Hanakotoba

K pochopení vřele doporučuji kooperovat s poznámkou!

Suītopī

Položil svazek jasmínu na zašlý náhrobek a rozladěně sledoval ženu, která právě přicházela na hřbitov. Mířila k němu. Ač byli staří přátelé, zde na sebe nikdy nepromluvili a on na tom nehodlal nic měnit ani nyní. Ale něco ho přece jen zaujalo. Krom obvyklé kytice z vlčích máků a aster, jež pravidelně nosila Asumovi, držela v ruce i jiný nezvyklý květ.
„Už je čas, Kakashi,“ podávala mu onen stonek s něžnými fialovými květy a pak ho nechala samotě, po které tolik toužil.
Váhal. Měla pravdu? Nechtěl. Nakonec však položil hrachor vedle jasmínu a se slzami v očích zašeptal: „Sbohem, Rin.“

.

Nervózně přešlapovala naproti Ichiraku a ustrašeně žmoulala v ruce trnitý stonek. Několikrát se škrábla, ale bolest nevnímala. Srdce jí zuřivě bušilo v hrudi, než udělalo doslova kotrmelec, když ho uviděla vycházet. Zaváhala. Je to chyba. Nemůže...
„Tak dělej!“ houkl otráveně Kiba a Akamaru ji povzbudivě dloubl do zad tak vehementně, až doklopýtala na druhou stranu ulice.
„Hinato?“ podivil se blonďák, když ji zachytil.
„Chtěla bych ti něco dát, Naruto-kun,“ sklopila oči a podávala mu bílou růži.
„Kytku?“
„Je to jen symbol. Prosím, pokud přijímáš, vyhledej mě,“ zamumlala a utekla dřív, než stihla omdlít.
Po dvou letech mu to konečně došlo.

.

Mrskla svým velkým vějířem do kouta tak razantně, až se drolila omítka. Okamžitě toho zalitovala. Najednou jí přišel těžký a pocítila naprosto iracionální strach, jestli si tím neublížila. Hloupost! Snad se v ní nehnulo svědomí nebo to byl vnitřní hlas toho tvora? Nechápala, jak se do takové situace dostala. Zrovna ona? Místo plnění misí má teď měnit plenky? Navíc sama, podle toho jak zděšeně ten její hňup vystřelil z ordinace. Potřebovala na vzduch! Rozběhla se, ale dveře jí zatarasilo pako s plnou náručí voňavé verbeny. Trvalo, než pochopila.
„Spolupráce?“ ušklíbla se. „Od tebe se romantičtější nabídky k sňatku stejně nedočkám...“

.

Sklíčeně se šourala ke dveřím, když uslyšela klepání. Bylo první pondělí v měsíci a ona věděla, že za nimi stojí poslíček. Už několik let s pravidelnou přesností dostávala kytici žlutých tulipánů. Pokaždé měla chuť jimi nevinného doručovatele umlátit, ale nikdy to neudělala. I když jí tím Sasuke stále dával najevo, že její láska k němu je neopětovaná, byla to pozornost od něj a ona si tento osten v srdci pečlivě hýčkala. Otevřela a nemýlila se - záplava žluté beznaděje. Chtěla si krutou připomínku přebrat, ale muž ji držel pevně. Její pozornost tak upoutala nezvyklá růžová růže vprostřed kytice. Pomalu vzhlédla.
„Sasuke!“

.

Potlačila zoufalé vzdychnutí a vlídně přivítala dalšího zákazníka. Podle ruměnce, jiskřiček v očích a přiblblého úsměvu jí bylo jasné, že prodá další pugét rudých růží. Jak jinak. Dnes už čtvrtá žena ve vesnici dostane vyznání nehynoucí lásky a ona je dál jen ubohou osamělou prodavačkou na poloviční úvazek. Teď už vzdychnutí potlačit nedokázala. Rozhlédla se po obchodě a popadla první květinu, která nejlépe vyjadřovala její depresi. Tiskla k hrudi bílý květ a propadala stále větší melancholii, když v tom upoutal její pozornost bledý muž procházející kolem výlohy. Usmála se.
„Hej, Saii, počkej na mě!“ rozběhla se s kamélií v ruce.