Maki a Medik

Maki byla Písečná kunoichi. Ano, mohli bychom určitě probrat její osobnost víc do hloubky, ale vzhledem k tomu, že status Písečné kunoichi zahrnuje častý trénink uprostřed pouště, mezi písečnými dunami, rozpálenými často až na padesát stupňů celsia, kde s sebou nemáte nic kromě potu vymačkaného z čelenky a kunaie na odhánění škorpiónů, mluví její vojenská hodnost tak trochu za vše. Maki byla osmahlá, vážná a chladně uvažující dívka, neboť při její profesi pouštního vlka bylo uvažování často tím jediným, co si mohla v chladu udržet.
Bylo tedy trochu překvapivé, že zrovna tady – ve vlhku Konožského pralesa a s bouřkovými mračny nad hlavou – začala tato kunoichi ztrácet rozvahu. Jistě, to se jim to do učebnic dějepisu hezky píše: kdy válka začala, jak se obě nepřátelské strany seskupovaly, kolik vojáků nakonec padlo, kdy byl vyhlášen mír a tak dále. Ale proč tam nikdo zatraceně nepřipsal lespoň jednu malou zmínku o BLÁTĚ!? A o ZIMĚ! A o VÁZNOUCÍM ZÁSOBOVÁNÍ! A úplně nejvíc, o NEDOSTATKU LÉKAŘSKÉHO VYBAVENÍ!
„Maki-san...“ zašeptala poledlá Ruka, ležící bezvládně na břiše pod váhou ostrého kunaie velikosti osm, který měla zabodnutý v zádech.
Maki odložila svou nerozlučnou roli pečetícího plátna, poklekla a prokřupala kluby na rukou. Tohle chtělo hodně rozvahy. A citu. „Jen vydrž. Budeš v pořádku. Na tři, ano?“
Ruka neměla čas ani sílu odpovědět. Její týmová partnerka totiž sevřela rukojeť zbraně, v duchu odpočítala ich-ni-san a trhnutím vytáhla hrot. Ruka tlumeně vykřikla. Kůže kolem rány se začala barvit do odstínu jedovaté žluti. V dáli se ozvalo opakované zahřmění a několikrát se zablesklo. Maki odhodila otrávené ostří stranou a začala trhat vlastní roli plátna na užší pruhy a motat je kolem hrudníku zraněné. Práci, ač pohotovu, jí dost stěžovaly třesoucí se ruce a silný vítr, který hnal tmavě modrá mračna nad jejich hlavami. Maki svázala konce plátna na uzel a rozhlédla se. Vtr se začal točit ve víru na mýtině nedaleko nich, blesky byli čím dál častější. Mizerné Listové počasí! Kdyby tu alespoň byl nějaký medik!
„Medik!“ Vykřikla Maki v zoufalém pokusu ventilovat svůj vztek.
V tu chvíli se temně modrá obloha roztrhla ve dví. Ozvala se ohlušující rána a po ní silný záblesk, který Maki donutil zavřít oči. Když je o vteřinu později otevřela, prázdná mýtina už nebyla zas tak prázdná. Uprostřed stála bouda. Jednoduchá, dřevěná bouda.
Maki se pomalu posadila, obočí vytažené vzhůru. Technika problesknutí a přenášení předmětů pomocí jutsu, to ano... Ale kdo by pro všechno na světě stěhoval dřevěnou boudu?
O minutu později se konečně otevřely vrzající dveře a za dobrovodu velmi smradlavého bílého dýmu vylezl ven podivně oblečený kluk, co se s kuckáním svalil do trávy a brblal si přitom fráze typu: „Zatrcený trojsměrný rozhraní... Spálený na troud... To nevydrží... Izolace k ničemu...“
Makino obočí se velmi rychle přesunulo z pozice vysoko na pozici velice nízko.
V tu chvíli si neznámý uvědomil její přítomnost, v kleče se narovnal a zářivě se usmál. „Ahoj! Já jsem medik!“
Maki netrvalo dlouho tuto informaci vstřebat: „To je fofr...“

Ať už byl neznámý příchozí kdokoliv, rozhodně nevypadal jako místní. Ani jako ninja. A jako medik už vůbec ne.
Maki uvolnila konec provizorní bandáže a odhalila Rukino zranění. „No?“
„Uhh...“ Medik skřivil tvář do neradostného šklebu. „To je... Otrava?“
Maki se zamračila. „Skvělá diagnóza, ale co s tím budeme dělat?“
„No, že by...“ Opatrně uchopil konec obvazu, soustředěně zkousl ret a pak ho zase omotal kolem Rukina pasu. Nakonec se obrátil k Maki a ukázal jí řadu zářivě bílých zubů v radostném úsměvu. „Teď je to lepší!“
„Nejsem odborník, ale tohle zvládnu i já,“ namítla Maki chladně.
Medik vstal a poplácal ji po rameni. „Skvělá práce vojáku, jen tak dál.“
Rychle jej následovala zpátky k boudě, z pod jejíchž dřevěných dveří se ještě krapet kouřilo. „Hej! Nemůžeš ji takhle nechat!“
Neznámý na její volání nereagoval. Znova si jej pořádně prohlédla: plavé vlasy po ramena, bledá pleť a výška střední postavy, jejíž stavbu nedokázala odhadnout kvůli zvláštnímu, plandavému oblečení, na kterém jí přišlo něco divného, ale neměla čas to zkoumat, protože se jeho majitel pokusil zmizet uvnitř svého movitého obydlí.
„Hej! Alespoň se otoč, když s tebou mluvím!“ V poslední chvíli mu vytrhla dveře z ruky a nedovolila mu zavřít.
Tak zvaný medik v zoufalství trhl klikou k sobě, ale ta mu zůstala v ruce. Maki měla vždy pevný stisk. Otráveně si povzdechl. „No, dobře. Podívej, nejspíš tady došlo k jistému lokačnímu omylu... eh... jakže se to jmenuješ?“
„Maki.“
„Skvělé. Takže, Maki – pusť ty dveře a já slibuju, že bylo všechno v pořádku!“
Maki se už nadechovala k odpovědi, když si uvědomila nesmyslnost jeho tvrzení. „Hele, nevím co jsi zač, ani k jaké divizi patříš...“
Náhle se oba zarazili, oči upřené jeden na druhého. Maki přejel mráz po zádech. Co když není členem spojenecké armády, ale...
„Pro koho pracuješ!?“ Vykřikla.
„Jaký je rok!?“ Vykřikl.
„C-co?“
„Datum!? Válečný konflikt!? Kterého máte Hokage!?“
„Já rozhodně žádného nemám,“ přerušila ho rázně a upravila si kefíju. „Kazekage! Sabaku no Gaara, Godaime Kazekage!“
„Oh...“ Chvíli na ni nechápavě zíral, načež pustil dveře a zmizel v temnotě uvnitř.
Samozřejmě se jej rozhodla následovat, ale nedostala se daleko. Bouda měla v průměru asi pět metrů čtverečních, většina prostoru však byla vyplněna jakousi kuželovitou hromadou rozličných kovových předmětů, přitlučených nebo přivázaných k sobě. Tedy až na rozkrojený citrón, který byl z nějakého důvodu umístěn na její špiščce. Zbytek volného místa zabírala dřevěná skříň a malá knihovna, u níž stál v tuto chvíli Medik a zuřivě listoval v obrovské knize s ošoupanými rohy.
„Co je to?“ zeptala se Maki, uchvácená nečekanou soudržností hromady uprostřed.
Na okamžik k ní pozvedl oči. „To je... uh, dlouhý příběh.“
Chtěl číst dál, ale vytrhla mu knihu z rukou. „Tak dost! Je válka! Moje kamarádka je tam venku, zraněná, a já potřebuju skutečného medika! Takže přestaň s tímhle - ...“ Zavřela knihu a přečetla si titul. „Světová historie? Na to teď není čas! Prostě mi řekni, kdo jsi!“
Pomalu zvedl obě ruce a vzal si knihu zpátky. „Dobře, jenom klid. Jsem medik.“
„Jaký medik?“ nechápala Maki.
„Medik s velkým M,“ upřesnil.
Nakrčila čelo. „Paříš ke Kabutovi?“
K jejímu úžasu se tomu pouze hurónsky zasmál. „Oh, to ne!“
„Raikage? Hokage, Tsuchikage?“
„Ne...“
Než ji napadly další možnosti, od hromady se ozvalo zlověstné skřípění a několik žárovek v jejím centru modře zablikalo.
Maki obezřetně ustoupila. „Co to je?“
Vrhl se k hromadě a začal s mačkáním čudlíků a sklápění páček, které mělo i přes svou očividnou nahodilost pravděpodobně nějaký smysl. „To dělá pořád, už se to chce zase restartovat. Nevím proč. Občas bych rád věděl, co to po mně vlastně chce... Měl bych si pořídit obrazovku.“
„Ššš!“ umlčela ho Maki a zaposlouchala se do nastalého ticha.
„Co se děje?“ zašeptal, obě ruce připravené k mačkání a sklápění všeho možného.
„Ten šramot... Ne.“ Maki udělala krok směrem k němu, ale odtud to nebylo. Nebyl to vlastně ani kovový zvuk. „Zní jako... jako...“
„Strašně velká žílala, plazící se pomalu pod zemí,“ odpověděl okamžitě.
Maki na něj vykulila oči. „Ruka!“
Vyděšeně zvedl svoji levačku. „Co je s ní!?“
„Ne tvoje! Zůstala venku!“

Ruka nebyla ve správné kondici pro nenadálý boj, ale jakmile uslyšela ten nepříjemný zvuk rozrývané hlíny, sáhla do zbraňového pouzdra a s tváří přitisknutou k zemi vyčkávala nepřítele. Šramot se nedaleko ní zastavil a změnil směr. Znělo to, jako když někdo pleje záhon, a to stále blíž a blíž...
„Maki-san!“
Pokusila se převalit na bok, ale tělem jí projela ostrá bolest. Koutkem oka zahléla kus bílé paže, natažené jejím směrem. Poté zaslechla tlumené zaúpění a následně se jí bílá postava svalila k nohám.
„Jsem tady!“ Maki si hodila roli látky – kterou právě vzala útočníka pod hlavě – na záda a pomohla Ruce vstát. „Můžeš chodit?“
„Hmm hmm...“ přikývla raněná kunoichi s křečovitě semknutými rty.
Maki si povzdechla a obrátila pozornost zpátky k dřevěné boudě.

