Dvě lišky - 8.kapitola - Ztráta

Tři roky. Tak dlouho trvá výcvik na ANBU. Končí diplomem a tetováním. Také maskou vlastního výběru. A následuje přiřazení k nějaké skupině a doživotní služba vesnici jako Černé jednotky.
„Masako-chan,“ ozval se z vyvýšeného pódia hlas vedoucího ANBU v černé masce se třemi svislými světle modrými pruhy.
Rusovlasá kunoichi se ladně zvedla ze země, na níž doposud seděla a vydala se k němu. Vystoupila na vyvýšené místo a on jí předal diplom.
„Jsi ve skupině číslo tři. Kapitán Okahi, týmoví partneři Maya a Iheno,“ řekl Tsubamo-sama a čerstvá absolventka se uklonila a přijala diplom. Pak seskočila z výstupku a přešla ke skupině dvou mužů a jedné ženy, která tam na ni čekala. Mayu a Ihena znala z výcviku, ale byli tam déle než ona. Ona byla jedna z nejlepších a zvládla výcvik brzy.
„Tak pojďte. Nechám vás potetovat a budete k nám skutečně patřit,“ vyzval svůj nejnovější tým Okahi a oni se za ním poslušně vydali do budovy, do níž nesměli během svého výcviku vstoupit.
Byla to menší bíle natřená dvoupatrová budova a oni do ní vešli. Nadšeně očekávali něco úžasného, ale byla to jen bíle vymalovaná strohá chodba, ze které vedly schody do vyšších pater a dveře do pokojů instruktorů. Všichni čtyři vyšlapali do druhého patra, kde je Okahi zavedl do místnosti, kde seděl mladý muž s jasně zelenými vlasy a stejně barevnýma očima. Seděl na zemi, ale před ním bylo lůžko, jako v nemocnici. Většina ANBU nesnášela jehly.
„Tak, kdo půjde první?“ zajímalo Okahiho.
„Klidně já,“ svolila Maya a posadila se tam. Muž ní bez jediného slova přišel a na levé rameno jí vytetoval znak ANBU Černých ochránců. Během hodiny do bylo hotové.
„Dáma má přednost,“ uvolnil Iheno místo Masako a ona se klidně posadila a nechala do sebe dobrovolně bodat jehlou. Na rameni jí pak vzniklo tetování, po kterém už dlouho toužila.
Poslední přišel na řadu Iheno. Své dlouhé blond vlasy měl stažené ve vysokém culíku (podobně jako Deidara z Akatsuki) a bylo vidět, jak se mu na čele perlil pot. Bál se jehel. To došlo Mayi i Masako. Kývly na sebe a než se ho tatér mohl dotknout, tak mu každá stiskla jednu ruku. Usmál se na ně a nakonec to přežil. Chtěl jim poděkovat, ale ony jen kývly hlavami a stouply si normálně.
„Teď si půjdete pro masky. Doufám, že máte představu, jakou byste chtěli,“ řekl Okahi vedl je do posledních dveří v tom patře. Vešli a ocitli se v místnosti, kde byla ohromná spousta nejrůznějších masek. Všechny byly bílé, ale měly různé tvary a barvy.
„Každá je originál. Ne jako ty, co máte teď. Nikdo nebude mít stejnou masku jako vy,“ prohlásil Okahi a ukázal na svou masku s vystouplým nosem a pár zelenými spirálami na tvářích, čele a bradě.
A ta se ti tři vydali hledat své vysněné masky. Blonďatý Iheno si nakonec vybral masku, která byla celá modře vyšrafovaná. Ale zatím si ji nemohl vyzkoušet. Musel mít stále tu čistě bílou se znakem Konohy na čele, kterou nosili ANBU ve výcviku, protože ani členové jeho týmu nesměli znát jeho skutečnou identitu. Jako druhá si masku vybrala Maya. Ta měla platinově bílé vlasy sestříhané v mikádu, které bylo vepředu delší než vzadu a rozhodla se, že svůj strohý vzhled doplní jednoduchou maskou s černě zdůrazněnýma očima a ústy. Na čele měla kolečko, které mělo uvnitř druhé kolečko a tak to pokračovalo až do malé tečky. Tam maska vypadala fakt dobře.
