Všichni jsou blázni

Uplynulo téměř půl roku a věci se zvolna vracely do starých kolejí. Ibiki měl konečně klid. Z části to bylo zapříčiněno nebývalým nárůstem práce, takže nikdo neměl čas na opičárny. Dále je odradil trest v podobě generálního úklidu. Pravděpodobně hlavní příčinou bylo, že začal všechny narážky zcela ignorovat, protože měl tajemství, o kterém nikdo nevěděl. Vlastně skoro nikdo. Svěřil se jen svému nejlepšímu příteli. Inoichi byl starší a zkušenější v mnoha ohledech. Tedy, co se týče žen určitě. Byl přeci již dlouho ženatý. Takže si k němu často chodil pro rady. Bylo skoro s podivem, že se o tom zatím nedozvěděl nikdo jiný. Nechtěl, aby se Hana dostala do kompromitující situace. Co kdyby se celá vesnice dozvěděla, že spolu mají něco společného. Její kamarádi by se jí určitě vysmívali. Jenže ať si ze začátku říkal cokoli a snažil se všechno vehementně vymluvit nakonec se jí nehodlal vzdát.
Dodělal nejnutnější práci a rozhodl se zbytek nechat na zítřek. Dnes měli naplánovanou večeři a nehodlal se zpozdit. Chvatným krokem zamířil ven.
„Ibiki, kdy mi konečně oficiálně představíš svoji vyvolenou?“ zarazil ho Inoichi.
„Neboj, časem na to určitě dojde, ale teď mě neruš. Mám naspěch.“
„Jdeš tokat?“ volal za ním. Ibiki jen mávl rukou a spěchal dál.

Než zamířil ke dveřím několikrát se rozhlédl kolem sebe. Ulice byla klidná. Zaklepal. Přišla otevřít. Rychle si vybavil radu, kterou dostal.
„Musíš jí pokaždé něco pochválit. Třeba že jí tenhle účes sluší nebo tak.. Hlavně ať tě nenapadne říct jí, že má nové šaty. Potom by řekla, že nejsou nové. Copak si je nepamatuješ? Měla jsem je na naší první schůzce. Nakonec se rozčílí a vy se pohádáte,“ vychrlil ze sebe Inoichi.
„Tohle se stalo tobě?“
„Ne, jednomu mému známému.“ Jenže nebyl by to Ibiki, aby okamžitě nepoznal, že lže.
Inspirovaný jeho radou řekl hned jak ji spatřil.
„Tyhle šaty ti moc sluší.“ Celá se rozzářila a ustoupila stranou, aby mohl projít.

Musel se krotit, aby se na ni nevrhl hned jak ji viděl. Večeře vypadala opravdu nádherně a on měl hrozný hlad. A navíc Hana uměla skvěle vařit. Domácí kuchyně, to si nechal líbit, spokojeně se usmál.
Teď jen seděli a popíjeli. Začínal cítit, jak mu alkohol zvolna stoupá do hlavy. Raději by měl jít, než ho napadne udělat nějakou hloupost.
„Já myslím, že je čas, abych šel domů.“
„Ještě je brzy,“ odpověděla mu a šla pro další lahev. Když se na ní tak koukal : „Hano, nejsou ty šaty o dost kratší než ty, co nosíš obvykle?“ Právě se shýbala, ke spodní skříňce. Rychle se podíval jinam. Přeci se nesluší, aby ji okukoval, pokud nedopatřením něco vykoukne.
„Myslíš?“ zeptala se s úsměvem a začal si je popotahovat dolů. Jenže, co zakryla dole to odhalila nahoře.
„Ufff, no to snad ne...“ vypravil ze sebe a nevěřícně zíral.
„Copak se stalo?“ zeptala se nevinně a šla blíž.
„No to snad ne. Úplně jsem zapomněl, něco dodělat v práci,“ vykřikl a pelášil z domu pryč, jako by mu hořela koudel u zadku. Utekl právě včas.

„Dneska jsi nějak nesvůj. Celý výslech si se potil a potom jsi jí dokonce nabídl něco k pití.“
„Představil jsem si, že by na jejím místě seděla Hana. Ne, tady ale přeci ji někdy můžou chytit. Chtěl bych, aby se k ní nechovali příliš krutě.“
„Trochu jsi vyměkl,“ usoudil Inoichi.
„Přemýšlel jsem, že bych požádal o přeložení,“ řekl po dlouhé době mlčení.
„Proč? Jsi v tom dobrý. Jen jsem tě popichoval.“
„O to nejde, ale když jsem nad tím uvažoval bylo by pro Hanu lepší, kdybych dělal něco méně děsivého. V poslední době se chová divně.“
„Proč? Něco neklape?“
„Já nevím. Prostě je něco jinak. Třeba včera měla na sobě úplně krátký šaty. A pořád se v nich ohýbala. Nikdy jsem neviděl, aby někomu při večeři tolikrát spadly hůlky na zem.“
„Nemyslíš, že tě chtěla svést?“ Ibiki byl bravurní ve výsleších, ale v jiných věcech byl zcela a naprosto mimo.
„Jak to myslíš svést?“
„Můžu to přeci myslet jen jedním způsobem. Však víš.“
„Jako ty myslíš tohle...“
„No, co jiného. Copak ono ještě jako nic?“ Podle výrazu v Ibikiho tváři Inoichi okamžitě pochopil.
„Ty nejsi nějak v pořádku? Však víš jak to myslím.“
„Samozřejmě, že jsem. Jenom jsem si řekl, že když to s ní myslím vážně, měli bychom se nejdřív vzít.“ V některých věcech byl tak staromódní, i když byl mladší.
„Co ty a tvoje manželka.“
„Máš pravdu Ibiki. Udělej to svým způsobem,“ řekl nakonec. Kdyby si spočítal za jak dlouho se narodila Ino po svatbě, nejspíš by změnil názor.

