Můj (ne)přítel

POZOR! Spoiler!

Barevně zvýrazněný text jsou myšlenky dané postavy. Oranžová je Naruto, hnědá je Kiba a hnědá i oranžová dohromady je že si to myslí oba.
Bavte se

Naruto se procházel po ulicích plných atrakcí, stánků s jídlem a nejrůznějšími suvenýry. Najednou se mu do zorného pole dostala známá tvář. Ozval se psí štěkot a klučičí pronikavý smích. Kiba.

„Ty zrůdo!“ Proč? „Pojď honem pryč!“ Proč se na mě takhle dívají? „K tomu klukovi se nepřibližuj!“ Co jsem jim provedl? Dnes byl den dětí. Den, při kterém by měli být všechny děti šťastné. Jednomu dítěti bylo ale spíš do pláče. Naruto běžel po ulici a neohlížel se. Nevnímal ty nenávistné pohledy. Běžel dlouho. Ani si nevšiml, že se dostal do centra města, když najednou do něčeho vrazil.
„Au, proč mi stojíš v cestě?!“
„Proč ty si do mě vrazil?!“
„Haf, haf!“
Ten kluk byl Inuzuka Kiba. Naruto ho párkrát viděl na dvoře u akademie. Patřil k těm klukům, co si myslí, že jsou něco víc. Hmm, to je ten nafoukanej Naruto. Někdo by mu měl dát lekci.
„Víš co? Dáme si zápas.“ ušklíbl se Kiba.
„Zápas v čem?“
„je tady přece plno soutěží a disciplín, ne? Když vyhraju, zaplatíš mi jídlo.“
„A když vyhraju já?“
„Uznám, že za něco stojíš.“
„To beru!“ rozzářil se Naruto a rozběhl se k první atrakci.

Naruto už si nepamatoval průběh jejich zápasu, ale jedno věděl naprosto přesně. Prohrál. Prohrál a teď se rozhodl pro odplatu.
„Kibo!“
„Naruto?“ Co mi chce?
„Vsadíme se, že vyhraju všechny soutěže?“
„Proč?“
„Jako pomsta za ten souboj před třemi lety.“
Nemůžu uvěřit, že si to furt pamatuje.
„Odměna je stejná, pravidla taky. Přijímáš sázku?“
„No jasně!“

Vzduchem zasvištěl shuriken a zabodl se do červeného pole na dřevěné desce. 70 bodů ze 100.
„Jó, jó!“ začal výskat Naruto.
„Hmpf, sleduj…“ Kiba se napřáhl a hodil. 80 bodů.
„Né, to není féér!“
„Ale je. Jsem prostě lepší.“
Naruto ve vzteku hodil několik shurikenů. A jeden skončil v modrém poli – 95 bodů.
„Jó, jó, jsem lepší než ty!“ poskakoval Naruto kolem.
„Ne to teda nejsi!“
Kiba hodil shuriken, který se zabodl do 50ti bodů.
„Cože?! Naruto ty mě rozptyluješ!“
„Máš smůlu, prohrál jsi!“
Blonďák byl radostí úplně bez sebe. Poskakoval, křičel a posmíval se naštvanému Kibovi. Tak tohle mu nedaruju. Sundal si štěně ze své hlavy, přidržel si ho u obličeje a něco mu pošeptal.

„Ne, né, néé!“ Vajíčko se kymácelo ze strany na stranu a balancovalo na okraji lžíce.
„Akamaru, teď!“ zašeptal kiba a dal znamení opodál stojícímu štěněti.
Akamaru vesele zaštěkal a proběhl Narutovi pod nohama.
„Hej, co to … ááá!“
„Ha, ha, kdyby ses teď viděl!“
Naruto ležel na zemi a po obličeji mu teklo vajíčko, tedy, to co z něj zbylo. Pitomej pes! Kde je?! Já ho nakopnu!

Kde je ten osel, do háje?! Naruto pobíhal se zavázanýma očima v malé ohradě a snažil se svou červenou stužku připnout na nakresleného osla. Strom s obrázkem našel tak, že do něj vrazil. Ocas se mu nakonec podařilo připnout, jenže chudákovi oslíkovi vypíchl oko. Naštvaně si sedl k ohradě a na řadu šel Kiba. Ten prozměnu vypíchl modrou stužkou oslíkovi druhé oko. Oba prohráli.

