Jednorázovka

Byla to ta obyčejná Konoha, jak si ji většina zdejších starších obyvatel pamatovala – vítr jemně foukal, listí zdánlivě nekonečných lesů ve vánku šumělo, slunce svítilo tak akorát, aby se do kůže zdejších obyvatel opíraly jemné, zlatavé paprsky a příjemně hřály.
Byla to ta idylka, kvůli které se sem tolik lidí ze sousedních vesnic toužilo přestěhovat (a někteří to i udělali). Žádné přehnané vedro, přílišná zima, velké sucho nebo naopak nebezpečí záplav. Jednoduše ráj...
… opravdu?

Shikamaru, Hinata a Shino sa práve vracali späť z misie, ktorá trvala tri dni a vlastne nebola vôbec ťažká. Cestou späť ich však zastihla banda ninjov, ktorá im dala zabrať. Bolo okolo šiestej hodiny rannej a trio bolo úplne vyčerpané z bitky. Už sa pomaly blížili ku Konohe.
„Shikamaru, všetko najlepšie k narodeninám!“
Ticho povedala Hinata a Shikamaru k nej uprel zrak.
„To je od teba milé, Hinata.“
Povedal Shikamaru a snažil sa prekonávať nával nudy.
„Dúfam, že s tebou budeme môcť osláviť ešte mnoho tvojich narodenín!“

Ležel v nemocniční posteli.
Stará dobrá… bolest. Dopr…, kde to… hlava – bolest, já… hm…
Namáhavě pohnul dvěma prsty. Sevřít je v pěst. Náhle mu ale ze zápěstí vystřelila ostrá bolest, takže toho okamžitě nechal. Pokusil se zvednout hlavu, ale byl na to příliš slabý. Tak strašně slabý. Rozmazaně nad sebou uviděl nějaká světla.
Co se to…
Cítil, že se potí. Odporný zápach. Na tom teď ale nezáleželo.
Kde to vůbec jsem…

„Šmarjá, Minato, tak lehneš si už?“
„Ale sensei, kolikrát vám mám opakovat, že jsme na misi! Musíme pokračovat v cestě, nemůžeme tu zůstat trčet jen proto, že na vás zrovna přišla inspirace! Když už jsme u toho, divím se, že chcete psát zrovna tady, když nejbližší horké prameny jsou dvanáct kilometrů severně odsud, a - “
„Neházej to na mě, jo?“ ohradil se bělovlasý ninja a pohodlně se opřel o kámen, sledujíc svého rozzuřeného, leč bezmocného studenta, „ten kotník sis vymknul ty.“

Akatsuki má už od založenia jeden veľký problém. Vždy, keď sa vrátia domov, sú hladní. Na tom pravdaže nie je nič zlé, veď to je logické. Hrnce však zívajú prázdnotou a nie je nik, kto by dobrovolne varil. Konan už dávno odmietla robiť sluhu, a varenie? Tak na to fakt pri starostlivosti o Nagata nemá čas. A tak si každý musel vystačiť s polotovarmi a plechovkami. Deidara zvykol poslať jedného zo svojích ílových vtáčikov po pizzu, pravdaže tajne, aby sa o ňu nemusel ďeliť s ostatnými. Jedine on bol so situáciou spokojný.

„Viete, aký je dnes deň?“ spýtal sa Pein s divným výrazom v tvári.
Všetci členovia Akatsuki sa na Peina len nechápavo pozerali. Po chvíli sa prihlásil Itachi.
„Tuším, že streda.“
„Moje nervy.“ brblal si Pein.
„Tak už nám to konečne povedz!“ kričal nedočkavý Kisame a ostatný tiež súhlasili.
„Dnes je Halloween, vy tupci!!!“ skríkol Pein.
„No a?“ spýtal sa ironicky Sasori.
„No a? Dnes sa straší! Duchovia, čarodejnice, strašidlá!!!“
„Len to tak neprežívaj.“ ukľudňovala ho Konan.

„Hinata, povedz mi čo by si urobila, keby sa ti niekto páčil.“
Spýtal sa Naruto nadšene a potom s očakávaním hľadel na Hinatu. Jej krehké srdiečko bilo ako o život.
„Nuž, najprv musíš tú osobu dobre poznať a až si budeš istý svojimi pocitmi môžeš jej povedať čo k nej cítiš.“
Opatrne povedala Hinata. Bola taká nadšená. Naruro k nej možno cítil to isté, čo ona k nemu.
On sa okolo seba poobzeral a potom sa výťazoslávne usmial. Hinate naskočil na tvár rumenec.
„Pozmám ju už od detstva. Myslíš si, že je to už dosť dlho?“

[center][i]And after all the drinks and bars that we’ve been to
Would you give it all up?

Poslední paprsky večerního slunce zbarveného do ruda pronikly právě otevřeným oknem do nemocničního pokoje ve třetím patře. Bílé stěny kvůli němu vypadaly ještě více… neosobně. Přestože sem svítilo už několik let den co den, ještě nikdy to nebylo takovéto. Možná za to ani nemohla bílá barva. Třeba je jenom malým dílkem ve spletité skládačce, kde všechno vede do středu. Kde všechno bylo spojeno s dívkou sedící na čistě bílé posteli.

