Rock Lee je mrtev. Ať žije Rock Lee!

Ležel v nemocniční posteli.
Stará dobrá… bolest. Dopr…, kde to… hlava – bolest, já… hm…
Namáhavě pohnul dvěma prsty. Sevřít je v pěst. Náhle mu ale ze zápěstí vystřelila ostrá bolest, takže toho okamžitě nechal. Pokusil se zvednout hlavu, ale byl na to příliš slabý. Tak strašně slabý. Rozmazaně nad sebou uviděl nějaká světla.
Co se to…
Cítil, že se potí. Odporný zápach. Na tom teď ale nezáleželo.
Kde to vůbec jsem…
Z toho nedůležitého zápachu se mu chtělo zvracet. Hned jak na to pomyslel, uvědomil si, že má hlad. Byl naprosto vyčerpaný.
Co to má proboha spolu společnýho… Kčertu s jídlem… proč myslet na jídlo… já… au…
Zmatené myšlenky ale brzy odvanuly pryč… ještě na ně nebyl čas. Zavřel oči a znovu usnul.
Druhé probuzení už bylo jasnější. Všude bílo, bolest v zápěstích, postele, osamělá vázička na stolku, beznaděj, ticho… to mohlo znamenat jen jednu jedinou věc.
Nemocnice.
Povzdychnul si. Nemilosrdná paměť mu fungovala skvěle. Pokusil se zabít. A ani to nedokázal. No tak, myšlenko na neschopnost, kde jsi? Nebo je snad ten kluk tady natolik neschopný, že to o sobě ani neví? Docela patetické, že?
Zmateně a udiveně zjistil, že je připoutaný k posteli. Brzy mu došlo proč – alespoň podle tváře sestřičky, která ho přišla zkontrolovat. Podle jejích opatrných pohybů, podle jejího strachu.
Já bych vám přece nic neudělal.
Řekl to nahlas. I když mu vlastně nezáleželo na odpovědi. Nebo ji nechtěl slyšet – matné vzpomínky na to, jak vyváděl, když ho chtěli ošetřit… prostě nebyly dost matné.
Zato provazy, kterými měl svázané všechny čtyři končetiny, byly naopak…. Moment. Všechny čtyři? Na vteřinku zapřemýšlel, jestli se chce bláznivě rozesmát, nebo hystericky rozplakat. Všechny tři… jenom tři.
„Nemluvte, měl byste odpočívat, Lee,“ vymluvila se sestřička. Připomněla mu Sakuru – i když jí nebyla vůbec podobná. Nervózně se usmála a rychle mu načechrala polštář, to asi aby dokázala, že se ho skutečně nebojí. Že nemá důvod, že je to jenom další pacient. Jenže jeho pouta byla dostatečně výmluvná, zrádně vyprávěla o tom, že její odvaha je… skutečně jenom gesto. Naprosto zbytečné.
Naprosto prázdné.
Takových mělo být ještě hodně.
Unaveně usnul.

O dva roky a pár dní později
Slyšel jejich rozhovor. Prostě ho slyšel, nemusel mít k tomu nějak zvlášť vyvinutý sluch, ani nemuseli křičet, ne, jenom tak. Z toho místečka, kde seděl a zvesela se utápěl v depresi z toho, že mu odmítli dát tým, o který tolik stál. Tým, která ho mohl konečně vrátit do života. Tým, který… Ne. proč mu dávat jména, když nikdy nebude jeho? To je jako pojmenovávat letící ptáky. Však těm je to beztak jedno, že.
„Slyšel jsem, že ho jako senseie nováčků nevybrali, to je docela pech…“
„No tak, blázníš? Ještě že radši ne. Víš přece, co by mohl udělat. Zase…“ dívka zmlkla. Uviděla ho, do tváří se jí okamžitě nahrnula krev a netušila, jak má zareagovat. Krev… bylo tam hodně, krve, když se…? Napadlo ji. Ihned se zastyděla… ale pořád byla zvědavá. Zvědavost nelze zabít. Zabít…
Nemá to nic společného s tím, že jsem se kdysi pokusil zabít, sakra! Já už jsem normální! Vždycky jsem byl, sakra! Chtělo se mu křičet. Ale nemohl. Bál se… strašně se bál. Aby ho měli zase za blázna? Copak… copak už mu nikdy neuvěří? Proč? Byl v očích ostatních jako bomba, která mohla kdykoliv vybuchnout. Co na tom, že on sám věděl, že ta zbraň je jen naprosto neškodná dětská hračka.
