Vedro

Představte si vedro. Ne teplo. Ne horko. Dokonce ani parno. Vedro.
Vedro, které překročilo i ten poslední únosný stupeň, kdy se všichni, znavení a zalepení potem, pokouší držet svých běžných činností a všem okolo sebe oznamují „to je ale hic“. Zkrátka vedro k zbláznění.
Přesně takové vedro panovalo právě teď v Konoze.

První, kdo se zbláznil, byl očividně Kakashi, který se pokoušel donutit zpocený a znechucený Tým 7 alespoň k nějaké formě tréninku. Jeho snaha se, celkem předvídatelně, nesetkala s pochopením. Sasuke stál se založenýma rukama a co chvíli po něm vrhal vražedné pohledy. I když bylo těžké určit, jestli se tak netváří prostě proto, že mu teče pot do očí. Sakura, která se jako jediná na začátku pokoušela něco dělat, dokud se jí nezamotala hlava, teď seděla na zemi a zaujatě pozorovala jakýsi nesmírně zajímavý objekt, který mohla podle všeho vidět jen ona. A Naruto řval.
Kakashi obrátil pozornost zpátky k Icha Icha. Ale čím déle četl, tím menší chuť měl pokračovat. Zběžně přelétl pohledem další stránku. Na čele mu vyrazily nové kapičky potu a připojily se k těm stávajícím.
„Spalující city… horoucí láska… planul touhou… rozhicovaná…“ mumlal si pro sebe. „Třeba ledový klid by nebyl?“
„Kakashi-sensei,“ řval Naruto dál. „Tohle je týrání dětí, abyste věděl!“
„No dobře, dobře,“ mávl Kakashi unaveně rukou, „tak pro dnešek končíme. Dělejte si, co chcete.“
Zaklapl Icha Icha a chystal se ho strčit do kapsy, ale když spatřil titulek na obálce, V žáru vášně, znechuceně knížku odhodil. Už nějakou dobu se sám chtěl odebrat někam, kde bude dýchatelno. Naštěstí věděl o jednom perfektním místě.

Naruto stále ležel na místě, kam sebou plácnul po Kakashiho odchodu.
„Kolik je proboha stupňů?“ zafuněl.
„Půl druhý,“ odpověděla omámeně Sakura.
„Mhmm… ne vážně, kolik je stupňů?“ zeptal se znovu, stále se zavřenýma očima. Odněkud se ozvalo zašustění.
„Nemáš mapu? Ztratil jsem se v tvých očích.“
Naruto okamžitě stál na nohou. Sakura se začala dusit. Sasuke seděl opodál a podezřívavě zkoumal stránky odhozeného Icha Icha.
„Jako fakt?“ odfrkl si pohoršeně. „Na to se dá někdo sbalit?“
„Sasuke-kun, to bys neměl číst!“ vyjekla zděšeně Sakura.
Sasuke zalistoval tenkým svazkem. „Snažit se tě získat je jako snažit se dotknout hvězdy. Vím, že to nejde, ale stejně se musím snažit dál. Slyšíš to, Sakuro?“
Naruto jen tak tak zachytil dívčino bezvládné tělo. Sasuke se ušklíbl a zastrčil knihu do kapsy.
„Je tu strašný vedro, pojďme někam do chládku.“

Ukázalo se, že „jít do chládku“ není ani zdaleka tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Vzduch v rozpálených ulicích se vlnil. Horko sálalo i ze stěn okolních domů. Většina běžně chladnějších míst jako by zmizela z povrchu zemského a zbytek okupovaly rozličné skupinky občanů Konohy, které své teritorium zuřivě bránily.
Naruto hned na prvním místě zamířil do Ichiraku. Místo stínu a barových stoliček ho ale přivítalo třísknutí kovové rolety a zvuk otáčení klíče v zámku.
„Pusťte nás dovnitř! Zrádci!“ zabušil Naruto několikrát na vroubkovaný plech. „Určitě teď sedí vzadu v chlaďáku!“
Ani Sakuřin návrh vyzkoušet nemocnici nedopadl o moc lépe. Vlastně dopadl o dost hůř. Teuchi po nich alespoň neházel injekční stříkačky.
Sasuke nenavrhl nic, protože se opět začetl do Icha Icha. Vypadal podivně zaujatě.
Nakonec se rozhodli sledovat Kakashiho, protože vypadal, že má někam namířeno a navíc je jako jejich sensei určitě přijme.

