Už je ticho

Byla to ta obyčejná Konoha, jak si ji většina zdejších starších obyvatel pamatovala – vítr jemně foukal, listí zdánlivě nekonečných lesů ve vánku šumělo, slunce svítilo tak akorát, aby se do kůže zdejších obyvatel opíraly jemné, zlatavé paprsky a příjemně hřály.
Byla to ta idylka, kvůli které se sem tolik lidí ze sousedních vesnic toužilo přestěhovat (a někteří to i udělali). Žádné přehnané vedro, přílišná zima, velké sucho nebo naopak nebezpečí záplav. Jednoduše ráj...
… opravdu?
Do toho dne se probouzeli Kotetsu s Izumem. Nebýt jejich kovových čelenek, měli by na čele otlačený vzorek dřeva z desky stolu, u kterého téměř nepřetržitě seděli a hlídali hlavní bránu Listové. Bylo totiž jejich zvykem kolem půlnoci zanechat povinností a s hlavami opřenými o stůl usnout. S brzkým ranním ruchem se pak obvykle pomalu probouzeli.
Ale tehdy... bylo to jako blesk z čistého nebe. Jako by se snad zbortila skála, ve které byly vytesány hlavy Hokagů? Ono to spíš připomínalo cirkulárku, ale to by musel být někdo, kdo by ji vynalezl.
Navzdory všem očekáváním ten nelidský zvuk vydával člověk. Žena, z jejíchž úst proudil onen příšerný řev a zabodával se do uší všech nebohých obyvatel Konohagakure no Sato, byla tou dobou ještě poměrně neznámá a svou pověst si vytvořila až o chvíli později. Byla jedním z těch lidí, kteří sebrali odvahu a přestěhovali se ze své rodné vesnice na úplně neznámé místo.
Kotetsu se kolem sebe zmateně rozhlížel ospalýma očima a pokoušel se identifikovat, odkud ten hluk přichází. Po chvíli mu došlo, že se jedná o hřbitov. Zaposlouchal se, protože mu nic jiného nezbylo, a mezi vřískotem občas zaslechl ještě vzlyky a volání něčího jména.
„Proboha, kdo může tak strašně vyvádět?“ položil Izumo spíše řečnickou otázku a zmučeně se chytil za uši.
Kotetsu jen pokrčil rameny a čekal. Čekal na konec toho pekla.

Shiki Eisei bylo poměrně nešťastné jméno ženy, která se do Konohy před nedávnou dobou přistěhovala. Táhlo jí na šedesát, přesto vypadala poměrně mladě, což jí samozřejmě spousta lidí záviděla.
Všem známým v Písečné tvrdila, že žít zde byl její celoživotní sen a nic lepšího si přát nemohla. Z části to pravda byla, ovšem hlavním důvodem pravděpodobně bylo to – i když si to nepřiznávala – že chtěla uprchnout před svou rodinou. Měla totiž tu smůlu, že téměř celé její příbuzenstvo se skládalo z ninjů – geninů, chuuninů i jouninů, mediků a dalších. A jak už to bývá, Shinobi prostě čas od času zemřou. V rodině Eisei byla ta náhlá úmrtí bohužel poměrně častá.
Shiki Eisei si od svého „útěku“ slibovala, že od doby, co překročí hranici mezi okolním lesem a světem uvnitř vesnice, vše mimo ni pro ni skončí. Už žádná parte, žádný popel v urnách! Ani netušila, jak moc se spletla. Svět už nebyl v těch dřevních dobách, jak tomu bylo za jejího mládí. Poštovní holuby, pošťáky ani obchodníky přinášející drby už nic nezastavilo. Obvykle jí nejdříve přišla obyčejná bílá obálka s ještě bělejším papírem uvnitř, na němž bylo pečlivými tahy štětce vyvedeno vyjádření nejhlubší lítosti a soucitu.
Ta stará žena smrt svých blízkých neskutečně prožívala. Bylo to pro ni, jako by jí někdo vyrval srdce z těla. Tu hlubokou duševní bolest vyjadřovala svým hlasitým řevem.

Ten den pro ni měl být úplně obyčejný. Ráno se měla projít, k obědu jít nakoupit ingredience na polévku miso a sushi. Chtěla na něj pozvat svou sousedku, aby vytvořila už na začátku dobré vztahy. Po vydatném jídle by se jen tak natáhla, našla své staré brýle vyrobené ještě v Písečné a začetla by se do knihy o kanji.
Jenže všechno bylo jinak. Na dveře jí časně ráno zaklepal muž v černém obleku a ona už věděla, že je zle. Formálně se jí uklonil a předal křídově bílou obálku. Nemohl tušit, že právě odstartoval peklo, které mělo v Listové ještě nějakou dobu trvat.

