Neodcházej

Tenkrát to bylo jiné. Až moc jiné na to jak je to teď. Kam se poděli ty časy? Jak je možné, že jsme teď každý tak rozdílní? Byly jsme pořád spolu a neviděli jsme, že se měníme? Byly jsme slepý a hluší jeden k druhému, že teď už si nerozumíme. Kdy jsme se takhle oddělily? Pověs Neji? Kdy jsi začal být tak jiný a tajemný a já si toho nevšimla. A miluješ mě ještě vůbec?
Jak to, že si pamatuji každý okamžik ze dne, kdy jsme se dali dohromady, ale uniká mi, kdy se náš vztah začal hroutit.
Byla jsem si tvou láskou tolik jistá, že už jsem se přestala snažit a ty ses mi vzdaloval. Chci tě zpátky! Chci, abys mohl otevřít oči a říct, že to bude zase dobré. Jako tenkrát…

Ve vzduchu vanul jemný a příjemný vánek, který si pohrával s rozpuštěnými vlasy jedné kunoichi. Plakala, seděla na opuštěné louce a plakala. Život k ní byl tak nespravedlivý. Donutil jí zamilovat se, ale její láska byla ignorována.

Donutili ji jít do boje, vrátit se a nemít rodiče. Ale to si ona nezasloužila. Vždy všem pomáhala, neodsoudila nikoho jen pro to, že jím někdo pohrdal. A z ničeho nic, prostě jen tak přišla o domov a o rodiče.
Měla sice návrh od Hinaty, ale ona nechce být v jejich domě na obtíž. Zatím je teplo, venku někde na lavičce to snad přežije. Nějaké peníze ještě má a jako kunoichi také dostává. Takže aspoň to není problém. Tsunade jí řekla, že pro ni staví nový dům, jelikož žádný není teď volný, do Uchiha sídla se vrátil Sasuke a žije tam teď se Sakurou.
A ke všemu ten kluk, kterého miluje, oznámil zasnoubení s jednou kunoichi z písečné. Jako by jednoho večera usnula a uvízla v nějakém zlém snu. V noční můře, která neměla konec.
Přála si, prostě se
probudit a doufala, že už všechno bude v pohodě. Ale nebylo. A už nikdy nebude. Protože oni tu nejsou. Její rodiče zemřeli a už jí nikdy neporadí a neutěší, když bude plakat. Jako právě teď.
Křišťálové slzy stékaly po dívčině bledé tváři. Smáčeli její dokonalý obličej a lepily jí k němu vlasy.
Hlavou se jí honilo tolik myšlenek a ona nevěděla jak je utřídit a udělat si ve všem jasno. Proč se zdála být tato situace tak bezvýchodná?
"Tenten?" ozval se sametový hlas, který na její rozbolavělou duši působil jako pohlazení.
Oříškově hnědé oči se zpod řas koukly na toho, kdo jí oslovil.
"Jsi to vážně ty? S rozpuštěnými vlasy bych tě nepoznal…" usmál se a ona svůj pohled opět sklopila.
"Pláčeš?" zeptal se znovu a zaslechla, jak si sedá vedle ní.
"Slyšel jsem, co se stalo. Je mi to opravdu líto Tenten…" mluvil dál.
"Hinata říkala, že ti nabídla bydlet u nás, ale prý jsi to nepřijala. Proč? Ty přece neobtěžuješ! Navíc nemáš kam jít, zatím. Je to jen dočasné…"
Ale ona stále mlčela. Dívala se do lesíka nedaleko a byla zabraná ve svých myšlenkách. Poslouchala ho, jen prostě nechtěla odpovídat.
"Sakra Tenten! Tak už něco řekni!" zvýšil hlas.
"Že to říkáš zrovna ty. Ty, kterému jsem byla vždycky na obtíž…" její hlas zněl chladně a řezal jako právě nabroušený nůž. Ale jeho odpověď, jí zasáhla snad ještě víc.