„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne!“ Přivítal je Medik, jakmile zabouchla Maki dveře a položila svou kamarádku do nejbližšího rohu. „Tohle nemůžete! Já... Vy... Ne! Prostě ne!“
Maki opřela svou roli o dřevěnou zeď a obrátila se k němu čelem. „Ticho!“
Medik naprázdno otevřel pusu. Když však viděl její výraz, rychle ji zavřel.
Zhluboka se nadechla. „Fajn. Ruka nemůže chodit. Já bez ní neodejdu. Venku jsou nepřátelé. Musíme zabarikádovat dveře.“
Medik přimhouřil oči. „Dobře, mám jen jednu otázku – jací nepřátelé?“
Ve stejnou chvíli se pod jejich nohama ozvalo šramocení. Společně sklopili hlavy k vrzající, prkenné podlaze.
„To je on,“ sykla Maki.
„Kdo on?“ zeptal se Medik.
„Bílý Zetsu.“
Maki se rozhlédla kolem. Nedalo se říct, že by kterákoliv část chatrče vypadala pevně, co bylo ovšem nejmíň jisté, byly dveře.
Medik se vrhl k hromadě a pokračoval zde v nesmyslném klikání. „Cože? Skutečný, Bílý Zetsu?“
„Ano. Ty jsi ještě žádného neviděl?“
„No, doufal jsem, že se mi to nestane...“ Nechápavě se na ni zadíval. „Co to děláš?“
Maki se vrhla ke skříni a snažila se ji postrčit směrem ke dveřím. „Barikádu! Musíme se tu udržet, než dorazí posily!“
Pokusil se o hurónský smích, ale znělo to již podstatně nervózněji. „Tady? Je to jenom dřevěná bedna se střechou!“
„No a? Neprodám svou kůži lacino!“
„Má – kí – chán!“ ozvalo se zvenku.
Oba jako napovel znehybněli. Zvláštní zvuk byl teď mnohem zřetelnější a zdálo se, že také více početný. Rozhrnování hlíny a praskání kořínků. K volání se záhy připojil celý sbor hlasů:
„Má – kí – chán! Pojď k nám!“
Maki nezahálela a opřela se do skříně, co jí síly stačily. „Nech toho a pojď mi pomoct!“
Medikova pozornost se od čudlíků obrátila k jediné páce, kterou začal rytmicky stráhávat dolů, pořád dokola. „Teď nemůžu!“
„Má – kí – chán!“
Maki tiše zaklela, nechala skříň skříní a vytáhla z pouzdra dvojici shurikenů. „Jen pojďte, psi!“
„Ještě chvíli...“ zabrblal Medik. Na jeho hubených zápěstích vynikly křečové žíly. Síť žlutých žárovek po obvodu hromady se pomalu rozblikala.
„Má – kí!“
Rozmáhla se a poslala létající železo ke svému cíly. Dva zasažení Zetsuové padli. Zbylých osm to ale vzalo jako signál k útoku a rozběhli se jejím směrem. Maki vytáhla kunai a připravila se k boji. Žárovky se rozsvítily jasným žlutým světlem, které vytrysklo spárami ve dřevě, až bouda zazářila jako zlatá kostka. Citrón na vrcholu hromady začal hořet. Maki sledovala, jak k ní nejbližší Zetsu natahuje ruku. Pak řekl Medik: teď, a uchvátila je nesmírná, bílá... nicota?

Maki s výkřikem zavřela oči. Chabě si uvědomovala ztrátu vlastní rovnováhy – to, že padá dozadu, kde ji Medik obezřetně zachytil s radostným: „Mám tě!“
Hřebetem dlaně si protřela bolavé oči. „Co to bylo?“
„Nic. Právě, že vůbec nic. Žádný strach, je to zcela neškodné – kromě oslnění, proto s sebou nosím tohle.“ Významě zatáhl za gumu tmavých leteckých brýlí, které mu visely kolem krku.
Maki se nechala odvést k boku hromady, o níž se vděčně opřela. „Bolí mě hlava... Moment. Takže, to nic – co to dělá?“
„Popravdě, nic moc.“ Medik pokrčil rameny. „Ale dá se tím rychle a levně cestovat.“
Nakrčila čelo. „To jako problesknutí?“
Zdálo se, že chce říct ne, ale v poslední vteřině si to rozmyslel a horlivě přikývl. „Jo. Problesknutí.“
„Fajn. Takže, kam jsme se přemístili my?“
„Bylo to narychlo, nemám tušení.“
„A jak to zjistíme?“
„No, buď z tohohle šrotu vymlátíme všechny čísla, znásobíme je, vydělíme devíti a dosadíme za x, z čehož nám vyjdou souřadnice, které můžeme vyhledat na mapě. A nebo můžeme otevřít dveře.“
Věnovala mu chladný pohled. „Moc mluvíš.“
Medik vytáhl z kapsy utrženou kliku, strčil ji do dveří a vyklonil se ven. Maki přes něj moc neviděla, co ale mohla s jistotou říct bylo, že svítí slunce a zpívají ptáci. Navzdory tomu, Medik se vrátil zpátky, zavřel dveře a s vážným výrazem se o ně opřel. „Nikdo ani hnout.“
Pokusila se vstát. „Co?“
Zastavil ji mávnutím ruky. „Ani – hnout!“
Přelétla očima celý prostor a uvědomila si, že je něco špatně. „Kde to jsme?“
Rozpačitě se usmál. „Když řeknu, že na stromě, tak to tak hrozně nevyzní...“
Teprve teď to viděla – bouda byla mírně nakloněná vlevo. Maki zavřela oči a chvíli nad tím uvažovala. Když se přemýstili, nebylo cítit žádný prudký záchvěv. Navíc, kdyby bylo něco v nepořádku, při všem tom šrotu kolem by už dávno spadli. A tak, vedená instinktem správné Písečné kunoichi, Maki vklidu vstala a zamířila ke dveřím.
„Ne! Zůstaň kde jsi!“
Pokusil se ji zastavit, ale umlčela ho. „Nepružíme. To, co nás drží, musí být pevné.“
Otevřela dveře a rychle se přesvědčila o vlastním závěru. Seděli na horní větvi vysokého, leč obrovského dubu, který se majestátně tyčil nad kolním lesem a poskytoval tak návštěvníkům skvělý výhled na prosluněné údolí. Po bouři nebylo ani stopy, museli být někde daleko. Maki rázně zavrtěla hlavou, protože se jí tam začal vkrádat ten mírumilovný pocit klidu, jaký má ninja pouze o dovolené. Někdy.
„Tam! Tam vzadu!“ S přimhouřenýma očima ukázala na horizont.
Medik se jí naklonil přes rameno a použil srolovanou dlaň jako nouzový dalekohled. „Ne. Pořád to nevidím.“
„Kouř. Malý, šedý sloup dýmu.“ Usmála se Maki. „Co to znamená?“
„Lesní požár?“
„Boj. Nevím, kde jsme, ani která je to divize, ale znamená to lidi a pomoc! Stačí, abychom se tam probleskli.“ Zatlačila ho nazpět dovnitř.
Obešel hromadu a natáhl se pro ohořelý citrón. „Tak to nepude. Potřebuju nový citrón... Nebo bramboru. Nebo pomeranč.“
„Výborně,“ pronesla Maki ironicky a poklekla vedle Ruky. „Hej. Jak je?“
Zraněná pootevřela oči. Podle bledé pleti a prosakujícího obvazu bylo patrné, že moc dobře ne. Přesto se Ruka pokusila vstát. „Je mi dobře... Zvládnu to.“
Maki se na ni povzbudivě usmála. „To víš, že zvládneš. Hej, ty!“
Obrátila se k Medikovi a hodila mu kunai. Překvapeně sledoval, jak dopadá zbraň na podlahu a s kovovým řínčením se mu kutálí k nohám. „Co s tím?“
Maki popadla Ruku a po chvíli úsilí si ji naložila na záda. „Půjdeš za námi a postaráš se, aby na nás nikdo neútočil. A vezmi mi tu látku.“
Neochotně zastrčil kunai do kapsy a natáhl se k odložené roli. „Už jsem říkal, že si se zbraněmi moc nerozumím?“
Maki ho neposlouchala. O jedech se učila kdysi dávno, na semináři Chio Obaa-san, ale ne že by si pamatovala detaily. S povzdechem se překlonila a poskytla tak Ruce víc pohodlí. Na nezávaznou konverzaci nebyl čas.

