Jednorázovka

Narodil jsem se 19. ledna jen tak, zničehonic. Mému předčasnému narození předcházela zvláštní okolnost. Můj starší bratr Kankurou si vyrobil svou první loutku a schoval si ji do komory, kam moje maminka šla pro ručníky. Maminka se hrozně vylekala, jelikož si myslela, že si pro ni došla smrt. To příšerné leknutí vyvolalo porod. Když mě maminka uviděla, celého pomačkaného a s červenou hlavou, vylekala se tak, že to s ní seklo a už ji nevzkřísili.

Pomalu se blížil konec svatby Naruta a Hinaty. Pomalu už všichni odcházeli domů, včetně Shikamara, Temari a Choujiho.
"Svatba byla krásná. Co myslíte, lidi?" řekl Chouji, chroupající při tom brambůrky.
"Tak určitě," odkývali to Shikamaru a Temari.
"Achjo, všichni někoho mají, jenom já ne. Já asi nikdy nenajdu tu pravou."
"To neříkej, Chouji! Určitě si někoho najdeš."
"To nemůžeš vědět, Shikamaru. Vždyť se na mě podívej! Jsem tlustej. Žádná nechce špekouna."
"Ty nejsi tlustý a navíc máš spoustu vlastností, které ženy ocení."

„ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!“
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihl do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
„Fuj, Akamaru!“ plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
„Co se kruci děje?“
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. „Jsou tam,“ vypískla znovu záříc štěstím.
„Kdo?“ pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
„No oni,“ prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.
Kibovi pointa unikala.

„Sakra! Sakra! Sakra! Blbý nudle!“
„Proboha, Naruto, co tady blbneš?“ zeptal se Sasuke, když vešel do kuchyně v ne až tak populární restauraci v Konoze.
„Musím vařit. Stačí ti to takhle?“
„Ne. Proč musíš vařit a proč zrovna ty? To už si radši měli najmout opici.“
„Strašně vtipný, a aby bylo jasno, tak já jsem si to nevybral, jasný? To je trest.“
„Jo. Pro ty lidi, který to budou jíst. Jak tak na to koukám. Ale mě se spíš zdá, že ty nudle koukaj na mě. Cos vůbec udělal?“

"Ahoj lenochu!"
Nara Shikamaru zavřel oči a předstíral, že spí, když slyšel zvuk známého hlasu. Cítil, jak se k němu někdo přibližuje a blokuje sluneční světlo tím, že stojí přímo nad ním.
"Přestaň předstírat, idiote. Vím, že jsi vzhůru."
Shikamaru si uvnitř povzdechl. Byla znova na jeho místě pro pozorování mraků. Proč musí být tak zatraceně obtěžující?
Otevřel pravé oko.
"Čau," zabručel.
Temari se posadila vedle něj.
"Nemáš opravdu nic lepšího na práci než se koukat celý den na mraky?"

Představte si vedro. Ne teplo. Ne horko. Dokonce ani parno. Vedro.
Vedro, které překročilo i ten poslední únosný stupeň, kdy se všichni, znavení a zalepení potem, pokouší držet svých běžných činností a všem okolo sebe oznamují „to je ale hic“. Zkrátka vedro k zbláznění.
Přesně takové vedro panovalo právě teď v Konoze.

Za zády mu vycházelo slunce. Kráčel vstříc ubývající temnotě. Světlo s oranžovým nádechem před ním vykreslovalo jeho vlastní stín, který se mu v ničem nepodobal. Byl podivně protáhlý a znetvořený, jak se vlnil na kamenech a nerovnostech. Vzduch byl ještě cítit večerní vláhou, chladnou a přinášející útěchu. Šel bez cíle nebo směru. Cítil obrovskou samotu a přesto měl hlavu plnou ostrých a bodavých myšlenek. Každý kdo ho potkal odvracel zrak. Ptal se sám sebe, jestli to ostatní vědí. Poznali vraha, a proto se se zhnusením podívali jinam?

