Nový člen, díl 17

Ale no tak, vzchop se! Tohle už jsi překonala, přece tu nebudeš brečet jak malý děcko, přesvědčovala sama sebe v duchu. Vůbec to nepomohlo, z očí se jí dál řinuly slzy.
„Co se děje? Proč brečíš?“ zaslechla za sebou známý hlas. Prudce si sedla, až skoro sykla bolestí a začínala si utírat slzy nedoléčenýma rukama.
„Já nebrečím, blbče. Jen mi spadla do oka tříska, když jsem trénovala,“ odsekla mezi vzlyky. Podařilo se jí brek zmírnit, ale ne zcela utišit.
„To je zvláštní. Ještě před pár měsíci jsem si myslel, že bys neuronila slzu ani pro konec světa, a teď tě vidím brečet už podruhé,“ přisedl si Deidara k Natsumi.
„Říkám ti, že nebrečím,“ namítala. Neznělo to nijak přesvědčivě.
„Když to říkáš. Každopádně jsem se tě přišel na něco zeptat,“ zvážněl. Natsumi se na něj podívala ubrečenýma očima čekajíc na jeho otázku.
„Víš, párkrát jsem slyšel vaše rozhovory. Mezi tebou a Hirokim,“ řekl trochu nervózně.
„Tys nás odposlouchával?!“ chytla ho Natsumi za límec, „co všechno jsi slyšel?!“ Deidara byl z její reakce očividně překvapený. Nevěděl sice, co má čekat, ale i tak.
„N-no, první bylo to, jak jsi se sprchovala a-a on se tě ptal, p-proč jsi šla za ním do lesa uprostřed noci...,“ vykoktal trochu rudý v tvářích, protože dívka byla opravdu blízko u něj.
„Cože?! To jsi mi dal do pokoje štěnice hned ten den, co nás Pein svázal?!“ zhrozila se hnědovláska.
Překvapuje mě, že si tohle pamatuje tak snadno, ale moje jméno si zapamatovala až po půl roce, co přišla do Akatsuki, pomyslel si blonďák.
„No jo, možná... Ale to teď není podstatný,“ odstrčil hrubě její ruce. „Chci prostě vědět, co se stalo. Čím tě Hiroki vydírá a co se stalo v tom lese?“
„Nemůžu ti to říct. Nemůžu nikomu nic říct!“ zvýšila nechtěně hlas z pocitu úzkosti.
„Proč ne? Nikdo tu není a stejně už toho vím hodně,“ přemlouval ji Deidara.
„J-já..., prostě nemůžu,“ zakoktala se Natsumi s pohledem upřeným do země.
„Co mám udělat proto, abys mi to řekla?“ naléhal dál.
„Ty prostě nepřestaneš, že?“ řekla trochu otráveně a obrátila k němu své modré oči. Blonďák lehce zavrtěl hlavou. Bruneta si sedla směrem k němu, tak blízko, že se jejich nohy dotýkaly, a zhluboka se mi zadívala do očí.
„Budeš věřit mě nebo Hirokimu?“ zeptala se nezvykle vážně.
„T-Tobě...“
„Vážně? Ať se stane cokoli, ať bude kdokoli tvrdit něco jiného, budeš na mé straně?“ naklonila se k němu blíž, aby prohloubila svůj pohled. Blonďák přikývl.
„Fajn,“ odtáhla se zase zpátky, „poslouchej dobře, nebudu to opakovat.“ Zhluboka se nadechla a potom všechen nasátý vzduch znovu vydechla.
„Hirori pracuje pro Orochimara. Po asi dvou měsících jsem se v noci vzbudila a cítila jsem jeho chakru. Byla aktivní, takže jsem to šla omrknout. Běžel lesem až se zastavil celkem daleko od úkrytu. Tam se s ním setkal,“ začala vyprávět.
„C-Cože? Hiroki že pracuje pro Orochimara?“ byl vyvedený z míry.
„Jo, to jsem si taky zprvu myslela, ale potom se ke mě začal chovat jinak, obzvlášť, když jsme byli sami. Je pak úplně jiný. Arogantní a dívá se na mě z patra. Nesnáším ho! Tolik ho nenávidím! Tak moc ho chci zabít, ale pořád se mi to nedaří!“ rozkřičela se Natsumi a zoufale se zdržela za hlavu. Cítila, jak se jí v očích opět objevily slzy a snažily se dostat ven. Potlačovala je, jedna jí však stekla po tváři. Deidara si toho všiml a soucitně jí dal ruku na rameno.
„Uklidni se, já ti pomůžu,“ utěšoval ji.
„Nepotřebuju utěšovat!“ trhla ramenem a tím odstranila jeho ruku. „A nehraj si tu na zachránce! Co zmůžeš? Jestli Hiroki zjistí, že jsem ti to řekla, ukáže Peinovi ty fotky a pak mě budou chtít zabít všichni z Akatsuki!“ hysterčila dál a po líci jí stékaly další slzy.
„Fotky? Jaký fotky?“ podivil se blonďák a stáhl svoji mohutnou ruku.Natsumi se zarazila.
„Vydírá mě fotkami. Nebudu ti říkat, co na nich je, ale jestli to praskne a ty mě kvůli těm fotkám zradíš, věř mi, že tebe zabiju jako prvního,“ zahrozila. Deidara nasucho polkl.
„Dobře,“ utřela si slzy a ztěžka vstala. Neměla moc chakry. „Měli bychom jít. Možná by jim přišlo divné, že jsme se takhle vypařili.“ Zamířila si to k úkrytu Akatsuki, Deidara ji mlčky následoval. Byl ještě celkem otřesen z toho, co se dozvěděl. Ale chtěl to vědět sám. Najednou se Natsumi podlomily nohy a ona měla co dělat, aby dopadla jen na kolena. Blonďáka to vytrhlo z myšlenek a přispěchal k ní, aby jí pomohl.
„Na to ani nemysli. Zas taková chudinka nejsem,“ vyčetla mu z tváře záměr jí pomoct při chůzi a zvedla se zpátky na nohy opírajíc se jednou rukou o strom.
Ta je ale paličatá, pomyslel si Deidara.

