Akatsuki: next generation

Akatsuki se rozhodli, že přijmou učně. Nadhodil to Pein a kupodivu se to setkalo se všeobecným ohlasem. Ze skryté dešťové „zmizelo pár“ mladých lidí. Nikdo ale netušil, jak to dopadne. Byl to opravu dobrý nápad?

„Pojď dál,“ řekl po tom, co se ozvalo nesmělé zaklepání.
„Přál jste si, abych přišel,“ odpověděl hoch.
„Ano, budu tě učit a staneš se příštím vůdcem,“ nebyla to otázka, ale rozkaz.
„Jak si přejete.“
„Pro začátek se mnou budeš trávil 24 hodin denně, poznáš moje myšlení a budeš v něm pokračovat.“
„Ano.“
„A teď mi přines kafe,“ shrnul přijímací pohovor.

Setkali se venku. Viděla před sebou mladou dívku beze stylu, čistou, jako nepopsaný papír. Vybídla ji, ať se posadí a podala jí list papíru.
„Zkus něco,“ byla zvědavá, jestli má alespoň trochu talentu.
„Tady,“ podala jí po chvíli papír zpět.
„T-to je,“ dívala se na stejný leknín, jaký měla ve vlasech.
„Líbí se vám?“ měla dívka obavy.
„Jak jsi to dokázala?“
„Baví mě to,“ pokrčila rameny.
„Aha.“
„Budete mě učit?“ dodala si odvahy.
„Ano, ale dej si pozor, v boji tě nebudu chránit,“ varovala ji. Když budeš dobrá a věrná našemu učení, naučím tě toho spoustu, když se neosvědčíš, nevidím důvod, proč bys měla žít.

Jak můžu učit někoho, kdo nemá sharingan? Co si to Pein zase vymyslel? pomyslel si. Tiše seskočil do trávy těsně za čekajícího mladíka. Překvapeně se otočil a podíval se mu do očí. Pozdě si uvědomil, že to neměl dělat.
„Nemusíš se mi ani podívat do očí na to, abys skončil v genjutsu,“ uklidnil ho vzápětí, „budu tě učit, před ostatními budeš mlčet.“
„Ano,“ domyslel si, že tu může jít o víc. A také že je mu zcela vydán na milost a nemilost. Muž před ním se otočil a jen mávl rukou, aby ho následoval. Odebrali se dál od Akatsuki skrýše, protože se nechtěli plést ostatním, kteří trénovali kolem. Rozkašlal se a mladík na něj udiveně pohlédl.
„Vlastně by tu byla jedna možnost, jak z něj udělat alespoň napůl Uchihu,“ řekl si po sebe. Mladík zachovával uctivou vzdálenost a proto nic neslyšel.
„Když do něj vložím vránu se sharinganem, tak by ho skrze ní mohl používat,“ přemýšlel dál pro sebe, „chce to jen dostatek času na vyzkoušení a doladění.“
„Ano, budu mít rodinu,“ zasněně zvedl hlavu k nebi a... usmál se.

„Savec nebo ryba?“ nekompromisně se zeptal.
„Paryba,“ odpověděl.
„Umíš s tím párátkem něco?“ ukázal na jeho meč šířky půl metru.
„Něco svedu,“ odpověděl.
„Předveď se,“ řekl těsně po tom, co na něho zaútočil se Samehedou.
„Žádný problém,“ nevychloubal se, pouze uposlechl rozkazu. Byl to poměrně dlouhý boj a nebyl špatný, ale nedostal příležitost k útoku. Přesto skončil jen s jedním šrámem na tváři.
„Nebylo to špatné,“ kývl uznale hlavou, „beru tě.“

„Probodni se,“ nařídil mu bez milosti, „a pak na zem svou krví nakresli kruh a v něm trojúhleník.“ Názorně mu to předvedl.
„Ale to se zabiju,“ nesměle namítl.
„Jsem snad mrtvý já? NE! Jashin-sama tě ochrání, tak do toho,“ byl šťastný, že konečně našel někoho, kdo půjde v jeho šlépějích a bude s ním uctívat jeho boha. Podal mu kosu, kterou pro něj speciálně vyrobil. Měla ale jen dvě ostří, dokud bude učeň, víc si jich nezaslouží. Až později mu ukáže, jak přidělat třetí.
„Dělej,“ křikl na něj netrpělivě, „nebo tě mám zabít?“
Neochotně si vzal kosu a spodní část s bodcem namířil proti sobě.
„Á, to bolí,“ stěžoval si, ale pokračoval. Po půl hodině se divil, že ještě žije.
„Říkal jsem ti to. A nefňukej tady, radši si na tu bolest zvykni,“ doporučil mu a jal se vysvětlovat pravidla nesmrtelnosti.