Tsunade odlepila obličej od stolu. Otřela slinu a tupě se podívala před sebe. Jednu tvář měla celou rudou od toho, jak ji měla dlouhou dobu připláclou k desce stolu. Vlasy na jedné straně ulíznuté k hlavě na druhé rozcuchané do podivného surrealistického tvaru. Pokusila se upravit a při tom shodila několik lahví, které se válely porůznu na stole. Promnula si tupá očka a pak promluvila.

Akatsuki se rozhodli, že přijmou učně. Nadhodil to Pein a kupodivu se to setkalo se všeobecným ohlasem. Ze skryté dešťové „zmizelo pár“ mladých lidí. Nikdo ale netušil, jak to dopadne. Byl to opravu dobrý nápad?

„Pojď dál,“ řekl po tom, co se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Přál jste si, abych přišel,“ odpověděl hoch.
„Ano, budu tě učit a staneš se příštím vůdcem,“ nebyla to otázka, ale rozkaz.
„Jak si přejete.“
„Pro začátek se mnou budeš trávil 24 hodin denně, poznáš moje myšlení a budeš v něm pokračovat.“

Běžně, typicky pro obyčejný všední den, rušnou vedlejší ulicí se vzduchem líně neslo táhle povzdechnutí velmi zpruzeného a všemi naloženými povinnostmi deprimovaného muže. Na okamžik si dovolil luxus v podobě nevnímání okolí a téměř zbožně obrátil svůj otrávený zrak k obloze. Zvažoval, zda si už konečně nemá zažádat o zaslouženou dovolenou, jejíž nevybrané dny se na výplatnici vršily jako dokumenty na jeho stole během polední pauzy, kdy odcházel na oběd.

Čekal sykot. Zlověstný. Tichý. Vábivý. Svůdný sykot, který ho ukolébá a až zanikne... To nevěděl. Nikdo by to neměl vědět, ale zaručeně ho měl slyšel. Tak proč ne? Proč slyší jen zdlouhavou ozvěnu ohlušujícího ticha? Chtěl si prsteníčkem pročistit zvukovod, aby uvolnil cestu nezbytnému zvuku. Ironicky by se pousmál, když mu došlo, že mu nezbyl žádný prsteníček, kterým by to dokázal, ale neměl na to sílu.

Uplynulo téměř půl roku a věci se zvolna vracely do starých kolejí. Ibiki měl konečně klid. Z části to bylo zapříčiněno nebývalým nárůstem práce, takže nikdo neměl čas na opičárny. Dále je odradil trest v podobě generálního úklidu. Pravděpodobně hlavní příčinou bylo, že začal všechny narážky zcela ignorovat, protože měl tajemství, o kterém nikdo nevěděl. Vlastně skoro nikdo. Svěřil se jen svému nejlepšímu příteli. Inoichi byl starší a zkušenější v mnoha ohledech. Tedy, co se týče žen určitě. Byl přeci již dlouho ženatý.

Jestli si kdokoli myslel, že v Konoze se něco utají, byl na omylu. A není se čemu divit, je všeobecně známo, že shinobi jsou největší drbny. Neuběhl ani týden a celá vesnice věděla, jak byl Ibiki napálen. Samozřejmě se věc dostala i k němu samotnému a on zjistil, že jeho krásná neznámá byl ten mrňavý uličník. Připadal si jako největší hlupák a zoufalec. Všichni si za jeho zády šeptali. Byla v tom i trocha škodolibosti, protože se někdo tak disciplinovaný dostal do kompromitující situace. Ibiki se s tím smířil. Nebo spíš nedával nic najevo.

Na zem spadl list papíru. Obyčejný, bílý, bez přehybu. Jen tak se pomalu snášel a nakonec se položil na zem, jako sněhová vločka. Ale neroztál. A další, chvíli kroužil vzduchem na místě a pak si lehl. Další se zvolna snášel, nejdříve se země dotkl jedním rohem, pak dalším a potom celou svou plochou. Listy se jemně snášely, jako sníh, který taje na tváři a mění se v slzy, když už člověk není schopen plakat. Tak jako slzy tekoucí z očí před tím, než dojdou. Déšť, který si Yahiko přál tolik zastavit nikdy nepřestal. A nikdy nepřestane.