Jako poslední skončila Masako, která si nemohla vybrat. Vlastně to nebyla Masako, ale naše stará známá Kitsune Uzumaki. Rudé vlasy jí hladce dopadaly na záda a házely odlesky nejrůznějších odstínů červené. Měla je ale dlouhé jen po ramena. Nechala si je zkrátit. A teď si nemohla vybrat masku. Chtěla, aby se jí hodila k oběma katanám, které měla a s nimiž bojovala. Šíleně ji to bavilo. A právě díky nim byla jedna z nejlepších v ročníku.
Stále se kolem sebe rozhlížela, ale vhodnou masku nenacházela. Dokud se nepodívala na druhou stranu místnosti, kam se většina lidí nepodívala, protože své masky našla už v té první části. Tady byly více barevné masky. A Kit jen po pár minutách našla tu pravou. Měla uši, jako kočičí a protínaly ji tři, několik centimetrů tlusté pruhy – černý, červený a zelený. To byly její nejoblíbenější barvy. Do své masky se okamžitě zamilovala.
„Máte všichni vybráno?“ zeptal se jich starostlivě Okahi. Chtěl, aby bylo všechno tak, jak má být.
„Hai!“ odpověděli ti tři zároveň.
„Tak se vydáme pro pláště a ANBU oblečení,“ řekl Okahi a zavedl je o patro níž. Tam byla jen jediná místnost s plášti a ostatními věcmi.
„Znáte, jak se máte obléknout. Tam vedle jsou kabinky. Vyměňte si tam i masky. Uvidíme se venku před budovou. Zatím ahoj,“ rozloučil se Okahi a zmizel v kouři. Kit se rozkašlala. Nesnášela ten styl mizení.
„A jsme konečně plnohodnotnými ANBU,“ řekla nadšeně Maya.
„Tak si jdem najít to oblečení, ne?! Bude to pak vypadat ještě skutečněji,“ opáčila Kit.
„Jdem na to,“ souhlasil Iheno a vydal se do mužské části na pravé straně. Dívky se vydaly doleva. Tam si vybraly černé triko s krátkými rukávy a černé kalhoty ve své velikosti. Pak došlo na kozačky a rukavice. Kit si vzala kozačky s vysokým podpatkem a Maya se podivila.
„Jak na tom zvládneš bojovat? Já na podpatcích neumím ani chodit,“ podivila se blondýnka.
„Mám cvik. A taky tak vypadám víc jako slabší článek týmu a líp si zabojuju,“ odpověděla Kit a zalezla do kabinky. Převlékla se a pořádně si to vychutnala. Když byla oblečená, tak si natáhla kozačky, na nichž zapnula všechny přezky a následovaly rukavice, které si v oblasti nad loktem ještě zpevnila obvazy, aby jí nepadaly. Na ně si ještě nasadila bílé chrániče celého předloktí. Na pravé stehno si připnula kapsičku s kunaii a shurikeny, a pak si vyměnila masky. Až tehdy se otočila k zrcadlu na stěně a nemohla se na sebe vynadívat. Seklo jí to. Ještě si vlasy stáhla do dvou drdolů na obou stranách hlavy, kde si je pevněji upevnila bílými hůlkami s vlnitou násadou a dílo bylo dokonáno. Musela uznat, že vypadá dobře. A s její menší postavou vypadala zranitelně.
Pak si na záda hodila své dvě katany, upevnila je do kříže a vyšla ven z kabinky. Se svými kolegy se srazila u plášťů, kde si vybírali ty pravé.
„Sekne ti to,“ pochválil ji Iheno.
„Díky, Iheno-kun. Tobě taky,“ odvětila Kit a začala si hledat plášť. Ale všechny jí byly dlouhé.
„Asi žádný nenajdeš, Masako-chan. Budeš si muset nějaký zkrátit,“ řekla Maya.
„Máš pravdu,“ povzdechla si Kit, vzala jeden plášť, který jí seděl až na tu délku a kunaiem si ho zkrátila. Pak si jej oblékla, nasadila kapuci a všichni tři spokojeně vyšli ven, kde na ně čekal černovlasý Okahi.
„Doufám, že máte všechno. Právě jsem dostal informace k zařazení naší skupiny. Jsme v hlavní ochranné linii. Naším prvním úkolem je zneškodnit skupinu ninjů z Kamenné, kteří se blíží k našemu spojenci – Písečné. Za dva dny překročí hranice a na poušti by se měli dát snadno chytit. Naším úkolem je najít a zneškodnit. Vydáme se na cestu už teď, protože musíme obhlédnout terén a zajistit si před nimi náskok. Jdeme!“ zavelel Okahi a všichni tři se za ním rozeběhli.