"No totiž, já v domě nebudu takže…"
"Takže se nic nezměnilo…" pronesla po chvíli ticha, kdy on nevěděl co říct. Pohlédla mu do hlubokých očí a poté vstala. Stále s oslzeným obličejem. Vítr se jí zamotal do vlasů a ona se při odchodu ještě naposledy zastavila.
"Řekni mi, proč mě tak strašně nenávidíš? Co jsem ti udělala? Nikdy jsem se ti nesnažila plést pod nohy, zdržovat tě nebo snad tě o něco žádat. Nikdy jsem ti nic neudělala, tak mi řekni proč Neji!" její hlas byl klidný a skoro jako by ta otázka šla mimo něj. Bylo to jako by v tuto chvíli nepotřebovala odpověď a nechala mu čas na rozmyšlenou. Přesto v té větě byl příslib toho, že se jednou pro odpověď vrátí…
A čas běžel. Tenten mezitím žila u Hinaty, a i když měla kolem sebe spoustu lásky a lidí, připadala si prázdná, sama a opuštěná. Často hledívala z okna a do vzduchu vysílala svá přání jako vlaštovky, na bílém papíře bylo často napsané: VRÁTIT ČAS nebo NACHVÍLI ZAPOMENOUT JAK BOLÍ LÁSKA, tou láskou samozřejmě nemyslela jen Nejiho, který se měl ženit, ale myslela i svoje rodiče a všechno okolo. Protože všechno to se dalo nazvat láskou. A ta jí jen zraňovala a ubíjela.
Každý jí říkal, jak jim to není líto, ale ačkoliv jim byla vděčná, nechtěla, aby jim to bylo líto, protože oni za to nemohli. A nikdo jí nemohl pomoci, protože tímhle si každý ve své podstatě musí projít sám, i ona. Ale byla ráda, že tolik lidí stálo při ní. Přesto vyhledávala samotu, kde lidem nemusela odpovídat jen nepřítomným pohledem. Zkrátka vyhledala místo, kde byla, tak jak se cítila. Osamělá.
A tím byl i její bývalí dům. Všude bylo plno špíny od kouře, ale ona nešla dovnitř, lezla na střechu. A poté stávala na samém okraji té střechy, schované v takovém výklenku a dívala se na okolí. Každý si tu žil svým životem. Někdo chaotickým, jiný poklidným, a další usměvavým ale všude, absolutně bez výjimky, všude byly problémy, kterým se lidé buď postavili čelem, nebo utekli. A to jim záviděla.
Ona nemohla ani jedno z toho. Protože nemohla zabránit smrti jejích rodičů! Nebo mohla? Každý říká, že ne, ale co když přece jen mohla?! Kdyby cokoliv udělala jinak, mohl se team vrátit dřív a k požáru třeba nemusela vůbec dojít. Na jednu stranu, co když její rodiče měli zemřít? A kdyby to nebylo teď, možná by to bylo později, kdy by mohla něco dělat, ale oni by umřeli stejně a o to víc by si to vyčítala. Proč se to ale stalo? Proč teď?!
Její tvář zdobily potůčky slz a rty se jí chvěli v přívalech vzlyků. Tak moc to bolelo. A ona si s tím neuměla poradit. Nikdo jí neobjal, neřekl, to bude dobré. Všichni říkají jak je jim to líto, ale nikdo neotevře náruč a neřekne, bude to dobré, společně to zvládneme. Jako by si v dnešní době každý, kdo chce obejmout, o objetí musel říct… A to není správné, jenže co je vlastně správné? Každý má problémy a je do nich zabraný, že nezpozoruje, když někdo potřebuje jeho útěchu. Ale ona ne. Byla tu i teď pro ostatní. Když se Sakura pohádala se Sasukem a plakala, objala jí. Když se Hinata bála prvního rande s Narutem, opět tu byla vybírala šaty a objímala jí, protože plakala a bála se, že něco zvorá a tak jí řekla, že ona to zvládne.

