Jeden krok

Faith

Nee-chan, tato FF je pro Tebe , tak snad se bude líbit :)

Za tento týden jsem se vyšplhala po sedmé na onen kopec. Říkalo se mu, a já nevím dosud proč, Duhová hora. Táhlo mě to sem každým dnem víc a víc. Rostla tu zářivě zelená, svěží tráva. Žádné pestrobarevně kvetoucí rostliny. Jen jeden strom, který byl z půlky už suchý. Sedla jsem si pod něj a pozorovala krajinu. Výhled byl krásný. Dnes byl obzvláště jiný. Poprvé jsem tu byla při západu Slunce. Celá vesnice mi ležela jako na dlani a Slunko ji zbarvovalo do příjemných barev. Byly jaksi uklidňující. A pak jsem to uviděla. Barvy duhy. Konoha se od východu k západu zbarvovala jako duha. Podívala jsem se za sebe, vycítila jsem nečí přítomnost. Nikdo tu nebyl, jen strom vypadal trochu živěji. Musela jsem se usmát, den už nebyl tak pochmurný. Lehla jsem si na trávu a snila o všem a o ničem zároveň. Vítr si pohrával s tou trochou listí, která na stromě zbyla a potichu to šumělo. Další usměv mi vyskočil na tváři.. Skoro, jako bych byla u vody. Při pohledu na oblohu se zdálo, jako by Slunce bylo jen kousek odemě. Zvedla jsem ruce, abych se ho dotkla. Jak se dalo čekat, nedotkla jsem se. Obláčky, zbarvené do růžova, se pomalinku, snad s rozvahou, sunuli k nejvzdálenějšímu obzoru. Jednou tam poletím s nimi. Až tam, někam do dálky. Možná ze sebe konečně setřesu všechny ty hloupé lidské starosti. Překulila jsem se na břicho. Před mýma očima byla tráva. Zaostřila jsem na tu nejbližší. Bylo fascinující sledovat všechny ty žilky. Měla jich snad na tisíce! Nevím proč, ale zdálo se mi, že se snaží něco říct, ale já jí nerozuměla. Jako by tu teď všechno žilo, opět mi problesklo hlavou. Zítra se sem musím zase ve stejnou dobu vrátit.
Stejně tak jako včera, i dnes jsem si lehla na trávu a chvilku pozorovala Slunce. Znova jsem se ho chtěla dotknout, klamalo mě svou blízkostí. Hlavou mi začaly vířit vzpomínky z nejvzdálenějšího dětství až do teď. Jedno v nich se ale opakovalo: ON. Hlasitě jsem povzdechla. Obloha chytala zase odstít růžové a mě to nutilo podívat se do té dálky.
„Bůh ví, kde se touláš, Sasuke.“ Už dávno jsem ztratila naději, že se někdy vrátí. Chyběl mi, to ano, ale uvědomila jsem si, že nás vlastně zradil. Už v tu chvíli, kdy se dobrovolně rozhodl jít k Orochimarovi bylo jasné, že se změní, že už to nikdy, nikdy nebude ten starý Sasuke, kterého všechny holky obdivovaly a daly by nevím co, aby si jich všiml. Po tváři se mi začali kutálet slzy jak hrachy. Vítr mi čechral vlasy. Stejně jako včera, i dnes jsem byla ochromena zvláštností tohoto místa. Dnes byl pocit, že tu vše žije ještě silnější. Ze všeho jsem cítila... duši, ktérá jakoby rozuměla mému trápení a chtěla mi od něj ulehčit.
Připadala jsem si sama. Přátelé kolem mě chodili, ale nikdo z nich nevěděl, jak se cítím uvnitř. Za ta léta, co jsem medikem, a nejen díky němu, jsem se naučila skrývat vnitřní smutek a soucit. Kdybych měla nad každým zraněným plakat, smutnit a projevovat soucit, nikdy bych žádný život nezachránila. Nejhorší byl první člověk, který umřel pod míma rukama. Zhroutila jsem se. A co ostatní? Ti o tom dodnes nevědí. Tsunade jsem poprosila, aby to neříkala. Možná si za svůj pocit samoty můžu sama. Oknem jsem pohlédla směrem na Duhovou horu. Dnes tam znova zajdu. Tam se necítím sama...
Seděla jsem znova pod tím stromem. Dole ve vesnici byl neobvyklý hluk. Postavila jsem se a podívala na duhovou Konohu. Snažila jsem se najít příčiny oněh zvuků, ale bez výsledku, vzdálenost byla velká. Slunce mě zase upoutalo. Dnes bylo neobvykle daleko. Udělala jsem ještě jeden krok kupředu, pak jsem se podívala do prázdna pod sebou.
Je to jen jeden krok ne? A budu TAM, tam v dálce.
Vítr se do mě silně opřel.
Žít? Nežít?
Teď nevím, co chci. Pohled na Konohu mě nutil žít, ale pohled na červenající oblohu mi povídal, abych ten krok udělala. Vesnice už byla potichu, jako by vyčkávala, co udělám. Stála jsem tam na okraji snad deset minut. Oči mi jezdili z Konohy na Slunce, ze Slunce na Konohu. Prostě pořád sem a tam. Vítr se znova opřel a na rozhodování už bylo pozdě. Kraj skály se sesul a já s ním.
„Chci žít!“ Křikla jsem.
Ironie, pomyslela jsem si. Člověk chce vždycky to, co nemá...
„Chceš mi přivodit smrt?“ Otevřela jsem oči, které jsem bezmyšlenkovitě zavřela. Ležela jsem na trávě pod skoro suchým stromem a nademnou se ježily vlasy. Jejich barvu jsem kvůli červánkům nemohla rozeznat, ale jasně modré oči, které jsem posléze objevila, mi prozradily o koho jde.
„Ani nevíš, jak ráda Tě vidím, jak moc jsem Ti vděčná.“ Na jednu důležitou osobu jsem zapomněla. Když byl v mé blízkosti, nikdy jsem se necítila sama. Dokázal do mého života, a srdce, vnést trochu světla a štěstí. Vedena vděčností, nebo snad opravdovým citem, který jsem doteď hledala, jsem ho políbila.