Vysokou rychlostí - část II.

Vysokou rychlostí - čast druhá - Setkání

„No, myslím, že už můžeš jít,“ sdělili mi druhého dne. Šla jsem ulicemi probouzející se Listové, opatrně našlapovala na levou nohu a přemýšlela, jestli můj pokoj ještě vůbec bude existovat. Rozrazila jsem dveře. Zvedla se oblaka prachu, pavouci zděšeně začali prchat do tmavých koutů. Otevřela jsem okno a popadla koště.
„Sladký domov,“ zacukrovala jsem na první víc-jak-čtyřnohou potvoru a nemilosrdně hnala všechno nepotřebné smetí – prach a pavouci hlavně – ven ze svého obydlí. Když jsem konečně odložila prachovku a můj příbytek byl přibližně ve stavu, v jakém jsem ho tehdy zanechala, rozhodla jsem se zajít si na oběd. Ještě stále jsem neměla nové oblečení – dokonce ani čelenku, ta stará se mi rozpadla, tak jsem šla jen v obyčejné sukni a tričku, co jsem našla pod postelí v krabici. Toto oblečení bylo naštěstí ušetřeno jak pavouky, tak prachem.

Právě jsem procházela jednou ulicí, když se mi levá noha podlomila. Klečela jsem uprostřed cesty a rozmrzele civěla na svůj stín.
„Hej, nee-chan, jsi v pořádku?“ ozval se hlas seshora. Zvedla jsem hlavu. Blonďatý klučina s ochranou čelenkou Listové se na mě díval s trochu ustaraným výrazem. Přikývla jsem, přenesla váhu na pravou nohu a postavila se.
„Co, chlapče, kde dostanu nejlepší oběd?“ zakřenila jsem se na něj. Byl mu snad okolo dvanácti let.
„Zavedu tě tam!“ chytil mě za ruku a táhl mě tam. Je pravda, že jsem na svůj věk opravdu nevypadala. Vlastně jsem vypadala tak na těch šestnáct, čili o deset let mladší. Ani jsem si nepovzdechla, jen jsem za ním pokulhávala.
„Jsem Uzumaki Naruto,“ představil se cestou a dozvěděla jsem se hned také, že se jednou stane Hokagem.
„Já jsem Meiri,“ usmála jsem se. Nepotřeboval znát mé příjmení, které jsem těžce přijala i já.
„Ichiraku ramen?“ podivila jsem se, když jsem uviděla cíl cesty.
„Je nejlepší!“ potvrdil mi Naruto. Nic jsem nenamítala, je fakt, že ramen patřil mezi má oblíbená jídla.

Pobaveně jsem sledovala toho chlapce, jak dojídá druhou misku. Mně stačila jedna, abych byla plná. Když jsem pak viděla jeho zamyšlený pohled do žabí peněženky, rozhodla jsem, že jsem ho pozvala.
„Jseš skvělá, nee-chan!“ zářivě se usmál. Oplatila jsem mu úsměv a rozloučila se s ním. Milý kluk.

Vrátila jsem se zpátky do svého příbytku. Před dveřmi už ležel objemný balíček, tedy balík, s novým oblečením. Protekce opravdu není špatná věc, zvláště, když ji máte u správných lidí. Rozložila jsem balík na posteli. Kalhoty, košile, výborně. Vesta, ještě lepší. Nová čelenka, úžasné. Cože, i nové boty? Spokojeně jsem se usmála a převlékla se. Čelenku jsem si přivázala na pravou paži, obula si boty a až na cestě k drahému Hokagemu si dala svůj černý šátek kolem krku. Cítila jsem se mnohem líp, když se mě u pasu tížilo pouzdro se zbraněmi a na pravé noze další. Vypadala jsem úplně stejně jako ve čtrnácti. Můj obličej možná jen ztratil částečně ten dětský výraz. Rudé vlasy zůstaly rudé a stále si udržovaly svou délku těsně pod lopatky. Nestříhala jsem je nakrátko, možná i proto, že se mi nechtělo. A taky to tetování na pravém rameni, které ale stejně nebylo vidět. Zastavila jsem se před dveřmi Hokageho a zaklepala.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř. Jasný hlas rozeného vůdce. Opravdu nebezpečné neuposlechnout.

