Typ

Slunce příjemně hřálo do zad. Hučení potoku se líně slévalo dohromady s jemným zpěvem ptáků, kteří právě zahnízdili v koruně vzrostlého stromu. Kolem něho se rozkládala mělká půda posetá šťavnatou zelenou trávou, z níž vykukovaly drobné květy sedmikrásek.

Seděl u rozezvučené říčky. Nohy měl po kotníky ve studené vodě, kterou každých deset vteřin zčeřil bílým hadrem. Omýval svou zbraň tak šetrně, jakoby to bylo jeho prvorozené dítě.

過去の運命二

過去の運命二 - 戦い
Kurai a Manzo se řítili plnou rychlostí směrem k jednomu městečku, protože Kurai měl pocit, že by se tam mohl ukrývat ten, koho hledal. Manzo byl dokonce rychlejší, než Kurai.
Proti nim běžela trojčlenná skupina v čele s Raitem, hned za ním byl Kenzo a vzadu Keiji, který měl zavřené oči. Velitel skupiny nechápal, proč riskuje možné zakopnutí, či zabloudění, ale nepotřeboval toto nyní pochopit. I tak si v mysli sestavoval možnosti, proč toto Keiji dělal.

Jashinova Vánoční koleda vznikla na motivy oblíbené písničky Rolničky, rolničky. Při čtení si melodii prosím prozpěvujte

Hurá teče krev,
jedem na bobech,
lidi křičí, ocel zní,
ta krása bere dech!

Trojúhelník v kruhu,
začínám hrát tu hru,
olíznu krev, probodám se
tak chystej si truhlu!

Smrt, bolest, krev,
strach a řev,
to Jashin pod stromek ti dá.
Přidej se k nám věřícím,
páč má zbraň už padá. (na tebe)

Smrt, bolest, krev,
strach a řev,
to Jashin ti chystá.
Nepřidáš se k nám teď hned?
To smrt je tvá jistá.

Ale no tak, vzchop se! Tohle už jsi překonala, přece tu nebudeš brečet jak malý děcko, přesvědčovala sama sebe v duchu. Vůbec to nepomohlo, z očí se jí dál řinuly slzy.
„Co se děje? Proč brečíš?“ zaslechla za sebou známý hlas. Prudce si sedla, až skoro sykla bolestí a začínala si utírat slzy nedoléčenýma rukama.
„Já nebrečím, blbče. Jen mi spadla do oka tříska, když jsem trénovala,“ odsekla mezi vzlyky. Podařilo se jí brek zmírnit, ale ne zcela utišit.

Dnešní den byl oproti ostatním dnům klidný… Ale kdeže, klidný byl pouze pro zbytek vesnice, zatímco Uchihovské sídlo bylo hlučnější než kdy jindy.
„Podezíráte mě?!“ šlo slyšet od domu představitele Uchihů.
„Přesně tak, ty zmetku!“ řekl někdo další.
Poté však následovaly pouze zvuky bitky. Kdyby se nějaký člověk podíval přes zeď, mohl by vidět tři kluky, jak se válejí zmlácení na zemi a nad nimi Itachiho s nezvyklým výrazem.

„Čožeeee?!“ skríkol Pein, keď mu Kakuzu oznámil nie veľmi dobrú správu.
„Zistili sme to až ráno šéfe,“ povedal na svoju obhajobu Kakuzu.
„Ako sa to mohlo stať?!“ nechápal Pein.
„Asi využila situáciu, keď nás Deidara skoro vyhodil do vzduchu,“ konštatoval Kakuzu, „Ale to nič, šéfko! Aj tak nám bola k ničomu.“
„Ale vie kde sa nachádza naše sídlo!“
„To vyriešime. Čo keby sme usporiadali poradu a tam rozhodli ako ďalej?“ navrhol Kakuzu.

Celou noc všichni slavili. Nikomu se nechtělo spát. Byli tak šťastní a opět plní života. Teprve, když začalo vycházet slunce nad obzorem, tak se všichni rozešli do svých domovů, aby se pořádně vyspali. Dokonce i Strážce brány a ostatní co nepocházeli, z této vesnice dostali přiřazené nějaké místo, kde se mohou pořádně vyspat. Další den měli v plánu se konečně vrátit do Konohy.

Schyľovalo sa k priam úchvatnému súboju. Súboj možno najlepších ninjov, akí doteraz žili. Madara, Tobi, Orochimaru a Nagato na jednej strane. Naruto, Kakashi, Sasuke, Sakura s Kyuubim na druhej. Možno tá druhá strana nie je bohvieaká, ale jeden jed člen si verí.
„Naruto, uvedomuješ si, že sú v presile," povedal Kakashi.
„Áno."
„Ako chceš bojovať?"

Sledoval jsem nebe a ztěžka jsem oddychoval. Tak tohle byl konec. S dalším návalem bolesti jsem si přitiskl ruku na břicho, kde jsem měl pečeť, která pálila jako kus do běla rozžhaveného železa. Pečeť, která ve mně držela strašlivé množství čakry a nelidské vědomí. Brzo bude konec. Věděl jsem to už dávno, ale že to přijde tak brzo, jsem nemohl tušit. Spoustu věcí jsem ještě nestihl. Neměl jsem hotovo, ale čas byl neúprosný nepřítel. Druhou šanci mi rozhodně nedá. To byla drtivá skutečnost.