Běželi neuvěřitelnou rychlostí, až za nimi pláště vláli a ti tři konečně opustili výcvikové středisko, které už jim lezlo krkem.
„Svoboda!“ zasmála se vesele Kit, když vyběhli ze střediska a Maya s Ihenem jí přizvukovali.
„Konečně venku,“ řekl Iheno a spokojeně se nadechl čerstvého vzduchu.
„Už bylo na čase. Těch pět let bylo nesnesitelnejch,“ oddechla si Maya.
„Ty jsi tam trčela pět let?“ nechápavě se jí zeptal Okahi. Běžel po jejím boku vepředu, a tak spolu zapředli rozhovor.
„Jo. Celejch pět let. I Iheno. Ale už jsme se z toho konečně dostali,“ prohlásila radostně Maya.
„Jak dlouho jsi tam byla ty, Masako-chan?“ optal se Okahi zvědavě drobné rusovlásky.
„Tři roky. Ale prošla jsem jen tak tak,“ odpověděla Kit.
„Nekecej! Byla jedna z nejlepších v ročníku,“ vysvětlil Iheno kapitánovi.
„Takže nejlepší z ročníku?! Zajímavé. Jsi medik?“ obrátil se Okahi na Kitsune.
„Ne. Já jsem tu přes taijutsu a možná i genjutsu. Maya je medik. Iheno je hlavně na ninjutsu. Maya byla nejlepší medik v posledním roce. Proto postoupila,“ řekla Kit.
„Dobře. Tak to by nám to mělo jít. Já jsem tady hlavně přes genjutsu. Kdo z vás používá nějaké zbraně, o kterých bych měl vědět?“ zeptal se jich Okahi.
„Já bojuju hlavně s lékařským skalpelem a dokážu trefit nepřítele do důležitých chakra bodů. Iheno nesnáší zbraně a Masako má dvě katany, schopné pohltit její chakru. Pak rozseknou strom,“ odpověděla pro změnu Maya.
„Strom?!“ podivil se Okahi a překvapeně se podíval na drobnou Kit. Byla o dvě hlavy menší než on a nevypadala na to.
„Někdy. Když mám dobrou náladu,“ pokrčila rameny Kit. Pak se najednou zastavila. Ostatní si toho všimli až po několika metrech a vrátili se k ní.
„Co se stalo?“ zajímalo Okahiho.
„Ti ninjové z Kamenné nemíří na Sunu, ale Konohu. Jsou kilometr před námi. Je jich něco kolem deseti a jsou to špioni. Myslím, že už si nás všimli, protože se začali připravovat na boj,“ vysvětlila Kit důvod svého zastavení. Šokovaně se na ni podívali.
„Aha, já vám to neřekla… mám kekkei genkai. Někdy, když se blíží nebezpečí, tak jsem schopná duševně se přemístit k nepříteli a zjistit nejzákladnější informace. Většinou je to sice pozdě, ale stačí to. Pomocí tohohle už jsem zachránila i lorda Kazekage, takže se připravte,“ doporučila jim Kit.
„Ty jsi chránila Kazekageho?“ podivil se Okahi. Byl kapitán ANBU a nikdy nic takové důležitosti nedělal.
„Už to tak bude. Ale teď ticho. Už cítím jejich chakry,“ zašeptala Kit a všichni se postavili do útočných postojů. Věřili jí.
Během několika málo sekund je obklíčili cizí ninjové. A skutečně jich bylo deset a byli ze Skryté kamenné vesnice. A vysmívali se jim.
„ANBU z Konohy si náš nevšimli, co?! A tak poslali první, co potkali na ulici, aby nás dostali,“ smál se jim vysoký hromotluk s tmavě zelenýma vlasama a černýma očima. Posměšně si je prohlížel, sejně jako ostatní členové jeho bandy.
„Kdepak. Víme o vás už od doby, co jste vyšli z té vaší vesnice. Jen jsme se až teď rozhodli pro konečné řešení,“ odsekl Okahi útočně. Věděl, že tímhle je zmate. Stalo se. Ale oni se hned vzpamatovali a vrhli se na ty čtyři.
Pláště by jim v boji překážely, a tak ze všech čtyř sklouzly a odhalily mladé ninji. Proti Okahim, Mayi a Ihenovi stáli tři soupeřové a na Kit zaútočil jen jeden. Na toho ani nepotřebovala své katany. Prostě ho smetla Katon: Goukakyuu no jutsu a už se nezvedl. Pro jistotu mu usekla hlavu a zasmála se. Pak se vydala na pomoc Mayi.