„Naruto, já ti říkám naposled, že máte jít někam jinam,“ nesl se od vchodu Kakashiho hlas. Tsunade seděla u stolu, pila saké a doufala, že se nebude muset zvedat. Stačilo, když odsud při příchodu musela vyhodit Konohamara s tou jeho skupinkou. Neměla v plánu dovnitř pouštět kohokoli dalšího. Kromě chládku tu byl totiž i nedostatek místa. Nacházeli se v malé vybavené místnosti, zřízené v levé nosní dírce Sarutobiho hlavy.
„Ale já musím dovnitř. Vy mi nemůžete bránit! Jinak se stane něco strašnýho!“ řval Naruto venku. Tsunade si povzdechla a zamířila za příčinou hluku.
„Naruto!“ procedila mezi zuby a chytila ho za triko. „Snad je tu jinde místa dost, ne?! Nemusíte rušit zrovna tady!“
„Ale, Tsunade-baachan, já fakt musím–…“
„Naruto, přestaň mě štvát! Já se o tom nebudu dohadovat!“ odstrčila ho od sebe a zabouchla mu dveře před nosem. Má na práci důležitější věci.

„Všichni jsou to zrádci!“ nadával Naruto, zatímco šli po rozpálené cestičce směrem k jezírku za vesnicí, kde, jak doufali, konečně najdou klid. „Hej, Sasuke, nečti to pořád.“
„Ha?“
„To tě to fakt baví?“
Sasuke ani nevzhlédl od stránek. „Hrozně se do sebe zamilovali. Ona ho napřed nechtěla, ale pak si to rozmyslela. Potom si ale myslela, že ji podvádí. Jenomže se místo toho ukázalo, že je nemocný. Ona byla hrozně nešťastná, protože se bála, že umře. Pak se ale zjistilo, že tu nemoc má jeho sestra, a ne on. A pak sestra umřela a oni se vzali a měli dítě a psa a domeček se zahrádkou… Není to pěkný? To bych taky chtěl,“ poznamenal potichu.
Naruto se zastavil uprostřed kroku. Sakura byla naštěstí příliš zabraná do pozorování vlastní ruky, takže nic neslyšela.
„To máš z toho horka,“ rozhodl nakonec Naruto. „Musíme rychle k tomu jezírku. Než se stane něco strašnýho.“