Tak proč jí nikdo neobjal? Proč jí nenabídl náruč a neřekl, bude to v pohodě, nebo zvládneš to… chtěla toho tolik? Jen pár slov útěchy za slova lítosti. Lítost je jen pocit, díky kterému se lidé cítí lépe, protože si připadají, že se dokáží vžít a soucítit s dotyčnou osobou. Což, ale není tak úplně pravda. Můžeme být za lítost vděční, ale rozhodně nám to nepomáhá. Protože lítost je pro každého, i pro lidi co vás neznají, jen váš příběh. Je mi to líto jsou sice hezká slova, nicméně neosobní a dotyčnému to nepomůže tolik jako rameno na vyplakání nebo otevřená náruč, kam by se mohl schovat před realitou…
Naklonila se. Jaké by to asi bylo? Co by cítila ve chvíli, kdyby padala dolů z té střechy a blížila se tvrdá zem, tvrdší než realita. Ta, která by jí možná uvedla v zapomnění už navždy. Možná by se cítila jako ptáček, kterému sebrali vítr z křídel, a on se bezmocně řítil střemhlav dolů. Do temnoty jménem smrt…
Proč jí to náhle připadalo tak lákavé, skočit a přestat se trápit. Možná by se opět setkala se svými rodiči. A možná by opět byla šťastná, a nebo ne. Ale to už by jí vlastně bylo jedno ne? Jestli existovalo nějaké nebe, představovala si ho tak, jak to bylo popsané v jedné knížce. Lidé si vytvořili svůj vlastní svět, a když se nějaký kus jejího světa shodoval se světem někoho jiného, ti dva se poté potkávali jen v tom místě, kde se jejich světy protínaly.
Je pravda, že člověku proběhne před očima celý svět, když umírá, aby necítil tu bolest. Protože smrt bolí, taková určitě ano. Ale kdyby to vzpomínky netlumili, proč by pak lidé říkali, že jim před očima proběhl celý svět? Někdy je totiž bolest tak velká, že nemyslíme na nic jiného. Když jí ale posuneme dozadu za myšlenky, možná to bolí méně. Protože je to naposled, co budeme takhle vzpomínat ne? Kdyby skočila, určitě by vzpomínala. Zavzpomínala by si na dětství a na to, jak jsem byla naivní a vyrostla z toho. Určitě by vzpomínala na první den v teamu. Bylo to skvělé, tenkrát ještě neznala tento svět. A možná ho poznala až příliš brzo. Možná ho poznala ve chvíli, kdy nebyl ještě schopná ho unést. Život jí dal šanci, uvedl ji ve zkoušku, ale ona neprospěla. Kdyby ano, nemusela by teď ležet na zemi a vzpomínat na chvíli, kdy Nejiho spatřila poprvé, nebo kdy jí táta učil plavat a mamka vařit…

Slyšela hlas. Jeden tichý, vzdálený hlas, který se vzdaloval a přibližoval, jako by si dával před ústa střídavě ruku.
