Rozhodnout se Kap. 7.

„Jak se to stalo? Pře…“

Nedokázala udržet pozornost, více neslyšela.
Vzpomněla si až příliš. Až moc se toho stalo… Nemohla se s tím ze vteřiny na vteřinu vyrovnat. Prostě nemohla. Tehdy na to sice myslela, ale v podvědomí, musela se soustředit na svůj úkol. Nesplnila slib, selhala, věděla to, až moc dobře.

Rozhlédla se kolem sebe. Její zrak se upnul na okno. Bylo normální odpoledne. Nebe modré, pár ptáků bez starostí, s lehkostí letu se mihlo v okně. Stromy šuměly pod vánkem poletujícím kolem, park okolo nemocnice zářil zelenou travinou. Krásný den řekla bych, ale proč se z něj nedokážu radovat, jako tehdy? Proč jej nevidím, tak živými barvami, jako jindy? Myslím, že odpověď znám, ale nechci ji ani vyslovit, ani na ni myslet. Kde je odvaha nevzdávat se? Přišla jsem o ni, tak snadno. Stačil jediný okamžik, jedno jediné špatné rozhodnutí a svět byl pro mě ještě horší, než předtím.

Zase to luskání, zase ji někdo vyrušil, když rozmlouvala se svou duší, se svou myslí, a s bolavým svědomím. Odtrhla zrak od okna. Věděla, co po ní nejspíš chtějí.

„Neochránila jsem ho, zbytek nevím a snad ani nepovím…“ zahodila na dobu neurčitou ostatní možné otázky.
„Co budeš dělat?“ zeptala se se soucitem Tsunade, ona se s tím nejspíš vyrovnala, s její odpovědí, Hokage nevědě, proč nebyl.
„Sama nevím. Nevíte, jestli žije?“ barva jejího tónu pro ostatní byla nepopsatelná. Bez naděje, se selháním, s nevraživostí sama k sobě.
„Nejspíš, ne. Říkali nejvyšší špicli, že ho zabili hned a…“ byl zastaven zvednutou rukou Kairy.
„To mi stačí. Prosím, mohli byste mě nechat samotnou? Nutně to potřebuji,“ řekla chvějícími se rty úzkostí. Pohled na ni byl, tak bolestivý. Ale přesto Hokage z ní chtěl vytáhnout vše, co mohl.
„Ale počkej!“ Tsunade ho chytla za paži, tím oznámila, že chce vyhovět radši Kaiře. Hokage se kroutil.
Kaira už nemohla držet slzy v očích, musely ven, bylo jich až příliš moc.
„Prosím…“ zašeptala tiše. Nakonec ji nechali.
Mohla být sama a v klidu si vše projít hlavou.
Avšak úplně neodešli.

Za dveřmi se ozývalo tiché šeptání.
„Co s ní, je na tom psychicky hodně špatně…“
„Musí se s tím vyrovnat, musí se přes to přenést, je dcera Hokage.“
„To není to podstatné.“

Nekonečné, nechte mě být… Nemluvte o mně… Ale hlavně, hlavně mě nelitujte. To si nezasloužím.

Celé odpoledne vzpomínala, plakala a rozhodovala se, co dělat. Jak se vrátit zpět do života, jak se tvářit normálně, i když se stalo tolik věcí, které jí negativně změnily život. Nevěděla jak, proč?

Dalšího dne za ní přišla Tsunade. Tichounce zaklepala a počkala si na vyzvání. To bylo slyšet jen prostém ‚hmm‘.
„Přišla jsem tě dát do kupy!“ ohlásila povzbuzujícím úsměvem.
„Fajn,“ souhlasila. Už se dokázala chovat celkem příjemně. Svou duševní válku bojovala, jen uvnitř sebe. Dokázala ji potlačit, tak aby se nedostala na povrch. Poslední slzu uronila s myšlenkou, ‚takhle by mě rodiče vidět nechtěli‘ proto se rozhodla bojovat. Věděla, že je to sice správné rozhodnutí, ale těžké. Snadnější by bylo utéct před světem a schovat se do kouta. Ale byla to přece dcera svých rodičů… Která ztratila asi vše.

