Typ

Už to bylo měsíc, co se vrátila do Orochimarova úkrytu. A stále nedokázala zapomenout…na ty chlápky v černých pláštích s rudými mraky. A hlavně na jednoho z nich…Kytičku, který toho pro ni tolik udělal…a pak ji zradil.
Nebo snad…?
Znovu v ní zahlodaly pochybnosti. Vždyť… tenkrát jí chtěl něco říct… a ona mu to neumožnila.
Teď už litovala.
Litovala, že nemlčela a nevyslechla ho.
Litovala, že odešla.
Litovala, že je teď zde.
Litovala, že je…blbá.
Jak jen mohla Orochimarovi věřit…? Jak jen ho mohla obdivovat? Jak jen mohla…

Na bojišti vládlo mrtvolné ticho. Všude byla krev a mrtví konožští a zvuční shinobi. Nikdo nezůstal živý. Po vražedné bitvě uplynula hodina a nikdo se nikdy nedoví, co se dělo po té strašné bitvě. Zbyl jen jeden legendární sannin, a to Orochimaru, který se chystal o nadvládu Konohy, Suny a dalších vesnic. Ale mělo by to tak skončit? Měla by být všechna ta snaha zmařená? Měl to být osud a mělo by zlo vyhrát nad dobrem? Ne! Nemělo by to tak být! Ale kdo pro to něco udělá?

Předem upozorňuju, že to vzniklo v době naprostý nudy, takže to je opravdu o život. Nedoporučuju, aby si to četly slabší povahy.... =) Ale ne dělám si srandu, přečtě te si to kdo chcete.

„Hokage-sama!!!“ ozval se ječivý hlas Shizune.
„Co se zase děje Shizune?“ odpoví nevzrušeně hlas, ze kterého je slyšet, že by byl mnohem raději, kdyby se nic nedělo.
„Orochimaru…“ ozve se z chodby a za chvilku dveřmi proletí Shizune a jako blázen ukazuje z okna na hlavní bránu.

Uběhlo pár hodin, ale všichni stále zůstávali ve svém úkrytu. Snažili se odpočívat a Sakura pořád pobíhala a starala se o zranění.
„Kakashi-sensei?“oslovila po chvíli starostlivě Kakashiho. Zvedl hlavu a přerušil tok svých myšlenek,aby dal najevo, že Sakura může mluvit dál.

Neviem, či som urobila dobre, ale je tu "pokračovanie" (alebo veci, ktoré som predtým stratila..oops) poezie *CHRISTMAS TIME*!!!
Tak nech sa páči ;)

Začneme..

Starý Hokage nech sa ujme kolied spievať,
nech mu od spevu začne hrdlo ochraptievať,
Konohamaru nech ho buchnátom pochváli,
nech starého zby skončia v Orovom pohári,
nech Oro sa začne protézou zadúšať,
Kurenai nech sa ju odhodlá vyskúšať,
Shino nech sa na tom kŕčuje,
Ino nech mu jednu daruje,
Guy nech sa opíjať začne,
a tým tento príbeh načne

*CHRISTMAS TIME(2)*

-----------------
„...ako si myslíš, že sa odtiaľto dostaneš? Si proste... akoby som to nazval... hm...“
„Ty...!“
Sasuke sa odtiahol od mreží. Vytvoril si tak odstup od Naruta. Jeho úsmev zrazu zmizol a nahradil ho vážny výraz tváre v ktorej hralo akési teatrálne pobavenie.
„Nepokúšaj sa prebudiť tú potvorku v sebe...“

Ukonejšit tvé srdce bolavé,
klesnout s tebou do temna,
dotknout se vzpomínky slzavé,
a probudit tě ze sna.

Obraz tvého úsměvu pomalu mizí mi v dáli,
nahrazen smutkem a bolestí,
mohou za to věci, které se udály,
kde jsou ty oči plné radosti?

Konejším tvé tělo,
avšak srdce je stále chladné,
nebije tak jak by mělo,
dotkl ses smrti zrádné.

Konejším sebe samu,
že nedokázala jsem vrátit ti život,
od počátku jsem věděla, že tě klamu,
neprosím o milost.

Ukonejšit tvé srdce bolavé,
nepovedlo se mi,

Kdoby ich nepoznal neviem,
sú všade no nikde zároven,
držia nad nami stráže jak anjely,
obetovať život pre iných to sú oni,

tasia zbrane behom stotiny,
po ktorych ostavaju otvorene rany,
pečate, znaky rúk všetko to je,
neznamená to byť ninja pretože,

oni musia mať rozum, silu, srdce,
musia mať skúsenosti všeobecne,
ak im čo iba jedna položka chýba,
spadne, lahko objaví sa chyba,

Shinobi pripravený pre zem svoju umriet,
pripravený nepriateĺom do očí hladieť,
nevieš hádaš a riešiš hlavolamy,
jak porazit nepriateľa, čo urobí??

Dveře se pomalu otevřely, ten neznámý opatrně vešel. Pozorně se rozhlédl kolem a zamířil si to za těmi zajímavými zvuky za dalšími dveřmi. Zaposlouchal se.
„Přitlač, jo to je ono,´´ kvílel někdo za dveřmi. Zarazil se, podle zvuků už začal odhadovat, co se tam děje. To vše ale nekončilo.

