Jiné a přesto stejné 18. díl- Návrat paměti

Po dalších pěti dnech už ale Kakuzu začal Jashina přímo nenávidět. Každý den se co hodinu pečlivě modlil, aby už se ty dvě zrůdičky vzpamatovaly, a pořád nic. Samozřejmě se modlil i kvůli Tobimu, ale na toho už byl zvyklí, takže v napravení téměř ani nedoufal. Alespoň teď se jich na chvíli zbavil jen tehdy, když jim přikázal,, ať se okoupou v blízkém jezírku. Jako třeba právě teď.
„Tak bando," řekl, když se vrátili. Mokře vypadal jen Tobi. „Dneska si uděláme táborák, co vy na to?"
„Jé!! Jupí!!" radovala se Mira.
„Tobi je moc moc moc šťastný kluk!" mandarinčák začal Kakuza objímat.
„No to je toho," odfrkla si znuděně Tory. Sešitý jen převrátil oči v sloup.
„Ono jít dělání táborák v prší?" ptala se černovlasá zrůda s pohledem upřeným na oblohu.
„Asi ne... Proč?" obrátil se k ní nevzrušeně Kakuzu
„N, vypadá to, že bude pršet," ukázala na inkoustově modré mraky nad sebou.
„Z těch pršet nebude," uklidnil ji, a poslal všechny své svěřence pro dřevo.
Než se vrátili, měl už všechno ostatní připraveno. Právě pokládal poslední kámen, když se objevili za stanem. První šel Tobi a radostně si zpíval a náruč měl plnou podivně vypadajícího dřeva. Za ním se ploužila Tory, která se tvářila že jí nic kolem ní nezajímá a průvod zakončovala Mitora se slzami v očích.
Tobi hned co složil dřevo začal poskakovat kolem Kakuza. Tory se opřela zády o nejbližší strom a Mira se zašila do stanu.
„Proč zas ryčí?" zeptal se Kakuzu.
„Chybí jí Pein a Konan..." odpověděla nedbale černomodrovláska.
„Ti dva můžou někomu chybět?!" jedinou odpovědí na Kakuzův dotaz bylo lkaní ze stanu a tlumené škytání:„Maminko, tatínku!"
„Vjatoro, zapal oheň," přikázal Sešitý a odešel do lesa s myšlenkou, že se oběsí na nějakém pěkném stromě. Tory si přidřepla k ohni a vytáhla z kapsy zapalovač.
Tobi vlezl k Miře do stanu.
„Neplač, Miro-sempai!" pokusil se ji uklidnit.
„Ale já, mě, dlouhé doba neviděl ti!" v rozrušení mluvila ještě zmateněji, než normálně.*
„Do týdne je uvidíš, Tobi je slibový chlapec," prohlásil Tobi. Mit se pousmála.
„A podívej, už svítí i sluníčko! Nebude pršet!" ukázal na plachtu, za kterou zjevně něco svítilo.
„Uaaa!! Kur*a! Zlý oheň! Nesmíš!"
„Já nemyslet, to sluníčko," Mira vyběhla ze stanu a zjistila, že hoří polovina mýtinky. Zahřmělo.
Kakuzu vyletěl z lesa, jako by ho honily včely s řevem co zas Tory provedla. No dobře, řval něco jiného... a ani Hidan by se za to nestyděl.
Znovu zahřmělo a tentokrát se i spustil déšť. Nejdřív jenom pár kapek, ale potom se spustil šílený liják. Všichni tři byli během pár vteřin promočení, jak se říká, až na kost. Několik minut jenom stáli a čučeli, odkud se bere tolik vody. Až po pár dalších minutách, když už byl požár minulostí, se konečně rozhoupali něco udělat.
Začali sbírat svoje věci, rozházené po tábořišti, a Kakuzu popadl stan rovnou i s Tobim, který z něj ještě nevylezl. Potom vběhli do lesa a ukryli se pod nejhustší větve.
„Ehhm, to jsme spaly tak dlouho, že jste nás chtěli nechat v lese?" zeptala se Tory.
„Vjatoro, drž hubu," okřikl ji Kakuzu.
„Ne, mě by to taky celkem zajímalo," přizvukovala Mit.
„Hele, Mitoro... Počkat! Ty mluvíš normálně?"
„A jak bych asi měla mluvit?" odsekla jedovatě.
„Proč jste nás tam nenechali alespoň na to párty?" ozvala se opět téměř plačtivým hlasem Tory. Ale nikdo jí neodpověděl, protože Mit taky nic netušila, Tobi celý večírek prospal a Kakuzu na ni jen s otevřenou pusou zíral.
„Tory?" ozvala se konečně černovláska,„Co to máš s vlasy?" mírně nadzvedla jedno obočí.
„Co?" Tory si vjela rukou do vlasů,„Ne! Moje vlasy? Vypadají jako po výbuchu!" Potom si všimla svojí ruky, která se o vlasy nabarvila na modro, a nenápadně si ji utřela do Tobiho pláště.
Modro-černá barva během chvilky zmizela a zase před nimi stála blondýnka v celé své kráse, a s naštvaným pohledem.
„Tak vysvětlí mi k*rva někdo co se to tu děje?" pobízela Tory Kakuza, jelikož si všimla, že Mit je stejně mimo jako ona, a Tobi... Myslím, že není co dodávat.
„Jdeme," neodpověděl jí sešitý a vydal se směr Akasídlo. Obě dívky popadly každá jeden batoh, které mezitím stihl Kakuzu sbalit, a vyrazily s pokrčením ramen za ním. Tobi vzal zbývající dva a s veselým pískáním vyrazil za nimi.
„Už by mohlo přestat pršet," prohodila Mit.