Určitě?
Byly to dva roky ode dne, co se vrátil z nemocnice. Propustili ho. Jako z vězení. Jako zdravého.
Výsměch? Určitě. Propustit, to zní tak… svobodně. Ale ve vězení byl teď. Pouta z předsudků. Nejsilnější ocel proti nim byla nic.
Ušklíbnul se. Ocel. Je to doopravdy tak slabý kov, nebo jsou prostě lidé tak silní, že ji překonávají snad vším co dělaj? Ocelový svaly, ocelový nervy… nervy z oceli. Ty neměl, neměl…
Tvař se klidně, tvař se klidně… to zvládneš. Určitě, říkal si.
Jenom se falešně pobaveně zašklebil, něco prohodil a odjel domů.
Tam… se rozplakal. Rozeřval. Rozmlátil dva talíře. Opatrně, aby se ani trochu nepořezal. Opatrně. Opatrně, opatrně! Zazpívej si ta dvě slovíčka… hlavně tiše a opatrně, oni tě slyší…
Co by asi řekli na jizvy? Co by řekli na… na všechno?
Věděl, že musí být opatrný… věděl! Byl naštvaný, byl rozzuřený! A chtěl být rozzuřený tím správným způsobem – beze smyslů, bez přemýšlení! Ale rozum ho vázal k zemi jako lano. Rozum?
Už se nemohl ani doopravdy rozzuřit.
Proč to všechno zní jako čím dál větší nesmysl?
Proč je to pravda?
Už nebyl svým vlastním pánem. Pořád… pořád cítil jejich pohledy. Hlídali ho, bylo mu jasné, že to tak musí být! Přestaňte… Nedali mu ani ten tým. Ztratil totiž jejich důvěru… ano, dalo by se říct, že ji nikdy neměl. Koho zajímal, tehdy, když zjistili, že nedokáže ovládat chakru? Jenže… tehdy měl šanci ji získat. Dnes už ne. Prosím, já to chci vzít zpátky… Nezajímáte mě! Dejte mi pokoj! Další zmuchlané kapesníky. Matka a ta její příšerná starostlivost... Je mi přes dvacet… Neublíží mu, malému? Neublíží někomu? Další skryté slzy. Prohlížela mu byt, hledala… cokoliv. Ale copak se mohl ohradit, že už není malý? Mohl se opravdu rozzuřit, když jí způsobil tolik starostí? Ztrátu úcty před ostatními? Matka shinobiho. No jasně. Matka slabocha? To spíš. To spíš…
Neustálé otázky, jak se cítí… které v překladu znamenaly jen jedno: proč jsi nám připravil tolik problémů? Tohle jsme si nezasloužili! Nebo snad ano? Za co? Proč? Proč? PROČ?! Jsi fakt blázen? Jsem? Nejsem, nejsem, nejsem! Já vim, že ne, tak přestaňte hrát tu komedii, sakra už! Nemůžu pořádně chodit, nemůžu bojovat, tak proč tady mám ještě bejt?!
Ten neustálý vztek nad tou provinilostí, kterou mu svorně, ač možná nevědomky, nutili.
Kdyby to bylo vědomě, nemusel by se cítit tak špatně, že je za to nenávidí. A zároveň, že je za to rád. Někdo se o něj zajímá… možná ho má rád. Tak ano, nebo ne? Nevěděl. Cítil prostě obojí. Nakonec, pouta se svými nejbližšími přáteli dávno přerval. A když to nebyli oni... tak to tolik nebolelo.
I když...
Proč se sakra taky nemohl rozzuřit, proč ho neutěšovali, proč nakonec musel utěšovat on ostatní? Co je to za svět?
Proč se cítil provinile…
Je skutečně dobře, že přežil? Když stejně nebude moci… žít? Síla mládí? Odešla. Odešla a už se nevrátí.
Neměl tušení.
Život je těžké hrát, protože každý hraje s něčím jiným. Ti, co se mají mizerně, ho chápali a litovali, jiní jím jen pohrdali, slabochem. Některým to bylo vcelku jedno, další historka k čaji navíc nebo ne… a zbytek? Ten se mu vyhýbal. On už patřil k jinému živočišnému druhu, k Těm-co-to-zkusili. Věděli, že ho nedokážou pochopit… a ani o to nestáli. Měli vlastní život.