Blondýnka bojovala pomocí taijutsu mediků – chakrovému skalpelu, ale všichni její nepřátelé mu hravě uskakovali. Ale když se jí Kit vydala na pomoc, tak jí všechny nahrávala pomocí své katany. Tu druhou ani nepotřebovala. A tak je porazily. Následně vyrazily na pomoc zbytku svého týmu, ale ti už své nepřátele měli pod palcem. Nakonec zbývali jen dva.
„Prosím, nechej mi je, Okahi-sempai,“ kývla Kit na svého kapitána a rozběhla se k těm dvěma se svými katanami a nenápadně je uvěznila ve dvojitém genjutsu. Z prvního se dostali ale pod vlivem toho druhého se nebránili a ona je hravě zabila.
„To je chytrý tah. S tím dvojitým genjutsu,“ poznamenal Okahi, když ho Maya léčila z tržné rány na ruce.
„Díky, Okahi-sempai. Vy také nejste špatný v boji,“ odvětila Kitsune.
„Můžeš mi tykat. Vy všichni,“ usmál se na ně Okahi, ale skrz masku to nebylo vidět. Pak se vydali na zpáteční cestu do sídla ANBU, ale po cestě je zastihla noc, a tak spali v lese a rozdělili si hlídky. Další ráno všichni poznali, že Kit už nikdy nebude držet noční hlídku. Nemohli ji vzbudit.
Když se vrátili do sídla ANBU, toho skutečného, které bylo skryto za ohromným genjutsu nad památníkem lordů Hokage, tak se ihned vydali za velkým šéfem.
„Okahi! Co tu děláte?! Máte být na misi!“ zprdl je Tsubamo, když vešli do jeho kanceláře.
„Myslím, že to vysvětlím já, Okahi-sempai,“ kývla Kit na svého kapitána a ten ustoupil. Klekla si před velitele a pohlédla mu do očí za černou maskou.
„Tsubamo-sama, za to mohu já. Mise je splněna, ale měli jsme špatné informace. Ninjové z Kamenné vesnice mířili na Skrytou listovou vesnici a na cestě jsme je potkali. Provedli jsme eliminaci, podle příkazu,“ vysvětlila mu to poslušně Kit.
„Oni vás přepadli a vy jste o nich nevěděli?“ načepýřil se Tsubamo.
„Ne, veliteli. Masako-chan nás na ně upozornila. Víte přece o jejím kekkei genkai,“ odpověděl Okahi a klekl si vedle své podřízené.
„Ach, ano jistě. Omlouvám se za svůj výbuch nervů, ale máme problémy. Teď máte na nějaký čas volno. Zavolám vás, až budu mít nějakou misi. Můžete odejít,“ pobídl je Tsubamo.
„Hai,“ souhlasili a odešli dveřmi. Neuměli ještě mizet tak, jako Okahi.
Za velkou budovou velitele ANBU byly menší domky pro jednotlivé týmy, které se spolu musely sžít. A tihle čtyři se vydali do domu číslo 3.
„Okahi-sempai?! Nevíš něco o ANBU jménem Inu?“ zeptala se Kit svého kapitána, když seděli v obývacím pokoji a jen tak odpočívali.
„Jistěže. Je to kapitán týmu 4, ale většinou se pohybuje v Konoze. Teď má zrovna volno, pokud vím. Je to můj starý známý. Znáš ho?“ odvětil Okahi.
„Ano. Měla bych se za ním stavit. Ahoj,“ rozloučila se Kitsune a odešla. Ve svém pokoji si oblékla pod ANBU plášť své staré zelené šaty a vydala se k vedlejšímu domu. Jakmile zazvonila, tak si sundala masku a skryla ji pod plášť. Otevřel jí muž s delšími černými vlasy a bílou maskou s pár svislými černými pruhy.
„Přejete si něco, neesan?“ optal se jí mile ANBU.
„Chtěla bych navštívit ANBU jménem Inu-sempai. Je doma?“ zajímalo Kit.
„Ano. Pojď dál,“ kývl na ni muž a zavedl ji do obývacího pokoje, a pak zavolal do vrchního patra: „Sempai, máš tu návštěvu!“
„Kdo?“ ozvalo se zvrchu a na schodišti se objevila bílá kštice a část obličeje byla zakrytá pod šátkem.
