Sen

Na krajinu se snášel soumrak. Poslední kousek kotouče rudě žhnoucího slunce zmizel za obzorem a nad rozpálenou pouští se rozhostila jasná, hvězdnatá noc. Denním horkem rozpálená země rychle chladla a nastupoval noční chlad. Temari zavřela okenice a zatáhla záclony; kdyby nechala otevřeno, přes noc by v kamenném domě byla strašlivá zima.
Otočila se od okna a dokráčela k posteli. Dosedla na bíle povlečené lůžko, staré dřevo pod ní zapraštělo. Měla bych si pořídit už novou postel, blesklo jí hlavou. Když se v noci převaluju, Kankura ve vedlejším pokoji to budí. Temari se kousla do rtů. Sáhla na první ze svých čtyř culíků a strhla z něj gumičku. Zatraceně, zase o tom musím přemýšlet, pomyslela si. Položila gumičku na noční stolek a sáhla po druhém culíku. Zase se budu nervovat. Zase budu přemýšlet a spekulovat, jestli se mi o tom bude zdát.
Uvolnila druhý culík. No jo, přemýšlela. Ale co můžu dělat? Je to už tak dlouho, co pořádně nespím. Jak dlouho? Čtrnáct dní? Převaluju se a Kankura to budí. Ale jeho to nemusí zajímat. On nemá takové sny. Nemá sny jako já. Vždycky, když se mě u snídaně ptá, když mi tím svým otravným hlasem nadává, že jsem ho budila, že jsem se převalovala celou noc a on nemohl spát, já mlčím. Pokaždé mlčím a nic neříkám. Copak jsem to já? Vždycky, už odmalička, kdykoli měl brácha nějaké řeči – prostě jsem ho zpacifikovala. Seřvala jsem ho, někdy jsem mu i nějakou vrazila. Jednou jsem ho zamkla v pokoji. Temari se pousmála. Byl to ale smutný úsměv. Teď už to tak není. Teď on řve, nadává, stěžuje si, že ho nenechám v klidu vyspat, že je unavený z práce – a on musí pracovat pořád, vždyť vesnice utrpěla ztráty, ne že ne. To nebyla jenom Konoha. I my. Mizera Oročimaru. Ale já nemůžu – nemůžu Kankura nechat vyspat. Převaluju se. Nespím dobře. Každou noc se mi to zdá. Každou noc od té doby, co...
Temari rozpletla poslední culík. Položila gumičku na noční stolek, vyklouzla ze sandálů a natáhla se na pelest. Deku si přitáhla až k bradě. Proč, pomyslela si. Proč. A proč pořád znovu. Znovu se mi to dneska bude zdát, přemítala, jak hleděla na holý strop ztrácející se ve tmě. Znovu se mi to bude zdát, a já nevím, nevím proč...