Občas upadal do zvláštní lhostejnosti… a občas…
NE!! Tohle nejsem já. Já chci naději, já chci řvát, já chci bojovat. Já… já chci utíkat, ale jak?! Jak?! Nepřemýšlet, nechat se vést srdcem! Pomáhat! Já chci být mladý! Jako Gai-sensei, jako Naruto, jako celá Konoha!
Už jednou byl v koncích - když se ukázalo, že kromě Taijutsu nemá žádné nadání. Jenže tehdy to nakonec nevadilo, vůbec ne! Měl Gaie, měl Taijutsu, měl sen, měl kamarády. Měl celičký svět! Měl naději, měl nadšení, měl naivitu… naivitu, která ve spojení s možnostmi tvoří slib budoucnosti. Naději, tu sladkou, úžasnou věc.
S možnostmi.
Teď neměl nic. Jenom věčně bolavou nohu, tedy, spíš jenom pahýl – to co mu po tom boji před dvěma lety zbylo - vzpomínku na starý časy a nic víc. Vzpomínku. Ano, dobře se pamatoval i na ten den, kdy se to stalo. Prostě jeden prohranej boj. Ostrá seke… sekera? Katana? Nebo prostě nůž? Wakizaši? Kopí? Ani nevěděl. Seknutí a bylo po všem. Ale tehdy to ještě nevzdával, to ne. Snažil se žít dál i s tím, dál bojovat… až to jednou prostě dál nešlo.
Až se mu staří kamarádi začali vyhýbat, protože mu ze samejch rozpaků nechtěli chodit na oči. O čem by mu asi tak vykládali? Možná to bylo spíš tím, že je nechtěl vidět – že nechtěl, aby viděli to, co teď byl… na tom už nezáleží. Každopádně, pokusil se prostě zabít. Přežil. A teď ho zabíjely následky… ach, Neji, ty bys řekl, že to byl osud, že jo?
Jak prosté. Prosté… on si to nemyslel. On si myslel, že je to sakra složitá záležitost.
A jak z toho ven?
Chtěl vykročit z toho šedivého kola návratem k boji. K novým lístkům Listové vesnice, stát se učitelem – to by snad zvládnul… ale ani to mu nepovolili. Žádost zamítnuta. Tak… co dál?
Jedno jediný odpoledne. Sedět na zápraží a nastavovat oči slunci. Bláznivě mrkat a sledovat ty oranžový a žlutý mžitky, který se vytvoří, když rychle pohlédnete jinam. Snažit se nedívat na zelený úbor Mládí, který visí ve skříni, dávno nepotřebný.
Prostě přežívat, to byl dnes jeho život.
Život…

Život je zvláštní věc. Náhody také. Osud… existuje? Na tom nezáleží. Naděje? Určitě! Říci, že naděje neexistuje, je přece nesmysl.
Hyuuga Neji o tom nijak zvlášť nepřemýšlel. Prostě šel. Několik stovek metrů od ze sídla Hyuugů byl dům kde žil jeho starý přítel.
Nenavštívil ho už dva roky. Skoro se styděl.
Ale teď ho potřeboval. Potřeboval…
Nehledejme v tom ale sobectví!
Lee ho nepřivítal nijak zvlášť nadšeně. A jak to tak v rozhovorech chodí, nakonec došlo na nepříjemná témata.
Na budoucnost.
„Proč jsi sem vůbec přišel, Neji-san? Pomoct mi?“ chtěl se pohrdavě zeptat. Ale… tohle byl jeho starý přítel. Nedokázal být… svůj.
„Pomohl bych Leemu… jenže ten už tady není,“ pronesl Neji.
Co to mele?
„Lee… byl jako tornádo. Nezastavitelný, nikdy se nevzdávající. Pro nepatrné zlepšení by obětoval stovky hodin tvrdé práce. Bojoval proti osudu. Chtěl létat, ne být zavřený v kleci…“
„Osud ho ale zabil,“ řekl Lee.
„Osud mu zlámal křídla. A on se dobrovolně vzdal i své duše. Proto umřel.“ Neji se obrátil a pohlédl mladíkovi přímo do očí. „Protože ta troska přede mnou není on.“
Řekl hrdý Neji, s rukama, s oběma nohama dokonale v pořádku, pomyslel si Lee rozzuřeně. Nic není tak lehký! Sakra, kdyby se dalo jenom nevzdávat se, tak bych to udělal. Ale co dál?! Já kromě taijutsu nic neumím! Já bez boje… neumím žít.