Místo, odkud vycházel kouř, se na první pohled nezdálo tak daleko, ale když k němu běžíte skrz houštnatý les, s padesátikilovým ninjou na zádech a velice striktním časovým limitem, brzo se to začne zdát jako věčnost. O to víc, když je řečený ninja zraněn a začíná nenápadně úpět.
„Ruko..." Maki zastavila na jednom z občasných palouků, které z nějakého důvodu nezarostly křovím ani jinou podezřelou flórou, a položila raněnou kunoichi na vrstvu spadaného listí. „Bolí to?"
Ruka, ležící na břiše a s hlavou obrácenou nepřirozeně doprava, tiše přikývla.
„To je dobře," usmála se Maki a poplácala ji po rameni. „Znamená to, že žiješ."
Ruka se pousmála zpátky a vzápětí zvážněla. „Maki-san... Kdybychom na někoho narazily... Na bitvu nebo nepřátele... Nechte mě být..."
Maki rázně zavrtěla hlavou. „Ani na to nemysli!"
„Ne, vážně," pokračovala Ruka slabým, leč odhodlaným hlasem. „Potřebují tě jinde. Mrzí mě to... Nejsem - nejsem dost silná..."
Maki naštvaně stáhla obočí a naklonila se blíž. „Na tohle ti házím svou vodu! Potřebuju silnou Ruku! Kunoichi! Takže koukej zatnout zuby a přežít tuhle cestu, ty mořská kryso, jestli chceš můj respekt!"
Rukiiny bolesti v tu chvíli zřejmě zesílily, protože nedokázala odpovědět, ale stejně sebrala všechnu vůli ke znatelnému přikývnutí.
Maki se ohlédla po posledním členovi jejich nouzově sestaveného týmu. Medik stál opodál, roli plátna v podpaží, a zaujatě si prohlížel stromy. „Co to děláš?" Vyštěkla jeho směrem.
Prstem ukázal hlouběji do lesa. „Možná jsou tu pomerančovníky, nebo tak..."
Maki opatrně pomohla Ruce vstát. „Tohle je zcela jasně severní les, ne Země Měsíce. A krom toho, teď není čas na žádný -..."
Vypadalo to, že chce Medik něco namítnout, ale ještě než Maki vůbec dokončila větu, z hustého porostu se vynořilo asi deset Konožských ninjů a zcela nesmlouvavě řekli: „Ani hnout!"

„Takže, máme tu obvyklou výbavu - šest středních kunaiů, pět malých kunaiů, dvanáct shurikenů a nějaké jehlice," vypočítal hnědovlasý ninja, když obrátil naruby Makiino zbraňové pouzdro.
„A co je tohle?" Jeho starší kolega nedůvěřivě pohladil lem bílého plátna, odloženého v trávě.
„Pečetící plátno." Maki nespokojeně trhla rameny a náramky pout se jí zaryly do kůže na zápěstí. „Poslouchejte mě, tohle je nějaký omyl! Už jsem vám řekla, že jsem spojenec..."
Osm Konožských ninjů odpovědělo pobaveným smíchem - což dělali od chvíle, kdy se jim to snažila vysvětlit poprvé - a dál se prohrabovali v jejím vybavení.
„To posoudí Hokage," odvětil starší ninja nakonec a tišeji dodal: „Jestli to bude vůbec považovat za důležité..."
„Mlžňácká a Písečná kunoichi spolu v Konoze, to leda ve snu," ozval se další ninja, hlídkující na okraji palouku, na který je odvedli asi před pěti minutami. „Je jasný, že tu nejste sami, nemá cenu zapírat!"
„Nic nezapírám," ohradila se Maki a k patrnému úžasu všech přítomných dodala: „Jistě, že je nás tu víc. Celé okolí je zamořeno nepřáteli už pár týdnů! To jste zaspali válku, nebo co?"
Ninjové tázavě pohlédli jeden na druhého a jeden použil gesto, jaké se používá pro označení mentálně chorých, ale rychle to nechali plavat a obrátili se k Medikovi.
„A co jsi ty zač?" zeptal se velící ninja, zatímco mu jeden z shinobi prohledával kapsy. „Na Pisečňáka jsi moc bledej. Jsi z Mlžné?"
Medik se pobaveně zasmál. „Já? To ne!"
„Nějaké zbraně?"
„Nenosím zbraně. Nemám je rád."
„A co je tohle?" Starší shinobi bral předmět po předmětu a nezaujatě je odhazoval.
„Utahovací klíč. Tužka. Papír. Můj šroubovák. Lepící páska. Gumička," odříkával Medik, dokud u něj nenašli Makin kunai a nezamávali mu s ním před nosem. „Ehm, to není moje."
„Nemá rád zbraně, co?" zašklebil se ninja, který ho šacoval.
„Tak dost!" Promluvil velitel a obrátil se ke svým zajatcům. „Buď je to ten nejdivnější útok, co jsem kdy viděl, nebo jste vy tři pořádní břídilové. Tak jako tak, jdete se mnou do vesnice!"
„Výborně," vydechla Maki úlevou.

„Ne! Počkejte! Prosím!" Vykřikla Maki a jen co měla volné ruce, protáhla je silnými mřížemi Konožského vězení. „Moje partnerka je zraněná! Zemře, když jí nepomůžete!"
Velící ninja pohlédl do temnoty její cely, v níž na úzké přičně ležela pobledlá Ruka, a chvíli uvažoval. „Pošlu sem medika."
„To nepomůže, potřebujeme někoho se zkušenostmi -..." namítla Maki, ale nikdo ji neposlouchal.
Velitel se na odchodu obrátil na shinobiho s nápadnými kruhy pod očima a vydal rozkazy: „Hayate, postarej se o to. A dohlédni na ně, než předám hlášení Hokage..."
„Hokage!" Makiny oči zazářily náhlým nápadem. „Ano, má zkušenosti s jedy! Pomůže nám!"
Skupina ninjů ji chvíli tiše sledovala, než se zmateně obrátili jeden na druhého. Maki naštvaně ustoupila dál od mříží, když si jeden z nich významně poklepal na spánek. Nakonec opustili strážnici a zabouchli za sebou dveře. Prostor potemněl.
„No skvělý," rozčileně kopla do oprýskané stěny. „Mezci! Tupí, nemyslící mezci!"
„Ehm, Maki?" ozvalo se z chodby před celou.
Pokusila se vyhlédnout ven. „Mediku?"
„Jsem tady! Vidíš?"
V koutku Makina zorného pole se objevila Medikova mávající ruka. „Jo. Jsi v sousední cele."
„Oh... Takhle asi rozlišují pánskou a dámskou část."
Kdyby nebyla Maki tak zoufalá, možná by se tomu zasmála.
„Jak to vypadá s Rukou?" zeptal se Medik.
Maki poklekla vedle Mlžné kunoichi a lehce stiskla její zápěstí. „Je v bezvědomí. Tep má ještě pravidelný, ale to už je jedno..."
„Možná ne. Co jsi to říkala o Hokage?"
Unaveně dosedla na špinavé dlaždice a opřela se zády o stěnu, která dělila jejich cely. „Slimáčí princezna Tsunade, Pátá Hokage. V Písečné je proslulá výrobou protijedů. Její studentka zachránila Kankurou-sama život."
Maki si soustředěně promnula kořen nosu a snažila se vybavit vzpomínky na lekce báby Chio, které jim dávala na Písečné akademii každé úterý.
Jedy se dělí na dva základní typy – smrtící a paralizující; říkala stará kunoichi, načrtávajíce chemické složení obou skupin na tabuli za katedrou. Paralizující dočasné, trvalé, smrtící, omamné... U všech písečných dun, co znamená to žluté zbarvení? přemýšlela Maki a litovala, že se jí z paměti vynořuje pouze inkoustová karikatura bábi Chio na okraji sešitu.
Upřela pohled na bezvládné tělo Mlžné kunoichi, se kterou by se ještě před několika měsíci poprala na kunaie, nebýt války a obecného příměří. Nahlas se zasmála.
„Maki? Děje se něco?" Zeptal se Medik.
„Nic, já jen... Ruka a já se známe teprve pár dní. Co vítr vane bojuju proti Mlžné. Zabíjím Mlžné ninji a oni se snaží zabít mě. A teď, když chci poprvé v životě jednoho z nich zachránit..." V tichu byl slyšet její smutný povzdech.
Medik se pousmál. „Ironie, hmm? To znám."
„Co tu vůbec děláme?" Zeptala se Maki mnohem vážnějším tónem. „Ještě před hodinou jsem byla uprostřed války, připravená umřít v boji za obranu své vesnice a světa vůbec. A teď tu sedím v cele na strážnici, s lidmi, co se chovají, jako by žádná válka nebyla, zatímco moje parťačka umírá. Na pitomé strážnici!" Dodala pobouřeně.
Na okamžik zavládlo ticho a v té zvláštní chvíli klidu si Maki uvědomila, jak moc je unavená. Pravda, v cele bylo šero a zima, ale nebylo to o nic horší, než bouřka v lese plném Zetsuů. Navíc, z její cely bylo vidět na psací stůl hlídače, za kterým bylo velké, otevřené okno, které Maki škádlivě ukazovalo, že venku je obvzlášť pěkně, květiny voní a ptáci zpívají. Kdyby si včas nepřipomněla, že má vedle sebe umírající Ruku, asi by zavřela oči a dala si dvacet.
„Maki?" Ozval se Medik. „Mrzí mě to."
„Proč? Není to tvoje vina." Zavrtěla hlavou. „Zachránil jsi nám život. A to nás ani neznáš."
Medik si dal s odpovědí na čas. „Já... Ehm, vysvětlím to později. Teď bychom se odtud měli radši dostat a najít nějakou náhradu baterie. Citróny, pomeranče, brambory... Vlastně všechno. Ale nejlíp ovoce. Někde by tu mohl být obchoďák nebo tak něco, ne?"
Maki ho neposlouchala, protože jí do zorného pole padlo něco docela jiného. Prudce vstala. „Mediku! Oni tu nechali klíče od cel!"
Medik se natiskl na mříže a s obtížemi dohlédl na svazek dlouhých klíčů na železném kroužku, visící na háčku za stolem. „Asi nemáš nějaký ninjovský trik, jak je dostat..."
„Mít svoje plátno, možná..."
„Nemůžeš použít něco jiného?"
„Je to speciální plátno! Nedonutím svoji košili, aby skákala tam a zpátky," řekla.
„Jo, to by vypadalo pitomě," připustil. „Ale umíte i jiný věci, ne? Přerazit cihlu rukou, nebo tak.."
„Tohle jsou železné mříže a já nejsem mistr tainjutsu."
„No tak! Co vy ninjové teda vlastně děláte?"
„Ty toho o ninjovství moc nevíš, hmm?"
„Myslel jsem, že na vnikání a unikání jste experti."
„Hloupost... Spíš se proměňujeme v kamení a děláme stínové klony -..." Maki se prudce nadechla.
„Co? Co je?" Nechápal Medik.
Bez odpovědi prostrčila ruce mřížemi, vytvořila pečet a zašeptala formuly. Z obláčku našedlého dýmu povstal Makin stínový klon.
„No, to mě podrž..." ozval se Medik užasle.
Klon mrkl jeho směrem, sebral klíče a začal zkoušet jeden za druhým u zámku Makiiny cely.
„Tak co je?" Zeptala se nervózně, když už to trvalo moc dlouho.
Makin klon jí věnoval omluvný pohled. „Dírky jsou moc velké. Tohle nejsou klíče od cel..."
„Co?" Vyjekla. „A od čeho teda?"
„No, tady vedle jsou ještě další dveře..." ohlásil Medik, který měl ze svého místa výhled na roh jiné, pravoúhlé chodby, jenž se zleva napojovala na vězeňskou.
Klon na nic nečekal a zmizel jim z dohledu. Chvíli se ozývalo jen šramocení a pak klon řekl: „Jsou tu nějaké kumbály s nářadím... a sklady, nebo co..."
„Nevidíš tam nějaké páčidlo?" Zavolal Medik nadějně.
Klon se zasmál. „Něco lepšího!"
Maki se po obličeji rozlil radostný úsměv, když spatřila svou roli pečetícího plátna. To bylo na protažení mřížemi moc velké, ale mohla z něj kus odtočit a protáhnout látku mezi železnými pruty.
„Vysvětlete mi někdo, jak tohle pomůže," požádal Medik.
Maki sepjala ruce a připravila se k pečeti. „Víš, proč v boji se mnou všichni silnější a zkušenější nepřátelé nakonec prohráli? Podcenili pečetící plátno!"
Ze své pozice toho Medik moc neviděl, ale zato zřetelně slyšel ten charakteristický zvuk ohýbaného kovu a když se Maki během minuty objevila před celou, dokázal si představit, co se stalo.
„Pořád pochybuješ?" Zeptala se a myslela to naprosto vážně.
Zavrtěl hlavou.
Postavila roli před sebe a nějakým nepostřehnutelným pokynem poručila látce, aby se propletla mezi jednotlivými mřížemi. Poté se začalo plátno prudce stahovat na dvě strany a než se Medik nadál, uprostřed zela slušná díra.

