek?“

„Hele, Shikamaru ta holka zrána se na tebe dívá." řekl Chouji.
„Cože??? To je otrava." řekl Shikamaru.
„No nekecej jde vidět, že ji balíš."
„Já..ne... No, tak jo líbí se mi." řekl Shikamaru.
„Hele nezačínej si s ní. Copak nevíš, kdo je její brácha??" upozornil Chouji.
„No jo, Gaara není zrovna přátelský tip, ale ona je jiná... je úžasná."
„Jo, hele tak to je mi jedno, ale nerad bych stál nad tvým hrobem." rýpl si Chouji.
„Nepřeháněj, beztak by mě nechtěla. Ale to je jedno." řekl trochu smutně Shikamaru.

Malý chlapec stál nad památníkem. Nad památníkem hrdinů, na které by se zapomínat nemělo. Stál tam sám a plakal. Nabyl tam jenom chvíli a také tam nebyl poprvé. Lidé ho tu mohli vidět často.
„Už jsi tady zase?“ za něj přistoupil vůdce jejich vesnice. Chlapec si ho předtím nevšiml, ale teď se zarazil.

Naruto, Yuu a Hinata se ocitli na louce před lesem smrti. Naruto okamžitě začal vzpomínat na tým 7. Smutnýma očima přejížděj hrůzostrašné a mohutné stromy co přesahovali snad 50m. Hinata si vzpomněla jak se tady setkala s Gaarou a jeho týmem. Při téhle vzpomínce ji přeběhl mráz po zádech raději se podívala na Yuu, která se zděšeně dívala na les.
„Yuu?“ promluvila opatrně Hin a dotkla se jejího ramene. Yuu se ji strašně lekla a tak rychle uskočila. Když zjistila, že je to jen Hinata uklidnila se.

„ Hinata, zvolaj svoj tým, budete ako posile pre tým Haruno. Mam zle tušenie že to sami nezvládnu“.
„ Áno. “ povedala Hinata a rozbehla sa k smerom k hlavnej bráne.
„ Kto je ten ninja a čo chce? “ pýtala sa Tsunade samej seba.

„ Naruto!!! “
„ Sakura nechaj ho tak, ten Anbu ma pravdu je to zradca zaslúži si umrieť. “
„ Ako to môžeš povedať Shikamaru. Ako??! “
„ Veď je to tvoj priateľ alebo sa pletiem? “pokračovala.

Už se málem naše rty dotkly, když v tom někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vstoupila dívka s fialovými vlasy a Byakuganem. Hned po tom co nás spatřila se její tváře se začaly třpytit kapičkami slz.
„ Eh..Hinato...Sakura přestala dýchat, tak jsem ji chtěl dát umělé dýchání......“ vymlouval se Naruto, kterému bylo očividně trapně. Bohužel, mě bylo taky.

Orochimarovo doupě

T.a.r.a.n.e.e prchala chodbou. Ten útěk už se jí samotné zdál poněkud zdlouhavý. Zabočila a ocitla se v místě, kde nebylo vůbec nic vidět. Že by slepá ulička?

„Ještě jednou,‘‘ křikl Madara růžovovlasou ženu. Pokoušel se ji něco naučit, ale stále měla ty své vražedné umysli a místo, aby dělala to co jí říká. Snažil se ji naučit nějaké jutsu, ale kladla odpor. Znovu ji uhodil, myslel si, že pevnou rukou ji naučí poslouchat. Ale značně se mýlil, věčnými nadávkami a bití si ho ještě víc zhnusila a poslouchat ho bylo jediné co bylo nereálné. Znovu se ji nedařilo, uhodil ji tedy znovu, jedno z chapadel poměn chňaplo, ale díky jeho rychlosti se lehce vyhnul.

„Jaká je dnes ta obloha krásná a ty hvězdy jak krásně září.“
řekla Hinata, zadívala se na oblohu a pak se na Naruta začala zasněně dívat.
„Teď je moje chvíle musím mu to říct, ano udělám to teď,“ říkala si Hinata v mysli.
Naruto se otočil a všimnul si že Hinata je od něj pár centimetrů, dívala se na něj tak zasněně.
„Hin máš tak nádherné oči, jako kdyby si v nich mněla ty nejzářivější hvězdy na obloze.
K tomu máš nádherně stříbrnou pleť v tom svitu měsíce na které máš malinký růměnec.“

Tak ma asi kopol prúd a rozhodla som sa to len tak rýchlo neukončiť.... Neviem, či som urobila dobre.. Ale, to radšej posúďte sami.

KMNP...007= Pečate a Problémy

Väzenie v Akatsuki

-Akú pečať?!- vybehla naňho naštvane.
Toto sa jej prestávalo páčiť. Prestávala mať situáciu v rukách, pod kontrolou a to ju dosť znervózňovalo.

"Kde to jsem?" rozlepil Pein oči a díval se na nepříjemně svítivě bílý prostor. Stále viděl poněkud rozmazaně. Všimnul si svých kolegů a přítelkyně, kteří ještě podřimovali všude možně vedle něj. Uviděl, že se jeden z jeho přátel nejspíš taky vzbudil. Už si začal zvykat na světlo, které ho všude obklopovalo.
"Šéfe?" zamžoural černovlasý mladík a snažil se zaostit muže s rezavými vlasy.

…ANBU!
Kakashi vstal a otevřel mu okno. Bohužel zapomněl, že se otevírá směrem ven, toho ANBU tím oknem praštil a ANBU letěl dolů. Kakashi se lekl, že asi bude muset znovu do nemocnice. Ale pak se ze zdola ozvalo:
„Ku*vadrát! Před dvěma rokama jsi do mě vrazil, srazil na zem, no a dnes mě málem shodíš ze šestého patra!“
Kakashi si oddychl. Běžet do nemocnice se mu totiž moc nechtělo.
ANBU se vyšplhal nahoru a posadil se na rám okna a pokračoval:
„Máš jít za Tsunade do kanceláře.“
„Cože? V jedenáct hodin večer?“

[i][center]Už odmala byl jsem chladným člověkem,
co neraduje se úsměvem a nesmutní brekem.
Nevěděl jsem, co je láska… nikdy jsem ji nepocítil.
Nevěděl jsem, co je přátelství… nikdy jsem ho nedocílil.
***
Bloudil jsem životem jako prázdná schránka,
moje duše vypadala jak nepopsaná stránka.
Neměl jsem city a nesměl jsem je znát,
že PRÝ budu silnějším, když nebudu mít rád.
Brzy jsem zjistil, že takhle to není…
když dostal jsem misi v Ohňové zemi.
Utvořili jsme tým, s těmi dvěma lidmi,
nemohl jsem si vybrat líp, oba hýřili emocemi.

Bylo pozdě večer, poslední hosté už opustili Ichiraku ramen. Ayame už měla vše umyto, uklizeno a navrch vymydlená okna, a klidně mohla jít spát. Mohla. Přesto se usadila na barovou stoličku a vyčkávala...

Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře. Něžně se usmála, skočila ze stoličky a otevřela.
Stál tam a smutně na ni kulil oči.
"Jen pojď dál," usmála se, "ty dobře víš, že tomu tvému mangenkyou sharinganu já nikdy neodolám."
Plaše se usmál a vstoupil do místnosti.