Mimo realitu: 9. Medové intriky

Zoufale se prodíral davem. Nejspíš nějaká slavnost. Všude byly masky a tanečníci. Hrála silná hudba a někde vepředu byly nejspíš kejklíři. Ale to ho teď ani v nejmenším nezajímalo.
Musí zmizet.
Někdo se ho pokusil zabít! Jeho!
V uličce, kterou si předtím zkrátil cestu, ho jen o pár centimetrů minula nějaká ostrá věc, kterou po něm někdo hodil! A když utíkal, nějací lidé mu zastoupili cestu a vyhrožovali mu!
Nemusel být synem feudálního velmože, aby nepochopil, že mu jde o život. Rychlostí blesku se vmísil mezi dav. Netušil, že právě to byla chyba…

„Tady je to.“ Klouček se hrdě usmíval a držel amulet. „A teď odměnu!“ Byl to takový kluk ulice, co udělá vše pro peníze. Okrást jiného, klidně i staršího kluka, nebyl problém. K jeho nohám přistál sáček s penězi. Kluk vykulil oči – tolik nečekal.
Muž naproti němu si oblil ruku šátkem a pomalu si od kluka vzal amulet.
„Díky.“
„Vážně si to můžu vzít?“ Kluk s vyvalenýma očima zíral na sáček plný peněz. Muž se zarazil.
„Je to tvoje odměna – tak proč se zdráháš?“
„Máma říkala, když ještě žila, že hodně peněz znamená problémy. Ale já je potřebuju.“ Kluk si přitiskl sáček na prsa. Muž se pousmál. Klekl si k chlapci a vzal jeho hlavu do dlaní. Teď si hleděli do očí.
„Tvoje máma musela být chytrá žena.“ Řekl. „Škoda, že jsi neposlouchal pozorněji, nemuselo to takhle dopadnout.“ Dodal a bez problému chlapci zakroutil hlavou. Zlomil mu vaz…

V potemnělé místnosti jakoby lehce zakouřené hrála jemná hudba. Nalevo od schodiště bylo nasvícené pódium. A pod pódiem byly rozmístěné nízké stoly s pohodlnými křesly, na kterých se rozvalovali především muži. Všem bylo jasné, co je tento podnik zač. Na pódiu se v rytmu hudby svíjeli mladé ženy a občas si některé z tanečnic ještě navíc přivydělávali (hádejte jak asi…).
Naproti pódiu vzadu za křesly a stolky byly balkony. Ačkoliv zde nebylo na pódium moc vidět, hostům to nevadilo. Balkony měly své zvláštní kouzlo a především soukromí…
A právě do jednoho z těchto balkónků zamířil muž postaršího věku. Měl pečlivě oholenou tvář a bystré tvrdé oči. Na sobě měl neurčité oblečení podle, kterého se nedalo poznat, k jaké společenské vrstvě patří. Ale to byl účel.
Odklonil jeden z těžkých tmavých závěsů a vstoupil na balkón.
„Obsazeno.“ Ozval se neuvěřitelně chladný a zároveň lhostejný hlas. Muž, který byl v odděleném balkóně, se rozvaloval na přepychovém gauči obklopený několika exotickými kráskami, které i kdyby dali dohromady všechno oblečení, co měli, stejně by se z toho nikdo slušně neoblékl…
„Kenji…“
Až teprve nyní muž vzhlédl.
„Ale… Ty jsi sem vážně přišel… Daichi. To jsem vážně nečekal… Ty takovéhle podniky vážně nemusíš…“ Pronesl s úšklebkem muž na gauči. Pak zamrkal a pohlédl na dívky, jakoby si náhle uvědomil, že ony jsou tu také.
„Zlatíčka… co takhle si dát na hoďku volno, co vy na to? Samozřejmě, že ho proplatím… A teď mě nechte v klidu obchodovat… Ano?“ Nebylo divu, že žádná neprotestovala. Placené volno, i když jen hodinové bylo v tomhle podniku něco vážně neuvěřitelného…
Jakmile dívky odešli tak jakoby z Daichiho spadlo všechno napětí. Pohodlně se usadil do prostorného křesla naproti Kenjimu.
„Říkal jsem ti, ať mě neoslovuješ mým jménem.“ Vytknul mu tiše.
„Buď v klidu. Tady tě nikdo hledat nebude…“
Daichi si povzdechl a pak změnil téma.
„Našel jsi něco? Nějaké vodítko?“ Daichiho hlas zněl velmi naléhavě.
„Ne. Promiň.“ Kenji zavrtěl hlavou. „Stejně nechápu, proč se o něj tolik staráš. Měl by se trochu oťukat, poznat život mimo palác… Mimo všechna ta pravidla… Už na to skoro měl věk… “ Kenji si nalil saké.
Daichiho obličej ztvrdl.
„Je to můj syn.“