Kiba vyhrál.

Týmy se vylosovaly. Narutův tým vyhrál.

Kiba přeskočil za minutu 137x. Naruto 50x a potom se zamotal do švihadla. Kiba vyhrál.

Zase vyhrál Narutův náhodně vylosovaný tým.

Tentokrát podávali oba tak mizerné výkony, že je porotci i diváci museli vypískat.

Dvojice v pytli se opět losovaly. Bylo tu pět pytlů, tudíž deset soutěžících. Soutěžící napsali své jméno na papírek a vhodili ho do krabice. Poté přišel jeden z rozhodčích, vyndal vždy dva papírky a přečetl jména dvojice. „Ikaru a Lina. Miramaru a Sokka. Naruto a Kiba. …“
„Cožé!!!“ ozvalo se dvojhlasně.

Závod ještě ani nezačal, ale na dráze už probíhala válka.
„Já jdu první!“
„Já chci doleva!“
„Tak se necpi!“
„Já se necpu, to ty!“
„Přestaň mi řvát do ucha!“
„Ty mi neřvi do ucha!“
…
„Přestaňte se rvát, nebo budete diskvalifikováni!“

„Šlapat na nohu mi teda nemusíš.“
„Mlč a skákej.“
Podivná dvojice skákala dopředu a snažila se navzájem nezabít.

„Honem! Přidej!“ Naruto se naklonil a strčil do vedlejší dvojice. Ta v zuřivých nadávkách spadla na zem. „Dobrá rána, blonďáku!“ zakřičel Kiba a hnal se s Narutem vpřed. Po špatném startu se prodrali z posledního místa na druhé a teď se snažili dohnat první dvojici. Už byli téměř u ní, když najednou Naruta do obličeje trefil míč. Zavrávoraly a ztratili tak několik drahocenných vteřin. „To je proti pravidlům!!!“ zařval Kiba, když po nich první pár začal vrhat pingpongové míčky. „Dělej Kibo, neflákej se!“ Tohle musim vyhrát! Kiba se napřáhl a odrazil letící míček. Potom se dal do zuřivého skok/sprintu. Naruto jen taktak stíhal jeho tempo. Trať byla oválná a naše dvojice se blížila k poslední zatáčce.
„Zpomal Kibo! Tam nemůžeš vběhnout plnou rychlostí!“
„Na to kašli a věř mi!“ vykřikl Kiba a s pohledem šíleného maniaka se prohnal zatáčkou. A pak se to stalo. Narutovi podklouzla noha a kácel se k zemi. V poslední chvíli ho Kiba chytl za ruku a vytáhl ho na nohy.
„Vidíš? Já řikal, že mi můžeš věřit.“ ušklíbl se Kiba.
„Fajn, dík, ale teď se musíme zbavit těch míčků!“
„To nebude problém, hele! Zdá se, že jim došla munice!“ Naruto se podíval na dvojici před sebou, jak se rychle blíží k cílové čáře.
To ne !
„Rychle!“ ozvalo se dvojhlasně. Naruto a Kiba se vyřítili vpřed.
Teď se nenechám porazit!
Dvojice byly těsně vedle sebe a obě se drali dopředu. Zbývalo pár centimetrů do cíle. Kiba se podíval na Naruta a kývl. Blonďák kývnutí opětoval a připravil se na poslední zoufalý pokus. První pár byl zase kousek před nimi. A pak skočili. Ne, Kiba s Narutem doslova letěli s napřaženýma rukama a soustředěným výrazem ve tvářích. Přeletěli cílovou čáru, dopadli do prachu na zemi, chvíli se kutálely a potom už jen leželi na zádech a snažili se popadnout dech.
„Zdá se, že máme vítěze! Je to: Naruto a Kiba!“
„Jóó!!!“

„S tebou je vlastně docela sranda, Naruto.“ řekl Kiba a podal Narutovi ruku.
„Ty taky nejsi špatnej.“ opáčil blonďák a nabízenou ruku přijal.
„Kamarádi?“
„Kamarádi.“