Mezitím u Hany doma. Jako obvykle se tu sešla parta jejích kamarádek. Za dobu, co byla mimo Konohu se vůbec nezměnily a teď po návratu ji zase přijaly mezi sebe. Každá žena si dovede představit, co na svých čajových dýcháncích probíraly. A každý muž ať si to raději nepředstavuje. Pravdou je, že i když si Ibiki myslel, že o jejich vztahu ví jen Inoichi šeredně se spletl. Hana samozřejmě všechno důkladně probrala se svými kamarádkami. Nadšeně ji ve všem podporovaly a proti Ibikimu neměly vůbec nic. Vlastně ho popsaly slovy solidní a zabezpečený, takže jí ho v podstatě schválily. A právě na jedné z jejích předchozích sešlostí vymyslely plán, jak tak zásadového člověka udolat. Vybraly jí šaty, červenala se jen se na ně podívala.
„Tohle si na sebe nemůžu vzít,“ protestovala.
„Musíš! Jinak na tom budeš stejně i příští rok. Potřebuje trochu popostrčit.“
„Jo a nezapomeň, až je budeš mít na sobě, drž ruce takhle. A hlavně když se předkloníš, tak tomu pohledu určitě neodolá.“
„A to se mám jen tak předklánět. To bude vypadat divně?“
„Ne, jen tak ne. Dělej jako že mimochodem. Třeba si potřebuješ upravit pásek na botě. Nebo ti něco upadne. Prostě hlavně nenápadně. Jestli tomuhle neodolá, tak je frigidní.“
Jenže, i když dělala všechno, co jí poradily, bylo to k ničemu a když se jí vyptávaly, nechtěla to přiznat. Měla strach, že o něm budou říkat špatné věci. Místo toho si všechno vymyslela a trochu to nadsadila. Vlastně to hodně přehnala. Všechny teď seděly kolem stolu a překvapeně na ní valily oči.
„Vážně?“ zeptala se jedna.
„Až tak?“
„Tyjo to bych do něj nikdy neřekla, že je takovej kanec.“ Trochu se styděla za lež, kterou jim řekla, ale nikomu tím přeci neublíží. Nic se nemůže stát.

Jenže jestli do teď její kamarádky mlčely, tak teď už nemohly. Informace, které vyslechly je svrběly na jazyku a tak celou cestu všechno probíraly. A když potkaly nějakou známou honem jí to vylíčily patřičně barvitě, samozřejmě. A aby toho nebylo málo i ony si nadsadily, takže na konci dne z něho byl doslova nadčlověk.
Něco bylo špatně. Než stihl dojít na náměstí, daly se s ním do řeči tři ženy, které vůbec neznal. Dvě ho požádaly o schůzku a třetí rovnou o svatbu. Nevěřícně na ní zíral. Copak se všechny zbláznily. Ale ať se snažil, jak chtěl pořád mu byla některá z neodbytných nápadnic za patami. Nakonec se několik z nich servalo a museli je od sebe odtrhávat. Chtěl jít sice za Hanou, ale když byl neustále pronásledován nemohl si to dovolit. Raději se vydal domů a doufal, že se všechno uklidní. Neuklidnilo. V noci mu někdo zaklepal na dveře. Myslel, že ho přišli odvolat do práce a tak otevřel. Jenže za dveřmi stála spoře oděná dívka a hned se na něho vrhla. Stálo ho nemalé úsilí servat ji ze sebe, vystrčit ven a zavřít za ní dveře. Celý zadýchaný se šel posadit do svého křesla a vyděšeně zíral před sebe. Co se to sakra právě stalo? Až do rána se ozývalo bušení na dveře. Nikdy by neřekl, že jsou ženy tak děsivé. Raději vylezl ven oknem. Nechtěl se setkat se zuřící saní, která tam číhala. Jenže tahle událost byla teprve začátkem jeho velkého trápení. Měl co dělat, aby se dostal do práce. Byl nucen plížit se bočními uličkami. Jakmile vešel, přiběhl mu naproti jeden z jeho podřízených.
„Ibiki – san, máte tady nějakou poštu,“ ukázal na haldy květin, které zaplnily skoro celou vstupní halu.
„Všechno vyhoďte a nikoho do budovy nepouštějte bez mého svolení.“