***

Bylo ráno. Z náměstí zazníval do kuchyně křik vesničanů, trhovců, bušení kladiva, frkání dobytka. Kankuro stál u dřezu, pomalu a opatrně naléval do sklenice mléko. Vrzly dveře. Otočil se, sklenici mléka v ruce. Temari, rozespalá, jenom v bílé noční košili a červeném nedopnutém županu vyšla ze dveří pokoje. Sedla si na židli a nepřítomně zírala na talíř placek s ořechovou pomazánkou. Kankuro před ní postavil sklenici mléka.
„Zase jsem se nemohl vyspat,“ řekl vyčítavým tónem místo pozdravu. Temari mlčela. Kankuro vzdychl a vydal se ke skříni. Se zařinčením vytáhl druhou sklenici.
„Jestli nemůžeš spát, vezmi si prášky,“ pokračoval. Temari mlčela. Ospale zírala na placky a na sklenici, na níž se tvořily vlnky, jak Kankuro rázoval po místnosti. Dosedl ke stolu.
„Měli jsme ještě nějaký prášky na spaní. Jsou nahoře ve skříni. Schoval jsem je před Gaarou. Co kdyby je náhodou sněd,“ prohodil a sáhl po placce. „Jez,“ kývl na sestru. „Mám hlad, všechno ti to sním.“
Temari vzdychla a vzala do ruky jednu placku. Zakousla se do ní. Nechutnala špatně, ale Temari vůbec neměla hlad. Vlastně, měla. Žaludek kručel. Ale ona se prostě nemohla odhodlat jíst. Položila nakousnutou placku na okraj talíře.
Kankuro horlivě žvýkal a přitom ji neklidně pozoroval. Temari složila ruce na stůl a položila na ně hlavu. Kankuro zavrtěl hlavou.
„Chm,“ odfrkl si. Dojedl druhou placku, obrátil do sebe sklenici a zvedl se od stolu. Použité nádobí hodil do dřezu, ještě jednou se podíval na sestru, znovu zavrtěl hlavou a odkráčel ven. Bylo slyšet, jak si venku začal hvízdat.
Temari vzdychla. Pryč byly ty časy, kdy by bráchovi vynadala za to, že po sobě nechal neumyté nádobí. Teď neřekla ani slovo. Ne, že by byla tak ospalá. Ale byla na nic. Protože se jí to zdálo. Zase. Pokolikáté už? Od toho střetnutí v lese stále tentýž sen. Zvedla hlavu a zamžourala na nedotčenou sklenici mléka. Přece je to hloupost, i psychologicky, řekla si. Obyčejně, když lidi projdou něčím jako je válka, tak se jim zdá o válce. Mohlo se jí zdát o zápasech v aréně, nebo o tom, jak se Gaara proměnil... v tu věc. Jenže jí se o tom nezdálo. A tohle, o čem se mi zdá, pomyslela si rozezleně, tohle přitom byla taková docela neškodná událost. Úplně obyčejná. Úplně neškodná. Nebo je v tom moje zhrzená pýcha? Temari se pousmála, na její rozespalé tváři ten úsměv působil nadobyčej zvláštně. Možná, že mám svou hrdost – mám, řekla si, přece to vím – ale tohle je přece směšné. Přece se netrápím kvůli tomu, že jsem se nechala doběhnout. To by mě přece víc naštvalo, co s mou vesnicí provedl ten bídák Oročimaru! A taky mě to naštvalo; když jsem se to dozvěděla, řádila jsem jako pominutá, Baki se mě snažil uklidňovat, všichni se snažili... chtěla jsem jít a z toho neřáda vymlátit duši... to jsem byla já. Tak, jak se znám. Ale to bylo jen do večera. A pak... pak se mi to zase zdálo. A já nevím. Nevím proč.

Vedle zazvonil budík. Tři čtvrtě na sedm. Za tři čtvrtě hodiny se měla hlásit u senseie. Chvatně vstala. Nedopitou sklenici položila vedle dřezu. Nedojedenou placku vyhodila do koše. Rychle odkráčela do koupelny. Před zrcadlem se zarazila. Z dřevěného rámu se na ní dívala Temari, kterou znala, jenže tahle Temari měla oči hlubší a zvláštní, nepřítomné. Chvíli zírala na svůj odraz. Co se to se mnou děje? pomyslela si. Co, pro všechno na světě? Odtrhla pohled od zrcadla a obrátila se ke sprchovému koutu. Shodila župan i noční košili a vlezla dovnitř. Studená voda ji trochu probrala. Vylezla ven, osušila se a už jenom v županu přešla zpátky do pokoje. Jakmile ale její zrak padl na postel, znovu se jí vybavil sen z minulé noci. Nedalo to ani tak moc práce, znala ho už nazpaměť. Neubránila se, aby sen znovu nezačala v duchu rozebírat. Zatímco se oblékala, hlavou se jí honily myšlenky. Je možné, uvažovala pro sebe, je možné, že to má celé nějaký jiný, zvláštní důvod? Důvod, proč se mi to zdá? Nejen moje poraněná pýcha, jak si pořád namlouvám, ale něco dalšího? Něco, co snad tajím i sama před sebou? Co když vůbec nejde o to střetnutí jako takové. Co když nejde o moji prohru. Co když ho...

Zazvonil budík na lednici. Bylo za pět minut půl osmé.

Temari se vyřítila z pokoje, jenom ve chvatu popadla z kouta složený vějíř. Vyběhla na ulici a hnala se přes náměstí. Stihla to těsně. Všichni už čekali. Baki, Kankuro – a Gaara. Kankuro měl na zádech nově vytvořenou loutku, tu, co se s ní patlal poslední dva týdny. Baki se po svém způsobu pousmál zvláštním úšklebkem, když uviděl, jak Temari zabrzdila se zvířením písku.

