Jednorázovka
“Ty sušenky jsou nějaký divný,” ošíval se Sasuke.
Sakura seděla na gauči a přepínala znuděně programy: “Jaký sušenky?”
Naruto ležel na zemi, právě prohrál souboj o ovladač. Sasuke si ještě ukousl kus z modré tyčky a zbytek hodil na stůl.
“Sasuke, tohle se dává do záchodu,” řekla Sakura.
Naruto si taky hryzl: “No jo, fakt to není sůša.”
V televizi právě běžela reklama na nejnovější Icha Icha: “Zaručeně ji dostanete!” hlásal titulek, nebo taky “Nejzvrhlejší ze všech!”
Takže jsem vám napsala FF, jak jsem absolutně tupá na matematiku 
Jednoho nádherného dne, po třídenním volnu, nastalo úterý, pro Petrušku velmi osudný den.
„Tak mám tu pro vás známky ze závěrečné písemné práce z matiky, co jste psali ve středu,“ sedla Tsunade za stůl a otevřela desky s písemnými prácemi.
Celá třída zašuměla a vyměňovala si názory ohledně známky, co dostanou.
Napadlo mě...co by si o Konoze vyprávěli tisíciletí o jejím zániku. Ať se líbí. 
„Budeš nám zase něco vyprávět?“ zeptala se malá dívenka maminky, která ji právě přikrývala dekou. Vedle dívky ležel chlapec. Ten souhlasně přikyvoval.
„Ve ještě nejste unavené?“ ptala se jich maminka. Děti zavrtěly hlavami a prosebně se na maminku podívaly.
„To víte, že vám něco povím. Ale dnes to nebude pohádka. Bude to legenda.“ usmála se na děti jejich maminka.
„A můžeme jít na balkon?“ ptal se chlapec.
Opět seděla na střeše sídla své rodiny a hleděla na hvězdy. Přemýšlela! Kolik se toho změnilo od té doby, co odešel. Tolik se změnila jen kvůli němu, aby mu byla dost dobrá. Tvrdě trénovala a pracovala na svém sebevědomí, ale nikdo si jí nevšímal.
Otec byl tak zahleděný do sebe, viděl jen Nejiho a Hanabi, ti totiž byli silnější než byla ona, alespoň to tak bylo dříve. Myšlenku následoval ironický úšklebek.
Tma... Všade je tma... Cítim ju v kostiach... Spoločne so zvláštnym chladom...
Čo sa to deje? Prečo nič nevidím? Moje oči! Kde, kde sú moje oči?! Ruka mu habkala po tvári, ale nič nenašla...
Kto to urobil?! Prečo? Ja, ja chcem znovu vidieť! Jeho krik sa rozliehal po okolí, odrážal sa od stien a vracal sa niekoľko krát znásobený späť k nemu.
[i] „Kvap... Kvap...“ Čo je to za zvuk? Znie to, ako keď padá voda. Jedna, dve, tri, štyri... Nie, dosť, žiadne rátanie, lebo sa z toho zbláznim... Kto, kto mi ich vzal? Načo?
Ahoooj, takž tady pro vás mám krátkou jednorázovečku. Doufám, že se bude líbit :)
*****
„Máš vůbec ještě sílu?“ zeptala se ho a koukala se na velký měsíc, který právě zacházel za mrak.
„Sílu na co?“ zeptal se nechápavě a poslouchal korunu stromu, pod kterým právě seděli.
„Sílu na to, abys riskoval život za sny jiných, proč si neplníš své sny?“ zeptala se ho a na tvář jí dopadla kapka deště. Nebo to snad byla slza? Ne, začínalo pršet. Měla ráda déšť.
Trošku smutnější romantika s velmi neobvyklou postavou.
Po své oblíbené cestě u Konohy běžel starý muž. Každé ráno, den co den, už přes 50 let trénoval a poslední dobou u toho i vzpomínal. Kdysi měl dva sny. Sny, na jejíž splnění vynakládal veškerou svou sílu. S úsměvem vzpomínal na okamžik, kdy se mu splnil první.
Kapky dopadaly na již vlhkou zem a při nárazu se roztříštily. Pršelo. Obloha nad Konohou byla zatažená do temné šedi. Zprvu jen pokapávalo, ale teď Konohu smáčel prudký liják.
Někdo však přece těmi uličkami procházel. Jeho kroky rozstřikovaly dopadlou vodu na zem. Šel pomalu. Hlavu plnou myšlenek.
Opět nějaká jednorázovka ode mne. Za chvilinku se du pustit do dalšího pokračování sériovky. 
"Konan?" ozve se z druhé strany postele.
"Hm..." zamručí Konan. Pain jí šáhne na holé stehno. Celý den se jí skoro nemohl ani dotknout díky misi.
"Paine, ne. Po včerejším fiasku na to nemám chuť. Co kdyby sem zase vtrhl Itachi?" odsekne ironicky.
"Promiň. Já mu říkal, ať nás večer neruší."
"Ale asi zřejmě ne dost důrazně!" řekne nabroušeně Konan.
Kdysi jsem měla sílu vzdorovat osudu...
Měla jsem sílu bojovat se zlem...
Mé silné srdce se nikdy nepoddalo strachu...
Silou vůle jsem se vždy přinutila jít dál...