„Zvedni se,“ rozkázala Tsunade. Ten nejabsurdnější krok se za chvíli zdál být nesplnitelným. Kaira se na nohách neudržela ani sekundu a s velkým podlomením kolen spadla na zem. To se to budu muset všechno učit od začátku? Vždyť to umím od batolete! Je to ztuhlostí svalů?
„To se asi začínají ukazovat následky komatu, musíš ty svaly rozběhat a bude to dobré,“ chlácholila ji.
Natáhla ruce na postel, aby se o ni opřela a vší silou se snažila zvednout. Cítila , jak se jí celé paže pod tíhou těla klepou. Bylo to ještě těžší, než se postavit, ale zvládla to.
„Tak dneska asi nic, rozhýbej se a zítra můžeš jít domů, pokud se o sebe dokážeš postarat. Ale žádné trénování!“
Kaira na ni hodila nevěřícně pohled, to vypadala, až tak neschopně? Budu muset začít cvičit. Jakmile Tsunade opustila místnost, okamžitě se začala pomalu protahovat. No jasně, netrénovat. Ani za nic. Musím nabrat kondičku a stát se jouninem. Pak budu moci snadněji cestovat a najít bratra.

Dostala se až k zrcadlu v malé koupelně. Teď už chápala, proč vypadá, tak neschopně. Vypadala přímo hrozně! Vlasy zplihlé, modré vaky pod očima a mdlý výraz. Zuby žluté, jako opylený střed kopretiny. Proč si nepřipadám ošklivá? Je to tím, že už mi asi na vzhledu nezáleží, jako dřív? Stejně jsem to dělala jen proto, abych se líbila. Komu? Snad sama ani nevím! Teď je to naprosto nepodstatné, ale musím se sebou něco udělat, takhle se mě někdo lekne. Nic, co by jí však pomohlo, tu nebylo. Žádný hřeben, kartáček na zuby. Proto si jen umyla obličej a opřela se dlaněmi o umyvadlo. Podívala se do zrcadla a znovu nechtěně začala vzpomínat.

Stála tam, jako malá holčička s neposednými vlasy spadajícími do obličeje, volala svou maminku, ať jí pomůže. Kushina přišla a začala jí rudé vlásky s úsměvem sčesávat dozadu.
„Chceš se první den na Akademii líbit? Chápu tě,“ ten bezstarostný úsměv, tak upřímný, tak uklidňující, donutila děvčátko se široce usmát taky.

Ne, ne. Moc to bolí… Ztrať se! Není to skutečné. Silou měla zavřené oči. Nechtěla vzpomínat, i když to bylo, tak krásné. Znovu by se rozplakala a to nechtěla. Ztrať se! Já znovu bulet nebudu! Už tu prostě nejsou, abych je mohla chytit za ruku! Už ani nejsem ta patnáctiletá hloupá neposlušná holka! Dospěla jsem!

Došourala se zpátky k posteli. Na vše, co se zmohla, bylo nastavit si budík na pátou hodinu ranní. Tak mohla ráno dohonit, to co by teď zjevně nedokázala. Odtáhla ruku. Lehla si na břicho a znovu a znovu, začala smáčet polštář hořkými slzami. Ten, kdo by se na ni teď podíval, jasně by věděl, že svůj vnitřní boj zatím prohrávala na plné čáře.

Nové ráno, nové odhodlání. Tak si to v hlavě přemítala. Slzy, už za žádnou cenu nechtěla vpustit do svých očí.
Cvičila, posilovala, dělala vše, aby se mohla hýbat, jako dřív. Po pár hodinách tvrdé práce šly pomalu vidět výsledky.

Uslyšela za dveřmi kroky. Nenápadně skočila ze země na postel. Tsunade akorát bez klepání vstoupila.
„Dobré ráno, jak se máš?“
„Dobré ráno, vážně? Tsunade vždyť je jedenáct hodin!“ snažila se nasadit veselý výraz.
„No, to je jedno, ne? Trošku jsem si přispala!“ bránila se,“Kairo, jak jsi na tom, už chodíš? A vše v pohodě? Nic tě nebolí?“ zahrnovala ji otázkami.
„Jo v pohodě, můžu už domů?“ byla netrpělivá. Chtěla vypadnout. Byla tu všem na očích. Chtěla domů… Domů? Nikdy, už to nebude domov. Bude to jen dům, z kamenů a cihel. Nic, už neznamená…
„Nikam! Sama určitě ne! Půjdeš na oběd,“ rozkazovala Tsunade.