„Připravená, sensei,“ řekla.

Baki přikývl. Přehlédl očima své svěřence.
„Takže,“ řekl, „abyste věděli, včera jsme dostali žádost o pomoc ze spřátelené vesnice. Nemusím vysvětlovat, jak je taková pomoc z naší strany důležitá pro vztahy mezi oběma vesnicemi. Po tom, co jsme Konoze způsobili – byť to může být částečně omluveno naší nevědomostí, ale zdaleka ne zcela – si zaslouží, abychom jim podali pomocnou ruku, jakkoli to bude možné. Pátá Hokage nás žádá, abychom podpořili jejich tým, který může být vystaven boji s přesilou při plnění důležitého úkolu. Účelem je ochránit tajemství vesnice. Váš úkol je odstranit z cesty možné protivníky a umožnit ninjům z Konohy nerušený průběh plnění jejich mise.“
„Poradíme si s tím, sensei,“ řekl Gaara.
„V tom případě jděte,“ řekl Baki. „Vzkaz od Hokage zněl, že musíme jednat rychle, jinak Uchiha Sasuke překročí hranice a ocitne se ve sféře vlivu Zvučné vesnice.“

Na Temařině tváři se objevil úlek. Zahučelo jí v uších. Na okamžik přestala vnímat, a tak neslyšela, jak Baki udílí Kankurovi s Gaarou pokyny ohledně cesty, kterou se dát.
„Věřím vám,“ dokončil Baki a ukázal dlouhou paží vstříc vycházejícímu slunci. „Nezklamte mě ani naše spojence. Hodně štěstí.“

***

Byla noc. Pod korunami stromů ležela tma, ale tam, kde nahoře na větvi seděli sourozenci z Písečné vesnice, dopadaly paprsky měsíčního světla. Seděli tiše, zaposloucháni do nočních zvuků.
„Mělo by tu být bezpečno,“ zašeptal Gaara. „Nic zvláštního tu necítím.“
„Já taky ne,“ přidala se Temari.
„Dobře, takže na odpočinek máme tři hodiny,“ řekl Kankuro. „Déle ne. Gaaro, vzbuď nás.“ Gaara přikývl. Kankuro se opřel o kmen stromu a nohy nechal volně viset z větve. „Jo, a kdybych padal,“ zamumlal ještě, „tak mě chyť.“

„Já půjdu na vedlejší strom,“ řekla Temari. Gaara se nepohnul, díval se na měsíc. Temari tiše přeskočila na jinou větev a odtud na druhý strom. Našla si největší, nejsilnější a nejpevnější větev, schoulila se do klubíčka a usnula.

Skok. Druhý. Třetí. Stromy se míhaly kolem jako rozmazané zelené stíny. Celá krajina kolem ní se otevírala a zase mizela dřív, než stačila postřehnout detaily. Les byl tmavý, s jasnějšími místy, kde korunami stromů dopadalo na zem světlo.
„Myslíš,“ pronesl vedle ní tiše Kankuro, shrbený pod svým těžkým nákladem. „Myslíš, že jsme ho setřásli?“
Temari se ohlédla. V dálce za nimi zazněla série výbuchů. Temari se pousmála a obrátila se zpátky k cestě před nimi.
„Doufám,“ řekla.
Letěli. Stromy se kolem nich míhaly jako rozmazané zelené stíny. Krajina... krajina mizela...
„Setřásli jsme ho,“ řekl Kankuro.
Dosedli současně na tlustou větev vysokého stromu. Kankuro si nadhodil bezvládného Gaaru na zádech. „Ještě kousek,“ řekl. „Ještě trochu, a snad se budeme moct...“
Temari se na něj nedívala. Dívala se stranou, na kmen stromu. Věděla, co přijde.
Vzduchem zasvištěla kunai. Zabodla se do stromu. Přesně tak, jak Temari čekala. Věděla to. Věděla i to, co přijde teď. Zdálo se jí o tom už tolikrát...
„Konečně jsem vás dohnal,“ ozval se před nimi hlas. JEHO hlas.

Temari spala. Na její tváři se rozléval blažený úsměv.