Prostě blázen

Jestli si kdokoli myslel, že v Konoze se něco utají, byl na omylu. A není se čemu divit, je všeobecně známo, že shinobi jsou největší drbny. Neuběhl ani týden a celá vesnice věděla, jak byl Ibiki napálen. Samozřejmě se věc dostala i k němu samotnému a on zjistil, že jeho krásná neznámá byl ten mrňavý uličník. Připadal si jako největší hlupák a zoufalec. Všichni si za jeho zády šeptali. Byla v tom i trocha škodolibosti, protože se někdo tak disciplinovaný dostal do kompromitující situace. Ibiki se s tím smířil. Nebo spíš nedával nic najevo. Všímal si, že jakmile vejde do místnosti, hovor utichne. Občas se za ním ozvalo chichotání, ale jakmile se ohlédl, viděl jen zachmuřené tváře a potutelné pohledy. Sám sebe se ptal, čím si to zasloužil, proč by měl být terčem posměchu? Nezbývá mu, než zatnout zuby a přetrpět to, brzo se na všechno zapomene. Konohamaru se mu vyhýbal obloukem a dělal dobře, pokud by se mu dostal do rukou, neručil by za sebe. Nejspíš by byl obviněn z těžkého ublížení na zdraví nebo dokonce vraždy zvláště brutálním způsobem spáchané.
Seděl v kanceláři a sepisoval hlášení, vlastně se s tím celkem crcal, protože se mu nechtělo vylézt z jeho kanceláře a navíc alespoň zaměstnával svůj mozek a nemusel přemýšlet o hloupostech. Ozvalo se zaklepání. Místo obvyklého vstupte se ozvalo jen zavrčení. Vešel Inoichi.
„Nerad tě ruším. Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli nechceš jít k nám na večeři?“ Bylo mu líto, že je jeho kolega a kamarád v poslední tobě tolik zasmušilý.
„Děkuji, ale mám ještě hodně práce. Třeba někdy jindy,“ zabručel, aniž zvedl hlavu od papírů. Inoichi odešel. Nebyla pravda, že by měl práci. Vlastně měl všechno hotové, ale nehodlal jít k nim domů. Vždy si připadal, že tam nepatří. Všichni u stolu mlčeli a nikdo se mu nepodíval do očí. Nechtěl jim kazit rodinnou atmosféru.
Bylo po půlnoci, když se rozhodl jít domů. Ruce si strčil do kapes svého dlouhého kabátu a se skloněnou hlavou procházel vesnicí. Bydlel v malém bytě na okraji vesnice, daleko od ruchu společenského života. Otevřel dveře do prázdného temného bytu. Nerozsvítil. Došel ke svému křeslu a posadil se do něho. Položil ruce na opěrky a jen se díval do tmy. Zařízení bylo strohé, vlastně spíš nedostatečné. Byla tu kuchyňská linka, stůl s židlemi, postel a křeslo ve kterém seděl. Nic víc nepotřeboval. Moc tu nepobýval a návštěvy k němu nechodily. Občas sice zašel s někým na saké, ale to bylo vše. Kuchyni používal jen k tomu, aby si uvařil čaj. Nic jiného neuměl. Víc jak hodinu zůstal v křesle a pozoroval prázdnou místnost, nakonec se zvedl a šel si lehnout. Změna nastala jen v tom, že teď pozoroval strop. Usnul až pozdě k ránu.
Nálada se mu nezlepšila ani v příštích dnech, protože zatím nedostali nikoho k výslechu, takže si ani nemohl pořádně zamučit, což by mu možná spravilo náladu. Práce ubývalo a nejen, že on sám měl stále větší potíže zaměstnat mysl, jeho kolegové na tom byli podobně. Z nečinnosti je napadaly blbosti. Všemu učinil přítrž ve chvíli, kdy mu někdo podstrčil do jeho skříně dámské kalhotky. V ten moment nařídil úklid celé budovy. Teď už nikdo neměl chuť tropit si z něho žerty. Alespoň si to myslel.

