Jednorázovka

Jsem blázen,
co ve tři ráno zírá skrz špinavé okno na temné nebe. Nevím kolikátá lahev saké, ale hořkne mi na jazyku. Tak proč piju dál? Ze zvyku. Ze sebelítosti. Protože můžu! Ta lahev, co mi právě vyklouzla z ruky a s nepříjemným tříštivým zvukem pokryla vlhkými střepy podlahu u mých nohou, myslím, že byla asi pátá. Škoda, ještě v ní zbylo trochu tekutiny, která má dar pomoci zapomenout. Dar, který ale není pro mne. Stejně o něj žebrám znovu a znovu. Je půl čtvrté a já zírám skrz špinavé okno na temné nebe a...

A přece jsi vrah.
Je jedno, jak moc to budeš zapírat, tu pravdu nepopřeš. Zabils spoustu lidí. I když to byli zločinci a provedli spoustu špinavostí a zabili spoustu nevinných, pořád to byli jen obyčejní lidé a měli právo na život jako my všichni.

V jednej z bočných uličiek v centre Skrytej Listovej stojí nenápadný pouličný stánok s ramenom. Volá sa Ichiraku Ramen a jeho majiteľ, Teuchi, je tiež celkom nenápadný. Mohutný, s prešedivenými vlasmi a vejárikmi vrások okolo dobráckych očí. Vrásky okolo úst však naznačujú isté napätie, aké by človek čakal od slávneho, no životom skúšaného shinobiho, nie od jednoduchého kuchára.
Človek sa občas mýli.

Bol posledný deň pred najkrajším sviatkom roka a po uliciach behali mnohí, ktorí ešte nenašli čas na kúpu darčeka. Našťastie náš milý Naruto a jeho žena mali už všetko nakúpené a pripravené na ich prvé spoločné Vianoce. Sedeli spolu na obede u Ichiraku, pretože aj oni na sviatky zatvárajú a tak si chcel Naruto vychutnať svoj posledný tohtoročný rámen. Po tom, čo si objednali ich obľúbený, pozreli sa jeden na druhého a letmo sa pobozkali.

„A pritom začal deň tak pekne.“ prebehlo hlavou Shikamarovi, keď si zrekapituloval posledné udalosti. Sedeli v reštaurácii a opekali mäso, na ktoré si v Chojiho prítomnosti aj tak nebolo radno robiť chute. Ale na tom až tak nezáležalo. Shikamaru to bral stále s nadhľadom a Ino spravidla iba chrúmala šalát, aby si udržala líniu, na ktorú bola taká pyšná. Ach, o koľko ľahší by mala život, keby stále nepobehovala s odhaleným driekom.

Zprudka otevřel oči, vyšvihl se do sedu a zalapal po dechu. Tělo měl zmáčené potem. Promnul si obličej. Má vstát nebo ne? Studený pot zchladil jeho tělo a jemu začala být zima. Zhluboka si povzdechl. Nakonec odhrnul deku, vstal. Možná až příliš rychle, zamotala se mu hlava. Pevně zavřel oči a snažil se vybalancovat ztracenou rovnováhu. Ale roztřesené nohy jej zradily. Při pádu na podlahu zaklel. Znovu se ozvaly žebra, záda, dokonce ruce. Odmítl Sakuru, když mu chtěla zahojit rány. V polní nemocnici leželo hůře zraněných, než byl on sám.

Z bezvědomí mě probudila povědomá vůně, stejně jako ptačí zpěv, který ji doprovázel. Tohle bych poznal kdykoli a kdekoli, proletělo mi myslí ještě dřív, nežli mé tělo začalo reagovat. Jistojistě to byla chůvička japonská. Toho opeřence jsem už jako dítě obdivoval a dokonce jsem jednoho měl doma. Byl to drobný nachově zbarvený ptáček s černým zobáčkem a stejně zbarvenými ocasními pery. Slabé zachvění víček mne donutilo otevřít oči. Zíral jsem k obloze a neměl sebemenší ponětí, kde zrovna jsem.