První, co uprchlá trojice spatřila v uličce před strážnicí, byl Hayate, který je měl hlídat, a medik, kterého vedl s sebou. Obě skupinky se na okamžik zarazily uprostřed pohybu, krátce zhodnotily situaci a pak se zcela intuitivně rozběhly.
„Co teď?!" vykřikl Medik v ostré zatáčce, vedoucí hlouběji do nitra Konohy. Opět na něj připadla úloha tahat se s Makinou rolí a přestože ta byla vzhledem ke své velikostí celkem lehká, dost omezovala jeho pohyb.
„Musíme do sídla Hokage!" Odpověděla Maki, nesoucí bezvědomou Ruku.
Pravda, při příchodu do vesnice toho moc neviděli, takže měla jen mlhavé tušení, kde se tu sídlo Kage může nacházet, ale když je ninja v zoufalé situaci, sníží se i k takovým pomůckám, jako jsou ukazatele a dopravní značky.
Znova odbočili a ocitli se v jakési okrajové čtvrti s úzkými, holými ulicemi, ohraničenými vysokým plaňkovým plotem, což bylo celkem na nic, jelikož tu nebyly žádné skrýše a jen minimum odboček. Na konci jedné z ulic spatřili pětičlennou skupinu ninjů, kteří se nejspíš ulívali na hlídce, protože vyfukovali kouř a dva si zrovna předávali cigaretu. Když zaregistrovali trojici uprchlíků, propukli samozřejmě v obrovský zmatek, protože neměli ponětí, co jsou nově příchozí zač, proč Písečná kunoichi nese Mlžnou kunoichi, proč je s nimi nějaký civilista a vůbec, nejvíc se stejně děsili postihu za to, že flinkají službu. Ale než se vůbec rozhodli, co dělat, na scénu doběhl Hayate a svým přidušeným, nemocným hlasem zvolal: „Chyťte je!"
Prchající trojice v tu chvíli už dávno utíkala druhou ulicí vlevo, což byl směr, který se Maki intuitivně zdál nejbliž do centra Konohy. Úsudek to byl nejspíš správný, protože se ploty počaly postupně snižovat a objevila se nepřehledná zákoutí s uskladněnými barely a hromadami dveřených latěk. Jenomže jejich pronásledovatelé byli přecejen místní, znali to tu nazpaměť a když se Maki s Medikem ocitli na menší křižovatce, zjistili, že jsou ze dvou stran obklíčeni.
„A co teď!?" Zopakoval Medik svou dřívější otázku.
Maki byla čestná kunoichi a nikdy nenechávala nikoho ve štychu, ať už byly její důvody jakékoliv. Jenomže Ruka byla v bezvědomí už dost dlouho a tak se potřebovala rychle rozhodnout. „Musíme se rozdělit!"
Naštěstí, Medik jí oplatil chápavým výrazem. „Sejdeme se u stromu!"
Překapivě silným šťouchnutím odstrčil Maki mezi nejbližší hromadu dřeva a prudce odbočil do průchodu na opačné straně. Zůstala stát v hlubokém předklonu a se zatajeným dechem naslouchala dusotu běžících nohou. Poté vše utichlo a když se o minutu později přesvědčila, že v dohledu nejsou žádní ninjové, pokračovala v cestě.