„Nějaká mladá dívka,“ odpověděl muž.
„Jméno?“ zajímalo sempai týmu 4.
„Hádej, sempai,“ prohlásila Kit a vyskočila zpoza zad hromotluka. Když ji ninja uviděl, tak málem sletěl ze schodů. Ale raději místo toho zmizel v dýmu a objevil se před ní. Ihned ji popadl do náruče.
„Kitsune! Ani nevíš, cos mi udělala, když jsi odešla,“ prohlásil Kakashi, když ji poobjímal a pozval do kuchyně. Hromotluk mezitím zmizel.
„Co jsem udělala?“ nechápala Kit a posadila se ke stolu a on jí podal čaj. Přijala a napila se.
„Tvůj bratr se mě pravidelně ptá, jestli o tobě něco nevím. Asi tak před rokem se sice uklidnil, ale myslím si, že se o tebe bojí, čím dál víc. Jak se vlastně máš?“ zajímalo Kakashiho.
„Ale dobře. Včera jsem odmaturovala a už mám za sebou první úspěšnou misi.“
„Gratuluji ti. Takže výcvik ti trval jen tři roky?“
„Už to tak bude. A bylo to super.“
„Já vím. Taky jsem to zažil. Co tvůj tým?“
„V pohodě. Skvěle se s nimi spolupracuje. Ty máš nový tým?“
„Jo. Ale zatím nic moc. Jsou to tví spolužáci, myslím.“
„Toho hromotluka neznám.“
„Použil Henge, aby na tebe zapůsobil.“
„Zajímavé… ale teď povídej. Co všechno se v Konoze změnilo? Co bráška? Co Hokage? A Hinata? A Sakura? A Ebisu?“ vybalila to na něj všechno naráz Kit.
„V Konoze je už všechno při starým. Hinata a Sakura už se konečně vzpamatovaly z tvého odchodu a pomáhají Tsunade. Ta je zaměstnala, aby se uklidnily, ale už z nich šílí. Jsou v práci moc aktivní. Ebisu pár měsíců bloudil jako tělo bez duše po vesnici a asi vzpomínal. Pak se tě na půl roku vydal hledat, ale když se vrátil, tak už byl zase jako dřív. Dokonce si sehnal holku. To Naruta občas ještě teď potkávám zahloubaného v lese a moc nereaguje. Snad se mu zlepší nálada, až mu řeknu, že jsi v pořádku a zdravá,“ odpověděl Kakashi.
„To budeš moc hodný. Víš, já… vrátila bych se je pozdravit, když už jsem se odtamtud dostala, ale pak už bych asi neodešla. Vrátím se, až bude po všem. Tak brášku pozdravuj a řekni mu, že ho mám hrozně moc ráda a chybí mi. Ale že ještě moc nepřemýšlím nad návratem,“ řekla Kitsune.
„Tak doufám, že bude brzy. Každý na tebe často vzpomíná. Dokonce jsem slyšel jednou i Tsunade naříkat nad tím, že jí chybí někdo, kdo by zkrotil Naruta a nějak by zaměstnal Sakuru s Hinatou. Pak dodala, že to zvládla jen ta malá protivná holka, co měla vždycky pravdu – a zasnila se. Raději jsem ji nerušil,“ usmál se Kakashi.
„Nevěděla jsem, že toho můj odchod tolik způsobí,“ povzdechla si Kitsune.
„To bude v pořádku. Až se vrátíš, bude to lepší. A jak vlastně probíhal výcvik?“ zeptal se jí Kakashi. Pak si až do večera povídali o ANBU a tak podobně. Kit mu nakonec ukázala i svou masku a on ji odměnil písknutím. Vypadala zajímavě.
„Tak se někdy zastav nebo přijdu já, až si promluvím s Narutem. Mám mu říkat, kde jsi?“ optal se jí Kakashi, když se s ní loučil u dveří.
„Jen mu řekni, že v bezpečí. A kdyby se něco dělo, tak mne může rychle kontaktovat s tvou pomocí,“ odvětila Kit.
„Jak s mou pomocí?“ zahřímal nebezpečně Kakashi.
„No tak…“ udělala na něj psí oči Kit. Podlehl jim.
„Dobře. Tak ahoj,“ rozloučil se s ní.
„Ahoj,“ mávla mu a zmizela ve vedlejším okně. Tam byl její pokoj. Seběhla dolů do kuchyně, kde právě vařil Iheno. Nudle.