Průhledná kapka vody spadla na zem. Jako by spadl čistý křišťál, tak byla průzračná. Její odlesk se zatřpytil na slunci a zmizel, když se vsákla. V poušti, kde bylo přes den tyranem slunce a v noci svoji moc uplatňoval neméně krutý měsíc, se její zjevení rovnalo zázraku. Nebyla to obyčejná lidská vůle, která zapříčinila její pád a přesto to nebyla náhoda. Kdyby dopadla kamkoliv jinam, vypařila by se místo toho, aby nepatrně svlažila zem. Ale ani toto nebyla náhoda.

„Nevíš kolik je hodin?! Kde jsi byl?“ zahrnula Yoshino svého syna otázkami, hned jak se objevil ve dveřích. Ani ho nepozdravila.
Povzdechl si. Byl unavený. A na mámino řvaní opravdu neměl náladu.
„Byl jsi s nějakou holkou, co?“ vychrlila hned, aniž by ho nechala cokoliv říct.
Shikamara unáhlené závěry jeho matky nepřestávaly udivovat.
„Mami, prosím tě…“ vzdechl otráveně a pokusil se proklouznout z chodby do obýváku. Pokus byl neúspěšný. Máma se mu postavila do cesty.
„Byl?!“
„Nebyl.“
„Lžeš!“
„Nelžu.“

Než vám budu vyprávět následující příběh, chci, abyste pochopili jednu věc.
Tento příběh se udál daleko předtím, než se Kankurou stal učitelem1* a kdy se teprve schylovalo k tragédii2* v podzemí Suny… říkejme tomu začátek cesty.

Byly to skoro dva roky, co červenovlasý mladík musel opustit vesnici, protože se Radním ani Kazekagemu nelíbily pokusy, které on, byť potají, prováděl. Tušil, kdo ho mohl udat. Začal s pokusem dát „Otci“ a „Matce“ duši…

Místnost se plnila horkým vzduchem a prostupovalo jí stále více slunečního svitu. Nebylo pozdní ráno, to se jen prostředí pouště zahřívalo po nočním chladu mnohem rychleji, než na co byl Shikamaru zvyklý. Ten dusný a horký vzduch byl příčinou jeho brzkého probuzení, což u tohoto spánku milujícího shinobiho bylo výjimečné.
„Šmarjá,“ zamumlal otráveně a promnul si rukou obličej. „Který blázni v tomhle žijou?“ Všude po těle cítil začínající horko a tušil, že pokud takhle zůstane dál, začne se potit.

Jeho vášní i prokletím bylo tvoření obživlých obrazů. Nemohl si pomoct, ale musel. Prvně jako malý uhlík z ohně pomaloval všechno v domě, později všechen papír, co kde našel. Byla to vášeň. Naprosté zapálení pro věc. Touha, nutkavá. Podlehnout jí bylo snadné, vzepřít se nemožné. Jenže… život nebyl procházka růžovým sadem a přilítávala jedna facka za druhou. Přimíchat čakru do inkoustu byl jen začátek konce. Bavilo ho to, ale někdo si toho všiml a viděl v tom prospěch pro sebe.

„Áno, dávať po pozor na miestnu šľachtu, ktorá celé dni nič normálne nerobí, je nesporne nudné, ale možno si tu ulovíš nejakého bohatého chlapa z vyššej spoločnosti a staneš sa šľachtičnou,“ žmurkol Omoi na Karui a frajersky si prehodil si lízatko z jedného kúta úst do druhého.
„Čo ťa to napáda, nie sme tu predsa kvôli tomu,“ oborila sa naňho, ale následne prebehla pohľadom po sále a omnoho tichšie sa Omoiho opýtala: „Vážne myslíš, že by som mohla ...“