„Jo, to mohlo... Pitomý déšť," souhlasila s ní Tory.
Kakuzu je ignoroval a přemýšlel, co má teď dělat. Sice jsou ty dvě už normální, nebo normální, to je nepřesný pojem. Prostě už jim TOLIK nehrabe, ale přece jenom - Návštěva je Návštěva. A navíc, když to teď zkazí, může to mít děsivé následky. Velmi děsivé následky. Tak děsivé, že to snad ani nechce domýšlet. Takže doufal, že cesta zpátky do Akasídla jim zabere co nejvíc času, aby mezitím stihl přijít na nějaké nouzové řešení. Ale jak může přemýšlet, když ty dvě za ním pořád melou a huby se jim nezastaví, k čertu!
„Držte klapačky!"
To už je lepší. Takže... Co třeba přivázat je ke stromu a jednou denně je krmit? Ne, to by asi neprošlo. Nebo je někde zavřít, třeba ve sklepě? Ne, to taky ne. Někdo by je ze srandy pustil, a bylo by to ještě horší.
A čím blíž byli, tím byly Kakuzovy nápady zoufalejší.
Asi sto metrů před Akasídlem už to vzdal a začal se smiřovat s nejhorším. Dorazili ke dveřím a Sešitý opatrně zazvonil. Otevřít přišel Zetsu. Naskytl se mu pohled na Kakuza stojícího ve dveřích a tři příšery vykukující za ním.
„Co tady děláš?" zasyčel potichu, „Měl jsi s nimi být pryč ještě týden."
„Ale ony už jsou v pořádku," namítl sešitý
„Ony někdy byly v pořádku? Nepustím vás, mám to od Peina přísně zakázané. Když vám dovolím jít dovnitř, prý mi zakáže mít místo postele terárko s hlínou," a zabouchl jim přímo před nosem.
„Nenávidím vás," oznámil všem třem Kakuzu.
„Taky tě mám ráda," odpověděla blondýnka. Vtom začala Mira vrážet do dveří.
„Co to děláš?" zajímala se Tory, protože to vypadalo vážně dost komicky.
„Vyrážím dveře," odfrkla podrážděně černovláska,„třeba bys mi mohla pomoct."
„Není zamčeno," poznamenal potichu Kakuzu a začal se rozhlížet po vhodném stromě na oběšení.
„Aha," Mit se jen usmála a otevřela.
„Peine, jsme doma!" zakřičela, hned jak vlezla do chodby, tak že jí bylo slyšet hodně daleko. Kakuzu za ní se nenápadně skrčil, což ovšem neuniklo Tory, která spustila, jako by mluvila se zbabělcem: „Cože? Neříkej mi ze se bojíš Peina-" dál se však nedostala, protože jí umlčel pohled do rinneganu.
„Co tady vy tři děláte?" zařval nepříčetně.
„Peine my jsme čtyři," namítla Mit.
„No a c- počkat! Ty mluvíš normálně?" nevěřícně na ni zazíral.
„Co s tím už všichni máte? Jak bych měla mluvit, aby vám to vyhovovalo? Jako Tobi?"
„Ne jenom to prosím tě ne," chytil se za hlavu Kakuzu.
„No a ty mi vysvětli proč jste tu tak brzo," otočila se hlava organizace na Sešitého.
„Peine, radši před všema, nechtěl bych to vysvětlovat dvakrát."
Do deseti minut se všichni slezli do obýváku, včetně jejich Návštěvy, ze které se vyklubal Oroxichtův špeh - zvěd.
„Takže, ani nevím jak se to stalo, ale když jsme připravovali oheň, tak se rozpršelo a ty dvě byly zase normální." shrnul to rychle Kakuzu a stáhl se do postraní.
„Počkat, to mi připomíná, že se toho šlo zbavit i vodou," prohlásil s nevinným úsměvem loutkář.
Chvíli bylo ticho a Sasori jen čekal kdo na něj skočí první.
„Ale totaky znamená, že se týden nemyly," pronesla zhnuseným tónem Konan.
To už ale nikdo neslyšel, protože jako na povel se všichni vrhli na chudáka Sasoriho.
„Proč jsi nám to neřekl?!"
„Ty *******!!"
„Vypustím do tebe červotoče!"
„Udělám z tebe dřevotřísku!"
Orochimaruův špeh si udělal poznámku do deníku.
„Ale, copak jste si o nás napsal? My jsme normálně organizovaní, to jen teď máme trochu problémy s některými členy-" Peinovy by se možná podařilo zvěda uchlácholit a přemluvit, aby poznámku škrtl, to by se ale nesměla přiřítit Tory a s výkřikem:„Ty vypadáš jako taková ta divná červená opice!" po němskočit. Což byla, jak si uvědomila pár vteřin poté, obrovská chyba. Zvěd ji vykopl vysoko do vzduchu, kde se odrazila od stropu a spadla přímo na hromadu Akatsuki, pod kterou ležel Sasori.
„Disciplína? Organizovanost? Tohle je parta šašků!" zakřičel navztekaně. V tom skoro všichni Akatsuki vybuchli smíchy. Na zvěda totiž z Tory zakpala modro černá barva, a on od ní měl popraskanou svoji bílou tuniku
„Tohle už je moc!" křičel vzteky úplně nepříčetný.
„Já-já tyhle dvě neznám, ony k nám nepatří," snažil se to vyřešit ještě naposledy Pein.
„Grrr! Tohle se Orochimaruovi-sama líbit nebude!" a vypochodoval z místnosti.
„Co je k večeři?" přerušila ticho po několika minutách Tory.
„Ty!" odtušil Pein a vrhl se na ni.