Seděl ve své kanceláři a hypnotizoval dveře. Modlil se za to, ať už konečně někdo vejde a ukončí okurkovou sezónu. Ozvaly se dva krátké údery na dveře. Jeho prosby byly vyslyšeny. Napřímil se na židli, rychle rozhodil po stole několik složek a snažil se vypadat zaměstnaně.
„Vstupte,“ zavolal.
„Dobré ráno, právě jsme do vesnice přivedli podezřelou osobu a lady Tsunade vás žádá, abyste přišel k výslechu.“ Vytřeštil na ni oči. Dívka stála ve dveřích nervózně šoupala nohama a mnula si ruce.
„Co si to dovoluješ?“ vykřikl a vstal. Zaťal při tom pěsti. Zvedla hlavu a vyděšeně se na něho podívala. Měla tmavě modré oči a dlouhé tmavé vlasy. Tu podobu znal velice dobře.
„Já jen … oni mě poslali...uff,“ zděšeně ze sebe vypravila.
„Myslíš si, že jsem takový hlupák, že naletím dvakrát na stejný trik?“ Vstal a vykročil k ní. Vytřeštila oči a začala ustupovat dozadu. Když se Ibiki naštval vypadal hrozivě. Většina vězňů promluvila, jen se na něho podívala. Dívka couvala tak dlouho, dokud nenarazila na stěnu. To už stála na chodbě. Všichni v nejbližším okolí okamžitě zpozorněli a s hadry a košťaty v rukou se zájmem sledovali scénu, která se tu odehrávala.
„Víš, kolik problému jsi mi způsobil. Jsem všem pro smích. Slíbil jsem, že jestli to uděláš ještě jednou, zabiju tě.“ Došel až k ní, chytil ji za bundu, zvedl do vzduchu a přimáčkl ke stěně. Chvíli uvažoval, kam mu má uštědřit první ránu, ale nakonec se ovládl a zdravý rozum zvítězil. Prostě ho odhodil pryč.
„Padej odsud, než ti zpřelámu hnáty a nikdy se tady už neukazuj,“ zařval. Všichni zůstali jako přimražení. Jen vyděšené děvče se zvedlo, upadlo přes svoje vlastní nohy a pak pelášilo pryč.
„Na co všichni čumíte? Nemáte snad co na práci?“ zařval nepříčetně. Práskl za sebou dveřmi, až vyletěly z pantů. Nepovedlo se mu je nasadit zpět a začalo mu lézt na nervy, jak se ostatní promenádují kolem jeho kanceláře a pozorují ho. Nakonec odešel, zapadl do nejbližšího baru a tam si objednával a objednával do té doby, dokud zvládl sedět na barové stoličce. Pak se odebral k domovu. Jen s velkou námahou se mu povedlo najít správný byt. Svalil se na postel a usnul.

Probudil se pozdě, protože ostré paprsky poledního slunce mu způsobily prudkou bolest hlavy. Hlasitě zanadával. Dovlekl se do sprchy, aby se trochu probral. Pak jako velbloud vylancal kýbl vody a usoudil, že je čas vrátit se do práce. Stačil jen vlézt do dveří.
„Ibiki-san, hledala vás Tsunade-sama. Máte za ní přijít do kanceláře.“ Otočil se na místě a vydal se za ní. Určitě se mu chce omluvit za chování toho hokagovic skrčka. Však bude žádat o jeho patřičné potrestání.

Jen jedna osoba v Konoze budí větší strach a respekt než Ibiki a ta osoba právě vrhala z oči blesky. Zaraženě stál a pozoroval zuřící Tsunade.
„Ty jsi se snad dočista zbláznil,“ praštila do stolu.
„Já? Proč myslíte? Neudělal jsem nic bláznivého.“
„Napadl jsi bezdůvodně jednoho shinobi z naší vesnice.“
„Jak to myslíte bezdůvodně? Zase přišel a zkoušel na mě svoje triky. Mám si to snad nechat líbit?“
„O čem to mluvíš?“
„Konohamaru, měl tu drzost, že přišel za mnou až do kanceláře a zkoušel na mě zase to svoje nemravné jutsu!“ rozčílil se.
„Proč sem pleteš Konohamaru? Včera za tebou poslali Hanu, jednu z našich kunoichi.“
„Ale...to přeci.... vždyť vypadala stejně, jako ten kluk.“ Oba se zarazili. Ibiki pochopil, že se šeredně spletl a Tsunade si uvědomila neuvěřitelnou podobnost mezi Hanou a Konohamarovou zvrácenou přeměnou.
„Nejspíš jsem dostatečně neodhadla situaci,“ přiznala po chvíli ticha Tsunade.
„Jakto, že nikde nebyla, když jsem ji hledal? Teda hledal jsem Knohamara, ale vypadají skoro stejně.“
„Byla se svým týmem několik let na tajné výzvědné misi, já sama jsem ji poprvé potkala teprve včera. Ale nic to nemění na tom, že to musíš urovnat!“ poslední větu zakřičela.

Ať se na to díval, jak chtěl, nakonec musel usoudit, že jeho reakce byla nepřiměřená a měl by se jít omluvit. Koupil kytku, protože to je nejlepší žehlička, alespoň co se týče žen. Loudavě šel k jejímu domu, čím byl blíže, tím víc zpomaloval. Dokonce i na někoho jeho kalibru může přijít nervozita. Než zazvonil zaváhal. Přišla mu otevřít. Nejspíš se nepodívala do kukátka, protože jakmile ho uviděla škublo to s ní. Trochu se přikrčila.
„Nebojte se. Víte, já jsem se vám přišel omluvit za moje včerejší chování. Já vlastně takový vůbec nejsem, ať vypadám jakkoli a cokoli o mě říkají ostatní.“ Mlčela a pozorovala ho. Možná se bála, že ji znovu chytne pod krkem. Ibiki taky zmlkl, protože nevěděl, jak pokračovat.
„Ta kytice je pro mě?“ zeptala se potichu.
„No, jistě, přinesl jsem ji pro vás jako omluvu, i když chabou.“ Úplně zapomněl, že ji přinesl.
„Víte, za tím vším je jedna velice vtipná historka.“ Nevěděl, co jiného říct.
„Nechcete jít dál na čaj a tu historku mi povědět?“ Nabídla mu.
„Já....rád,“ odpověděl nakonec.