Inoichi stál zrovna u zadního vchodu květinářství, kde bylo naskládáno nové zboží, a dělal inventuru, když se odkudsi vynořil nějaký běžící chlap, zakopl o sadu keramických květináčů a dopadl přímo na něj.
„Hej! Koukej na cestu, idiote!" Zařval majitel obchodu.
Běžec se rychle vyšvihl na nohy, zvedl velkou roli látky, která mu při kolizi vypadla, a dal se na útěk.
„Tak to ne! Kam si myslíš, že jdeš!? Ty květináče zaplatíš!" Vykřikl Inoichi a rozběhl se za ním.
Medik opustil stín zadního traktu a ocitl se na hlavní ulici, s domy v tradičním stylu a lidmy, kteří se v tuhle denní dobu vraceli z práce a zmateně mu uhýbali z cesty. Chouza se zrovna chystal odemknout dveře, když kolem uviděl proběhnout svého týmového parťáka.
„Inoichi? Co jé?" Zvolal nechápavě a protože ho naštvalo, že si ho Inoichi vůbec nevšímá, zařadil se mezi něj a procesí udýchaných ninjů.
Hned vzápětí Medik nešťastně odbočil k sídlu klanu Inuzuka a než se nadál, kolem štěkala hromada nadšených psů, kteří se zakousli do role pečetícího plátna a vytrhli mu ji z rukou.
„Hej! Co je to!? Zpátky!" Křičela Tsume Inuzuka, ale tohle byla malá, nevycvičená štěňata, co se ještě nenaučila základní povely a krom toho, dneska už je tréninkem otravovali dost a chtěla si hrát.
Medik roli raději upustil a zapojil do běhu i ruce, ale jeho tempo psy o to více nadchlo a běželi šťastně za ním.
„Sakra! Hano, přiveď je zpátky!"
Dvanáctiletá holčička s červenými trojúhelníky na tvářích převzala trs vodítek a vyběhla na ulici. „Jasně, mami!"
„Hani! Počkej!" Šestiletý Kiba s námahou popadl upadenou roli a klusal v sestřiných stopách, přestože na něj jeho máma křičela, ať se okamžitě vrátí, ale koneckonců - Kiba byl taky jen štěně a paní Inuzuková byla dost zaskočená, když kolem ní proběhli Inoichi, Chouza, pět ninjů a medik, podpírající pobledlého Hayateho.
V tu chvíli už honička začínala pomalu ztrácet smysl. Medik ke své smůle zvolil trasu skrz tržiště a k zástupu se připojili lidé, kteří jej logicky považovali za zloděje, včetně paranoidních trhovců, přestože okradeni byli teprve poté, co opustili své stánky. Iruka byl vtažen do davu před samoobsluhou, když si kontroloval účtenku, a k celému procesí se brzy připojil i Teuchi a jeho pojízdný stánek s ramenem, protože rychlé občerstvení mělo těžké časy a tak se přesouval kamkoliv, kde se něco dělo:
„Ayame! Vzala's kelímky!?" Vykřikl přes rameno.
„Ano, tatínku!" Odpověděla dívka s náručí plastového nádobí.
Medik přeběhl přes silnici, kde se k honu připojilo pár kolemjdoucích ninjů; a pak málem vrazil do muže v zelené kombinéze, který si bezstarostně vykračoval po chodníku a jedl syrový pórek. Maito Gai se už chystal zdvořile omluvit, ale místo toho jen otevřel ústa a s jiskřícíma očima zíral za prchajícím a jeho pronásledovateli. Poté se zářivě usmál: „Závod!"
Medik neměl možnost spočítat, kolik má za sebou lidí, ale když už to začal být pořádně velký dav, věřil, že neexistuje nic, co by jej mohlo zastavit. Ale to nebyla pravda. Prudce zabrzdil na betonu a sledoval, jak z kopce před ním sbíhá asi padesát rozzuřených žen v bílých županech, mávají pěstmi a cosi křičí.
„Být váma, tak tu nestojím!" Kolem proběhl muž s bílými, rozcuchanými vlasy a foťákem v ruce.
Medik se chtě-nechtě ocitl vedle něj. „Ty jdou po vás!?"
„Dlouhý příběh!"
Ženy dorazily k úpatí kopce a vlily se do pronásledujícího davu.
„Síla mládí!" Gai dosprintoval k oběma běžcům a udržoval s nimi tempo. Obdaroval Medika zářivým úsměvem: „Věděl jsem, že se setkáme! Dnes se prokáže pravda!"
„Co?" Pípl Medik zmateně.
„Tohle je neskutečné!" Pokračoval Gai nadšeným tónem. „Vy nestárnete! Opravdu ve vás přebývá síla mládí!"
„Vy se znáte?" Zeptal se muž s foťákem.
„Ano," řekl Gai.
„Ne," řekl Medik.
Na to se Gai jen hlasitě zasmál a plácl Medika po zádech. „Tak co dnes zvítězí? Starý styl, nebo nový styl!?"
„Oh, Kami," řekl Medik, zaťal zuby a co nejrychlejším sprintem zmizel v křoví na okraji parku.
Jiraiya se chystal běžet za ním, ale Gai jej popadl za límec a stáhl zpátky. Ninjové, trhovci, náhodní lidé, Teuchi i všechny rozzlobené ženy jako na povel zastavili a chvíli nesmyslně vráželi jeden do druhého.
„Hej, co to děláš?" Zvrhlý poustevník se vymanil z Gaiova sevření a upravil si vestu.
„Je mi líto, ale náš přítel očividně spěchá," pronesl Gai klidně.
„Jakej náš přítel!? A vůbec, co spolu vy dva máte?"
„Co na to říct...? Je to mistr."
„Tak dost!" Ozval se nesmlouvavý a nadto ještě otrávený hlas Shikaku Nary, jehož zelená vesta a služební katana prozrazovaly, že tu není jenom na procházce. „Buď mi někdo z vás hned vyklopí, co se tu sakra děje, nebo budeme muset rozšířit strážnici!"
Po této výzvě začali samozřejmě mluvit všichni najednou a několik žen se pokusilo umlátit Jiraiyu, takže zařval znovu:
„Někdo, kdo u toho byl od začátku, prosím!"
Než se stihl Inoichi přihlásit o slovo, zástupem se prodrala dvojice ninjů, podpírajících svého bledého velitele.
„Hayate? Co se sakra stalo?"
Hayate zasýpal nezřetelnou odpověď.
Medik celé srocení chvíli sledoval z úkrytu pod akátem, ale když viděl, že se za ním nikdo z přítomných nežene, vstal, oklepal si kalhoty a šel pryč.

Maki se neubránila silnému pocitu podezření, když procházela spletitým bludištěm Konožských uliček. Většinou byly prázdné, vlastně působily skoro opuštěně a když už zde potkala nějaké lidi, většinou si jí ani nevšímali. Vypadalo to, jako by celá vesnice upírala pozornost k něčemu důležitějšímu, než jsou dvě naprosto cizí kunoichi na útěku před rukou zákona.
Naneštěstí, Rukiin dech byl stále slabší a srdce jí tlouklo čím dál pomaleji, takže byly nedaleko sídla Hokage, když se Maki vykašlala na plížení a vzala budovu útokem.
Přítomní ninjové by ji nejspíš zastavili dřív, než by vůbec vzala za kliku, ale když k vám běží zoufale vyhlížející dívka s raněným na zádech a kříčí: „Pomoc!" a „Z cesty!", minimálně to naruší váš běžný úsudek.
Teprve starší, zkušenější a mnohem méně důvěřiví ninjové ve třetím patře vytvořili kruh a účinně tak vetřelce obklíčili.
„Nejsem ozbrojená! Musím mluvit s Hokage! Prosím!" Křičela Maki a přičítala svou náladu nezměrnému vzteku, ale v hlubi duše věděla, že tohle je spíš hysterie.
„Někdo mě hledá?" ozvalo se jí za zády.
Maki ustrnula. Tohle nebyl správný hlas. Pomalu převedla váhu z jedné nohy na druhou a obrátila se. Přímo před ní stál Hiruzen Sarutobi, oděný v bílé říze a čtyřrohém klobouku s červeným okrajem. Naprázdno otevřela ústa a vykulila na něj oči.
Třetí Hokage se naklonil blíž a zamával před ní vrásčitou rukou. „Haló, potřebujete pomoc?"
Maki pomalu zamrkala a po chvíli tápání v paměti se jí podařilo vykoktat: „Ale-ale... Pa-pátá... Pátá Hokage...?"
Hiruzen se mile usmál a rozkázal nejbližšímu ninjovi: „Zavolejte mi Tsunade."

Po rozsáhlé honičce nebylo Konožské tržiště zrovna bezpečným místem, alespoň dokud většina prodejců řešila, co a kolik se jim toho ztratilo; takže Medik jen obcházel kolem a snažil se přijít na to, jak získat čerstvé citróny, aniž by vzbudil pozornost. Pokusit se o krádež po dnešku nepřicházelo v úvahu.
Řešení se objevilo v podobě malého, blonďatého chlapce, který stál už hodnou chvíli opodál a zkoumavě si Medika prohlížel. V té chvíli dostal Medik nápad a zářivě se usmál: „Hej, kluku!"
Chlapec se ani nepohnul a jeho blankytně modré oči se do Medika vpíjely jako inkoust do pijáku.
Medik se přikrčil, až byli zhruba ve stejné úrovni, a vytáhl z kapsy pár drobných. „Hele, potřebuju někoho, aby mi došel na tržiště a koupil pár citrónů, nebo pomerančů, nebo limetek, nebo něčeho podobně kyselého... Ne, moc, stačí tak tři kousky. Hej, slyšíš mě?"
„Vy nejste z Konohy," odvětil chlapec nadšeně. „Odkud jste!? Z Mlžné!?"
Medik si rozpačitě promnul zátylek. „Ehm, je to trochu komplikovanější..."
Chlapec začal nadšeně poskakovat kolem a tahat ho za oblečení. „Kdybyste byl z Mlžný, měl byste mít zuby, ne?"
„Zuby?"
„Nabroušený zuby! A šedý vlasy! Všichni říkají, že Mlžňáci mají šedý vlasy!"
„Tak za prvé, všichni ne. A za druhé, ne, nejsem z Mlžné!"
„A odkud teda!?"
„Z Konohy a teď mě poslouchej..."
„Ale já jsem vás tady nikdy neviděl!"
„Asi ses nekoukal pozorně!" Utnul Medik debatu a přidržel si chlapce tak, aby ho vnímal. „Hele, dám ti peníze, ty mi koupíš pár citrónů a co ti zbyde, je tvoje. Líbí?"
Chlapec natáhl ruku a zatahal za gumu Medikových brýlí. „K čemu je tohle?"
„To jsou letecké brýle. Proti větru a slunci..."
„Můžu si je zkusit? Prosím!"
Medik si povzdechl. Chlapec se usmál.

Senju Tsunade bylo dobře přes čtyřicet, ale protože ode dávna praktikovala své omlazovací jutsu, vypadala stále jako svěží dvacítka a Maki se při pohledu na ni málem rozbrečela, neboť byla Pátá Hokage tím jediným, co tu připomínalo domov. Setkali se v Konožské nemocnici, v oddělení vyhrazené speciálním případům. Ruku sem přinesli na polních nosítkách a položili na postel u okna, kde už čekala Tsunade, ale místo toho, aby se věnovala raněné, přistoupila k vyděšené Maki a chytila ji za ruku:
„Nemusíte se ničeho bát, všechno vám hned vysvětlím," řekla budoucí Hokage s klidným, povzneseným výrazem.
Maki sledovala, jak Ruku napojují na senzory a berou jí krev a neměla tušení, co na to říct. Otázky se jí kupily v hlavě jedna přes druhou. Nakonec zvítězila nutnost - skoro prosebně pokynula k posteli. „Ruka... Právě jsme byly -... Bílý Zetsu... Umírá!"
Tsunade počkala, až všichni ninjové a medici opustí místnost, než ji přerušila: „Já vím, já vím! Tušila jsem, že se tu teď někdy objevíte! Bude v pořádku, vidíte?"
Tsunade vytáhla injekci a hnědou ampuly, nabrala žlutě zbarvený protijed a svižným vmáchnutím vbodla jehlu do Rukiina hrudníku. Mlžná kunoichi zalapala po dechu, ale hned se uklidnila.
„Chvíli potrvá, než protilátka zabere, ale do tří hodin by měla být vzhůru," dodala Tsunade klidně.
„Okami, děkuju," vydechla Maki úlevou a unaveně se opřela o kovový rám.
Tsunade se vševědoucně usmála. „Nezeptáte se, drahá Maki, kde jsem tak rychle sehnala sérum?"
Maki jí oplatila obezřetným pohledem a pak zvedla ruce. „Já s tímhle nemám nic společného! Řekl mi, že je to jen problesknutí! On - Medik - on je..."
„Ano, vím, kdo to je."
„Vážně? Jak?"
„Řekněme, že jsme se už párkrát potkali. Nechcete se posadit?"