„Co to tady voní?“ podivila se Kit a začichala. Byla to opojná vůně. Něco jako ramen.
„Moje večeře. Dáš si taky? Maya si uvařila sama něco zeleninového a Okahi zmizel už po obědě. Kde jsi vlastně byla celý den?“ odvětil Iheno.
„Jo, díky. Byla jsem u jednoho známého. Aby pozdravoval rodinu. A sbírala jsem info z Konohy,“ odpověděla Kitsune a sedla si ke stolu. Už to totiž nabíral do misek.
„Rodinu?! Ty máš rodinu?“ nechápal Iheno.
„Jenom bratra. Je to celá moje rodina a já ho mám ráda víc než cokoli na celým světě,“ odpověděla Kit.
„Aha… já měl taky bratra. Staršího. Ale byl i s rodičema zabit v jedný roztržce s Orochimarem,“ povzdechl si Iheno.
„Vím, jaké to je, když tvé blízké zabije Orochimaru. Mou matku zabil před mýma očima,“ řekla ledovým hlasem Kit.
„Já to neviděl, ale slyšel. Bylo mi patnáct, ale byl jsem dost slabý. O tři roky později jsem se dal k ANBU a teď jsem tady,“ opáčil Iheno a pustil se do jídla.
„Nic lepšího už jsem dlouho nejedla,“ pochválila mu nudle Kit. Sice byl ramen lepší, ale tohle bylo taky dobrý a dost si na tom pochutnala.
„To jsem rád. Miluju vaření,“ prohlásil nadšeně Iheno.
„Já nemám vaření moc v lásce, ale zatím si nikdo nestěžoval. Nevíš, jestli už Okahi sepsal hlášení z mise?“ zajímalo Kit.
„Myslím si, že ne,“ zamyslel se Iheno.
„Nenapsal. Kdo mi s tím pomůže?“ prohlásil Okahi, který stál ve dveřích kuchyně.
„Klidně já,“ nabídla se Kit.
„Já jdu ven. Musím pro něco do archivu. Uvidíme se zítra,“ řekl Iheno a odešel. Okahi přišel ke Kit hodil před ni na stůl kupu papírů.
„No to si děláš srandu,“ zakvílela Kitsune, když to uviděla.
„Nedělám. A to jsme měli krátkou misi,“ opáčil Okahi a dal jí polovinu těch papírů, a pak jí ukázal, jak se to má dělat.
„Už nikdy!“ prohlásila Kit znechuceně, když to kolem půlnoci dodělali.
„Po každý misi,“ opravil ji Okahi.
„Dobrou noc,“ zabručela Kit a odešla spát.
„Dobrou,“ kývl na ni, ale v kuchyni ještě zůstal. Musel to všechno zkontrolovat. Věděl, že ona by mu s tím ještě pomohla, ale byla tak znechucená, že ji raději od toho osvobodil a poslal do postele.

Jejich tým fungoval skvěle. Během pouhého půl roku se propracovali mezi elitu ANBU. Byli to ti nejlepší, ale stejně chodili i na obyčejné hlídky, jako všichni ostatní. Aby nezpychli. Kitsune vždycky pomáhala Okahimu se správou pro vedoucího, a tak si získala slušný přehled o papírování v ANBU. A že to bylo zajímavé. To Maya byla nejlepší ninja medik. Vyléčila skoro všechna zranění. Občas i učila ve výcvikovém středisku (hlavně, když se chtěla ulít z papírování). Iheno byl úžasný ninja. Vymyslel pár vlastních jutsu, které kombinoval s jutsu svých týmových kolegů, a tak vznikla neuvěřitelná zbraň.
Většinou pracovali v nepřátelských vesnicích, ale nikdy s tím neměli problémy. Okahi měl totiž úžasný vliv na lidi a do toho ještě vlastní genjutsu a bylo to. Kitsune se zase proslavila jako nejnelítostnější ANBU. Každý se jí bál. I její týmoví kolegové. Proto jí začali říkat, stejně jako Kakashi, se kterým se často stýkala a mluvila s ním o bratrovi, – Masako-hime. Spolu s Ihenem vymyslela vlastní jutsu, při kterém uvolnila svou fialkovou chakru a ta jí volně povlávala kolem rukou a měla neuvěřitelný ničivý charakter. Prostě to byl ten nejlepší tým!

