Skrytá tvář šílenství Epilog

Láska. Víra. Naděje.
Tolik po těchto věcech toužil a teď je měl. Měl vše, co si kdy mohl přát. Ale přesto to nebylo dost. Ne pro něj.
Tiše, aby ji nevzbudil, otevřel dveře jejich společné ložnice a překročil práh. Když se pak naposledy otočil, měl v očích něco, co by se dalo nazvat smutkem - pokud by se ale nejednalo o jeho černé oči, jenž už dávno neměly ani tušení, co to slovo znamená.
Podíval se po prostém pokoji. Našli si malý domek kdesi na kraji chudé vesničky, pryč od všech, jenž ho snad mohli poznat. V krásném, poklidném mstě jako toto byli v bezpečí. Přesto cítil v hrudi něco, co mu nedávalo spát, co v něm budilo snad i strach. Ale nic neřekl, protože naproti všemu se mu tu líbilo. Poprvé po několika letech se zase cítil někde doma.
Ale ona byla jiná. Potřebovala lidi, něco, co by naplnilo její nitro poté, co se přinutila k opuštění místa, které znala celý život. Asi právě kvůli tomu udělal to, co udělal. Chtěl, aby byla šťastná. Cítil vinu, že jí vzal vše, na čem záleželo.
Zamračil se. Vážně tady změkl. Přeci to byla její volba, že šla s ním.
A moje volba, že jsem ji nechal.
Měsíční svit zářil oknem do pokoje a vrhal na něj dlouhé, strašidelné stíny. Dívka, která s ním v posledních měsících trávila snad každou minutu a na které mu, ač to vážně nerad přiznával, záleželo, ležela v jejich posteli, dlouhé husté vlasy rozprostřené po bílém polštáři. Spala a přitom se zlehka usmívala, objímajíc své jasně se kulaticí bříško. Uvnitř ní vyrůstal nový život.
Jeho dítě.
Teď měl vztek, že dopustil, aby se to stalo. Proklínal se, že dal za vznik děcku, které bude žít navždy v nevědomosti, netušíc pravdu o svém původu. A nebo se možná později všechno dozví, ale to už bude pozdě. I pro něj bylo tehdy pozdě, ač si to ze začátku neuvědomil. Ale ten zpropadený koloběh začne nanovo.
Samozřejmě, mohl ji zabít a s ní i jeho. Pokud měl být upřímný, musel přiznat, že už o tom párkrát uvažoval - úplně od začátku, když odešli a on chtěl být prostě sám. Ale když se teď podíval na svou zbraň, katanu zavěšenou u pasu, věděl, že by to nedokázal. Teď už ne.
To ale nic neměnilo na tom, že už toho měl dost. Tiše zavřel dveře a vyšel z domu. Povídalo se, že brzy přijdou do vesnice ninjové z té mírumilovné Konohy a on věděl, že kdyby tu nebyl, ta dívka se s potěšením vrátí do svého pravého domova a bude šťastná a milovaná, což bylo něco, co jí nebyl schopen dát. Bylo hezké si namluvit, že to vlastně všechno dělá pro ni.
Zasmál se, tak, jak už dlouho ne, a ten tlak v jeho nitru ještě zesílil. Přitiskl si zatnutou pěst k srdci a cítil, jak divoce bije.
Bál se. Nebyl to ten ochromující strach, když se člověk bojí o sebe, když se nemůže přestat třást tváří k něčemu, s čím si nedokáže poradit Tohle byl strach, který pocházel z místa kdesi uvnitř jeho kamenného srdce, strach z toho, co by mohl udělat, co udělá, kdyby zůstal. Strach ze sebe. A tak se tam teď třásl, ve svitu luny, v mysli obraz malého chlapce s černýma očima a vlasy, tak podobný jemu samému. A vedle něj, jeho synka, stála krásná, usmívající se žena s dlouhými hedvábnými vlasy a natahovala k němu tuku. On ji vzal, připojil se ke své rodině.
Uchihové jsou ti, kterým záleží jen na síle...
Nemohl to snést. Nechtěl znovu milovat. Znamenalo to jen trápení, bolest a nenávist, tak jako když přišel o svého bratra. I kdyby měl být navždy sám, on se už nikdy nepoddá pocitům, jako je láska.
Milují přespříliš...
Ano, právě proto odcházel. Věděl, že kdyby zůstal a před očima měl to dítě, své dítě, nedokázal by zůstat chladný. Jeho mysl by zaplnily ty otravné hřejivé pocity a růžové barvičky plné slastných emocí, které by dříve nebo později pocítil i k té ženě, jenž mu dala nový smysl života. Šťastně žít se svou rodinou? To určitě!
Obrátil své zoufalství ve vztek, tak, jak už tolikrát. Zlost mu pomáhala jít dál, vlévala mu do žil novou sílu a on ji s radostí přivítal. Nevadilo mu, že spolu se vztekem přicházela i temnota a rozlévala se mu žilami jako jed. Už vzdal veškerý pošetilý boj s tím, co pro něj a jeho klan bylo a vždy bude jen přirozené. Byl již svědkem toho, jak se člen jeho vlastní rodiny staví proti svému osudu, toho, co se s ním nakonec stalo. Všechny sny se dřív či později rozplynou, stejně jako pocity přátelství, kterým dříve věřil. V každém příběhu prostě musí být někdo, kdo bude zastávat roli toho zlého. Temnem oděná osoba, která bude nenáviděna, ať je kdekoli. Díky ní se pak ukáže ten hodný, správný hrdina, který v každé frašce nakonec vyhraje. Role už byly rozdány, teď je třeba udělat, co bylo dáno, a je to. Příběh je u konce, dobro zvítězilo. To, co se stalo s druhým břehem už není důležité, je to pryč.
Protože ta láska je Uchihům vysvobozením...
Jemu to došlo příliš pozdě. Stál na tom drolícím se ostrůvku úplně sám už od začátku. A to se nemohlo nikdy změnit. A když odcházel, už nemyslel vůbec na nic.
Ráno našla mladá žena s dlouhými růžovými vlasy postel vedle sebe prázdnou. Nepřekvapilo ji to. Když ji pak plačíc našli konožští shinobi, on už byl dávno pryč.
A také jejich zkázou...