„… Já za to nemůžu. Vůbec jsem o to nestála.“ Dokončila jsem svůj omluvný monolog.
„Takže v podstatě říkáš, že ve svých snech dokážeš vidět budoucnost?“ Kiba vypadal hodně překvapeně. A nejen on.
„Ne tak úplně. Buď možnou variantu budoucnosti anebo něco, co se už stalo.“
„Takže ta tvoje verze útěku feudálního syna je pravdivá.“ Ozval se Shino.
Sklopila jsem hlavu.
„Opět ne tak úplně – je to všechno jakoby v mlze. Někdy má něco úplně přesný význam a jindy to je myšleno jen symbolicky. A někdy vidím, co stane přesně. Se všemi podrobnostmi…“ Na konci věty se mi lehce zlomil hlas. Seděla jsem na zemi. Rukama jsem si objala kolena.
Bylo tam tolik krve…
„Tak jako dnes – viděla jsem ve skále hodiny, které odbíjeli čas. Ale aby ve skále byli hodiny, je hloupost, takže to znamenalo čas, za který ten kámen spadne.“
„Chápu.“ Pokýval hlavou Kakashi. „Jen mi pověz, jak se ti podařilo zneškodnit Leeho.“
Lee zrudl. Pokrčila jsem rameny.
„Na těle jsou určité body, které když správně udeříte tak, můžou na čas způsobit ochromení.“ Zamumlala jsem a pak jsem ještě dodala: „Promiň Lee.“
„To je pohodě…“ Zabručel. Pak vstal, udělal stojku a beze slova začal posilovat ruce.
„Jedna, dva, tři,…“
„Co to děláš?“ Vykulil oči Kiba. Akamaru jen štěkl a údivem tak napodobil svého pána.
„Protože jsem se nechal překvapit, musím teď udělat 1000 kliků na rukou!“ Zazněla odhodlaná odpověď.
Na další otázky už neodpovídal…

„Je to můj syn.“
„Jo to sice jo, ale není přímo tvůj…“
„Co tím naznačuješ?“ Daichiho hlas byl jako led.
„Jen to, že jsi ho adoptoval. Nic víc.“ Odvětil rychle a opatrně Kenji.
Daichi zavřel oči.
„Neměl jsem jinou možnost.“
Kenji se ušklíbl.
„Vždycky je jiná možnost.“
Daichi zavrtěl hlavou.
„Má rozhodnutí teď nebudeme probírat. Haruka je neplodná, to přece víš, a náš rod musí pokračovat. Ty, jak koukám, rodinu zakládat nehodláš vůbec. To je vše.“
„A co si takhle najít milenku… Tady je jich celkem dost a každá by tě brala všemi deseti…“ Kenji s úšklebkem pozoroval Daichiho.
Daichi nehnul ani brvou.
„Já miluji svoji ženu.“ Pak se naklonil ke Kenjimu. „A jestli si myslíš, že bys mě nějakým podobným skandálem vyšachoval, tak na to zapomeň, protože–“ Daichi nestačil doříct větu. Kenji mu skočil do řeči.
„Jestli tím naznačuješ to, co si myslím, tak můžeš být v klidu. Nemám v úmyslu ti sebrat moc. Být tvým mladším bratrem má své výhody… Bohatství, přízeň dvora, především krásných dam a hlavně tu volnost… Hlavně to poslední je něco, co feudální velmož získá málokdy.“ Dodal a na bratra zamrkal. Kenji svého bratra jen zkoušel.
Daichiho kamenná tvář povolila. Dokonce se i usmál. Atmosféra se jakoby náhle uvolnila.
„To jsi celý ty…“ Nervózně poposedl a prohrábl si rukou vlasy.
„Budu muset jít, mám moc práce…“ Dodal neurčitě.
Kenji pokrčil rameny ve stylu ‚něco podobného jsem stejně čekal‘.
Daichi se, ale zastavil před východem z balkónku a napůl se otočil.
„Mimochodem Kenji, vždycky jsem věděl, že se ti líbí mladé ženy, ale že až tak mladé… Nejsi na ně náhodou moc starý?“ Zeptal se provokačně Daichi.
„Ty…“ Kenji se nezmohl na slovo (tohle od svého bratra nečekal) a Daichi se rozesmál.
Nakonec po něm Kenji hodil polštář…
Jakmile, ale Daichi zmizel, obrátil se jeho bratr za sebe. Úsměv na jeho tváři se rozplynul jako maska.
„Tak co je? Stojíš už tam delší dobu, tak očekávám příznivé zprávy.“ Jeho hlas byl jako led.
Ze stínu vyšel ninja oblečený celý do šedé a se zamaskovanou tváří.
„Zde je vše co jsme byli schopní zjistit. Samozřejmě pátráme dál. Předpokládám, že vaše předchozí rozkazy stále platí.“ Řekl ninja a podal Kenjimu několik papírů pečlivě zabalených do desek.
Kenji se ušklíbl.
„Samozřejmě. Najděte ho. Ale chci ho živého a bez zranění, rozumíš?“
Ninja se uklonil.
„Jak si přejete, pane.“
Kenji si papíry zběžně prohlédl a pak je ninjovi vrátil se slovy, že potřebují více informací. Nakonec ze stohu vyndal několik papírů.
„Z tohohle sestav zprávu a pak mi ji přines. Samozřejmě, to co tam má zhruba být víš… Jdi.“
Když ninja zmizel, opět se pohodlně opřel do křesla a nalil si saké.
„Jsi příliš naivní, bráško…“ Zamumlal a zhluboka se napil.