Právě se vraceli z velice těžké mise. Maya byla úplně bez chakry, takže je nemohla vyléčit a vypadali dost bídně. Iheno měl rozseknuté levé stehno až na kost a nemohl chodit. Okahimu chyběl velký kus masa na pravé paži a levou měl vážně zraněnou. Ale nejhůř na tom byla Kitsune. Měla hlubokou sečnou ránu na zádech a silně popálené břicho a pravou nohu.
Šli po zemi. Vlastně se pomalu plahočili a to jim zbývalo tři hodiny rychlého běhu do vesnice. Ale tímhle tempem spíš deset hodin. Možná i víc. Všichni skoro bez chakry. Už mleli z posledního. To s nimi udělalo padesát ninjů z Dešťové vesnice.
„Ach ne…“ padla najednou Kitsune na kolena unaveně a všichni se po ní ohlédli.
„Co se stalo?“ zeptal se jí starostlivě Okahi. Šla sama, i když na ní bylo vidět, že je šíleně slabá. Ale nedala navenek svou bolest. To na ní obdivoval. A ostatní taky.
„Blíží se sem asi deset ninjů ze Zvučné. Jsou to spojenci Dešťové a ti je informovali o tom, že nás vážně zranili, ale my je všechny zabili, a tak nás nemůžou sledovat. Jsou blízko,“ řekla Kit a neobratně se postavila. Zakymácela se, ale Okahi ji podržel.
„Díky… jen bych vám chtěla říct, že… ráda jsem vás poznala. Tohle už nemusím přežít,“ šeptla Kit a vykašlala krev. Byla na tom hrozně.
„Ochráníme tě,“ slíbila jí Maya a objala ji.
„Ale kdo ochrání vás,“ namítla Kit. Pak udělala něco, co ji připravilo o zbytek chakry.
„Kuchiyose no jutsu,“ řekla Kit a prokousla si ret. Nechala na zem spadnout pár kapek a před ní se objevil had.
„Okamžitě se přemísti do sídla ANBU. Znáš to tam, Oyo. Jdi do domu číslo 4 a řekni Inu-sempai, že jsme v nebezpečí. Pak ho zaveď sem. Řekni mu, ať sebou vezme celý svůj tým,“ přikázala Kit malému hadovi. Ten jediný ji poslouchal, protože nesnášel Orochimara.
„Jste v pořádku, Masako-hime?“ prohlásil vyděšeně had a připlazil se k ní. Vysíleně klečela na zemi a lapala po dechu.
„Okamžitě jdi!“ prohlásila Kit.
„Ano. Přežijte to,“ popřál jim had a zmizel v dýmu.
„Nikdy jsem neviděl, že bys přivolávala hada,“ zamyslel se Iheno.
„Ano. To je to jediné, co mě zvládnul naučit vrah mé matky. Zajal mne po její smrti,“ prozradila jim Kitsune. Všichni zalapali po dechu, ale na hádku nebyl čas. Kolem nich se objevilo deset ninjů ze Zvučné a i pár z Kamenné a vrhli se na ně.
Zbytek týmu ze začátku chránil Kitsune, ale ta pak překonala bolest, zvedla se a začala do nich sekat svými katanami. Ale po pár nesnesitelných minutách uslyšela to, co se jí zarylo do paměti… šokovaný výkřik plný bolesti. V něm poznala Ihenův hlas. Do srdce se jí zaryl nůž a bojovala ještě usilovněji, i když už nemohla. Najednou proti ní něco letělo a ona nemohla uhnout. Mrtvola ji srazila na strom mimo boje.
Kitsune se vzpamatovala a odtrhla ji od sebe. Pak se podívala do bojujícího davu a uviděla Mayu, jak padla k zemi. Vypadala jako jehelníček. Umřela ale rychle a za to byla Kit ráda. Pak se podívala na tělo, které ji srazilo na strom a z očí jí začaly padat slzy. Bylo to její kapitán… Okahi.
„Nééééé!“ vykřikla Kit hlasem plným bolesti a zvedla se, aby mohla bojovat, ale bolest ji přemohla a ona opět padla na kolena. Pak najednou ucítila ohromný příval energie a přestala se kontrolovat. Ale naštěstí byla její zranění tak velká, že se Yamata neuvolnil a nikomu se nic vážného nestalo. Následně klesla k zemi a oči se jí zavíraly. Poslední, co uviděla, byl muž s bílým smetákem na hlavě, který se před ni postavil a zachránil ji před jehlicemi od jedné nepřátelské kunoichi.

