Někdy ani snaha nestačí

Trošku smutnější romantika s velmi neobvyklou postavou.

Po své oblíbené cestě u Konohy běžel starý muž. Každé ráno, den co den, už přes 50 let trénoval a poslední dobou u toho i vzpomínal. Kdysi měl dva sny. Sny, na jejíž splnění vynakládal veškerou svou sílu. S úsměvem vzpomínal na okamžik, kdy se mu splnil první.

První ranní paprsky osvětlovali mýtinu uprostřed lesa, daleko od vesnice. Ticho rušili pouze tři lidé. On sám ještě mladý, plný síly a odhodlání, v zelené kombinéze. Pak tichý genius, člověk, kterého vždycky toužil porazit. Muž, jehož síla měla základ ve starobylém rodu. Nakonec žena, vždy překrásná svým mrazivím způsobem a smrtelně přesná. Právě ona byla naštvaná na něj a na jeho soupeře, na ty dva blázny, co se zase budou bít. Byli jeden tým.

Starý muž si setřel pot s čela a usmál se. Kdyby tak věděla, že je to poslední souboj z dlouhé řady.

„Jdeme na to.“ Vyzval jsem svého soupeře. Shodil jsem své strašlivě těžké závaží a rozběhl jsem se. Hned jsem nabral ohromnou rychlost. Jako obvykle to, ale nestačilo. Můj soupeř jako nic odrážel a vyhýbal se mým útokům a já jen s vypětím všech sil uhýbal jeho přesným, a Chakru zastavujícím, útokům. Měl neproniknutelnou obranu, nebo jsem si to alespoň myslel do tohoto souboje. Já, celý zpocený, jsem si všiml skulinky. Odskočil jsem od něj, abych vymyslel, jak ji využít.
„To se mě už bojíš?“ Posměšně se mě zeptal.
Dal mi dost času a já na to přišel. Čtyři rychlé kopy doleva na hlavu. Možná nejrychlejší a nejsilnější kopy v mém životě. Taky jsem byl zatím nejblíže svého snu. Rychlá otočka ve vzduchu a pak úder zprava a zespoda.

Ještě teď se při vzpomínce na tenhle okamžik neubránil smíchu, i když to bylo tak dávno.

Můj soupeř se zatvářil tak překvapeně, to že se dostanu za jeho obranu, nečekal. Vypustil vzduch z plic a vyletěl do vzduchu. Zastavil se až tím, že narazil do stromu a sesunul se k jeho patě. Já i žena sledující zápas se k němu rozběhli. Byl v bezvědomí, ale po chvíli se nám podařilo ho probrat. Pamatuji si jeho obdivný pohled a sípavě pronesené „gratuluji,“ pak znova omdlel. Spolu s dívkou jsem ho odnesl do nemocnice. Byl to den, kdy jsem si splnil jeden sen. Má snaha zvítězila.

Už po páté oběhl Konohu. Před sebou měl ještě půlku své obvyklé trasy.

Z nemocnice jsem odešel, zatímco dívka zůstala. Na cvičišti jsem si něco důležitého uvědomil. Proč, když jsem si splnil jeden, sem nemohl i ten druhý. Tak jsem nabral odvahu a chystal jsem se vyznat lásku ženě, kterou jsem miloval. Nebylo to, jako dřívější pobláznění do dívek, které rychle vyprchalo. Jako s krásnou, ale prudkou a nedůtklivou dívkou z růžovími vlasy. Tohle bylo jiné, alespoň myslím, že ona byla ta pravá. Otočil jsem se a běžel zpátky do nemocnice. Tam nebyla a nebyl tam ani můj druhý týmový kolega. Oba jsem je hledal po celé Konoze. Nakonec našla ona mě. Běžela proti mně přes náměstí se zářícíma očima.
„Lee, já mám takovou radost!“ Křičela šťastně přes celé náměstí a pak mě objala.
„Neji mě právě požádal o ruku a já řekla ano, půjdeš za svědka?“ Zeptala se.
Tou zprávou mi vyrazila dech. Jak jsem mohl být tak slepý. Ona milovala jiného a já to neviděl, protože jsem byl příliš zabrán do plnění svého druhého snu.
„Ano,“ vykoktal jsem. Pak jsem utekl a do očí se mi vedraly slzy.
Na svatbu jsem šel jako svědek a jejich ano mi sebralo poslední naději. Ten den jsem přišel na to, že když přijdete pozdě, tak ani snaha nestačí na splnění vašich snů.
Zklamání časem vybledlo a Tenten pomalu v srdci nahradila má současná žena. Svojí ženu mám rád a jako kytku jsme si vypěstovali vzájemnou lásku. Není to však ona nenadálá láska, co jsem vždy pociťoval, když jsem se v mládí podíval na Tenten.

Otřel si slzy z očí a utíkal dál. Ještě mu chyběli tři kola a pak domů, za dětmi a ženou.