Typ
Sai vyděšeně zíral, jak dívčí tělo padá bezvládně na zem. Při jeho dopadu sebou škubl. Na další pohyb se již nezmohl.
Láska. Víra. Naděje.
Tolik po těchto věcech toužil a teď je měl. Měl vše, co si kdy mohl přát. Ale přesto to nebylo dost. Ne pro něj.
Tiše, aby ji nevzbudil, otevřel dveře jejich společné ložnice a překročil práh. Když se pak naposledy otočil, měl v očích něco, co by se dalo nazvat smutkem - pokud by se ale nejednalo o jeho černé oči, jenž už dávno neměly ani tušení, co to slovo znamená.
[hide=PREČÍTAJTE SI! Je to dôležité zdelenie :D]
Takže, toto je posledný diel, ktorý som sa rozhodla ukončiť takto keďže ten pred tým bol iný.
A VŠAK! trochu napätia....
bubny prosím... 
Záverečný diel sem pridám budúci týždeň. Nakoniec som sa rozhodla ešte pre jeden koniec, ktorý bude už len na jeden jediný diel, takže bude na vás, kto si to bude chcieť prečítať. Viem, vymýšľam, ale sľubujem, že to už je posledná vec. Ak to neurobím, nebudem môcť v kľude spávať!
Díl 4. - Směr Kumogakure
„To nemyslíš vážně?!“ Křikl Keigo a začal utírat stůl a sebe od pití, které díky šoku z prohlášení Anny nepolkl.
„Myslím a už jsem řekla... A neštvi mě, Keigo... Moc dobře víš, že když si něco usmyslím, tak se mnou již nic nehne, proto jsi nyní Mizukage...“ Odsekla růžovovláska a otočila se na Taka a Zaita, ve kterých hrklo.
„Inuzuka Tomeo je odsouzen k smrti pro nesplnění mise!“
„Ale to nemůžete! Vždyť… on jen chránil přátele.“
„Ustoupil!“
„Ale udělal to proto, aby nezemřeli! Tak Aniki, řekni něco!“
Tomeo stál před stolcem soudu zcela tiše a nehnutě. Oči měl skloněné k černobílému vlčákovi u svých nohou.
„Aniki, co je s tebou? Vysvětli jim, že jsi nevinný.“
„Ticho v soudní síni! Soud rozhodl! Inuzuka Tomeo bude zítra v sedm hodin ráno popraven! Případ uzavřen!“
Po dalších pěti dnech už ale Kakuzu začal Jashina přímo nenávidět. Každý den se co hodinu pečlivě modlil, aby už se ty dvě zrůdičky vzpamatovaly, a pořád nic. Samozřejmě se modlil i kvůli Tobimu, ale na toho už byl zvyklí, takže v napravení téměř ani nedoufal. Alespoň teď se jich na chvíli zbavil jen tehdy, když jim přikázal,, ať se okoupou v blízkém jezírku. Jako třeba právě teď.
„Tak bando," řekl, když se vrátili. Mokře vypadal jen Tobi. „Dneska si uděláme táborák, co vy na to?"
„Jé!! Jupí!!" radovala se Mira.
„Jak se to stalo? Pře…“
Nedokázala udržet pozornost, více neslyšela.
Vzpomněla si až příliš. Až moc se toho stalo… Nemohla se s tím ze vteřiny na vteřinu vyrovnat. Prostě nemohla. Tehdy na to sice myslela, ale v podvědomí, musela se soustředit na svůj úkol. Nesplnila slib, selhala, věděla to, až moc dobře.
"Umění, je prostě výbuch..." Rozplývalo se mladé děvče před rozpadající se budovou.
"Ne, Deidaro, umění je věčné..."
Počkat, co? Deidaro? Tak jo, zkusím to znova:
"Umění je výbuch..." Rozplýval se mladý chlapec před rozpadající se budovou.
"Ne, Deidaro, už jsem tu přes sto let a říkám ti, že umění je věčné..."
Cože? No tak fajn!:
"Umění je výbuch." Říkal chlap před domem, co byl na kousky.
"Ne, Deidaro... Počkat, ty máš nový lak?
No to si ze mně děláte legraci, ne?!
Neji Hyuuga seděl v potemnělé pracovně svého domu a z části váhavě, z části odhodlaně zíral na rozložený svitek před sebou. Bambusové pero neslo kapku tmavého inkoustu a jeho zkosená špička se matně leskla v měsíčním světle. Když je jednou namočil, musel je použít. Asi o minutu později se pero dotklo papíru a zanechalo na bílé ploše tenkou linku.
Neji byl od mala zvyklý psát. Úřední listiny, formální dopisy, rozkazy podřízeným a aby nevyšel ze zvyku, verše.
Večerní hukot, černá je vrána, vznešeným letem přeruší ticho.
Uplynulo pár dní od zadání mise a já celou dobu poslouchal samé dobré zprávy. Hidan s Kakuzem jsou mrtví. Naruto umí RasenShuriken. Všechno se zase vrací do normálu.