Medik nervózně přešlapoval ve stínu bočního průchodu a snažil se prohlédnout skrz tržiště, ale tam momentálně byla dost velká tlačenice a malá postavička pětiletého kluka se v ní velmi rychle ztratila. Už to bylo pomalu deset minut - Medik nechápal, co mu to tak trvá.
Možná to bylo rozčilením, možná prostou nepozorností; tak jako tak si Medik vůbec nevšiml, že do uličky vstoupila černě oděná postava a zastavila se mu přímo za zády. Její tichý, podmanivý hlas už nikdy nezapoměl: „Co jsi zač?"
Medik sebou intuitivně trhl a chytal se rozběhnout, ale dvě silné ruce jej co nevidět popadly za ramena a hodily na nejbližší stěnu. Hlasitě zaúpěl a pokusil se vyprostit, ale levou paži měl vzápětí bolestně zkroucenou za zády a pravá bezúčelně šátrala po cihlové zdi tam a zpět.
„Zeptám se ještě jednou," pokračoval majitel hlasu. „Kdo jsi a na koho čekáš?"
„Medik. Jsem Medik..." odpověděl.
Hlas teď přestal znít tajemně-nebezpečně a zněl pouze tajemně-nedůvěřivě. „Medik? Jaký medik?"
„S velkým M. Je to jméno..." zachraptěl Medik bolestně.
„Na koho čekáš, Mediku?" Promluvil hlas s docela posměšným důrazem na posledním slovu.
„Ehm, nevím jak se jmenuje..." Medik cítil, jak se jeho levačka bolestně otáčí směrem vzhůru. „Au! Opravdu! Nezeptal jsem se! Má mi koupit citróny! Vždyť je to jen malej kluk! Nic bych mu neudělal!"
„Cože?" Nechápal hlas, který teď kompletně opustil šeptavou zónu zněl celkem příjemně. Dokonce skoro přátelsky.
Medik se neúspěšně pokusil obrátit hlavu a nahlédnout svému vězniteli do tváře. „Moment... Co vy si vlastně myslíte, že tu dělám?"
Neznámý se zřejmě chystal odpovědět, ale náhle se zarazil a Medik ucítil, že jeho stisk povoluje. Ale na vyproštění to tedy nestačilo.
„Au..." sykl. „Co se děje?"
„Ticho!" Okřikl jej neznámý a chvíli poslouchal. „Jdou sem..."
Než stihl Medik položit další otázky, neznámý jej objal kolem pasu a pak byli oba zvednuti vysoko nad zem nějakou neznámou silou.

Maki usedla na okraj postele a odtud zaslechla, jak Ruka začíná hlasitě a pravidelně oddechovat. Uklidnilo ji to. Tsunade si přisunula bíle natřenou židli, takže seděly naproti sobě, a se směsí nerozhodnosti a obav teď hleděla jedna na druhou.
„Drahá Maki... Tak ráda bych vám řekla úplně všechno, ale nepochopila byste to," povzdechla si Tsunade a pokračovala dřív, než se proti tomu Maki stihla ohradit. „Ale pochopíte - jednou. Většinu vám toho řekne Medik sám. Ne, že bych to nemohla vysvětlit já, ale bude lepší, když to uslyšíte od něj."
Maki tázavě zvedla obočí. „Takže, kdo je Medik, odkud se vzal a jak nás sem u všech písečných dun dostal...?"
„Jak jsem řekla - co mezi vámi je, já neřešit nebudu."
Maki se nadechla k nějaké úsečné odpovědi, ale Tsunade ji rychle chytila za ruku a pevně ji stiskla. Z jejího výrazu se dala vyčíst naléhavost:
„Přesto je tu pár věcí, o kterých byste měla vědět."

Do uličky u tržiště vešli dva muži. První měl delší tmavé vlasy, výrazné rty a jakési červenobílé znamení, vyšité na rameni černé košile, které odhalovala jeho ninjovská vesta. Druhý vstoupil asi o minutu později. Byl mladší, tak patnáctiletý, oblečený v jednoduché haleně a hnědých kalhotách, a jeho modrá čelenka splývala s vlasy podobného odstínu.
„Strýčku," pozdravil mladší staršího.
„Tento rozhovor zůstane mezi námi," rozhodl starší ninja.
Mladší se nechápavě ohlédl k davům na tržišti. „Proto jste se sešli tady?"
„V hluku je toho slyšet nejmíň," odvětil příkře a přešel k věci: „Co můj syn?"
Mladík přikývl. „Skoro jsem se od něj nehnul. Jestli to takhle půjde dál, bude mít podezření..."
„Co naše podezření?"
„Chová se divně. Hodně trénuje, chodí za svojí holkou, pořád někam běhá. To může znamenat cokoliv."
„Jako třeba vynášení informací."
„Strýčku, znám ho. Kdyby měl proti plánu námitky, řekl by to rovnou."
Starší ninja si hluboce povzdechl. „Tím si právě nejsem tak jistý."
„Hmm... Co bude dál?" zeptal se mladší po chvíli ticha.
„Pokračuj ve sledování. Ale už ne tak nápadně. A Shisui," zvolal muž, když byl jeho synovec na odchodu. „Zbytku klanu ani slovo, dokud si nebudeme jistí."
„Ano, strýčku," přikývl mladý ninja a zmizel v hluku tržiště.
Starší chvíli počkal a nakonec odešel na druhou stranu.

Jako první podala Tsunade Maki malou ampulku tmavé krve. Na bílé visačce byl čerstvý nápis černou tuší:
„Rh- uk A0..." přečetla Maki. „Ruka. Rukiina krev."
„Ta, kterou jsme vzali dnes před vpíchnutím protijedu," upřesnila Tsunade a z kapsy halenky vytáhla identickou zkumavku, akorát prázdnou a s vybledlým štítkem. „Tohle mi leželo v laborce celé roky, než jsem dokázala extrahovat jed a vyrobit účinnou protilátku. Chápete?"
Maki tiše přikývla. „Jsou stejné... Takže Medik...?"
„A nebo vy," navrhla Tsunade. „Na tom nezáleží. Důležité je, že tahle krev putovala časem do minulosti a dnes zachránila vaší kamarádce život. Tak to bylo a tak to musí být."
Maki chvíli zamyšleně obracela zkumavku na dlani a pak se tázavě obrátila k Tsunade: „Proč krev? Proč jednoduše nevezmete hotovou protilátku?"
Budoucí Hokage se nahlas zasmála. „Protože to by bylo moc jednoduché! Ne, vážně - jed, kterým Ruku otrávili, v této době ještě ani neexistuje. Přestože by byla krása být připravená na nebezpečí budoucnosti - ať už je jakákoliv - nechce se mi předbíhat čas. Protilátka, která dnes zachránila Ruku, byla jediný vzorek. Vyrobila jsem sérum jen proto, že nikdo z budoucnosti by neměl umírat v minulosti."
„Ale co všichni ti lidé, kteří zemřou ve vál- ..." spustila Maki, ale Tsunade jí rychle přitiskla ukazováček na rty.
„To je budoucnost! Budoucnost, o které bychom my neměli vědět."
Maki se sice zamračila, ale zůstala zticha.
„A teď vám, drahá Maki, řeknu něco o Medikovi."
Maki nechápavě vzhlédla. „Neříkala jste zrovna, že to nebudete řešit?"
Tsunade se usmála. „Tohle on sám neví."

