Je bláznivé věřit hloupostem

Jsem blázen,
co ve tři ráno zírá skrz špinavé okno na temné nebe. Nevím kolikátá lahev saké, ale hořkne mi na jazyku. Tak proč piju dál? Ze zvyku. Ze sebelítosti. Protože můžu! Ta lahev, co mi právě vyklouzla z ruky a s nepříjemným tříštivým zvukem pokryla vlhkými střepy podlahu u mých nohou, myslím, že byla asi pátá. Škoda, ještě v ní zbylo trochu tekutiny, která má dar pomoci zapomenout. Dar, který ale není pro mne. Stejně o něj žebrám znovu a znovu. Je půl čtvrté a já zírám skrz špinavé okno na temné nebe a...
Vlastně v něm vidím tebe.

Jsem blázen,
který se nejspíš stále nesmířil. Jsem k smíchu? K pláči? Ne, lepší bude mě ignorovat, tak jak to míváš ve zvyku. Divím se pokaždé, když ti stojím za pohled, ale to nejspíš jen koukáš mým směrem. Tak se, sakra, podívej pořádně! Alespoň jednou, věřím, že by to stačilo. Jeden upřímný pohled a ucítíš to. Ten tlukot srdce, který napřed vynechá úder, aby se jak splašený rozeběhl za svým protějškem. Kdybys to jen okusila... Já zapomněl, ty to znáš. Šestá láhev putuje ke rtům, zatímco prostěradlo za mnou naléhavě zašustí. Proč to nejsi ty?
Ne, stále jsem se nesmířil.

Jsem blázen,
když tady chci být pro tebe? Být ti na blízku, i když sníš o cizím obětí? Hledět do těch medových očí a nevidět sebe? Slyšet, jak srdce bije cizím rytmem? Chránit tvůj klidný spánek a riskovat, že budeš volat jeho jméno? A ty budeš, Princezno. Věrná až za hrob. Vidíš? Přece jen máme něco společného. Nešťastná vlastnost. Bláznovství hlupáků. Jenomže můj svět je jako tenhle ztrouchnivělý hodinový hotel - každý pokoj v něm je studený a prázdný. A ty mi i přesto odpíráš svou hřejivou náruč. Jsi krutá. Jsi zlá. Jsi k pomilování. A já?
Budu tady pro tebe.

Jsem blázen
a proto nevím, kdy přestat. Pít, litovat se a milovat. To všechno umím sakra dobře! Teď je ale načase vrátit se do postele. Je čtvrtek, takže mi ji zahřívá vyvinutá zrzka z nedalekého bordelu. Nebo je pátek? Prodejná láska. Hnusí se ti? Bez mrknutí oka bys mě odsoudila za něco, k čemu jsi mě dohnala. Život je špinavá stoka a i když se za oknem spustil déšť, stejně nic nesmyje. Ano, možná že platím okolním nevěstkám za umlčení zoufalého těla, ale svou duši bych zaprodal jenom tobě. Vlastně myslím, že už jsem to udělal.
A proto nikdy nepřestanu.