Když dorazili do úkrytu, bylo před večeří. Natsumi opustila Deidaru ve společenské místnosti a šla se do svého pokoje umýt.
Horká voda stékala po jejím hubeném těle. Přemýšlela nad dnešním dnem. Nakonec to opravdu někomu řekla. A zrovna takové drbně, jako je Deidara. Co asi teď bude? Jestli to Hiroki zjistí, bude po ní. Foťák jí asi nikde neprodají a stejně by to bylo příliš nápadné. Ani na něj nemá peníze a takový škrt jako je Kakuzu by jí nepůjčil ani vindru. Jak tedy Peinovi dokázat, že je to špeh? Možná nějaké nahrávací zařízení. Ale to taky stojí moc na její poměry.
Z myšlenek ji probudilo hlasité zakručení v břiše. Dneska taky skoro nic nejedla. Zastavila proud vody a dala si kolem sebe ne příliš dlouhý ručník. Vyšla z koupelny.
„Oh, promiň. Jen jsem ti přinesl večeři. Myslel jsem si, že možná budeš mít hlad,“ usmál se na ni Itachi a položil podnos s jídlem na noční stolek vedle postele. Až když si uvědomil, že je před ním Natsumi jenom v ručníku, začervenal se a uhnul pohledem.
„Díky, to jsi nemusel, nemám ani moc hlad,“ usmála se mile, ale její žaludek tvrdil opak.
„Nezdá se mi,“ uchechtl se Uchiha a nasměroval si to ke dveřím.
„Počkej, nerada jím sama. Zůstaň tu, než to sním,“ zastavila jej hnědovláska. Itachi polkl, ale souhlasil. Usadili se na postel a Natsumi si dala na kolena tácek s jídlem.

Natsumi se cítila v Itachiho přítomnosti bezpečně. Jako kdyby s ní byl starší bratr, kterého nikdy neměla. Polykala jídlo a poslouchala Itachiho, jak jí říká něco ve smyslu, že by měla začít jíst trochu pravidelně, jinak nebude mít žádnou energii.
„Díky za jídlo,“ usmála se na Itachiho, když spolkla poslední sousto a tácek položila zpátky na noční stolek.
„Nemáš zač,“ odvětil a pořád před ní uhýbal pohledem, přece jen byla stále jen v ručníku.
„Ty se taky tak moc stydíš, když je před tebou dívka skoro nahá?“ podivila se trochu pobaveně při pohledu na jeho načervenalou tvář.
„N-ne, tím to není,“ nesouhlasil.
„A čím teda?“ vyzvídala dál a naklonila se k němu, protože jeho hlava byla otočená trochu stranou a ona na ni neviděla.
„T-to je složitý...,“ koktal Uchiha.
„Ale no tak, já mám dost času,“ přemlouvala ho a aniž by to záměrně smýšlela, dala mu ruku na stehno, aby se mohla opřít. Jakmile to Itachi ucítil, bleskurychle se zvedl. Natsumi tedy přišla o svoje „opěradlo“ a svalila se na postel.
„Co to sakra dě-,“ obrátil se na Natsumi, ale ta se dostala do vyzývavé pozice. Když si to uvědomila, rychle si sedla a trochu se začervenala, protože viděla, jak na ni Itachi zaraženě hleděl.
„C-co je. Na co tak zíráš. Je to tvoje vina,“ ohradila se. Najednou k ní Uchiha přistoupil a sklonil se před ní, aby jí viděl do tváře. Chvíli se dívali do očí. Dívka už otvírala ústa, aby něco řekla, ale nestihla to. Itachi jí v tom zabránil polibkem. Krátkým, ale vášnivým.