Zoufale se prodíral davem. Nejspíš nějaká slavnost. Všude byly masky a tanečníci. Hrála silná hudba a někde vepředu byly nejspíš kejklíři. Ale to ho teď ani v nejmenším nezajímalo.
Musí zmizet.
Někdo se ho pokusil zabít! Jeho!
V uličce, kterou si předtím zkrátil cestu, ho jen o pár centimetrů minula nějaká ostrá věc, kterou po něm někdo hodil! A když utíkal, nějací lidé mu zastoupili cestu a vyhrožovali mu!
Nemusel být synem feudálního velmože, aby nepochopil, že mu jde o život. Rychlostí blesku se vmísil mezi dav. Netušil, že právě to byla chyba…

Přináším tento týden opravdu krátké pokračování. Nestihla jsem víc, ani jiné FF jsem nestihla. Tak alespoň ten kousek. Další díl se mi snad povede hodně dlouhý.:)

„Nemůžu tě tu nechat!“...

„Vypadni Naruto! Já s tebou nechci být, patřím k němu...“ mluvila jsem tiše abych nevzbudila Sasukeho, ale rázně aby to Naruto pochopil. Díval se na mě nechápavě a nepřestával mě držet za ruku.
„Ale říkala jsi...“

Hiro v tom nechcela byť sama. No, teoreticky ju do toho zatiahol Orochimaru, ale potrebovala niekoho pri sebe. A už aj veľmi dobre vedela, koho si omotá okolo prsta. Niekoho, kto je nevšímavý a ľahko ovplyvniteľný.
Rozhodla sa ísť za svojim cieľom teraz hneď. Nemôže strácať čas. Jej pán čaká.
Vykukla z izby, aby na nikoho nenatrafila. Chcela sa vyhnúť otázkam, kam ide, prečo tam ide a tak. Všetko to bolo až príliš jednoduché.

Jeden tah štětcem.
Čára vedle oblouku,
nikdo neví kdo sem,
komu stojím po boku.

Nacvičuji úsměv,
každodenní moji masku.
V nocích plných proseb,
co znamená cítit lásku.

Přátelství je jenom slovo,
jenom značka ne papíru.
Silnější než olovo,
srdce plné klidu, míru

Cit ten neznám
a možná dobře to je.
Lehčí je tak život nám
se srdcem plným pokoje

Možná jednou,
budu vědět, co znamenat to má.
Budu přítel možná s tebou,
budu vědět co znamenat to má.

Nová generace 2 – Kapitola 5.

Katsuro ležel v posteli a díval se do stropu. Venku mezitím vycházelo slunce, které ozařovalo trávu pokrytou rosou na zahradě klanu Naifu.
„Je to taková nuda, když tu Leiko není.“ pomyslel si rozespale Katsuro „Kruci. Je pryč jen pár dní a mně už se po ní stýská.“
Katsuro se protáhl a v některých kostech mu zakřupalo. Pomalu vylezl z postele a začal se oblékat.

„Tak tmavé oči, temné a bez jakéhokoliv citu. To se tak moc změnil? Sasuke, jsi úplně jiný. Tak moc jsi podlehl pomstě, že ti ani život není drahý.“ Naruto se upřeně díval do Sasukeho očích, byly tak chladné.
„Co na mě tak zíráš!,“ řekl Sasuke.
Najednou z křoví vystoupila Karin, měla na tváři nepříjemný falešný úsměv.
„Sasuke“
„Co je, už tu holku vyřídila?“
„Na poslední chvíli to zvládla, ale bohužel je mrtvá,“ řekla dívka.
„To je škoda, byla dobrá. Kdo jí zabil?“
„Ta Hinata, jen měla štěstí…“

Nebe bylo pořád tmavé, ačkoliv už pomalu světlalo. Slunce pomaloučku vycházelo, a ukazovalo své mocné paprsky světla. Ulice vesnice byly prázdné, až na hlídající ninju, kontrolující vesnici kvůli vetřelcům, a pár toulajících zvířat. V některých domkách bylo vidět světlo, ale většina byla stále ponořená ve tmě.

Tokime : Kde to jsem? Co jsou zač? Proč mám tak příšerný pocit a nemůžu si na spoustu věcí vzpomenout? Všichni na mě koukají jak na vraha. Diví se, že jsem se bránila? Možná mě ta holka nechtěla napadnout, ale já ji neznám a ona se ke mně přiblížila. Instinkt mi radil po ni hodit tu sklenici. Nejlepší obrana je útok, ne? Zaměřila jsem se na její obličej a začínala vzpomínat. Znám ji. Znám. Na sto procent ji znám, ale odkud? Stále jsem ji hleděla do vyděšeného obličeje. Tvář mi zkameněla při vrácení do vzpomínek...

„Dávajte pozor, blížime sa k veži a tu zvyknú ninjovia prepadávať a chytať do pascí druhých, aby dostali zvitok na poslednú chvíľu,“ oboznámil ich Naruto. Sayuri a Hiroshi preglgli. Nemali za sebou toho tak veľa ako Naruto. Nechceli to povedať nahlas, ale báli sa. No na druhú stranu boli radi, že nestoja proti Narutovi.
„Nii-chan?“ ozvala sa Sayuri. Naruto sa na ňu pozrel a čakal čo z nej vypadne.

Po zabouchnutí dveří Deidara chvíli počkal, kdyby se náhodou vrátili, až při dalším zvuku prásknutí dveřmi, jak bylo Natsuminým zvykem, si hlasitě oddychl a spustil ruce do klína.
To bylo o fous, pomyslel si a vytáhl zpod polštáře vysílačku, díky které odposlouchával Hirokiho a Natsuminy rozhovory. Zamyšleně se na věc díval a přemýšlel o tom, co slyšel. Bude si muset s Natsumi promluvit, až nebude přivázaná k Hirokimu. Schoval vysílačku pod postel tak, aby ji nikdo nenašel a šel spát.