"Měl jsem se o tebe postarat! Měl jsem za tebe zodpovědnost, ale nebyl jsem schopen ji splnit. Raději jsem odešel, aniž bych věděl, že tak moc trpíš. Ale proč to nevycítil někdo jiný? Já to věděl! Měl jsem to vědět! Pokaždé když jsem přišel do toho domu a ty si seděla u stolu a dívala ses kamsi do dálky. Jakoby si byla mimo tento svět. Hinata řekla, že se o tebe postará, ale ona sama měla dost problémů. A to já jsem měl povinnost, jako tvůj teamový partner, se o tebe postarat. Nezvládl jsem to. Odpusť mi to. Hlavně už se probuď! Potřebuj tě! Potřebuju, slyšíš! Musíš se probudit, abych se o tebe mohl postarat! Tentokrát to zvládnu, slibuju. Už tu takhle ležíš tři měsíce, a každý den se tvůj stav mění. Chvíli je to lepší, chvíli horší. Jako by ses nemohla rozhodnout, který svět zvolit. Svět zapomnění, nebo svět bolest?! Zvol si ten náš svět Ten a já ti pomůžu vytvořit z bolestného, úplně nový. Udělám cokoliv. Přísahám. Nikdy jsi mi nebyla na obtíž. Ale uvědomil jsem si to až teď. Tak prosím neodcházej. Vím, že je to sobecké, ale nemohl bych s tím žít. Miyuky mě nemilovala tolik, jak říkala, opustila mě, víš. Protože jsem tu každý den seděl a ptal se, co by se stalo, kdybych přišel o chvíli později a ty bys tam ležela v prachu a krvi jen o chvilku déle. To už bys tu nebyla vůbec. Proč si to vlastně udělala? Vlastně tě chápu, jen to neumím vysvětlit a odůvodnit, ale mé srdce to chápe. Tak se prosím prober, kvůli mně, abych tě mohl obejmout a říct ti, že to bude dobré. Chci to udělat, abys věděla, že to myslím vážně.
Když jsem tenkrát četl ty vlaštovky, nikdy mě nenapadlo, že by si to myslela až tak vážně, opravdu to bylo tak neúnosné, že jsi zvolila tohle zapomnění? Asi ano, ale neměla si na to právo, víš. Neměla si právo na to přimět mě cítit to, co cítím. Tu hroznou bolest. Když jsem tě viděl, jak padáš, a nestihl jsem tě zachytit. Viděl jsem, jak tam ležíš v tom prachu a tvá krev začíná téct všude okolo. Málem jsem zemřel. Člověk si asi nikdy neuvědomuje co má, až dokud to neztratí. Já to teď ztrácím, ale ještě mám naději. Neber mi jí! Prosím neodcházej! Tvoji rodiče by to takhle určitě nechtěli. Tak mi neodcházej… prosím…"

Její víčka se zachvěla a ústa se malinko rozevřela. Brzy na to se oříškové oči koukly na osobu, která si vylévala srdce spící dívce. Spala a zdálo se jí to? Nebo opravdu řekl tolik věcí? Nikdy tolik nemluvil a tohle, tohle bylo ke všemu procítěné. Vždy byl tak chladný. Bál se o ní? Opravdu se o ní bál…
"Neji…" promluvila přidušeně.
"Tenten?" vyjekl a okamžitě byl na nohou.
"Kdo je Tenten?" zamrkala nechápavě.
"No ty přece…" zarazil se.
"Já? Jsi si tím jistý?" zamrkala.
"Naprosto, znám tě už strašně dlouho, byly jsme spolu v teamu, vzpomínáš?"
"Pamatuji si všechny mise, na kterých jsme byly, ale nejde mi do hlavy, jak nás mohly pouštět samotné."
"Nebyli jsme samy. Co Lee a Gai- sensei? Ti tam přece byli s námi!" vzal její ruku do dlaní a horečně jí stiskl.
"Copak si na to nevzpomínáš Tenten?"
Ale dívka jen zavrtěla hlavou.
"Pamatuji si jen na tebe." Odpověděla zmateně a snažila se vylovit nějakou jinou vzpomínku, kde byl i někdo jiný.
"Já dojdu pro doktora ano? On řekne co s tebou je…"
Dívka přikývla a zmateně se dívala po stěnách pokoje. Proč tu sakra je? Co se jí sakra stalo?
"Nebojte, to se stává, utrpěla velkou ránu do hlavy. Je normální, že si nic nepamatuje. Bude to přechodné." Slyšela chlácholivý hlas doktora.
"Ale ona si mě pamatuje. Neví kdo je ona sama neví, co se stalo ale ví kdo jsem já..." Nejiho hlas byl zmatený a zaražený zároveň. Neměl tušení, proč si pamatuje zrovna jeho.