Shiki se zdrceně dobelhala do kuchyně a ztěžka dosedla na židli. To není pravda, není, není a nemůže být! opakovala si neustále v duchu. Napříč tomu začala obálku roztřesenými prsty pomalu otevírat. Poté vytáhla samotnou zprávu. Brýle si nandávala pomalu, jako by se ten okamžik, kdy se začte do toho strašného oznámení, snažila co nejvíce oddálit. Nakonec upřela oči na černě psaný text před sebou. Vzápětí sebou škubnula a v krku se jí ozval zárodek vzlyknutí. Postupně její pláč přibíral na síle, až dosáhl nepředstavitelných výšek.
„Proč? Proč?! Yuki-chan, proč proboha ty?! Ne, to není pravda!“ vřískala a bílým kapesníkem, který našla v kapse, se snažila osušit proud slz, jež se jí nezastavitelně valily z očí.
Nakonec vstala a pokusila se dojít ke dveřím. Otevřela je – před nimi ležel malý, bílý balík převázaný černou stuhou. Popel její praneteře už tedy také dorazil. Pošťák se pravděpodobně zalekl hluku uvnitř bytu a radši ani neklepal.
Shiki krabici zvedla, hřbetem ruky si otřela oči a pomalým krokem se vydala k pohřebnímu ústavu v Konoze. Tam ji přivítali s dobře nacvičeným soucitným pohledem, kvůli kterému málem opět spustila svůj pověstný řev. Tentokrát se ale udržela na uzdě, pomalu se uklonila a předala muži krabici.
„To... to je – byla – Yuki Eisei. Mohl by pohřeb proběhnout ještě dnes, prosím?“ zamumlala plačtivě.
„Ale jistě, samozřejmě,“ souhlasil okamžitě muž. Pohřby pořádané v rychlosti byly obvykle pořádně drahé.
„Nebojte, my se už o vše postaráme, paní...“
„Shiki Eisei.“
„Shiki Eisei, ano, hned si to zapíšu,“ vytáhl mladík černý blok a tužku. Přitom se musel v duchu smát nad absurdností toho jména.
Ještě chvíli spolu jednali o podrobnostech, Shiki zaplatila nemalé peníze a pak se rozloučili. Přípravy měly být za pár hodin hotové. Stará žena, pocházející z Písečné, se rozhodla do té doby procházet po hřbitově, jako kdyby musela hlídat, že se nikdo nerozhodne zabrat místo, které bylo pro Yuki určené. Všude s ní se táhlo její vřískání, jež ve chvílích, kdy se musela nadechnout, na chvíli zmírnilo a připomínalo tichý pláč vorvaně vyvrženého na pláž.

Bylo po pohřbu. Shiki Eisei tiše poděkovala mužům, kteří zakopali urnu a položili na hlínu nad ní kamennou destičku. Se všemi se rozloučila a oni se vydali zpět do pohřebního ústavu, připraveni dál nasazovat smutné tváře, na oko soucítící s pozůstalými. Byla to pro ně rutina.
Žena zatím zůstala na hřbitově a jakoby v tranzu se dívala na jméno své vzdálené příbuzné. Ještě pořád tomu nemohla uvěřit. Po chvíli už se nedokázala udržet, utevřela stará ústa a nanovo spustila jekot, ze kterého mnohým občanům Konohy běhal mráz po zádech. Stará paní se u náhrobku zhroutila na kolena a sklonila hlavu k chladnému kameni.
„Yuki! Yuki-chan!“ se ještě dlouho ozývalo Listovou vesnicí.

Uběhl nějaký čas a Konohagakure no Sato si už na výlevy oné dámy už pomalu zvykla... nebo se s nimi alespoň smířila. Někteří se to naučili ignorovat.
Pro Kotetsua s Izumem začínal další perný den. Kolem nich procházelo mnoho lidí, těch známých se zeptali, jak se jim vede, cizince prověřovali. V jednotném tempu se dny slévaly do jediného, všechno bylo zase ve starých kolejích.

Až jednoho dne se Konohou začaly šířit zvěsti. Poslední dobou totiž bývalo ve vesnici až příliš velké ticho.
„Nevíš, co se stalo s tou sirénou, Sari?“ zeptal se Kotetsu právě procházejícího mladého muže z pohřebního ústavu, který pravděpodobně mířil do nějaké z menších sousedních vesnic, snad dohlížet při nějakém obřadu.
„Vy to ještě nevíte? Ta stará Eisei před týdnem umřela, dneska jsme provedli kremaci...“
„Jo tak,“ zareagoval Kotetsu, protože nic lepšího, co by mohl říct, ho nenapadlo.

Úmrtí Shiki Eisei ve skutečnosti nebylo moc jasné. Když několik mužů předcházející den vyrazili dveře jejího bytu, protože si sousedka začala stěžovat na podezřelý zápach, našli už lehce rozloženou mrtvolu staré ženy, která ještě pořád v prstech držela bílý papír. Lékař, kterého přivolali, si nebyl příliš jistý příčinou smrti, ale pravděpodobně prý šlo o infarkt. Ani to nikomu nic moc neobjasnilo – leda, že by stará Shiki dostala takovou radost, že ji z toho trefil šlak.
Jednalo se totiž o oznámení narození její první vnučky. Dostala prý jméno po své babičce.
Ale to už se její jmenovkyně nedozvěděla.

Dny se od té doby zdály tišší než obvykle. Šumění stromů, zpěv ptáků... ne, nic nemohlo dosáhnout toho hluku, který byla schopná ta stará žena vyprodukovat. Většina lidí si oddechla, ale někteří, jenž si na to zvykli, to začali mírně postrádat.
„Alespoň už je ticho,“ pomysleli si svorně Kotetsu s Izumem.
A bylo. Ticho... a klid. Jen to, nic víc.