„Ah, to jsi ty,“ přikývl Třetí.
„Můžu se pokusit být někdo jiný, ale nebude to tak přesvědčivé,“ ozvala jsem se kousavě. Hokage mi jen věnoval jeden ze svých pohledů a nahlédl do papírů na stole.
„Čtvrtý Hokage tě poslal na docela dlouhou misi. Já osobně si myslím, že...“ začal povídat. Z jeho pracovny jsem byla propuštěna až za půlhodiny, ovšem musím přiznat, že mi to přišlo jako půl dne.
„Uf,“ vydechla jsem, když jsem zavřela dveře. Hokagové se prostě nezmění, musí všechno dlouze okecávat. A to mi jen řekl, že mám teď týden volno od S-misí. Šla jsem se projít.

Soustředila jsem chakru do pravé ruky a vytáhla se na plošinu. Stála jsem na skále, do níž byli vytesáni Hokagové. Vítr si pohrával s mými vlasy. Líbilo se mi to. Najednou jsem ucítila pohyb zprava. Uhla jsem a naštvaně použila svůj nový trik – vytvoření klonu, který odpoutal pozornost a hned na to jsem udeřila protivníka vší silou do břicha. Ten odletěl pár metrů dozadu.
„To je ale nechutný zvyk, útočit na někoho zezadu,“ zamračila jsem se na něj. Muž, snad o stejně starý jako já – ovšem ten na svůj věk alespoň vypadal. Měl čelenku Listové, která mu zakrývala levé oko. A ty bílé rozcuchané vlasy mi někoho připomínaly...
„Hatake...Kakashi?“ zeptala jsem se nejistě. Překvapeně vzhlédl.
„Znáš mě?“
„Aha, tak jsi to ty. Stále nosíš masku? Bojovali jsme spolu na chuuninských zkouškách,“ připomněla jsem mu. Nemohla jsem zapomenout na nejlepšího protivníka, kterého jsem kdy měla. Přikývl.
„A ty jsi v tom případě...“ začal.
„Meiri,“ strčila jsem ruce do kapes a na chvíli zaváhala, „Uchiha Meiri.“
„Tak přeci jenom z klanu Uchihů.“ Pokrčila jsem rameny.
„Nijak se tím nechlubím. Vlastně je mi to dost nepříjemné, protože nevím, proč mi to zatajili,“ zadívala jsem se na zapadající slunce. Kakashi vstal.
„Bylo úžasné, jak ses vyhnula mému útoku,“ řekl. Pokrčila jsem rameny.
„Nebylo na tom ani moc úžasného, je to mé Kekkei genkai. Stejně jako Sharingan. A vůbec, proč na mě točíš, když jsme ze stejné vesnice?“ zavrčela jsem na něj.
„Ujela mi noha.“ Že se mi to jen zdá, že se usmívá?
„Jistě,“ vrátila jsem mu zářivý úsměv alá Naruto. Slunce pomalu klesalo za obzor.
„Asi už půjdu. Jsem ráda, že jsem tě po těch letech zase potkala, Kakashi. Někdy bych si s tebou dala ráda souboj.“ Obrátila jsem se k odchodu, ale levá noha, která nebyla ještě úplně v pořádku, pode mnou znovu podklesla. Už podruhé jsem klečela na zemi a naštvaně svírala ruce v pěst.

„Jsem v pořádku,“ ohradila jsem se, když mě Kakashi zvedl.
„Opravdu?“ podíval se na mě. Opatrně jsem přenesla váhu na levou nohu a okamžitě se chytila Kakashiho, protože má končetina odmítla nést jakoukoli váhu.
„Tak možná ne tak docela,“ připustila jsem. Opřela jsem se o Kakashiho a krátce mi blesklo hlavou, jak asi vypadá pod maskou.
„Víš, co znamená rekonvalescence?“ zeptal se, když jsme procházeli ulicemi zešeřelé Konohy.
„Zotavování těla po nemoci, ne? Však to dělám,“ odtušila jsem.
„Opravdu?“ Vyhnula jsem se jeho pohledu.
„Můžeš za to ty,“ zaškaredila jsem se pak na něj, „kdybys na mě nezaútočil, došla bych domů po obou nohách.“
„Omlouvám se.“ Pomohl mi dojít domů, rozloučili jsem se a on odešel. Doskákala jsem po jedné noze k posteli a rychle probrala hromádku dopisů, co ležely u rohožky. Nic životně důležitého, alespoň na první pohled ne. Zhasla jsem světlo a šla spát. Zítra je taky den.