Spěchám protivně přeplněnými konožskými ulicemi, funím jako nepříčetná slonice před kolapsem a to obrovské těžké břicho mě táhne k zemi, že mám co dělat, abych neztratila rovnováhu! Nikdy jsem nepochopila ty nesnesitelně rozjuchané maminy, které tvrdí, že těhotenství bylo nejkrásnějším obdobím jejich života. Je to hnus! Natéká mi snad úplně všechno – kotníky počínaje a mozkem konče, záda mě bolí určitě šestadvacet hodin denně a nevěřím, že chuť vymlátit z Shikamara duši mě ještě někdy přejde.

Pohlédni do mých očí - uvidíš
co pro mě znamenáš.
Prohledej své srdce - prohledej svou duši
když mne tam najdeš, nebudeš více hledat.

Stála jsem proti tobě, proti hrdinovi Konohy, proti klukovi, který si toho tolik vytrpěl, než ho někdo uznal. Proti člověku, kterého jsem z celého srdce milovala. Dívala jsem se ti do očí, ve kterých se jasně zračila nejistota a strach.

Neříkej mi, že nemá cenu se o to pokoušet,
nemůžeš mi říct, že nemá cenu pro to zemřít.
Víš, že je to pravda
všechno, co dělám, dělám pro tebe.

Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…

Přečíst!

Moje prví FF na Naruta. Vždy jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby si s spolu normálně pokecali a tak. A dobře... chtěla jsem romantiku. Mimochodem... obrázek není můj.

Sedím u baru, mám už v sobě asi třetí sklenku vína. Dívám se na tu párty, která se pořádá na oslavení zásnub mých kamarádů. Sasuke se konečně vyznal Sakuře a teď jsou zasnoubení. Vzdychnu si. Přeju jim to, ale taky bych chtěla, aby si mě ten koho miluji, všiml.

„Kdo vede?“ zahuhňal přicházející cvalík a poprskal drobky oba své týmové parťáky.
„Kde jsi byl, Choji?!“ vyjel na něho káravě Shikamaru s pohledem dál neochvějně přikovaným na bitevní pole.

Maki byla Písečná kunoichi. Ano, mohli bychom určitě probrat její osobnost víc do hloubky, ale vzhledem k tomu, že status Písečné kunoichi zahrnuje častý trénink uprostřed pouště, mezi písečnými dunami, rozpálenými často až na padesát stupňů celsia, kde s sebou nemáte nic kromě potu vymačkaného z čelenky a kunaie na odhánění škorpiónů, mluví její vojenská hodnost tak trochu za vše.

K pochopení vřele doporučuji kooperovat s poznámkou!

Hinata seděla na zápraží. Rukama si objímala nohy přitáhnuté k tělu a bradu měla zabořenou do kolen. Do oceánově modrých vlasů jí pražilo odpolední slunce. Ačkoliv její zrak směřoval na chodník před ní lemovaný zažloutlou trávou již několik dní sužovanou čtyřiceti stupňovými vedry, její pohled byl jaksi vzdálený.

Ve Vesnici Skryté v listí se vznášela zvláštní atmosféra. Nastal den první zkoušky a každý, kdo aspoň trochu tušil, o co se jedná, cítil, jak se vesnice utišila. Poslední týden tu bylo rušno. Mnoho návštěvníků i účastníků soutěže se procházelo ulicemi, bavilo se a chtě nechtě dělali i bordel. A to jindy klidnou vesnici vytrhlo ze zavedených kolejí. Ale teď se všichni ninjové přesunuli před budovu akademie. Byly tu všichni. Účastníci, pořadatelé, zkoušející i čestní hosté z jiných vesnic. Plus se tam samozřejmě ukázalo i několik zvědavých vesničanů. Přece jen, první zkouška na post Chuunina. A i přes veškerou pečlivou přípravu se to neobešlo bez komplikací. Ano, hned teď, na úplném začátku.

„Nechoď,“ zakřičela dívka, zatím co v rukou pevně svírala jeho vestu.
„Víš moc dobře že musím,“ letmě se na ní otočil.
„Nemusíš,“ zakroutila hlavou. „Proč bys musel?“ vykřikla a pokusila se zadržet nával slz.
„Je to povinnost,“ odsekl.
„Nejsme jim ničím povini,“ znovu zakřičela a ještě pevněji sevřela jeho vestu.