Pro lepší atmosféru: Chitose Hajime - Haru no Katami

Domy mají historii. Mají svoje příběhy. Když vstoupím do zaprášené haly, pořád je tu slyšet tvůj hlasitej, dětskej smích. Co na tom, že v několika oknech chybí sklo, co na tom, že si myši udělaly cestičky ve zdech. Řekl bys to stejný. Co na tom.

Byli jsme si blíž než kdy dřív.
Její horké rameno i malá řezná ranka na něm, jiskřivý pohled dvou safírů vsazených do ostře tvarované tváře, to všechno jsem měl na dosah! Mohl jsem stisknout její ruku, setřít jí maličkou krůpěj potu z nervózně staženého čela, posunout čelenku v jejích vlasech; mohl jsem ji políbit, kdybych chtěl. Ale hodilo by se to k naší situaci? Nebo přesněji – hodilo by se to k situaci, která nebyla jen naše?

Madara a Zetsu stáli na kraji obrovského kráteru skrytí ve stínech stromů a pečlivě sledovali situaci pod nimi.
Uprostřed kráteru stáli dvě postavy naproti sobě. Okolí bylo pořád ještě naplněné zdvihlým prachem a horkým vzduchem - pravděpodobně od nedávno použitého katonu.
Oba chlapci se jen tak tak drželi na nohou a namáhavě oddechovali.
„A to je všechno!?“ křiknul ten tmavovlasý, „na víc se už nezmůžeš?!“
„Zmlkni Sasuke!“ okřikl ho Naruto vztekle. Sasuke to ignoroval.

"Sasuke!" Dnešek byl významným dnem. Dnem, kdy Kabuto porušil všechny předsudky ostatních o své vyrovnané a klidné osobnosti tím, že hystericky pobíhal po Orochimarově základně a křičel jméno - "Sasuke!" - člověka, jehož pomocí by za jiných okolností pohrdl.
"Copak?" promluvil volaný, pohodlně rozvalen na svém kavalci a studující druhou část svazku transformních jutsu, odstavec jedna a,.
Za jiných okolností by mu Kabuto odvětil nějakou pichlavou poznámkou o žiletkách a nenávisti, ale tentokrát na to nebyl čas. "Orochimaru umřel!"

Tenkrát to bylo jiné. Až moc jiné na to jak je to teď. Kam se poděli ty časy? Jak je možné, že jsme teď každý tak rozdílní? Byly jsme pořád spolu a neviděli jsme, že se měníme? Byly jsme slepý a hluší jeden k druhému, že teď už si nerozumíme. Kdy jsme se takhle oddělily? Pověs Neji? Kdy jsi začal být tak jiný a tajemný a já si toho nevšimla. A miluješ mě ještě vůbec?
Jak to, že si pamatuji každý okamžik ze dne, kdy jsme se dali dohromady, ale uniká mi, kdy se náš vztah začal hroutit.

Byl krásný slunečný den. Pein prohlásil, že dnes budou mít všichni z Akatsuki volno, aby si odpočinuli po náročných pokusech o chycení Bijuu. Když to všem ohlásil, tak spolu s Konan odešel domů a všichni ostatní se rozutekli užívat si den volna.

,,Umění je výbuch! ... KATSU!" zakřičel Deidara a vyhodil do povětří stádo pasoucích se oveček.
,,Ááááá!" ozvalo se náhle za Deidarou.
,,Tobi, co to zas, sakra, děláš?!" zeptal se naštvaně Deidara a podíval se na plačícího Tobiho.

„Ha! Tady jsi! Našel jsem tě!“ zajásal Gai.
S Kakashim to ani nehnulo, dál upřeně zíral do své oblíbené knihy.
„Tak co to bude?“ vyzvídal energický chlápek v zeleném úboru, „Jsem připraven na všechno, můžeme hned začít!“
„Tady jsme se ale setkat neměli,“ promluvil konečně jeho začtený rival, „sraz je přece …“

Rýchlo. Musím sa odtiaľto čo najrýchlejšie dostať, lebo ináč...
Odkiaľsi z diale zazneli žalostné výkriky. Lúkou sa prehnalo stádo nôh a celá zem sa len tak otriasla.

Upozorňuji ctěné čtenáře, že...

Kdo to vezme vážně, je u mě usuratonkachi a ku poslechu doporučuji následující: http://www.youtube.com/watch?v=s_3lMpSDqMQ

Poprvé na vzduchu. Úplně poprvé!
A zrovna v tak pitomé situaci. Mám pocit, že mě tu umačkají. Co to má být? To si nemůže pořídit větší rukávy, když mu z nich vyletuje armáda brouků?! Idiot.
Ať mi nikdo neříká, že život shinobiho je těžký. O životě brouka v shinobim bych vám mohl obsáhle poreferovat, a to byste teprve mrkali na drát, kdo to má těžší! Člověk – pardon, brouk – se narodí, a už aby se bál, že ho někdo přetáhne křídlem a smete ho někam, odkud už nikdy nevyleze. Všude je tma jak v pytli, nevidíte ani na vlastní tykadla. A neptejte se mě, jestli mám klaustrofobii.