Ještě pár minut se v uličce nic nedělo. Poté se ozvala rána, jak na zem dopadl Medik, neudržel rovnováhu a párkrát se neforemně převalil na chodníku. Hned za ním seskočil z úkrytu pod střechou ANBU v kočičí masce a zvedl jej ze země:
„V pořádku?"
Medika tento náhlý projev starostlivosti trochu zarazil, ale nakonec jen pokrčil rameny a oklepal si prach z kolen. „Snad jo. Kdo to vůbec byl?"
ANBU se na něj dlouze zadíval a maska přitom kryla jeho výraz. „Jsi cizinec? Odkud jsi?"
Medik se nadechl k vyčerpávající odpovědi, ale nakonec si to rozmyslel a jen zavrtěl hlavou. „Dejme tomu, že jsem z Mlžné. A nejsem ninja, jen tudy procházím. Takže, o co tady-...?"
„Psst!" řekl ANBU, odrazil se vzad a nějakým neuvěřitelným způsobem se mu povedlo vyšplhat po holé stěně zpátky pod střechu sousedního domu.
Jeho akci pochopil Medik ve chvíli, kdy do něj narazil udýchaný chlapec s několika pomeranči v rukou. Ty mu při nárazu popadaly a rychle se pro ně sklonil.
„Hej, hej! Co je? Co se stalo?" Medik mu přišel na pomoc a pořádně si ho přitom prohlédl.
Hoch vypadal napůl naštvaně a napůl vyděšeně. „Já... Myslím, že si mě všimla..."
„Kdo?" Nechápal Medik.
„Pro-prodavačka..."
„Heh?"
„Není to moje vina!" Vykřikl blonďáček a hodil Medikovi hromadu drobných do klína. „Já je chtěl koupit! Opravdu! Ale ty peníze jsou špatný! Já za to nemůžu!"
Medik zvedl jednu minci a došlo mu to. „Mají jiné peníze... Já vůl!"
„Já se zeptal! To ty peníze!"
„Měl ses na to vykašlat... Neposlal jsem tě je ukrást."
„Když já jsem jen chtěl ty brýle..." popotáhl chlapec. „A stejně mě nesnáší. Všichni. Proč bych to neměl dělat, když si to o mně stejně myslí..."
„Tak moment!" Zarazil ho Medik. „Proč by to dělali? Kdo může nesnášet malý dítě?"
„Nejsem malý dítě!" Ohradil se hoch rozzlobeně. „A vůbec! Ty nevíš, jaký to je! V týhle vesnici mě nikdo nemá rád! Jsou proti mně spiknutí!"
„Fajn, dobře, dejme tomu," uznal Medik a opět chytil chlapce v ramenou, aby získal jeho pozornost. „Ale oplácet jim to ti nepomůže. Líbilo se ti snad, když jsi sem utíkal? Bavilo tě to?"
Blonďáček zavrtěl hlavou. „Ne."
„Výborně, to znamená, že nejsi kleptoman..."
„Co je kleptoman?"
„Ehm, to je jedno. Hlavní je, že před svými problémy můžeš utíkat, ale jak s tím jednou začneš, už nikdy nedokážeš zastavit. Věř mi, znám to!" Medik zesílil sevření a přitáhl si chlapce blíž k sobě. „Ty se svými nepřáteli musíš bojovat. Ukázat jim, že jsi lepší než oni. I když to bude trvat dlouho a nebude to nic příjemného a třeba nebudeš úplně dokonalý, musíš udělat všechno proto, by ses na sebe jednoho dne podíval a řekl si, že ses nesnažil zbytečně. Rozumíš?"
Chlapec párkrát zamrkal a pak řekl: „Tak jo."
Medik ho pustil a sebral ze země poslední pomeranč.
„Ehm, nemám je teda vrátit?" Zeptal se chlapec.
Medik si povzdechl, sundal si brýle a pověsil je chlapci kolem krku. „Už jsi udělal dost. Potřebuju je já, takže je to můj problém. Ty radši běž. A neutíkej."
„Nikdy! Už nikdy nebudu utíkat! Slibuju!" odpověděl hoch se znovu obnoveným nadšením a radostně vyskákal z uličky.
Na jeho místo se vrátil maskovaný ANBU a popadl Medika za loket. „Tak myslím, že půjdeme taky."
„Proč?" Nechápal Medik.
„Jsi zatčen."
„Za co?"
„Za krádež poměrančů. A za cokoliv tě zavřeli poprvé."
„Okami..."
„Mimochodem, co jsi řekl Narutovi bylo moc hezké."
„Narutovi? To byl Naruto Uzumaki!!?"
„Ano."
„Ty v-le..."

„Medik je ve skutečnosti dvě věci najednou - starý, učený dospělák a zároveň malé, zvědavé dítě. Jako někdo, kdo byl celý život zavřený s knihami a o opravdovém světě jen snil. A když pak do něj vstoupí, nedokáže se s ním sžít."
Tsunade upírala na Maki vážný pohled, jako by se jí snažila prohlédnout až do duše.
„Vypadá chytře, vlastně je ohromně inteligentní, ale ve všem ostaním je to naprostý idiot. Potřebuje k sobě někoho dalšího. Přítele, který mu ukáže opravdový svět."
Maki dlouze přikývla. „A tím mám asi být já... Hokage-sama, já opravdu -..."
„Ještě nejsem Hokage," řekla Tsunade. „Rozhodně ne tvá Hokage. Nevysílám tě tu na misi, jenom říkám, jaké máš možnosti."
„A to?" Vyzvala ji Maki.
„Necháš Medika, aby vás vzal domů. Tedy, do vašeho času. Nebude nic říkat, když se ho nebudeš zbytečně ptát. Vysadí vás tam, kde jste byly a my všichni se vrátíme ke svým životům."
„A nebo?"
„A nebo půjdeš s ním. Poznáš ho; zjistíš, jaký je a jestli se vyplatí mu důvěřovat."
V té chvíli Tsunade přistoupila ke skříňce na léky, otevřela ji a vytáhla z ní podlouhlý skleněný válec, zakončený dvěma železnými kruhy. Maki okamžitě poznala bleděmodrou, svítivou tekutinu uvnitř.
„Tekutá chakra?"
„Nejen to," odpověděla Tsunade a ukázala na bíle zářící bod ve středu válce. „Tomuhle celému se říká generátor. Není to vidět, ale ta malá věc se ve skutečnosti opravdu rychle pohybuje."
„A to je co?"
„Nejsme si jistí. Většina vědců si myslí, že je to chii."
„Chii? To jako skutečné, lidské chii?"
„Ano. Nevíme, komu patřilo, ani kdo generátor vyrobil, ale co jsem viděla, dokáže spoustu dobrých věcí..."
Maki se nevěřícně zasmála. „Dobrých věcí? Je to něčí chii plovoucí v tekuté chakře, uložené ve skle! K čemu to může být dobré!?"
„K cestování časem?" Navrhla Tsunade. „K technice problesknutí? Vzpomeň si, díky čemu jste se sem dostali?"
„Ten citrón..." došlo Maki.
„Medik dokáže cestovat v čase, ne v prostoru. A ani ocelé ovocnářství ho nehodí dál, než o pár let zpátky," vysvětlila Tsunade. „Tohle ano. Neptej se, jak se to ke mě dostalo, jenom mi věř, že mně je generátor k ničemu, jenom sem láká zloděje. Proto si ho musíš vzít. Buď ho jednou předáš Medikovi, nebo ho zničíš. Slibuješ?"
Všechno v Makině hlavě křičelo hlasité ne, ale jak se tak upřeně dívala do nitra generátoru, na tu malou, zářivou tečku, jako by náhle na vše zapomněla a řekla zcela bez rozmýšlení: „Ano."

Medika trochu překvapilo, proč jej ANBU místo na strážnici vede do nemocnice, ale nehodlal se s ním o tom zbytečně dohadovat. Krom toho, ta maska ho celkem znervózňovala.
„Ehm, jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se. ANBU mu věnoval letmý pohled. „Já už se představil," dodal Medik. „A kromě toho, brzo odtud stejně zmizím a asi se už nepotkáme..."
„Tenzou," odvětil ANBU chladně.
„Tenzou," zopakoval Medik se zasněným výrazem. „To už jsem někde slyšel... Neudělali tví příbuzní náhodou něco... um... pamětihodného?"
ANBU se tlumeně zasmál. „Neřekl bych. Ale je tu dost velká šance, že udělají."
Vstoupili do nemocnice, vyšli schody do nejvyššího patra a ANBU otevřel úzké, bílé dveře na konci dlouhé chodby. Medik uviděl prostorný pokoj s velkým oknem, pod kterým stála postel. Na ní ležela Ruka - ještě trochu pobledlá - a povídala si s Maki, sedící na židli vedle. Když zaregistrovaly jeho přítomnost, široce se na ně usmál:
„Maki! Dokázaly jste to!" Radostně kývl na pomeranče, které nesl v náručí. „Já taky! Podívej, máme odvoz!"
Maki prudce vstala, popadla ho za límec a vtáhla jej dovnitř. Obrátil se na ni zrovna ve chvíli, kdy práskla dveřmi. „Ty lháři! Řekl jsi, že je to problesknutí!" Zařvala mu do obličeje.
Udělal na ni nevinné oči. „Nelhal jsem, blesklo to..."
„Všichni si mysleli, že jsem blázen!"
„No a? Nedostali vás Zetsuové."
„Tak fajn," přikývla Maki a založila ruce na hrudi. „Odpustím ti, že jsi mi celou dobu lhal, když mi teď prozradíš, kdo skutečně jsi. A neříkej, že Medik je tvoje skutečné jméno..."
Medik se s rozpačitým výrazem podíval stranou. „Ale ono to je moje jméno..."
„Pitomost," odvětila Maki.
„Fakt! Mám ho na průkaze!"
„A ten je kde?"
„Nechal jsem ho doma."
„Kde je pro tebe doma?"
Medik se prudce nadechl, ale nakonec neřekl nic. Maki chvíli čekala, ale pak to vzdala a ukázala mu záda:
„Fajn, buď si pes. Jenom nás vrať domů, ano?"
Sledoval, jak mizí venku na chodbě, dokud ho Rukiin nesmělý hlásek nevytrhl z přemýšlení:
„Ehm, Medik-san? Já jen... Díky, že jsi nás prvně zachránil," řekla Mlžná kunoichi a nesměle sklopila hlavu. „Ještě jsem nepoděkovala, takže... Děkuju."
Medik jí oplatil úsměvem. „Není zač."
„Um, zaslechla jsem pár ninjů... Přišli jsem, než Hokage - totiž, Tsunade-sama - odešla. Myslí si, že jsi z Mlžné, ale to nejsi. Poznám to." Ruka sevřela lem přikrývky a hrála si s ním.
„A co si myslíš?" Zeptal se Medik.
„Že jsi odtud," odpověděla Ruka. „Možná ne přímo z Konohy, ale z Ohnivé určitě. Ale to je jedno, jen hádám."
V té chvíli Medik přistoupil k posteli, naklonil se k Ruce co nejblíž a zašeptal: „Máš pravdu."

