Nikdy nevěř cizím lidem, když se jmenují... Prolog

„Musím odejít, chápeš?“ říkám to už snad posté, ale Iggy jen vrtí hlavou.
„Co dokáže průměrný ninja? Nic. Ale když půjdu za Ním, společně toho dokážeme mraky!“ pokračuju.
„Průměrný ninja toho taky dokáže spoustu,“ odporuje mi. Ale ona neví, o čem mluví. Je dcerou pekařů, takže jí i malé dovednosti s chakrou připadají velkolepé. Ale mně ne.
„A taky jde o to, že je to On, chápeš?“ plynně přecházím na další argument.
„Neviděla jsi ho už pět let,“ připomíná mi.
„Šest a čtyři měsíce,“ opravuju ji okamžitě, „On je ale takový… prostě dokonalý, chápeš?“
„Jo, chápu, nejsem tupá. Většině z toho, co říkáš, rozumím. Ale když pořád mluvíš jenom o něm, tak je to pěkný vopruz, abys věděla.“ Iggy naštvaně seskakuje ze stromu, na kterém jsme seděly, a vrací se do vesnice.
„No jo, promiň, to už je takový zlozvyk,“ seskakuju a rozbíhám se za ní. Chvíli dělá ramena, ale když ji začnu lechtat, tak se neudrží a rozesměje se. Nakonec mě rádoby surově chytí pod krkem a takhle mě vleče celou cestu až před pekárnu, ve které bydlí.
„Chceš něco vědět?“ zašeptám, a aby to mělo dobrý efekt, nakloním se k ní. Přistupuje na moji hru a taky se ke mně naklání.
„Dneska večer už si možná sbalím.“
„Ale neodejdeš dneska, ne? A příjdeš se rozloučit?“ Iggy to nebere vážně. Myslí si, že jde o jeden z mých výmyslů. Ale to se plete.
„Jasně, že se s tebou rozloučím.“

Doma už si všichni zase hrají na šťastnou rodinku. To znamená, že se máma s tátou zase pohádali, a táta se to teď snaží odčinit. Jinak by tvrdnul v hospodě. Koblih, tak říkáme mému mladšímu bráchovi, je zavřený v pokoji, ale už u vchodových dveří slyším jeho zapnutou televizi. Kemushi, můj starší brácha, s námi už nebydlí, protože hru na šťastnou rodinku neuznává. To já taky ne, ale bydlím tady. Zatím.
V mém pokoji je až neuvěřitelný nepořádek. Pouhé vytahování batohu ze skříně je téměř nadlidský úkol. Když se mi to konečně daří, rvu do něj všechnu potřebné věci – zapalovač, oblečení, peníze… Tak hrozně se těším, až u Něj budu! Říkal, že pro mě bude mít dveře vždycky otevřené. Že na mě počká. A bude se těšit. Už je to hrozně dávno, ale i přesto si to pamatuju naprosto přesně. Ten den mi utkvěl v paměti, jako žádný jiný. Odešlo s ním tolik lidí! A já nemohla. Rodiče mě nepustili. A bylo mi osm, takže jsem ještě nebyla ani chunnin. Ale teď už se rodičů ptát nemusím. Je to ode mě nevděčné, ale vždyť se vrátím! Za pár let budu stát v tomhle pokoji a budu si říkat: Proč jen já za Ním nešla dřív?
Dobaluju si poslední drobnosti. Chtěla jsem odejít až tak za týden, ale už to nemůžu vydržet. Znova uvidím Jeho úsměv! Bude šťastný, že jsem na něj nezapomněla, a příjme mě s otevřenou náručí. Vím to. Slíbil mi to. A On své sliby plní. Beru do rukou tužku a papír, a píšu rodičům dopis, ve kterém ji vysvětluju, že nemůžu říct, kam odcházím, ale že se vrátím. Časem. Taky píšu, že je mám moc ráda a takové ty věci, co se do dopisů na rozloučenou píšou, ale ne, že bych to tak nějak extra cítila. Nepřemýšlím nad tím a píšu.
A je to tady. Stojím u otevřeného okna a nerozhodně zírám do tmy, jako by mi měla ukázat správnou cestu. Vážně to mám udělat? Není to celé jedna velká pitomost? Ale pak si vzpomínám na Něj, a všechny pochybnosti jsou hned pryč. Než odcházím z vesnice, klepu na Iggyno okno. Slíbila jsem jí to.
„Co je, ty už odcházíš?“ ptá se rozespale.
„Jo. Můžeš se za mnou kdykoli stavit, to přece víš.“
„No jasně,“ odfrkává si kysele, ale pak mě objímá.
„Tak hlavně nikde neumři.“ Říká to napůl v žertu, ale i tak mě to zahřeje u srdce.
„Neboj, neumřu,“ slibuju jí. Pořád nevěří, že odejdu. Musím uznat, že pár takových skoro odchodům tady bylo, takže se jí ani nedivím. Ale teď je to skutečnost.
Nevěřili byste, jak jednoduché bylo vesnici opustit. Hlídače zase zjevně hrají šachy, jak je jejich zvykem.
Informace o Skryté Zvučné, kam mířím, nejsou sice nějak zvlášť utajovány, ale předčítány na náměstí taky nejsou, takže získat popis cesty nebylo vůbec jednoduché. A to už se po něm pídím šest let a čtyři měsíce. I když trasu už znám teoreticky zpaměti, skoro i pozpátku, vytahuju si sešit, ve kterém mám vše o Zvučné pečlivě zaznamenané, abych se přece jen neztratila. Do žil se mi pomalu vlévá adrenalin. Den D právě přišel.