Rychlý nečekaný vpád do dveří způsobila mladá dívka. Vypadala jinak, než si ji pamatovala. Z krátkých hnědých vlasů si nechala narůst dlouhé nepřehlédnutelné kudrny. Byla vyšší a mnohem méně dětská. Na sobě měla krátké zelené triko s různými potisky elementů a dlouhé šedé kalhoty s otrhanými nohavicemi. I když to byla kunoichi, neměla na sobě žádná pouzdra se shurikeny ani kunai, chrániče, nic.
Temi.
Dívka na Kairu zírala svýma leskle zelenýma očima. Nemohla přestat, tak dlouho svou nejlepší kamarádku neviděla… A sem do nemocnice za ní nikdy nechodila, byla z toho až moc smutná, co se její kamarádce stalo.
Někdo musel to hrobové ticho prolomit.
„Temi,“ řekla Kaira nevěřícně. A co dál říct? Já na ni dosud nepomyslela! Vymazala se mi z paměti. Byla to má nejlepší kamarádka, jak jsem jen proboha mohla zapomenout?
„Temi,“ zopakovala lítostně. Temi začala hystericky brečet a vrhla se Kaiře kolem krku. Dosud přihlížející Tsunade se pohnula.
„Myslím, že vás nechám o samotě,“ a odešla.

„Temi, jak se máš?“ nevěděla, co jiného říct.
„Teď ještě líp, než předtím. Konečně jsi se probudila!“ sedla si vedle ní Temi.
„Hmm.“ Pochopila, co tím myslí.
„Je mi to líto Kairo, jsi v pohodě?“ nechtěla schválně na toto téma nic začínat, ale pohled její kamarádky ji přinutil.
„Jasně!“ snažila se o nejvěrohodnější tón.
„To ti nesežeru! Přede mnou se nemusíš chovat statečně. Ztratit rodiče! To je důvod k smutku! Kdyby ne, tak by to byla neúcta k nim!“ chrlila na ni, ale snažila se ji svým tónem, co nejvíce povzbudit.
„Jsi jakási dospělejší, na to si budu muset zvyknout,“ pousmála se.
„To víš, dvanáct let udělalo svoje. Pojď, půjdeme na oběd, musím ti toho tolik říct!“ zarazila se, “ale takhle s tebou rozhodně ze dveří nevyjdu! Něco s tím uděláme!“ Chytla ji za ruku a s šibalským úsměvem táhla do koupelny. Kaira pochopila její narážku na svůj vzhled. Nechala ji, ať ji ‚zkrášlí‘. Po pár minutách byla podle Temi zase ‚pěkná‘ holka. Vyrazily do Ichiraku ramen.

Temi neustále něco mluvila. Kaira spíše věrně naslouchala, nechtěla hned po prvním setkání vypadat, že ji vše nezajímá, ale stejně jí to přišlo, jako by mluvila o všem důležitém a přitom o ničem. Jsem nejspíš ztracená. Už ani nedokážu být pořádná kamarádka.
„No a už jsme tu! Co si dáš?“ Co mám říct? Co mám odpovědět? Vždyť se mě jen ptá, co si dám, proč nad tím přemýšlím?
„Cokoli.“
Další a další hodina uběhla.

„Ehm… Kairo? Už je celkem hodně hodin. Půjdeme k vám… teda k tobě?“ zadrhávala, věděla, že to bude pro tu dívku s bezduchým pohledem vedle ní bolestné.
A je to tu… Padla ta základní otázka. Bála jsem se jí celý den. Proč nepřítomně zírám do zdi? Je to jen dům, už nic neznamená. Je to přece jen dům, kde jsem vyrůstala. Je to jen dům… žádné vzpomínky, žádné city… Je to jen dům…

Šly…

Tohle je ulice, kterou jsem chodila na akademii…

Tady jsem čekávala na Temi… Chodily jsme vždy spolu…

Park… Tam jsem chodívala na procházky s mámou…

Lavička, na které jsem sedávala a přemýšlela, nad spackanými rozhodnutími při mých misích… Tady jsem se rozhodovala, jak jim řeknu, že propadám z teorie o základních jutsu…

Pohlédla na zchátralý, časem neupravovaný dům. Neobyčejný.

Tady jsme čekávaly, až se táta vrátí z práce domů…
Tady jsem bolestně čekávala na své rodiče, až se vrátí bezpečně z mise domů…

Už se nevrátí…

Černý stín se mihl v postranní uličce domů. Nepozorovaný dívčiných očí.