"I to se může stát. Je to sice nezvyklé, ale stává se to. Víte tělo je v podstatě naprogramováno vytěsnit z vaší mysli špatné vzpomínky. Je vědecky dokázané, že člověk, který například nabourá, si nepamatuje tu bolest, co zažil. Protože to jeho tělo a ani on nechce. Prostě tu bolest vytěsní z mysli a on si pamatuje jen tu bouračku. A postupem času stále nejasněji. A jestli on padala s tím, že chce zapomenout, tak zřejmě zapomněla. Ale ona si dřív nebo později vzpomene, je to jen dočasné."
"Než se probouzela, něco jsem jí povídal, myslíte, že je možné, že kvůli tomu si mě pamatuje?"
"Určitě to je možnost, nicméně těžko říct. Ale víte, co to pro vás znamená?"
"Ne…"
"Pamatuje si jen vás, a člověk chce být tam, kde se cítí v bezpečí. Ona zná jen vás, to znamená, že jedině u vás a ve vaší blízkosti se bude cítit dobře. Teď byste jí neměl opouštět…"
"To bych ani neudělal. Už jednou mě potřebovala a já tu nebyl, mám novou šanci a slíbil jsem jí, že tentokrát se o ni postarám. Děkuju vám, doktore."
A pak chlapec vešel zpět do pokoje, kde ležela dívka se zavřenýma očima. Pořád ještě ho pohled na ní trochu překvapoval. Její rozpuštěné vlasy mu braly dech. Za ty tři měsíce si stále nezvykl. Celý život jí viděl v těch drdůlcích. Je to nezvyk. Ale jemu se to líbilo. Vlastně se mu líbila celá ona. Byla teď tak bezmocná a odkázaná na něj. A to se mu líbilo, zvláštním způsobem…
"Zítra tě pustí, půjdeš ke mně, když si mě pamatuješ…" usmál se a posadil se vedle její postele.
"Ale co tvoje snoubenka?" na tu si pamatovala, asi proto, že úzce souvisela s ním.
"Žádná už není…" povzdechl si.
"Ale jak to?"
"Někdy ti to vysvětlím. Teď se prospi, já vím, zní to hrozně, když jsi spala poslední tři měsíce, ale stejně. Jsi unavená, vidím to na tobě. Až se probudíš, budu tady a poté půjdeš ke mně." Pohladil dívku po vlasech, počkal, až usne a poté odešel.

Ten den na to vše začalo. Opravdu jsi tam byl! A já si začala uvědomovat, jak moc tě miluju. Ten den. I když jsem neměla potuchu o nikom jiném v mém životě, tudíž jsem nemohla věřit, že zrovna u tebe budu v dobrých rukou, stejně jsem s tebou šla. Protože když jsi byl u mě. Cítila jsem se v bezpečí. Proč ty jsi mě dokázal ochránit a já nezvládla ochránit ani naší lásku. Teď už vím, jak ti tenkrát bylo, když jsi čekal tři měsíce, než se probudím! Nemohl jsi nic dělat, nijak to urychlit a vůbec jsi neměl jistotu, že se probudím. Nenávidím tu bezmoc! Potřebuju tě tu! Nikdy si neodpustím, jestli by má poslední slova pro tebe měly být plná jedu! Nechci, abys umíral! Musím ti říct, jak moc tě miluju, že věřím v naší lásku!
Byla jsem sobecká! Já vím! Když jsem tě neměla, strašně jsem tě chtěla, a když jsem tě měla, najednou jsem potřebovala čas pro sebe. Vším jsem si chtěla projít sama a izolovala jsem se od tebe. Nemám ponětí, kdy to začalo, vím jen, že jsem měla strašnou potřebu tě ničím nezatěžovat, abys byl šťastný. Nenapadlo mě, že zrovna tohle tě ubíjí a v tu chvíli mě nenapadlo, že bych tě mohla potřebovat, až budu plakat. Ale ano, potřebuju tě! Strašně moc tě potřebuji Neji! Dny bez tebe jsou jako roky, dlouhá věčnost co se nekrátí.