Maki postávala u okna na nemocniční chodbě a zírala do zahrady, kde se procházeli pacienti v modrých županech, když ji zatahal za kalhoty malý chlapec.
„Jste Maki?" zeptal se.
Přikývla. Za chlapcem se objevila dvanáctiletá dívka. Díky jejich hnědým vlasům, tmavým očím a červeným trojúhelníkům na tvářích poznala, že jsou z jedné rodiny, možná sourozenci. Barevné značky jí připoměly domov a nostalgicky se usmála.
Děvče sundalo ze zad roli pečetícího plátna a postavilo ji na zem. „Tsunade-sama řekla, že je to vaše. Přišli jsme se omluvit tomu pánovi, co ji u nás nechal."
Maki se se svým ztraceným miláčkem přestala na chvíli mazlit a nechápavě vzhlédla.
„Psi se do něj trochu pustili, když běžel kolem domu," řekla dívka.
„Ale oni za o nemůžou, ještě jim nenarostl mozek," dodal chlapec a bolestně zavyl, když do něj děvče strčilo.
„Pojď, musíme domů... řekni nashledanou."
„Nejsem blbej. Nashledanou!"
Maki se za nimi dívala, dokud neodešli, načež obtočila roli řemenem a přivázala si ji na záda. Byl čas zajít pro Ruku a vrátit se domů. Jenomže přímo přede dveřmi nemocničního pokoje stál Medik a vítal ji zcela nesmlouvavým výrazem:
„Chci ti říct příběh."
Povzdechla si: „Podívej, nenutím tě, aby ses mi otevíral. A díky, že jsi od nás předtím odvedl pozornost, ale -..."
Prudce zvedl ruku a umlčel ji. „Chci ti říct příběh, tak mě nepřerušuj!"
Maki od něj raději ustoupila, ale zůstala zticha. Postupně si začala všímat věcí, které jí předtím nedocházely: Jeho oblečení bylo barevné, ale čas ho buď vybělil nebo zatmavil, že z dálky působilo tak nějak neučitě šedě. Neměl na sobě žádné značky ani tetování, dokonce ani proužek bílé badáže, které všichni ninjové nosili pro případ nouze. A jeho obličej byl hladce oholený a obyčejný... neurčitý. To bylo správné slovo.
„Jednou žil muž, jménem Boruto," začal Medik. „A ten měl syna, jménem Zaruto. A Zaruto měl taky syna, jménem Toruto a Toruto měl Yaruta a Yaruto Waruta a Waruto Giruta."
„Chápu, byla to dlouhá ředa 'rutů. Co dál?" Zeptala se Maki.
„Poslední z nich, Meruto, syna neměl, ale narodila se mu dcera, jménem Mey," pokračoval Medik rezignovaně. „A ta si vzala jednoho idiota, jménem Dick Lee. A protože měl Dick Lee opravdu hrozný smysl pro humor, napadlo ho spojit obě jména a -..."
„Mey a Dick - Medik," rozluštila Maki.
„Jo," neradostně se zašklebil. „Jsem jen špatný vtípek svých rodičů. To je celá pravda."
Maki neodpověděla, jenom jej tiše minula na cestě ke dveřím. Dlaní objala kliku, ale nakonec se přecejen obrátila:
„Víš, když mi došlo, kde jsme... Nebo spíš, kdy jsme - vyděsilo mě to," přiznala zamyšleně. „Jsem ninja, viděla jsem už spoustu věcí. Ale existovat mimo vlastní čas... To je jako být v úplně jiné zemi a přitom vědět, že tu není žádný domov, kam se můžeš vrátit. A když jsem si pak vzpomněla na tebe a na tu pitomou boudu, říkala jsem si, kdo může vytvořit něco tak hrozného?"
Medik se na ni vážně zadíval. „Myslela sis, že jsem monstrum...?"
„Ne." Krátce se zasmála. „Spíš mimozemšťan. Nebo strašidlo nebo tak něco. Ale když teď vím, proč se jmenuješ Medik, nemám strach. Nejsi písečná zmije - jenom obyčejný velbloud, jako my ostatní."
Oplatil jí její přátelský úsměv. „Maki?"
„Co?"
„Nepůjčila bys mi nějaké ryou? Musím zaplatit ty pomeranče..."

„Takže, připraveny vyrazit?" Medik vyšplhal do boudy jako první a podržel jim dveře.
Ruka, která si ji cestou sem neměla šanci prohlédnout, se nepříliš přesvědčeně rozhlédla kolem. „Zvenku to vypadá větší."
„S dovolením," odstrčila ji Maki a vtěsnala svou roli do rohu.
Medik zavřel dveře a přesunul se ke kovové hromadě v centru. Zapíchl na její špičatý vrchol jeden z pomerančů, stiskl několik páček a když se rozblikaly první žárovky, zastavil se.
„Co? Co se děje?" Zeptala se Maki.
Vážně se na ni zadíval. „Pokusím se nás dostat co nejblíž době, kdy jsme zmizeli. Jednak, abychom nepotkali sami sebe a jednak, aby vás nikdo zbytečně nehledal..."
„No a?"
„Nedokážu to vypočítat na minuty. Bude štěstí, když se trefím do správné hodiny. Můžou tam být pořád ti Zetsuové."
Maki na něj přimhouřila oči. „Ty ještě pořád pochybuješ o mém pečetícím plátnu, že?"
Odpověděl zářivým úsměvem. „Měly byste se něčeho chytit."
Zatímco Ruka udiveně sledovala, jak Medik ohýbá páčky, otáčí uzávěry a tiše nadává pokaždé, když kov přestane vrčet; Maki nenápadně otevřela tašku, kterou nesla přes rameno a rukou pohladila povrch skleněného válce. Byl naomak studený a ve tmě vydával bledé, modré světlo.
„Držte se!" Zvolal Medik.
Kolem to bíle blesklo.

„Maki-san? Slyšíš něco?" Zeptala se Ruka.
Všichni tři leželi na dřevěné podlaze boudy, ucha přitisknutá k prknům, a naslouchali zvuku rozrývané země, která by prozradila nepřítelovu pozici. Kolem byl klid. I bouře utichla.
„Třeba je venku a čeká." Maki vstala a obrátil se ke dveřím. Vypadaly ještě míň stabilněji, než posledně.
Asi po minutě napětí se ozvalo šustění trávy. Někdo šel přímo k nim. Maki si přitáhla roli a připravila se k útoku, když se ozvalo:
„Ruko? Maki? Nevím, jestli jste tam, ale nové heslo je Zlý Vlk!"
„Mongo?" Vykřikla Ruka a vyběhla ven dřív, než ji Maki stihla zastavit.
Jenomže to byl vážně jen Mongo ve své červené uniformě, s viditelnými odřeninami na svalnatých pažích a hromadou mrtvých Zetsuů pod nohama.
„Jak dlouho jsme byly pryč?" Zeptala se Mlžná kunoichi.
„Hledám vás už asi hodinu," řekl Mongo a kopl do jednoho mrtvého Zetsua. „Těmhle hochům se to moc nelíbilo."
„A co bitva?" Maki opustila boudu a připojila se ke svému týmu.
„S většinou nemrtvých jsme už skoncovali. Alespoň naše divize," odpověděl Kamenný ninja. „Máme se teď přesunout na rušnější místa. Ostatní už šli..."
Maki bez rozmýšlení vyrazila směrem k lesu, ale zastavila se na jeho okraji, když jí obsah plátěné tašky začal mlátit o koleno.
„Hej, Maki!" Zavolal na ni Medik. Zůstal stát ve dveřích svého pojízdného domova a dál nešel.
Váhavě se k němu obrátila. „Ano?"
Mongo se naklonil k Ruce. „Kdo je to?"
„Ehm, pak ti to vysvětlím," odpověděla.
Medik si začal rozpačitě hrát s utrženou klikou. Za zády mu svítil pás žlutých žárovek a bouda tak vypadala skoro útulně a přívětivě. „Já jen... Nedělám tohle dlouho, i když se to nezdá."
Zarazil kliku zpátky do dveří, čímž napůl vytlačil ven její druhou polovinu. Dlaní si promnul zátylek a ošíval se a přešlapoval, jako by měl spoustu nespotřebované energie, které se chtěl zbavit. Maki si vzpoměla na slova Senju Tsunade a v duchu s ní souhlasila. Dítě v těle starého muže...
„Umím skákat dopředu a dozadu v čase, ale když jsem tam, je to divné," pokračoval Medik. „I dneska jsem udělal důležitou chybu, z nepozornosti. Chci říct, dějepis mi nikdy nešel! Všechny ty jména a data a tak... Nedokážu si je zapamatovat. Mám rád stroje a čísla."
Maki si trpělivě povzdechla. „Na co se mě ptáš, Mediku?"
„Nechceš jít se mnou?" Řekl bez rozmýšlení a s takovým klidem, jako by ji zval na výlet do Čajové. „Mně je tenhle svět cizí. Potřebuju někoho, kdo se v něm vyzná."
Maki nerozhodně přešlápla z nohy na nohu. „Já..."
„Nemíním se tam do ničeho pouštět, vážně!" Vykřikl. „Jenom chodím a rozhlížím se kolem. S nikým se nebojuje, věř mi."
Na to Maki rázně zavrtěla hlavou. „Ale tady ano! Mám své povinnosti. Tahle válka ještě neskončila."
Nad tím Medik chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nebudeš pryč ani hodinu."
Přimhouřila na něj oči.
„Mluvím pravdu. Mířím do minulosti, ne do budoucnosti!"
Bezmyšlenkovitě položila dlaň na hrubý povrch plátěné tašky. Necítila chlad a světlo nebylo přes tlustou látku vidět, ale kdo ví proč si v té chvíli vzpomněla na ten malý, svítící bod uvnitř tekuté chakry. Poznáš ho, řekla Tsunade, zjistíš, jaký je.
Maki se obrátila na podpadku a aniž by věděla proč, sprintem se přihnala zpátky. Medik jí se smíchem ustoupil z cesty. Dveře se zabouchly, světla zazářila a pak se dřevěná bouda ztratila v záblesku bílého světla.