„Jak se opovažuješ zpochybňovat moje rozkazy,“ zahřmělo lesem a těsně kolem ní se prohnala pěst. Co na tom, že od něj stála dál než dva metry.
„Co to sakra bylo?“ uskočila.
„Příště neminu,“ varoval ji. Neměla na vybranou, musela se podřídit jeho „radám“ a nechat rozřezat a sešít. Vůbec se jí to nelíbilo, zato jemu náramně. Hidan rozhodně není jediný, kdo má narušenou osobnost, pomyslel si jeho parťák a spokojeně se usmál. Těšil se na následující chvíle, kdy její tělo bude zdobit stehy. Pein na něj vyzrál, když mu vybral právě ji. Kohokoliv jiného by zabil hned po první větě a vzal si jeho srdce. Takhle dostal jeho život nový rozměr, už nechtěl zabíjet pro sebe, ale potřeboval získat srdce pro ni.
„Jestli mi sáhneš na prachy, tak se nedožiješ další minuty,“ jakkoliv si ji zamiloval, své priority kvůli ní předělávat nehodlal. Koneckonců, kdo ví, jestli ji nechá dožít dalšího dne.

Nejprve mu to ukázal. Po vyřčení jediného slova vyletělo okolí do vzduchu.
„Působivé,“ užasl chlapec, „to chci taky umět.“
„Musíš smíchat jíl se svou čakrou,“ prozradil mu. Chlapec se sehnul a žmoulal v ruce kuličku z hlíny.
„Katsu,“ hodil ji do vzduchu. Nic se nestalo.
„Zkus to znovu,“ pobídl ho mistr umění. Musíš vyznávat, že umění je výbuch.
„Umění je výbuch, katsu,“ nic.
„Asi nejsi pravý umělec,“ řekl povýšeně a chtěl odejít.
„Dejte mi ještě šanci,“ žadonil učeň, „opravdu je to jíl ze země? Ten váš je takový bílý.“
„To způsobila léta praxe a odříkání,“ moc mu nepomohl.
„Půjčte mi váš jíl, uvidíte, že mám talent,“ nechtěl se vzdát.
„Ty jsi troufalý,“ zamračil se, „ale budiž, vypadá to, že obdivuješ mé umění.“ Podal mu do ruky malou hrudku. Chlapec začal modelovat figurku. BUM. Po chvíli dloubání a tvarování jíl vybuchl.
„Nikdo nesvede tak dokonalé umění, jako já. Žádný žák mi ho nebude kazit.“

„Tak ty se chceš ode mě učit?“ zamračeně se zeptala postava shrbená u země.
„Ano, mistře. Jste nejlepší loutkář v okolí, Sasori-sama z Červených písků,“ horlivě odpověděla.
„Hm, umíš ovládat loutky?“
„Jen základy, pane.“
„Aha, tak se předveď.“
Snažila se co mohla, ale pořád to bylo chabé.
„Moc ti to nejde,“ konstatoval po chvíli.
Mírně se předklonila a upravila si výstřih, pohodila vlasy a usmála se. „Proto vás prosím, abyste mě učil,“ zamrkala, „o-ne-gai.“
„Tohle na mě fakt neplatí,“ rozesmál se.
„Fajn, co mám teda udělat?“ ptala se rezignovaně.
„Vzdát se svého těla,“ šokoval ji.
„C-co prosím?“
„Uděláš všechno, co řeknu, jinak s tebou nebudu ztrácet čas.“
„Ano pane.“
„Tak si pojď vyrobit nové tělo,“ řekl jí a už přemýšlel, jak si z ní nenápadně udělá živou loutku.

„Já se namnožím řízkováním, opravdu nechci nikoho učit.“
„Souhlasím, sežereme ho, ňam ňam,“ odpověděl si.
„Ano, tak to uděláme,“ dohodl se sám se sebou a kariéra jeho žáka ani nezačala.

Tobimu nedovolili učit nikoho. Báli se, že by všechno shazoval na svého žáka.