Když se ráno probouzím, tvoje strana postele je ustlaná a ty nejsi se mnou a každý kousíček mého já tě postrádá! Tak dlouho jsme žili v mlčenlivosti, že náhle potřebuji slyšet tvoje slova, potřebuji, abys mě utěšil. Potřebuju tě u sebe, abych přežila den!
Postrádám tě, protože ačkoliv jsme se jeden druhému ztráceli, pořád jsi byl u mě a já se cítila v bezpečí. A teď, nejsi tu a já nemohu spát, protože necítím tvou přítomnost. Ale vím, že jsi se mnou, přetrváváš v mém srdci, i když jsem tě nechala, aby ses mi vzdálil. Doufám jen, že víš, že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Ještě dnes si vzpomínám na náš první polibek. Tenkrát jsem byla tak zmatená, nic jsem si nepamatovala a měla jsem pocit, jako bych tě zatěžovala, protože si byl jediný, kterého jsem znala ve svém srdci.

Křičela? Ano křičela! Něco se jí zdálo. Měla zlý sen. Noční můru. A najednou se ocitla v bezpečí dvou teplých paží, které jí objali.
"Šššš… už je to dobré!" utěšoval jí čísi hlas. Jak moc se proklínal za to co se stalo. Věděl, že z části na tom, že ona teď trpí, nese vinu on. Ale poslední dobou, vlastně nikdy necítil jako povinnost starat se o ní. Spíš naopak, byl šťastný, že ji mohl mít u sebe. Bylo to zvláštní, kdysi s ní byl pořád a nikdy to takhle necítil. Teď už si ale neuměl představit život bez ní a ani nechtěl.
"Jsem u tebe…" šeptal jí do vlasů, zatímco se třásla a vzlykala.
"Padala jsem a všichni se dívali! Ale nikdo mě nechytil! Proč mě nikdo nechytil? Nezáleželo jim na mě? Nikdo mě neměl rád?" vzlykla.
"Kdo tam byl?"
"Ty lidi z nemocnice, co se za mnou přišli podívat…Říkal jsi, že byli mí kamarádi. Proč mě ale nechytili, když jsem padala?"
"Třeba jen měli moc práce, byly zaneprázdnění. Měly své problémy a sobecké důvody proč si nikdo nevšímal. Někdy jsou lidé slepí natolik, že nevidí ani, když padáš, dokud prostě nespadneš… Byla to jen noční můra, doopravdy tam nestáli… Nikdo nevěděl, že padáš. Jinak by tě určitě chytili." Pohladil jí po vlasech a přitiskl si jí k sobě.
"A co když, co když se to neváže na tu událost přesně? Vyprávěl si mi, že ta Tenten před tím měla problémy, hodně problémů, a že na ně byla sama. Co když ten sen říká, že jsem padala dřív, než jsem skočila?"
"Moc přemýšlíš. Ale je to možné. Lidé jsou někdy tak zaslepeni sebou, že si nevšímají okolí. Věř mi Tenten, oni by tě chytili. A není žádná ta Tenten před tím, ty jsi pořád ty. Ta krásná a silná Tenten. Všechno zvládneš, jako vždycky! Uvidíš!" trhalo mu srdce vidět jí takhle na dně, ale věděl, že dno je pro popelky, jako je ona nejlepší k odrazu a pokud to bude možné, on jí pomůže.
V dáli se zahřmělo a on ucítil, jak se její svaly napjali a její prsty se mu zaryly do kůže.
"Vždycky ses bála bouřek!" pousmál se a vstal.
"Nenechávej mě samotnou, prosím. Samota mě děsí…"
"Neboj…" pousmál se a vzal jí do náručí, aby se s ní mohl přemístit k němu do ložnice. Poté jí položil na postel a oba je zachumlal do deky.
"Proč si tak smutná?"
"To je tím snem…" vymluvila se.