Bohužel, ani u jezírka nepochodili. Už zdálky viděli, že místo okupuje jakási prapodivná skupinka. Na travnatém břehu seděl se zkříženýma nohama neznámý člověk s turbanem na hlavě, tmavými brýlemi a květinovým věncem kolem krku. O kousek dál stálo velké hliněné sousoší znázorňující cosi jako odvěký zápas člověka s netvorem.
„Čus, Naruto,“ promluvilo sousoší Kibovým hlasem.
„Hee? Co se ti to stalo?“
„Akamaru se vyválel v blátě. Napřed jsem mu šel vynadat, ale pak jsem si říkal, že by to možná mohlo na ten hic zabrat, tak jsem se místo toho přidal.“ Akamaru, kterému nános bláta vtiskl zcela nestvůrnou podobu, souhlasně zaštěkal.
„Aha, a zabralo?“
„Zabralo. Chvilku to bylo fakt bezva. Jenomže pak to na tom slunci zatuhlo… Ale pořád je to lepší než Shino,“ pokusil se kývnout směrem k osobě v turbanu. Naruto zamrkal. Napřed myslel, že si z něj Kiba střílí, ale dotyčný skutečně nesl některé Shinovy rysy a navíc okolo něj v pomalu se otáčejících soustředných kruzích poletovali parazitičtí brouci.
„Co mu je?“
„To je z toho horka. Odmítal si sundat tričko, i když se v tom děsně pařil, a když jsem ho nakonec donutil, tak už bylo pozdě. Začal blábolit něco o auře a o tom, jak je život krásný.“
„A kde je Hinata?“ ozval se najednou Sasuke. Na Narutův vkus zněl podezřele nevinně. Za jejich zády se ozvalo zabublání. Hinata stála uprostřed jezírka a nad hladinou jí vykukovaly jen oči a uši.
„Jé, čau Hinato, ty jsi jako hroch,“ pozdravil vesele Naruto.
„Snažit se tě získat je jako snažit se dotknout hvězdy. Vím, že to nejde, ale stejně se musím snažit dál,“ pozdravil vesele i Sasuke. Kiba se rozkašlal. Hinata zděšeně zabublala. Naruto to radši nechal být.
„Já jdu k tobě do vody, jo?“
Hinata opět vyděšeně zabublala a zčervenala až ke kořínkům vlasů.
„To nejde… ona je… víš co…“ přeložil Kiba. Naruto nevěděl co, dokud mu Sasuke neukázal kopičku oblečení ležící na břehu.
„Tak my počkáme, než se oblečeš, a pak se vykoupeme,“ navrhl Naruto a začal se otáčet. Kiba ovšem nesouhlasil ani s tím.
„To taky nejde. Ona se stydí vylézt z vody.“
„Proč? My se otočíme.“
„Vy možná. Ale já ne.“
„Ale já fakt potřebuju do vody! Tak my…“
Přerušilo ho Shinovo oznámení: „Přátelé, pojďte, vykouříme spolu dýmku míru.“
Sakura už seděla naproti němu a spokojeně se kolíbala ze strany na stranu. Naruto si nebyl úplně jistý, že zrovna teď chce kouřit dýmku míru. Daleko spíš se potřeboval namočit.
„Víš, Shino, neber to osobně, ale já bych teď radši–…“
„V tom případě radši odejdi. Šíříš negativní energii,“ pronesl Shino výhružně a jeho brouci začali zlověstně bzučet. Naruto popadl přikyvující Sakuru a i se Sasukem raději vyklidili pole.

Jako další se rozhodli vyzkoušet hokageho kancelář, kde se na všech oknech daly zatáhnout velké tmavé rolety a navíc, pokud si Naruto pamatoval, měla Tsunade ve stole kromě saké schovaný i větrák. A když teď vedení vesnice přesídlilo do Sarutobiho nosu, mělo by tam být i volno.
Bohužel po cestě museli projít přes polovinu Konohy. Teplota dál stoupala. Narutovi začínalo být nesnesitelně. Nutně se musel dostat do stínu.
„Ty, Sasuke, co to bylo s tou hvězdou? Ty balíš Hinatu?“ pokusil se zaměřit pozornost na něco jiného.
„Co? Jo, tohle… No, ne přímo Hinatu. Ale říkal jsem si, že se musím postarat o budoucnost svého klanu. Zamilovat se. Mít rodinu a děti a psa. Ale na to si musím sehnat dívku.“
„Aha, jasně. Takže ne nutně Hinatu?“
„Ne. Prostě nějakou krásnou. S dlouhým vlasem a štíhlým pasem. A se zářivýma očima…“ vyjmenovával zasněně.
„Stejně tě Hinata nechtěla,“ dodal Naruto po chvíli. Sasuke se zatvářil uraženě.
„To je kvůli Sakuře!“ zařval najednou. „Musí odejít. Vypadá to, že spolu chodíme. Pak když najdu tu s dlouhým vlasem a štíhlým pasem, tak si bude myslet, že jsem zadaný a budu bez šance… Pokud ji vůbec někdy najdu…“ dodal sklíčeně.
Sasuke naštěstí nemusel hledat dlouho. Sotva zahnuli za roh, otevřel se před nimi výhled na podivnou scénku. Uprostřed ulice ležel na zemi roztažený Shikamaru a nad ním se, každý z jedné strany, tyčili Chouji s Ino a přetahovali se o kropicí konev.
Sasuke okamžitě odstrčil Sakuru do boční uličky a se zářivým úsměvem zamířil k Ino. Ta ho ale úplně ignorovala. Místo toho z plných plic řvala na Choujiho: „Dej sem ten kropáč! Jestli mi ho nedáš, tak všechny umřou! To je chceš mít na svědomí?!“
Chouji se chystal zařvat něco v odpověď, ale když si všiml nově příchozích, nechal Ino být. Konev ale pevně svíral dál.
„Ahoj Chouji,“ pozdravil Naruto. „Co se to tu děje?“
Chouji se zatvářil neštastně. „Shikamaru se rozhodl, že se v tomhle horku odmítá hýbat. Nemůžeme ho dostat pryč. Jenomže když bude ležet takhle na sluníčku, tak z toho bude nemocný. Chtěl jsem ho aspoň zalít vodou, ale Ino mi odmítá půjčit TU KONEV!“ S posledními dvěma slovy prudce trhnul za zmíněný předmět.
Podařilo se mu ji vyrvat z Inina sevření, což pravděpodobně sám nečekal, a tak mu z ní sklouzla ruka. Konev vyletěla do vzduchu, opsala elegantní oblouk a rozlila se na zem.
„Nééééé,“ zakvílela Ino. „Moje květiny! Všechny moje květiny teď umřou! CO JSI TO UDĚLAL?!!!“ S řevem utekla pryč.
Sasuke se zatvářil zklamaně. „To jsi jí nemohl dát tu konev? Teď kvůli tobě vymře můj klan.“
Chouji zřejmě nebyl schopen unést tolik viny, kolik na něj bylo právě naloženo, a s brekem utekl opačným směrem než Ino. Sasuke zakroutil hlavou.
„To je z toho horka,“ poznamenal Naruto. „Co uděláme s Shikamarem? Fakt by tu takhle neměl ležet na slunci.“
Společnými silami ho zvedli na nohy a pomalu se vydali směrem k sídlu hokage. Sakura následovala pár kroků za nimi a cosi si pobrukovala.
„Nemůžeme jít rychlejc?“ postěžoval si Naruto. „Já už fakt musím do stínu.“
„Ty hele, Naruto, přestaň mlít nesmysly,“ zafuněl Sasuke vztekle. „Všichni tady musíme do stínu.“
„Jo, ale já fakt musím.“
Shikamaru pootevřel jedno oko a zamlumlal: „A vy víte kam se schovat?“
„No, jdeme do sídla hokage.“
„Tam nechoďte,“ varoval je, najednou úplně bděle.
„Proč ne? Co tam je?“
„Šílenci.“