Kitsune se probudila až o dva týdny později v nemocnici v Konoze. Ale po celou tu dobu tam byla jako ANBU, a tak nikdo nevěděl, že je zpátky ve vesnici.
Jakmile otevřela oči, uvědomila si tu velkou bolest a prázdnotu uvnitř sebe.
Její zranění už byla v pořádku, ale to prázdno v srdci, které zůstalo po těch skvělých lidech, kteří měli život ještě před sebou… to bylo něco neuvěřitelného. Slzy jí začaly skrápět masku a ona je nechala volně proudit. Věděla, že ty skvělé lidi už v jejím životě nic nenahradí.
„Ahoj,“ pozdravil ji Kakashi, který se tam najednou objevil.
„Ahoj,“ opáčila smutným hlasem Kit a zadívala se ven z okna. Ráda opět viděla tu krásnou vesnici. Za kterou její přátelé obětovali život. To jí znovu vehnalo slzy do očí.
„Neviníš se za to, že ne?“ přisedl si k ní Kakashi a pohladil ji po vlasech.
„To přijde… ale… už teď mi hrozně moc chybí. Znamenali pro mě skoro tolik co bráška a Hinata…“ vzlykla Kit a položila mu hlavu na hruď. Stali se z ní dobří přátelé a on ji často utěšoval, když se trápila. Jen on o ní všechno věděl.
„Bolest přebolí, Kit-hime. Ale myslím si, že teď bys neměla být u ANBU. Jdi do jiné vesnice, na všechno zapomeň a něco nového se nauč. Pak se můžeš vrátit a říkat, že jsi dostála svému slibu,“ řekl jí Kakashi.
„Máš pravdu, ale já…“
„Potřebuješ se vzpamatovat.“
„Ano.“
„Můžeš se přece vrátit ke Kaluně, ne?“ odvětil Kakashi a dodal: „Ty by ti určitě pomohla s ovládnutím Yamata a ještě by ses u ní dobře pobavila, ne? Máš ji přece ráda.“
„Asi jo… myslíš, že už můžu odejít z nemocnice?“ zajímalo Kit.
„Ano, Sakura říkala, že až se probudíš, tak můžeš jít,“ kývl Kakashi.
„Počkej tady,“ řekla Kit a šla se převléknout do koupelny.
„Kam chceš jít?“ zeptal se jí Kakashi.
„Za šéfem. Řeknu mu, že odcházím z aktivní služby a vrátím se, až se budu cítit připravená,“ odpověděla Kit a společně vyšli ven.
„Počkej, přemístím se s tebou. Neměla bys je teď potkat,“ prohlásil Kakashi, chytil ji za rameno a neuvěřitelnou rychlostí běžel k sídlu ANBU. Po cestě nic neviděla a byla za to ráda.
„Děkuji. Moc si vážím všeho, co pro mě děláš,“ objala ho Kitsune před tím, než vešla do pracovny ANBU.
„Řeknu tvému bratrovi, že jsi odešla z ANBU, ale vrátíš se. Za nějakou dobu,“ řekl jí ještě Kakashi.
„Řekni mu, že ho mám ráda. A apeluji na jeho slib,“ usmála se na něj a ještě jednou ho objala. Pak vešla do pracovny šéfa.
„Dobrý den, Tsubamo-sama,“ pozdravila slušně Kit, když vešla do jeho pracovny.
„Masako-hime. Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl starý muž a ona se posadila na židli před něj. Měl ji rád. Byla skvělá kunoichi a byla učenlivá. Celkem si rozuměli.
„Já vás ráda vidím, ale myslím si, že je to na dlouhou dobu naposledy. Odcházím pryč. A pokud to bude nutné, tak se vzdám postu ANBU,“ prohlásila pevným hlasem Kit.
„Myslel jsem si, že to uděláš. Proto jsi dočasně přesunuta do neaktivní služby, ale stále se k nám můžeš vrátit. Masku si nech. Opatruj se, Masako-hime,“ apeloval na ni velitel ANBU.
„Budu, Tsubamo-sama. Sbohem,“ kývla Kit a oknem vyskočila pryč. Rozběhla se do vzdálených končin Ohnivé země, kam moc lidí nechodilo. A ji tam čekala Kaluna, která se už pět let snažila přijít na to, jak by její žačka mohla ovládnout Yamata no Orochiho. Možná na to přišla, možná ne…