Misi nám stanovili na dnešek a tak teď stojím u brány a čekám na ostatní. Měl bych být rád za svou první misi, ale nejsem. Jsem dost nervózní z těch všech okolností. Co se to stalo? Co mě tam čeká? Co když se všichni dozvědí mé tajemství?
Vidím, jak se blíží Tým 7 a Tsunade-sama, která se pozorně sleduje.
Bol sparný slnečný deň. Dnes som nemal naplánovanú žiadnu misiu, tak som mohol ostať doma a relaxovať. Za posledný mesiac som si teda veľmi neodpočinul. Prešiel som celú Ohnivú zem. Ako kapitán ANBU som mal zo všetkých členov najviac práce. Toto voľno mi zariadil Hokage, takže som mu bol neskutočne vďačný.
„To jako vážně spí jo?“ ozval se namyšlený hlas, který mladíka vytrhl z říše snů.
„Už ne.“ odvětil Tamuiův hlas a definitivně Abumiho probral.
„Děs.“ řekla Ebisu jednoduše a vešla do sálu.
„O co jsem přišel?“ zeptal se nováček trochu zmateně. Ještě zřejmě nebyl úplně probuzený.
„Zavolali si Ebisu kvůli výslechu, jak jsem předpokládal.“ odpověděl Tamui a trochu se pousmál, když si mladík automaticky dal ruku před ústa zakrytá maskou, když zívl.
„A už něco vědí?“ zeptal se Abumi, když se protáhl.
Vzkaz pro Gaaru zněl prostě a jasně.
Bez podpisu, o to horší bylo, že to bylo psáno strojově a ještě s tolika chybami. Jenže hrozbu z její smrti nemohl jen tak přehlížet.
„Musím odejít, chápeš?“ říkám to už snad posté, ale Iggy jen vrtí hlavou.
„Co dokáže průměrný ninja? Nic. Ale když půjdu za Ním, společně toho dokážeme mraky!“ pokračuju.
„Průměrný ninja toho taky dokáže spoustu,“ odporuje mi. Ale ona neví, o čem mluví. Je dcerou pekařů, takže jí i malé dovednosti s chakrou připadají velkolepé. Ale mně ne.
„A taky jde o to, že je to On, chápeš?“ plynně přecházím na další argument.
„Neviděla jsi ho už pět let,“ připomíná mi.
Byla noc. Většina Konohy spala, nebylo také divu. Kdo by si nechtěl po náročném dni ninji zdřímnout? To asi všichni, jediný problém byl, že někteří neměli kam ulehnout.
"Chci vidět svoji vesnici! Chci vidět, co všechno zůstalo! Jen jestli vůbec..."
Kushiny se zmocnila panika. Dívka se opatrně zvedla z nemocničního lůžka a líně se ploužila ke dveřím. Pak ji však napadlo, že by bylo lepší, kdyby
odsud zmizela až za tmy. Přeci jen se v nemocničním županu potulovat po vesnici kterou ani nezná by bylo trochu nemístné a stejně - hned by ji objevily...
Její jednání, ji však samotnou dost překvapilo. Bylo to úplně proti její povaze, tak proč...?
[hide=dôležitá info xD]Maey: Ďakujem za komentár, už aj ho pridávam
Sabaku no Tanaris: ďakujem, síce dokonalosť nie je moje druhé meno Ale tak dúfam, že po tomto diele ma nezabije nik, pretože je iný ako ostatné, aspoň podľa mňa 
Ďakujem ti za komentár Nikuš 
lunaru: ty si si skrátila meno, či sa mi to len zdá? uľahčila si mi to v tom prípade! Dúfam, že tento diel zodpovedá tvojej predstave
[i]Bosá drobná chodidla se mi boří hlouběji do trávy. Je krásně zelená, příjemně chladivá a vydává neskutečnou svěží vůni. Nejprve ta pravá, pěkně od palce přes šlapku a hlavní část paty, až po úplný konec, který se asi nejsilněji zaboří do země. Poté následuje levá noha a opět stejný pohyb, kdy se klenba chodidla pěkně zvedá a pohybuje v souladu s předešlým popisem. Cítím, jak každá končetina zatíná pěkně postupně jednotlivé svaly, byť nejasněji a nejpalčivěji pokaždé vnímám ty lýtkové.
Bylo hezké sluneční dopoledne a po dětském hřišti v Konoze se rozléhal veselý dětský smích. Vlastně jeden hlas se od těch ostatních lišil, byl to hlas asi šestiletého dítěte se zeleným tričkem a oranžovými kalhotami, držící v levé ruce knížku ‘Flirtovací taktiky‘. Dítě s blond vlasy ve tvaru slunce a škodolibým smíchem utíkalo před o něco starším mužem s bledohnědými vlasy.
„Sasuke. Prosím vrať mi tu knížku. Slyšíš? Stůj!“ křičel za dítětem muž s prosebným hlasem, který nevěděl, zda se má bát nebo zuřit.
s plnou hubou keců ale skutků méně.
Tak otravný a já se s tebou tahal,
nic jsi nedokázal, jenom jsi váhal.