Vytrénované tělo plné síly dokázalo překonat bolest...
S využitím všech svých sil jsem rozdávala tvrdé rány ve snaze ochránit to, co mi bylo drahé...
Ale někdy ani ta největší síla nestačí...
Právě teď si připadám tak malá, zanedbatelná a slabá. Jako písek odvátý větrem, jako skomíravý plamen dohasínajícího ohně, jako vlna, co se roztříští na ostrých útesech...
„Co po mě zase chceš?“ zakřičí Sakura na zahalenou postavu stojící před ní.
Je úplně sama v lese s tímto jí známým mužem.
„Chci tebe.“ Odpověděl tajemným hlasem.
„Já už o tebe ale nestojím… od té doby co si odešel pryč. Už si mi ukradený.“
„Vážně?“ ozve se od Sakuřiných zad. Ta se celá rozklepe.
„Neřekl bych …“ pohladil ji Sasuke po holém rameni. Sakura se od něj odtrhne.
„Tak to se asi pleteš. Odejdi.Už si nemáme co říct.“
„Jen tak tě nepustím…“ řekl rázně a stále zůstal stát na místě.
Na krajinu se snášel soumrak. Poslední kousek kotouče rudě žhnoucího slunce zmizel za obzorem a nad rozpálenou pouští se rozhostila jasná, hvězdnatá noc. Denním horkem rozpálená země rychle chladla a nastupoval noční chlad. Temari zavřela okenice a zatáhla záclony; kdyby nechala otevřeno, přes noc by v kamenném domě byla strašlivá zima.
A je tu další já vím, že sem hrozná a text kurzívou jsou myšlenky oné dívky
Proč mě sem vlastně zavřeli? Proč mě trestají? Neudělala jsem nic špatného. Nezasloužím si žít jako vězeň, ve špatných podmínkách a být postrachem obyvatel.
„Proč? Tak sakra proč?,“ křičela na celou místnost dívka a z očí jí vytryskly slzy.
Láska je jen slovo !
,,Proč?"
Zeptala se dívka sama sebe. Zahleděla se do zapadjícího Slunce na obzoru moře. Nehleděla na možnost momentálního nebezpečí. Prostě seděla na útesu a pozorovala západ. Sakura sklonila hlavu a pomalu se ponořila do vzpomínek.
***Před rokem***
,,Prosím...řekni mi, kdo ti to udělal..."
,,Auvajs," zamumlal a v polospánku si mnul naražená záda.
Po tváři ho lechtaly sluneční paprsky, které ho vítaly do nového dne. Ospale natáhl pravou a pokusil se zkřehlými prsty promnout ospalá víčka. Nahmátl polštář, který byl dosud na jeho posteli. Mohl se klidně znova vyhoupnout na postel, ale zvedat se mu nechtělo. Tak poslepu, čímž si ještě víc potloukl a zaslechl neurvalé nadávky jeho týmového partnera, shodil polštář na zem, jako jediné adekvátní řešení.
Milý Chouji,
kdysi jsem si myslel, že když máš někoho rád a záleží ti na něm... když jste prostě přátelé a vnímáte to tak oba dva, tak spolu prostě budete.... budete si užívat života... spolu, budete se smát... spolu, budete smutnit... spolu... že pocity budete vnímat společně. To jsem si myslel a tomu jsem i věřil.
Ale ukázalo se, že je všechno jinak... někdy se cesta, po které kráčíš se svým přítelem, začne rozdělovat...a někdy se stane, že se každý vydáte někudy jinudy.
Jednoho osudnýho dne se Tobi ála Madara rozhodl že si musí za každou cenu udělat řidičák. To proto že mu Deidara nadává, že je nemožnej imbecil, a Bůh ví co. Tak si řekl: "Když budu mít řidičák, budu jezdit v nablejskaným Cabrioletu, tak už možná nebudu ten nemožnej, a on si bude chtít vozit p***lku." Tak jedno krásné ráno, ještě dřív než všichni z Akatsuki vstali, nasedl na svoji růžovou trojkolku, co potají ukradl Sasukemu, a už si to řítil do Konohy udělat si řidičák.
Je to iba mesiac od vtedy čo umrela.
Už zas stal pri tom kameni. Bol hlúpi. Nedokázal jej povedať dve slova, ktoré vyjadrovali všetky jeho pocity... milujem ťa.
Nie, on nebol taký typ, čo by cítil nejaké city. Všetky tie city, ktoré v sebe ukrýval, si uvedomil až po jej smrti. Správal sa ku nej ako ku nejakej handre. A teraz je preč. Navždy preč. Je mŕtva! Už chápal jej bolesť keď odišiel.
Cítil sa teraz presne tak ako ona, možno ešte aj horšie.
Orichimaru, vlastním jménem Eunectes murinus (anakonda velká), se narodil v Malém Visánku někdy okolo roku 1932 (přesné datum není známo kvůli velkému Visánskému požáru, který zachvátil místní matriku).
Otec mudla, matka kunoichi, staršímu bratrovi hrabalo ve věži. O pár let později bráška Tom (později známý jako lord Voldemort) vyvraždil rodinu. Přesné důvody udává ve své knize Plazím se k Potterovi: „Prostě se mi chtělo“.