„Pusť mě!“
Ve slepé tmavé uličce zapáchala cibule a nějaké tlející zbytky z popelic na rohu ulice. V ulici nebyla ani trocha světla, neboť mu bránili vysoké budovy a zeď ukončující uličku. Právě tam, ačkoliv to tak určitě nemělo být, se nacházely čtyři děti.
„Kradlas v našem regionu, koukej všechno vrátit!“ Tak křičeli tři kluci na dívku na zemi. Sice se vyprostila z jejich sevření, ale spadla na zem a za zády měla zeď.
„Neslyšelas? Kde máš ty peníze?“
Všechny děti měli otrhané šaty, bosé nohy a špínu nejspíš i za ušima. Sirotci.
Z náměstí sem doléhala hudba z náměstí. Byl festival výročí svatby feudálního pána a zároveň oslava jara.
„Ale já nic neukradla…“ Špitla tiše dívka se sklopenou hlavou.
„Lhářko! Bylas u pódia a zpívala.“ Nejmladší z chlapců si odfrkl. „A lidi ti za to házeli peníze!“
„Ale to jsou moje– “ Dívka si nejspíš neuvědomovala, co říká, tímhle je totiž jenom rozzuřila…
„Ty…!“ Jeden z chlapců napřáhl ruku, nejspíš s úmyslem dívku uhodit, když…
„Jsem zachráněn!“ Do malé uličky vpadl vetřelec. Kluk asi v jejich věku. Ve vlasech měl konfety a zadýchaně se opíral o zeď. Pak zvedl zrak.
Chvíli bylo ticho.
Pak se k zemi s bolestným výkřikem skácel první z chlapců. Další dva následovali. Dívku, kterou předtím utlačovali, nejspíš trochu podcenili… Prvnímu zkroutila ruku za zády a kopla ho, u ostatních se spokojila s pěstí.
„Pojď! Zmizíme!“ Popadla nově příchozího za ruku a vlekla pryč…
„Proč i já?“ Zmohl se na slabý protest kluk a už vláčela pryč.
„Jo a díky žes mě zachránil!“ Křikla na něho, zatímco se prodírali davem masek.
„Neslyším tě!“ Odpovídal jí a ona na něho ještě něco křikla, ale opět ji nerozuměl.
Vzápětí zapadli do další postranní uličky (no, spíše ho tam dovlekla…).
Z namáhavého běhu oba těžce oddechovali.
„Tady bude chvíli klid…“ Oznámila mu a pozorovala procházející dav. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Sirotků je všude dost.
„Chtěla jsem ti poděkovat.“ Řekla a usmála se.
„A za co? Vždyť jsem nic neudělal!“ Nechápal kluk.
„Odvedl jsi pozornost. To stačilo. Mimochodem já jsem Mitsuko.“ Řekla a pousmála se. Ze zapleteného copu se jí při tom uvolnilo několik pramínků vlasů.
A v tu chvíli se syn feudálního velmože poprvé zamiloval…