Bílá: Seš si jistej? Myslím tím, je tam málo jogurtů!
Černý: Myslíš ty taky na něco jinýho než jídlo?
Bílá: Na naší Malwa-Nee-chan a na tebe, Černý!
Černý: To je jedno. Tohle je taková blbůstka co sme vymysleli na Hudebce (Sláva úče Hřebíkové za její trpělivost a nadání!) a s Nee-san to domysleli do konce.
Bílá: Radši si to řekněte jako normální báseň, líp to vyzní.
Černý: Tak a dost keců tady to je:

Kráčím po cestě zahalenou tmou
hlas v hlavě pořád dokola zní
co dál s duší moji bezradnou
kdo jí nakonec jen zachrání?

Zima mocná, krásná i zlá
všude kolem poletuje sem a tam
sněhová vločka do rukou mi padá
sevřenou v ruce ji mám.

Tma je čím dál hlubší
ztrácím se po cestě pořád dál
slyším jak vítr kolem mě sviští
svoje hříchy si zde v mrazu odpykám.

Hlas v hlavě pořád dokola zní
nerozumím co se snaží říct
celou cestu mě pomalu provází
přáním je hlavu čistou mít.

Všechno je zmrzlé necítím ruce

Itachi vedl Tenshi do jedné z chodeb, které neznala. „Kam jdeme?“ Chtělo vědět děvčátko.
„To je překvapení.“ Zatvářil se tajemně a dal jí na srozuměnou, že už by se neměla dál vyptávat.

Došli společně až do místnosti, kde Hidan, Kakuzu a Kisame „hospodařili“. „Tomu říkáte učebna?“ ušklíbl se Uchiha. „Vždyť jste akorát přesunuli skříně do rohu a natlačili stoly k oknům.“
„Chceš si snad stěžovat?“ vyhrožoval mu bělovlasý zaťatou pěstí.
„Co se tu bude dít?“ Tenshi zmateně hleděla na všechny v místnosti.

Akademie v Suně se rozzářila mnoha barvami, když na ni dospělí navěsili stuhy z nejrůznějšího materiálu. Houf dětí už se shromáždil před budovou. Blonďatá dívka s rozpuštěnými vlasy kráčela hrdě vpřed. Doprovázeli ji oba její bratři a strýček. Temari pozorovala rozzářené tváře ostatních. „Nepřišel,“ zamumlala a v jejím hlase zaznělo zklamání.
„Má moc práce.“ Yashamaru se k ní sklonil. „Teď se ti otevírají dveře do zvláštního světa. Užij si ten den!“

[i]Proč to začalo koncem?
Proč právě ve chvíli kdy jsem začala žít, to skončilo…
Už se to opakovalo třikrát… Tři etapy radosti a smutku za jeden krátký život…
Pokaždé, když mi bylo dobře a cítila jsem štěstí, přišla zubatá a jedním máchnutím svojí ostré kosy vše zničila… Jediný pohyb a zničil celý svět… Celý můj svět… A to se opakovalo… Jako trilogie, která se nikdy nezměnila… Vždycky stejné znění…

Tři roky. Tak dlouho trvá výcvik na ANBU. Končí diplomem a tetováním. Také maskou vlastního výběru. A následuje přiřazení k nějaké skupině a doživotní služba vesnici jako Černé jednotky.
„Masako-chan,“ ozval se z vyvýšeného pódia hlas vedoucího ANBU v černé masce se třemi svislými světle modrými pruhy.
Rusovlasá kunoichi se ladně zvedla ze země, na níž doposud seděla a vydala se k němu. Vystoupila na vyvýšené místo a on jí předal diplom.

Kapky deště dopadaly na okenní tabulky. Reina se znuděně dívala z okna a přemýšlela, co bude dělat. Skoro všichni byli na misi. Kromě Deidary. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla jí napadlo, že by zase někam mohli zajít.
„Deidaro!“ zavolala na něj. Deidara se na ní otočil a usmál se.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jen jestli bys někam nechtěl zajít.“ Pokrčila rameny.
„Nikam se mi nechce.“ Zakroutil hlavou a posadil se na židli. Reina si povzdechla a kecla si vedle něj. Vytáhla z kapsy papír a tužku a začala psát.

Sakura se procházela po zničené louce, tedy napůl skládce a v oficiálním názvu se tomu mají říkat "Ornamentní zahrady Uchiha klanu".
"Sasuke!" povzdychla si Sakura a vzpomínala na ty všechny pěkné, ale i strašné věci. V její mysli se objevila scéna s Orochimaruem, nedokončený polibek, urážky, záchrany života, odmítání, ignorace a další nepěkné vzpomínky.
"Nikdy se nevrátí!" řekla Sakura a ukápla jí jedna slza. Uplynuly dny, týdny, měsíce, roky a Sakura společně s jejím týmem dostali naléhavý úkol.
"Byl nalezen Itachi Uchiha!" řekla Tsunade a Naruto se na ni nechápavě podíval.
"Mrtev!"

Mno tak tahle moje povídka bude o tom, že tým osm půjde na misi, tam je někdo přepadne a... já to prostě neumim vysvětlit. Asi to bude na pár ItaHina. Já vím, že to není moc upoutávající, ale tak snad si to někdo bude číst! Mno a pak si tam ještě zahrají roli Akatsuki apod. Je to v době, kdy se Sasuke přidává k Akatsuki. Pak tam někdo oživne, takže Ninbi no Nekomata. XD .

Encounter

Takže…jednoho krásného dne,... hm, dost poezie, koho to zajímá? Teď a tady začíná pořádná povídka!

Úplněk

„Ahhh... já to nevydržím, už tři týdny trháme plevel, hledáme zvířátka, věšíme prádlo a děláme další blbosti. Proč nemůžeme udělat žádné hridnné skutky jako ostatní, co bojují ve válce?“, Obito vztekle odhodil plevel, který jim přikázala paní Shun(Rychlá), která to poprosila už asi po osmé.¨