Shikamara nechali na jeho výslovné přání ležet na ulici před sídlem a sami odhodlaně vstoupili do jámy lvové. Uvnitř bylo oproti výhni venku docela příjemně. Naruto si oddechl.
„Vypadá to prázdně,“ pronesl Sasuke s nadějí.
V ten okamžik se okolo prohnala smršť. Řvoucí a vířící změť chaosu, která rozsévala zkázu všude okolo. Po chvilce naprostého zmatení Naruto rozeznal Konohamarův hlas řvoucí něco o Tsunade, utlačování, pomstě, revoluci a nastolení nového řádu.
„Děti,“ usmál se šťastně Sasuke.
„Vražda tyrana není vražda!“ ječel zrovna Konohamaru a přitom oběma rukama čmáral po zdi křídou. „Jé, ahoj brácho.“
„Nazdar Konohamaru, co to tu děláte?“
„Vzpouru. Chceš se přidat?“
„Hmm… radši ne. Babča vás zabije, až to uvidí.“
„Takže nechceš. No, to nevadí.“ Obrátil se na Moegi s Udonem, kteří se poslušně zařadili vedle něj: „Za svobodu!“ Chystal se s řevem odběhnout dál, ale Naruto ho chytil za šálu a přitáhl zpátky.
„Ty, Konohamaru, můžem tu zůstat, že jo?“
„Jo, jasně. Ale radši ne moc dlouho, za chvíli tu vybuchne bomba,“ zašklebil se spiklenecky. Moegi nadšeně přikývla.
„Tak my půjdem radši nahoru.“
„Ne, to ne. Tam nesmíte!“
„Proč ne? Co tam zase je?“
„Šílenci.“

