Soudce světa

Sledoval jsem nebe a ztěžka jsem oddychoval. Tak tohle byl konec. S dalším návalem bolesti jsem si přitiskl ruku na břicho, kde jsem měl pečeť, která pálila jako kus do běla rozžhaveného železa. Pečeť, která ve mně držela strašlivé množství čakry a nelidské vědomí. Brzo bude konec. Věděl jsem to už dávno, ale že to přijde tak brzo, jsem nemohl tušit. Spoustu věcí jsem ještě nestihl. Neměl jsem hotovo, ale čas byl neúprosný nepřítel. Druhou šanci mi rozhodně nedá. To byla drtivá skutečnost.

S jistým vypětím jsem se posadil, ruku jsem měl stále poněkud zbytečně přitisknutou na pečeti. Bolesti mi to neulevilo a ani neuleví, ale alespoň pro pocit… S další vlnou bolestí mi uteklo heknutí. Ušklíbl jsem se nad tímhle vývojem situace a vyškrábal jsem se na nohy. Zvedl jsem hlavu k noční obloze. Brzo bude konec. Už i hvězdy začaly padat.
Fascinovaně jsem tohle představení pozoroval. Stříbrný měsíc byl na nebi neobvykle velký. Zlověstně zářil na tmavé obloze, ze které se ztrácel jas hvězd. Ticho okolo bylo též něco nezvyklého. Nic nenarušovalo noc. Žádné zvuky, které by upozorňovaly na přítomnost čehokoliv živého. Jen věčné ticho. Tak klidné a tak napjaté.
Zhluboka jsem se nadechl a zíral jsem na měsíc, který se pomalu ale jistě začal rozpadat. Konec. Tohle je úplný konec. Tolik zkaženosti bylo načase vymýtit. Nikdy jsem nechtěl soudit, nikdy jsem nechtěl být soudce. Nechtěl jsem, ale stalo se. Nic jiného nezbylo. Všechno padne do příštího rána. Bude to tak.

Znovu jsem si dopřál hluboký nádech a koncentroval jsem svojí čakru do konečků prstů. Zarazil jsem si je do pečeti. Nastal čas. Cela v mém těle byla otevřena. Obklopila mě silná fialová čakra. Okolí se začalo měnit. Rychle. Čas jako by sám zrychlil.
Krajina se v podstatě změnila v pustinu během pár okamžiků. Měsíc na obloze byl roztrhaný na kusy a stále jeho destrukce, a tím i destrukce téhle země, pokračovala. Já jsem tam jen tiše stál a fascinovaně jsem to sledoval. Všechno, co jsem znal, bylo pryč. Všechno za co jsem bojoval, se ztratilo. Bude se muset začít od znova. Jinak. Ať to nedopadne opět stejně. Soudcování světa jsem nepřál nikomu.

Brzo to skončilo. Nastala naprostá tma. Nebylo vidět na krok. Čas se možná zastavil. Možná dál běžel rychle, anebo se vrátil zpátky. Těžko říct. Podle svých předpovědí jsem složil rukama pár pečetí. Půda přede mnou vzlétla do vzduchu, kde při levitaci nabírala pomalu svých rozměrů. Zem okolo se nabalovala na kouli a ta začínala dorůstat obřích rozměrů. Bez mrknutí oka jsem to sledoval. Díky záři nafialovělé čakry Juubiho jsem to viděl.
Tahle mohutnost pomalu začínala stoupat k nebesům, nepřestávala k sobě přitahovat další a další věci a ztrácela se mi z dohledu. Mohlo to trvat hodiny, dny, týdny…

Ukončil jsem techniku a na nebi zářil nový stříbrný měsíc. Úlevně jsem vydechl. Tohle bylo docela namáhavé. Chibaku Tensei. První technika v novém světě, která vytvořila nový měsíc. Snad tenhle svět bude lepší než ten minulý. Snad ho nikdo nebude muset soudit a mazat. Teď na lidstvo čeká nová budoucnost. Nezbývá než věřit, že bude lepší. Víra to jediné, co ve skutečnosti drží svět pohromadě. Nic jiného světu předat nemohu. Moje úloha sice ještě neskončila…

Všechno bylo připraveno. Byl čas. Opět. Není to zase tak dávno, co jsem si říkal to samé. Tentokrát se nechýlil ke konci svět, ale můj život. Osud světa je teď v rukách jiných. Udělal jsem všechno, co se dalo. Teď zbývala ta poslední věc, která mě bude stát život. Zhluboka jsem se nadechl a zabodl jsem svojí shakujou do půdy vedle. Znovu jsem koncentroval čakru do konečků prstů. Znovu jsem je přiložil na pečeť. Protentokrát jsem jí otevřel.

Bleskurychle jsem složil pečetě. Po zemi se roztáhlo pár znaků a spirál. Konkrétně devět. Devět částí, které dají dohromady Juubiho. Doufám, že to nikdy nenastane. Už těhlech devět Bijuu bude příliš ohrožovat vratkou rovnováhu. Desetiocasý tady nemohl existovat. Lidská blbost a mocenské ambice měly v tomhle světě stále příliš velkou moc.
Devět mocných zvířat se svým vlastním vědomím a city. Teď tady ještě jako mláďata na mě upírali své oči. Pousmál jsem se. Síla mě opouštěla. Opřel jsem se o svojí shakujou. A jal jsem se vysvětlování. Vyjádřil jsem své obavy a spoustu dalších věcí. Trávil jsem s nimi spoustu času, kterého jsem měl málo. Každým dnem pro mě bylo obtížnější vstát. Každým dnem se vzdálenost, kterou jsem ušel, zkracovala. Přesto jsem nepřestával. Museli pochopit, museli být připraveni.

„Můj čas vypršel.“ Připustil jsem k těm devíti, kteří mě den ode dne následovali. „Vaše cesty se rozejdou. Už nejste jeden a mojí součástí. Každý z vás má svojí vlastní osobnost a jméno.“ Odmlčel jsem se. „Jednou se ale opět spojíte. Jednou…“ Dodal jsem poněkud už ponořen ve svých vlastních myšlenkách. Věřil jsem, že jednou nadejde den, kdy opět budou spolu jako jeden. Kdy se najde někdo, kdo jim porozumí a objeví pravou sílu. Víru v sebe samé a v lepší budoucnost. Nic víc jsem už nadělat nemohl. Teď už to opravdu všechno bude na ostatních. Moje cesta je u konce.

Příliš dlouho jsem kráčel po povrchu země a ovlivňoval svět. Je načase ho nechat dospět a postavit na vlastní nohy. Moji synové v tom taktéž budou hrát roli. Ať dobrou či špatnou, o budoucnost se budou muset postarat sami. S tímhle smířením jsem se vydal na poslední část své cesty. Skončí to věčnou tmou? Světlem? Nebo nicotou? To se dozvím za pár dalších úderů mého srdce, které už dobíhalo ten dlouholetý závod k cíli. Tohle nebyl konec, ale teprve začátek. Soudce světa už nebyl potřeba.