„Nakonec se ale Lee dostal do stavu, ve kterém už nebylo co zlepšovat,“ odpověděl Lee. „Kde už žádná cesta dopředu neexistuje. Nebo… jaká? Chci být učitel na Akademii. Zařiď to.“
Vyzývavě se podíval Nejimu do očí.
A zahlédl ji. Zahlédl tu odpornou jiskřičku lítosti, zmatku, provinění, studu, zaražení, nevědomosti, co dál… jenom na vteřinku, ale… byla tam.
Sklopil hlavu. On… ji tam nechtěl vidět. On chtěl, aby Neji s něčím přišel. On chtěl, aby mu Neji – ten génius – ukázal řešení. On… možná, že až teď doopravdy pochopil, že nemá žádnou naději. Vůbec žádnou.
„Můžeš… můžeš…“ zkusil to chabě.
„Jsem přece mrtvý.“
Ignoroval ho. „K vyprávění o válce ruce ani nohy nepotřebuješ. Bojovat je mohou naučit i jiní. Ale málokdo je tady, má čas a prožitky, zkušenosti a náladu to předat dál.“
Lee se pohrdavě zasmál. Zasmál se tak, jak by se skutečný Rock Lee nikdy nesmál. Náladu?
Nakonec, všechno, co za poslední rok udělal, nebylo jeho. Byl to nějaký podivně logický, podivně dospělý a nepřirozeně beznadějný člověk… který nebyl Rock Lee. Který ho ani v nejmenším nepřipomínal. Zvláštní, vymyšlená bytost, která by se mohla jmenovat jakkoliv. Třeba Rock Lee. Jenže to z ní Leeho nedělalo. Tohle nebyl on. Už ne.
Teď by mělo přijít bolestivé bodnutí kdesi u srdce. Nějak ale nepřišlo.
„Lotos z listové kvete dvakrát,“ řekl Neji pevně.
„To jsem zkusil. Neuspěl jsem. Bohužel jsi mě porazil, Neji-san,“ pronesl zdvořile Lee. „Vyhrál jsi. Jako ninja.“
Nesmysl. Prohrál jsem, pomyslel si Neji. Jako přítel. Prohrál jsem, když jsem poslechl tvé řeči, že nechceš nikoho vidět. Prohrál jsem, když jsem tě opustil.
Prohrál.
Ale teď… vyhraju. Teď ano. Vrátila se mu stará sebejistota. Důstojně pronesl: „Nejsem tu jen tak. Zítra se budeš hlásit v sídle Hyuugů. Budeš učit mladé členy našeho klanu teorii taijutsu. Budeš je učit důslednosti, odvaze, nekonečné vytrvalosti. Budeš je učit, budeš je podporovat… jako skutečný Génius tvrdé práce. Budeš je učit se nikdy nevzdávat. Naučíš je být jako ten slavný Rock Lee, kterým jsi býval. To je rozkaz. Mám to potvrzené od Nar- od našeho Hokage. Nakonec, jako vůdce Hyuugů si zasloužím mít to nejlepší,“ pronesl zlehka. Skoro zažertoval.
Neji? Ten Neji? Kdy se on zbavil okovů osudu? Nekonečné vážnosti?
„To myslím vážně. Není to žádná almužna. Jestli neuspěješ, budu první, kdo navrhne tvoje vyhození,“ řekl, znovu smrtelně a dokonale vážný.
Protože to tak také myslel.
„Vůdce klanu?“ zeptal se pomalu, nevěřícně Lee. Tahle novinka v něm probudila zájem. První zájem, rostoucí jako malá zelená rostlinka… jen ji zalít a pečovat o ni. Zájem o život? Ne, ještě ne. Ne tak rychle.
„Je tady spousta věcí, které nevíš,“ přikývl Neji, a... a nedodal nic.

A je tady také spousta věcí, které nevěděl ani on. Za několik minut se zvedl a odešel.
A nechal tam sedět postavu v pohodlném kimonu, kterou už nezajímaly mžitky, ani slunce. Kterou… možná začalo zajímat něco jiného. Postavu s přerostlými černými vlasy. Postavu s myšlenkou na… budoucnost, naději?
Postavu s ohromným strachem. Postavu, která byla ještě příliš bázlivá, příliš zraněná a zklamaná na to, aby znovu ožila. Aby lotos znovu vykvetl.
Ale postavu, která…
Která… si právě pomyslela, že možná to stojí za… možná… možná, že…?
Nebo ne?