Nakonec tam stejně šli. Ještě když byli na schodech, otřásl spodním patrem výbuch. Záhy se ukázalo, že Konohamaru mluvil pravdu nejen o tomhle. Nahoře skutečně sídlili šílenci.
Naruto měl tým Gai rád, ale momentálně by je nejradši vyházel oknem. Začínal si připadat nepřirozeně vzteklý.
Za hokageho stolem seděl Neji, svíral balíček Tsunadiných karet, a už když vešli, vítal je slovy: „Přistupte blíže a popatřte svůj osud!“ Zároveň jim svým výrazem ale dával najevo, že dokud je ten osud v jeho moci, moc pěkný nebude.
Lee urval své zelené kombinéze rukávy a polovinu nohavic, okolo pasu si omotal řetěz a většinu obličeje a rukou si popatlal jakousi zelenou barvou. Ve vlasech měl zamotané okvětní lístky a na očích brýle, které až podezřele připomínaly ty Shinovy. Bouchal se do prsou a řval něco o Zelené šelmě.
TenTen při jejich příchodu seskočila z lustru. Růžovou halenku si zavázala na uzel těsně pod prsy a místo kalhot si oblékla krátkou sukni ježící se kunaii zhusta navlečenými na lanku.
„Co tu chcete? Běžte pryč!“ spustila zostra.
„Tebe,“ odpověděl Sasuke. „Snažit se tě získat je jako snažit se dotknout hvězdy. Vím, že to nejde, ale stejně se musím snažit dál.“
TenTen věnovala Sasukemu pohled tak vražedný, že by k němu za normálních okolností sám obdivně vzhlížel. Teď místo toho ale sklopil hlavu a zatvářil se nešťastně. „To byla poslední naděje. Zůstanu navěky sám. Už nikdy nenajdu svou dívku s útlým pasem.“
TenTen se je chystala vyprovodit ven, ale Naruto ji prosebně zarazil.
„Ne, počkej! My se potřebujeme jenom schovat před tím vedrem venku.“
„Ale tady jsme my!!!“
„Ale já už fakt musím být ve stínu!“ zaúpěl.
To očividně vyprovokovalo Nejiho. „A ty máš snad přednostní právo?! Už zase?! Ne!!! My jsme tu byli první, a kdo je první, má všechno! Takhle to v tomhle světě funguje, Naruto! Takže běžte jinam!!!“
„Ty to nechápeš… já fakt musím!“
Rozhostilo se ticho.
„Ty, Neji,“ ozval se nakonec Sasuke, „nemáš mapu?“

Uvnitř Sarutobiho nosu panovala vážná atmosféra. Ke společnosti se teď připojil i Jiraiya.
„Vesnice je v troskách, všichni se z toho horka chovají jako blázni. Rozdělili se na skupiny a válčí mezi sebou o místa, kde je chladno. Dospělí shinobi i studenti akademie. Jako by zešíleli. Musíme něco udělat. Takhle to nemůžeme nechat,“ shrnul ve stručnosti svá pozorování.
„A co s tím asi teď máme udělat?!“ ohradila se Tsunade. „Musíme počkat, než se trochu ochladí. Pak snad dostanou rozum. Kolik je tam proboha stupňů?“
„Třicet devět,“ informovala okamžitě Shizune.
Jiraiya zbystřil.
„Třicet devět?“
Shizune přikývla.
„Nebyl tu Naruto?“
„Byl. Snažil se mermomocí procpat dovnitř. Vyhodila jsem ho,“ odpověděla rázně Tsunade. „Jak to s tím souvisí?“
„Hodně. Ta jeho pečeť se z nějakého důvodu oslabuje horkem. Když teplota dosáhne čtyřiceti stupňů…“ Lusknul prsty. „Kyuubi začne prosakovat ven.“
„Jinými slovy, Naruto začne zuřit.“
„Přesně.“
„Takže on nekecal?“ zbledla Tsunade. „A sakra…“
„A sakra,“ potvrdil Jiraiya.
Všichni chvíli mlčeli.
„Čtyřicet stupňů,“ oznámila Shizune stísněně.
Zvenku se ozval řev.

O tři dny později Izumo s Kotetsuem opravovali rozebranou hlavní bránu, z níž se v záchvatu šílenství pokoušeli sestavit větrný mlýn.
„Ale vyvázli jsme z toho docela dobře.“
„Jo, naštěstí to díky té rozbořené Sarutobiho hlavě nikdo neřešil.“
„Chudák, vypadal, jak kdyby dostal pěstí.“