"Ne, nemyslím teď ale poslední dobou…" pohlédl jí do očí, měla sklopený zrak a tak jí ukazováčkem zvedl bradu.
"Překážím ti. A to nechci. Já vím, že je to pro mě nejlepší ale nechci tě obtěžovat. Máš svůj život, a místo toho se staráš o ten můj, který si nepamatuji." Byla smutná, velmi smutná. A on jí chtěl prostě rozveselit.
"To není pravda. Kdyby byla, nastěhoval bych to do kumbálu!" zazubil se a podařilo se mu i na její tváři vyloudit úsměv.
"Myslím to vážně Neji!"
"Já vím, ale jednou jsem ti něco řekl, vzpomínáš. Řekl jsem, že i kdyby si byla sebevíc otravná, neopustím tě, protože jsem tvůj teamový parťák! A dnes to už není jen to. Prostě bych tě nedokázal opustit jen tak. Chyběla bys mi…"
A pak zase zahřmělo a ona se k němu přitiskla ještě blíž. Bála se, a potřebovala se cítit v bezpečí. Když spatřila výraz v jeho očích, byla vyděšená. Byl vážný a ona netušil, a proč náhle tak zvážněl. Rozzlobila ho? A poté se k ní sklonil a umlčel její obavy jedním polibkem. Ten polibek smetl všechny pochybnosti, tenkrát ano…

Kéž by to tak fungovala i dnes. Jsi tak bledý. Kde je ten život, který z tebe ještě před nedávnem sálal? Kde je náš život? Který jsme s naším svolením zatratili… Pomohl jsi mi najít samu sebe, ale nepodařilo se ti zachránit nás dva. Ani mně se to nepodařilo. Chvilku jsem si myslela, že naši museli zemřít, abych já byla šťastná, ale teď? Já teď nejsem šťastná! Můj bože! Vždyť ty umíráš a já s tím nemohu nic dělat! Pamatuju si každý detail tebe a našeho života, smích, radost, hádky, křik a poté… už jen ticho. Tíživé palčivé ticho, které toho namluvilo víc, než my dva dohromady.

Ležela potichu vedle kluka, kterého milovala. Teď už si tím byla jistá. Vše co spolu prožili i když z něčeho si pamatuje jen útržky, má uschováno hluboko v mysli a to je přece znamení! Díky němu se cítí svá, i když si nepamatuje, kdo je. Ale na tom teď nezáleželo.
Byla šťastná, to byla její jediná starost. Milovat a být milována. A on se jí každou její slzu snažil vynahradit právě tím, že ji miloval. Začala od znova a stala se z ní nová Tenten a on ji miloval, miloval jí a ona milovala jeho. To bylo důležité!
Nemohla uvěřit, že to cítí stejně. Ale cítil a to bylo důležité…
Jedině on ji totiž dokázal ochránit před nočními můrami, ve kterých se jí zjevují útržky jejího života, které ale nedávají smysl a každý den je znovu zapomíná. Ale to taky nebylo důležité, protože s ním si tvořila nové vzpomínky.

Jaká ironie byla, že jsem si vzpomněla na svou minulost ve stejný den, kdy tebe zranili. To není fér! Já tě potřebuju Neji! Prosím tě, nikdy jsem od života nechtěla nic jiného než tebe, tak mi neutíkej. Chci všechno napravit! Chci, abychom začali třeba ještě jednou! Ale já tě nechci ztratit! Protože čas je krátký, máme ho málo. Když tlesknu, už se to stalo a je to minulost, to co říkám se stává minulostí v okamžiku kdy mi to vyklouzne z úst. To je ta přítomnost, čas totiž nečeká a my ho máme málo. Tak mi prosím neodcházej! Já potřebuju ten čas s tebou, protože jedině pak jsem to opravdu já. Ty jsi kus mého srdce a bez tebe už nikdy nebudu celá… Ani nechci být! Tak se prober a nechoď ode mě pryč! Už ne prosím! Prosím tě, neutíkej přede mnou…