City

Kapky dopadaly na již vlhkou zem a při nárazu se roztříštily. Pršelo. Obloha nad Konohou byla zatažená do temné šedi. Zprvu jen pokapávalo, ale teď Konohu smáčel prudký liják.

Někdo však přece těmi uličkami procházel. Jeho kroky rozstřikovaly dopadlou vodu na zem. Šel pomalu. Hlavu plnou myšlenek.

Cit. Co je to? Jakkoliv se snažil, pořád tomu nedokázal porozumět. Ano, uměl ty definice z knížek. Většinu volného času nad nimi proseděl v knihovně. Bylo to, ale, jak mu řekla Sakura: „City se musíš naučit. Žádná kniha tě je nenaučí používat.“ City a pocity.

Cit. Tak zvláštní slovo. Tak krátké, intenzivní, ale tak důležité v životě člověka. Celý život je potlačoval. Ale musel je mít. Jen nevěděl, kde je v sobě hledat.

Otočil náčrtník, na kterém byl obrázek. Zrovna dnes ho namaloval. Byla na něm duha. Nic víc, jen ta spokojená poklidná krajinka smáčená letním deštíkem.

Kapka dopadla na žlutou v duze. Místo kde dopadla se navlhčilo a barva se rozpila. Další kapka na červenou. Stalo se přesně to samé.

Zamířil pod jeden přístřešek. Pozorně pozoroval ty dvě rozpité kaňky. Dají se city vyjádřit barvami? Nikdy to nezkoušel.

„City můžete vyjádřit různými způsoby, jako např. : slovy, nebo jednáním.“ Ano to pravily ty knížky. Ale co barvy? Vždy maloval jen to, co viděl nebo co ho napadlo. Co zkusit malovat podle citů? Jde to? Má to zkusit?

Vytrhl papír s duhou. Vytáhl z kapsičky barevné suché pastely. Vzal hned tu první.

Černá. Jaký cit? Nejtmavší barva viděná člověkem. Co k ní přiřadit? Chvíli se zamyslel. Smutek. Vzal černý pastel a načmrkal jím postavu. Seděla schoulená v koutě. Smutek. Ano ten z té postavy vyzařoval. Černá barva tomu dávala ještě na intenzitě.

Žlutá. Barva slunce. Září jako zlato. Co se pod ní skrývá, jaký cit. Štěstí. Patří, ale do citů? Může se cítit šťastný, tak proč ne? Další papír vyplnila radostná a usměvavá tvář z žluté barvy.

Červená. Zvláštní to barva. Vzal pastel a pořádně si ho prohlédl. Co pod ním se skrývá. Něco ho napadlo. Trochu se toho zalekl. Vášeň.

Modrá. Spokojenost a klid.

Růžová. Láska.

Dál mu už jen pastely kmitaly pod prsty. City se hrnuly na povrch. Ty dávno zracené city, které myslel, že už nemá. Ale každý člověk je má. Možná se je snaží potlačit, zahubit, schovat, ale má je. A on už to věděl.

[Glitterfy.com - *Glitter Photos*]