Co na tom

Pro lepší atmosféru: Chitose Hajime - Haru no Katami

Domy mají historii. Mají svoje příběhy. Když vstoupím do zaprášené haly, pořád je tu slyšet tvůj hlasitej, dětskej smích. Co na tom, že v několika oknech chybí sklo, co na tom, že si myši udělaly cestičky ve zdech. Řekl bys to stejný. Co na tom.
Víš, přiznám se ti; nechtělo se mi sem jít. Děsí mě i dneska přijít před tuhle barabiznu, projít tou černou kovanou bránou prolezlou planými růžemi, které fakt nejsou pěkný, a vydat se po rádoby cestičce ke dveřím. Ani jsem nemohla najít klepadlo, to jsem si totiž chtěla připomenout náš tajný rituál. Čtyři klepy. I když tu snad nikdo nikdy nebydlel. Co na tom. Vidíš, co na tom...
Proč vlastně nebyly tři? Smál ses, když jsem se vztekala, že si to nebudu pamatovat. Že jsou vždycky tři! Zůstali jsme u čtyř. Dnes už ani u jednoho. To pokroucené železo ve tvaru lasičky je spadený dole na zemi. Promiň, ale fakt ho nebudu zvedat. Uvědomila bych si přitom ještě víc, jak se časy mění. Prostě vtrhnu dovnitř jako posledně.
Kruci, zapomněla jsem, že se tady nikdy nedalo dost dobře dejchat! Ten tvůj smích patří mně?!

Pod nohama mi skřípaj zpuchřelý parkety, myši ve zdech se daly na ústup; pištěj a rychle běží pryč. Fuj, to jejich škrábání drápků je odporný. Hele, pamatuješ na tuhle skleněnou kouli? Vůbec by mě zajímalo, proč se válí takhle na zemi, málem jsem se o ni přizabila. Tak pamatuješ? Tou´s mě tenkrát skalpoval, čekal´s, že ji chytím, jenže já si zrovna odendávala ty svoje pitomý vlasy z obličeje. Myslela jsem, že ti vrazím. Teda, myslela jsem si to, ale až po tom, co jsem to vážně udělala. Vždycky jsem dřív konala a pak teprv myslela.
Stejně ti to patřilo! A co na tom, aspoň jsme si byli kvit.

Ty vypadený knihy z polic... Za to můžu asi já, co? Heh, možná jsem semka fakt neměla lízt. Donutila mě k tomu ale jedna věc, a já... nemůžu prostě odejít bez rozloučení! To bych si nevodpustila, víš?
Tenkrát jsem začala novou kapitolu života. Teď mám pocit, že končí a zase jiná začíná, takže ji chci ukončit tady. Byly ty schody vždycky tak studený, když jsme na nich sedávali? Dneska to všude kolem tak podivně mrazí. Prostě chci říct sbohem! Definitivní. Tehdy jsem je neřekla, a to jsem se zapřísahala, že sem už nikdy nepůjdu. Nešlo to.
Ach jo, jediná ženská ze Čtyřky, tvrdší než ty tři bábovky dohromady a takhle tu bulím. O tomhle bych ti vlastně chtěla, a taky asi měla, říct. Odcházím. Dostala jsem ozdobnej kroužek na nožku a musím za něj splácet daň.
Já vím, že jsem neměla! Že to za to přece nestojí! Že budu jenom živořit! Ale, chápej... Proč už neslyším tvůj smích? Kam se ztratil? Kde je? Vrať se! Prosím, vrať se!

Bože, stala se ze mě hysterka. Nedivím se, kdybych stvořila další oceán. Takhle je to poslední dobou se vším, jenom se třesu a bulím. Nebudu, když se mi sem vrátíš. Jo, udělala jsem chybu. Ale není od věci vědět čím bude zapříčiněná tvoje derniéra, ne?
Jen jsem ti to chtěla říct, abys pak na mě nahoře neřval, až se tam třeba potkáme. Takhle budeš mít víc času to strávit. A... nezlob se na mě. Já jsem jenom chtěla být silnější. Lákal mě pocit, že bych mohla překonat svoje hranice. Vím, všechno je to zaviněný mou sobeckostí, ale taky nám to dává druhou šanci! Když se přimknu k Němu, je tu naděje, že tě zas uvidím. A tady dole, tady dole u nás! Živýho. Slíbil mi to. A já mu za to slíbila svoji věrnost, dala jsem svůj život za tvůj. To je fér, ne?
Proto jsem vlastně u něho. Dá mi tě zpátky... On je naše naděje. Je mým světýlkem, za kterým nemám strach jít, je to konečně nějakej signál v tom příšerným, tmavým tunelu, kam jsem se dostala. Udělám pro něj všechno.
Co na tom, že ten kroužek čas od času pálí. Co na tom, že ví o každým kroku, kterej uděláme. Nic nejde mimo něj. Ale co na tom, když se díky tomu znova uvidíme.
Já mu věřím. Slíbil mi to totiž, víš?
Orochimaru-sama je naše jediná naděje.

*
To jsou idioti! Bombradujou dům zvenku kamenama a maj´ z toho strašnou srandu. Renjiro, musím už jít, ale brzo se zase uvidíme. Já to vím.
On mi to slíbil.