Tsume právě nakupovala. Byla to jedna z jejích nejméně oblíbených činností, takže byla dost napružená. Její dcera se zase nikam vypařila a nechala veškeré domácí práce na ní. Až přijde dostane co proto. Právě ji zmerčila Tami, jedna z největších drben v okolí. Navíc byla zlomyslná a závistivá. Lepší se jí vyhnout. Dnes, ale neměla štěstí a Tami se vydala přímo k ní.
„Zdravím Tsume, tak jak se ti vede?“
„Do teď dobře,“ zavrčela.
„A jak se má Hana?“ Proč se sakra ptá na Hanu?
„Myslím, že taky dobře.“
„Jak by ne, když našla tak výhodnou partii a ty na ní musíš být hrdá,“ zašeptala jí do ucha jedovatým tónem.
„Koho tím myslíš?“
„Snad to před tebou neskrývá,“ usmála se. Nahnula se k ní blíž a šeptem jí vylíčila ty nejpeprnější informace, které za celý den nasbírala.“

„Hano! K noze,“ nepříčetně zařvala a celá rudá řískla Tsume dveřmi. Vběhla do místnosti a cestou se málem přerazila o jednoho ninkena, který se rozvaloval na předložce. Její dcera se zastavila v půli kroku a vyděšeně na ni zírala.
„Mami, co vyvádíš?“
„Ty někoho máš!“
„Cože! Jak to víš?“
„Takže je to pravda. Taková ostuda, jak tě to mohlo napadnout? Už si o tom povídá celá vesnice.“
V ten moment vešel dovnitř Kiba, rychlím pohledem zhodnotil situaci, otočil se a chystal se i s Akamarem zmizet.
„Ty počkej!“ Akamaru stáhl ocas mezi nohy.
„Běž pro Tsunade, ať okamžitě přijde do výzvědného oddělení.“
„Mami, přeci nemůžu....“
„TICHO a padej!“
„Ty jdeš se mnou,“ popadla nevěřícně zírající Hanu za límec a táhla ji sebou. Cestou budili náležitou pozornost. Tsume za sebou vláčela svoji dceru. Obě se u toho hádaly a za nimi běžel Kuromaru.
„Pusťte mě dovnitř. Musím mluvit s tím starým prasákem,“ bušila na dveře.
„Nemám nikoho pouštět bez svolení Ibikiho.“
„Na to ti kašlu,“ kopla do dveří a prohnala se dovnitř. Muž u vchodu jí sice chtěl klást odpor, ale Kuromaru na něho skočil a povalil ho na zem. Zůstal mu stát předními packami na hrudi s tlamou plnou ostrých tesáků těsně před jeho obličejem. Nikdo další se zuřící ženě neodvážil klást odpor.

Co se sakra děje? Kiba vtrhl do její kanceláře s podivnou prosbou a když přišla na určené místo našla rozmlácené dveře a oslintaného chlápka, který se celý klepal. Spěchala rychle za Ibikim. V jeho kanceláři se odehrávala podivná scéna. Ibiki se zády opíral o svůj stůl. Před ním stál pes a žena a oba vrčeli o kus dál se krčila dívka a všechno nevěřícně sledovala.
„Můžete mi sakra vysvětlit o co se tady vlastně jedná,“ vyštěkla Tsunade.
„Tenhle starej pedofil zneuctil mojí dceru,“ ukázala nejprve na Ibikiho a potom na děvče.
„Lady Tsunade přísahám, že o ničem nevím,“
„Nelži tady ty úchyle. Fuj, je mi zle ze všeho co jsem slyšela.“ Tsunade se chytla za hlavu. Copak už si tady nikdo nezachoval kapku zdravého rozumu?
„Jasně a zřetelně mi někdo vysvětlete o co tady jde.“
„Myslím, že vám vedu někoho, kdo by to mohl vysvětlit,“ do dveří vešel Imoichi a vedl sebou mladou ženu. Trochu se zdráhala vejít. V momentě, kdy ji Tsunade spatřila jí věci začaly dávat smysl.
„Když jsem uviděl rozčílenou Tsume, bylo mi jasné, že došlo k omylu a rozhodl jsem se zajít tady pro Hanu,“ postrčil ji dopředu.
„Takže teď už mi můžete všechno vysvětlit?“ Hana, tedy nově příchozí Hana, kterou dovedl Inoichi se pustila do vyprávění. Byla při tom celá úplně červená a rozhodně nebyla sama. Když skončila svoje vyprávění svěsila hlavu a zkoumala špičky svých bot. Nechtěla se na nikoho z přítomných podívat.
„Ibiki, jak hodláš všechen ten humbuk vyřešit?“ zařvala Hokage.
„Jak asi. Vezmu si ji.“
„Koho?“
„Hanu.“
„Kterou?“
„Přeci tu moji.“