Zklamala jsem...

Poslední paprsky večerního slunce zbarveného do ruda pronikly právě otevřeným oknem do nemocničního pokoje ve třetím patře. Bílé stěny kvůli němu vypadaly ještě více… neosobně. Přestože sem svítilo už několik let den co den, ještě nikdy to nebylo takovéto. Možná za to ani nemohla bílá barva. Třeba je jenom malým dílkem ve spletité skládačce, kde všechno vede do středu. Kde všechno bylo spojeno s dívkou sedící na čistě bílé posteli.
Její obličej neukazoval žádnou emoci. Nebyly tam fyzické slzy bolesti nebo vzlykot. Jenom seděla v neporušeném bílém moři se svěšenou hlavou.
Ani ji nezvedla, když doktor – celý v bílém – stiskl kliku a vešel dovnitř. Na chvilku se zastavil; nevěděla, jestli kvůli zvláštní atmosféře naplňující vzduch, nebo ho jenom oslnilo zapadající slunce, než se posadil vedle blonďaté dívky.
Postel se pod jeho váhou nepohnula, ale svou váhou zničil klidnou bílou hladinu v bouřící se moře.
„Tsunade-chan?“ oslovil osobu vedle sebe opatrně. Vůbec si nebyl jistý, co od ní má očekávat. Možná dlouhý proslov plný obviňování, že kdyby přijeli dříve, mohli ještě něco udělat. Možná propuknutí v pláč, když si všechno - události posledních hodin - pořádně uvědomí. Že ho už nikdy nepotká, už nikdy znovu neuslyší hlas dobrého kamaráda. Ať uklidňující nebo naplněný hněvem. Ať už šťastný nebo naopak s neskrývanou bolestí.
Anebo třeba také naprosto nic. Zůstane dál sedět jako socha upírající své oči hnědé barvy do země. Jako kdyby tam hledala odpovědi na všechny svoje otázky, napadlo ho při pohledu do obličeje, ukazujícího jenom mírné známky bezmocné otupělosti.
„Cítíš se už lépe?“ pokračoval a připadal si, že spíše mluví sám se sebou než s nějakou další osobou.
Několik vteřin dívka nereagovala stejně, jako na minulý pokus, než pomalu zavrtěla hlavou. Skoro se toho pohybu polekal; stále vypadala podobněji na sochu, než člověka - živé bytosti. A sochy se přece nehýbou!
Sotva patrně se usmál, když prvotní překvapení vystřídala úleva. Aspoň nějak dokázala, že stále žije. Za posledních skoro třicet minut svoji polohu nezměnila snad ani jednou.
„Ale no tak,“ promluvil chlácholivým tónem, který se však naprosto minul účinkem.
Dívka se zamračila – což ovšem přes dlouhé vlasy nemohl nikdo spatřit – když zjistila, jak blbě si to všechno vykládají. Znovu zavrtěla hlavou.
„Mohla jsem ho zachránit,“ pronesla hlasem, který ona ani doktor nepoznávali. Slyšíval ji už odmala. Už tehdy chodíval na návštěvy do obrovského domu a povídal si s ní i celou její širokou rodinou. Ale teď mu připadala… teď byla jiná.
„Co to povídáš?“ podivil se naoko. „Byla to jenom shoda blbých náhod, jenomže ty za to neneseš žádnou zodpovědnost. Nikdo nemohl tušit, že se to stane a tudíž tomu ani zabránit. Kdyby to někdo – kdokoliv – mohl určitě by to i udě…“
„Tak to nemyslím,“ přerušila jej ostře. Celý den – kdy mimo jiné vládly až rekordní horka – nic nepila. Začínala na sobě pociťovat známky nejen únavy, ale hlavně až neobvyklou žízeň.
„Já jsem mu mohla pomoc až poté, co se to stalo,“ promluvila znovu o mnoho tišeji a nevýrazněji. Na tváři se neobjevily žádné slzy, jak by to doktor očekával. Zůstávala stále v téměř stejné poloze, jenom pohybovala rty.
„Vypadáš hrozně,“ změnil téma rozhovoru lékař rychle, čehož si všimla, „donesu ti něco na pití. Vodu nebo minerálku?“
Odmítavě zavrtěla hlavou, o něco živěji než předtím. Potlačila nutkání odpovědět kladně, protože moc dobře pochopila jeho záměr hluboce se neshodující s tím jejím. Vlastně ani nevěděla proč, ale ona se prostě musela někomu vyzpovídat. Říct mu, že mohla zabránit smrti malého kluka, který byl shodou okolností jejím kamarádem.
Jako kdyby se tím něco změnilo.
Jako kdyby tím mohla vymazat svoji chybu.
Jako kdyby se díky tomu mohl čas vrátit zpět.
„Když tam ležel… Nedokázala jsem nic udělat.“
„To je přece normální. Jsi jenom dítě,“ zamračil se.
„Mělo mě to být jasné. Proč mě babička učila co v takových situacích dělat? Rozhodně ne abych tam takhle zklamala,“ nevědomky si v mysli přehrávala celou situaci ještě jednou; padající tělo – i ostří jenom několik centimetrů pod ním – rychle překonávající tu vzdálenost.
Hlubokou díru způsobenou ostřím v krku.
Davy lidi stojících jenom opodál a sledujících vývoj událostí, ale ani přes vážnost situace nic nedělající.
A sebe mezi nimi.
Náhle se však něco změnilo. Už tam jen tak nestála. Nebyla už jenom šedou osobou v davu. Jako kdyby dostala barvu ve chvíli, kdy se jako jediná pohnula směrem k samému středu kruhu vytvořeného náhodnými chodci. Cílevědomě pokročila ke kamarádovi a šikovně – babička by na ní mohla být a určitě by i byla hrdá – ucpala díru až do příchodu doktorů s bílými plášti pocákanými bahnem ze země, jak spěchali k místu nehody.
Jak moc si přála, aby se to stalo právě takhle!
„Vím přesně, co bych v takové situaci měla dělat,“ pokračovala dál v samomluvě, „tak proč ne tehdy? Stačilo tak málo…“
„Ty za to přece nemůžeš,“ vstal z postele, aby se jí mohl podívat do obličeje. Kromě mírného záchvěvu zůstával pořád stejně mrtvolný. „Nemohla jsi nic dělat,“ zalhal, přestože mu bylo jasné, jak málo by k záchraně toho jednoho života stačilo. Jenomže takhle to bylo strašně často; v té určité chvíli lidi nenapadne co dělat a už za několik minut poté to ví s naprostou přesností. Pár minut… Ale to už většinou bývá pozdě.
„Lžeš,“ obvinila jej, čímž ho dokonale zmátla. Nikdy by od malé holčičky neočekával tak jasnou odpověď s obviněním. Překvapeně na ni pohlédl a doufal, že se netváří až tak vyjeveně, jak se právě cítil. „Mohla jsem toho udělat hodně.“
„To je…“ zasekl se, jak hledal správné slovo, „absurdní.“
„Ale víte co?“ Ozvala se náhle o dost hlasitěji a hlavně s očividně větší rozhodností. Její vteřinová přeměna ho zase dokázala ohromně překvapit. Jako kdyby jí ze tmy vykoukl cíl dlouhé cesty životem a ona konečně věděla, kam směřovat. „Stanu se lékařkou a už nikdy nikoho nenechám zemřít. Už nikdy nezopakuji tuto svou chybu.“