Super Sestry 42

Tokime : Kde to jsem? Co jsou zač? Proč mám tak příšerný pocit a nemůžu si na spoustu věcí vzpomenout? Všichni na mě koukají jak na vraha. Diví se, že jsem se bránila? Možná mě ta holka nechtěla napadnout, ale já ji neznám a ona se ke mně přiblížila. Instinkt mi radil po ni hodit tu sklenici. Nejlepší obrana je útok, ne? Zaměřila jsem se na její obličej a začínala vzpomínat. Znám ji. Znám. Na sto procent ji znám, ale odkud? Stále jsem ji hleděla do vyděšeného obličeje. Tvář mi zkameněla při vrácení do vzpomínek...
„Zrádkyně!“ vykřikla jsem. Nikdo ze mě nespustil oči.
„J-já?“ zakoktala.
„Jo, ty! Jaks mohla?“ stále jsem měla hrubý hlas.
„Tokime, copak si na mě nevzpomínáš? Já jsem tvoje..“
„Sestra,“ doplnila jsem ji. „ Ta, co zradila naše nejbližší.“
„Tokime. Jak tohle můžeš,“ začal se jí klepat hlas a slzet oči.
„Tak to by stačilo. Pokud je to tvoje sestra, tak..“ vložila se do toho dívka za ní. Vražedně jsem si jí zaměřila. „Dobrá, dobrá, už mlčím,“ ruce dala před sebe v obrané pozici a zůstala vzadu.
„V Konoze nás týrali, mučili, všechno kvůli našim schopnostem a když nás zachránili..“ začala jsem.
„Kdo vás zachránil?“ zeptal se bělovlasý muž.
„...Akatsuki,“ odpověděla jsem. Ostatní přimrzli. Nejspíš mě moc nechápali, jenže já neměla čas na jejich pitomé pohledy. Byl ve mně vztek, který potřeboval ven.
„Akatsuki nás zachránili a vzali mezi sebe a ty? Zradilas rodinu... Utekla jsi a přidala se k těm, kteří nám tolik ublížili. Ke Konoze,“ pohlédla jsem na ostatní. Prsatá blondýna mě s neutrálním pohledem sledovala. Bělovlasý muž vypadal smutně a ten s hnědými vlasy měl hlavu sklopenou a oči zaměřené na podlahu. On...ten obličej... ruce jsem pomalu dávala v pěst a zuby o sebe drtila. Do očí se mi dostávaly slzy.
„Ty... ty!“ zvýšila jsem hlas. Prudce se na mě podíval a když viděl slzy v mých očích, zbledl. „To ty jsi mě unesl! Ty jsi mě napadl a zranil... To ty jsi mě odvedl od rodiny. To ti nikdy neodpustím!!“ křičela jsem a nechala stékat slzy po tvářích. Byly slané, plné bolesti a nenávisti. Vypadal zdrceně.
„To už by stačilo!“ křikla blondýna.
„Tsunade-sama,“ zapojil se kluk s bílýma očima.
„Takovéhle chování nestrpím,“ nedala se a přišla k mé posteli. Nevím co čekala, ale o de mě se žádné úcty nedočká, ať už je kdokoliv.
„Vypadni ode mě,“ řekla jsem. Napřáhla ruku, která se neskutečnou rychlostí blížila k mému břichu. Byla jsem zraněná a znavená, bylo jasné, že nestihnu uhnout. Přivřela jsem oči a čekala na ránu, jenže ta nepřišla. Když jsem od sebe víčka odtrhla, její pět se zmítala pár centimetrů ode mě, ale za předloktí jí držel právě ten, ke kterému jsem cítila takovou zášť.
„To ti nedovolím,“ tvrdě si blondýnu přeměřil. Ta se mu vysmekla a mířila pryč z místnosti. Ještě se na mě podívala. Ve tváři měla bolest, stud a naštvání.
„Vy ostatní pojďte taky,“ kývla na ně a všichni byli do chvilky venku. Ještě se na mě sestra ztrápeně podívala a šla pryč. Napadlo mě utéct, ale na to jsem ještě neměla dost sil...
…

„Neji, povolej sem někoho na hlídku, je mi jedno kdo to bude, hlavně ať jim neuteče,“ přikázala Tsunade. Neji kývl a zmizel. „Ty Ayano. Chci, abys šla domů a nikomu se nezmiňovala o tom, jak se Tokime chovala, to je rozkaz.“
„Hai.. jenom si ještě půjdu koupit dango a letim domu,“ zběsile mávala a přitom si broukala jakousi melodii.
„A ty Meshiki,“ otočila se směrem na místo kde před chvilkou stála, ale teď už tam nebyla. „Jdi do pokoje,“ zašeptala si pro sebe. Zůstali tam už pouze Jiraiya, Tsunade a Yoru.
„Úprava vzpomínek,“ řekl Yoru.
„Určitě,“ přitakal Jiraiya.
„Musela dostat pečeť,“ konstatovala Tsunade.
„To bude problém. Něco takového nedokáže odblokovat začátečník a neznám nikoho, kdo s tím má zkušenosti,“ řekl Jiraiya.
„Já to dokážu,“ zašeptal Yoru. „ Ale je v tom obrovské riziko, kterého se bojím.“ Tsunade nechápavě zvedla obočí. Jiraiya byl zcela vážný, jelikož o riziku věděl. Tak tedy začal s rychlým vysvětlením.
„Museli jí zablokovat původní chakru. Normální jedinci, by si nedokázali vytvořit novou... jinou, jenže ona v sobě má démona, určitě to zvládla a možná jí měla víc než v původním provedení, jenže... Pokud pečeť zlomí, chakry se navzájem propojí a budou mezi sebou řekněme bojovat. Můžou spolu splynout a z ní se stane opravdu silný ninja se spoustou chakry... nebo se taky nespojí.“
„A to by znamenalo...“ polkla Tsunade.
„Že zemře,“ dodal Yoru. Nastalo hrobové ticho.
„To se nestane,“ promluvil jako první Jiraiya.
„Jak to můžeš vědět?!“ Tsunade zvýšila hlas.
„Má pravdu Jiraiyo, je to příliš riskantní. Bylo jen pár takových případů a nedopadali dobře. Podle toho co se ví, má jen dvacet procent na přežití a to je sakra málo,“
„Ale dokuď to nezkusíš..“
„Ale je to moje dcera! Nedovolím, aby zbytečně zemřela. Můžeme to zvládnout i jinak. Nechci jí zabít, nechci... Nechci znovu přijít o svou dceru. Ztratil jsem obě a teď mi hrozí, že znovu o jednu příjdu. To nedopustím,“ slzely mu oči. Najednou se ozvalo hlučné cinkání. Ozvala se skleněná flaška, která dopadla na zem. Všichni tři se za zvukem otočili. Yoruovi se zúžily zorničky.
„Meshiki,“ zašeptala Tsunade. Před nimi stála Meshiki v nemocničním prádle s naprosto vyděšeným, nechápajícím a bolestným pohledem.
„Proč?“ řekla tichounce a slza ji stekla po tváři.