Prokletí?

„Crrr!“ zazvonil nahlas budík a budil Naruta do slunného dne.
„Kde je?“ hledal ho rukama ještě se zavřenýma očima. „Co se to děje?“ otevřel oči, když zjistil, že ho asi nenajde. „Co se mi to stalo s rukama? Počkat! Ono se mi zmenšilo celé tělo!“ vykřikl Naruto vyděšeně. „Tak to jako ne! To si na mě určitě připravila Tsunade-bachan“ stěžoval si dál. Kvůli svému přesvědčení se rozhodl jít si stěžovat.
Seskočil z postele. Vběhl do koupelny a po chvilce už zase vycházel.
Z okna na něj mávala zmenšenina Kakashiho.
„Ahoj Naruto. Vidím, že tebe to taky neminulo. Nevíš, co se to děje?“ ptal se Kakashi.
„To opravdu nevím. Asi nějaký žertík od Tsunade. Právě jsem si chtěl jít stěžovat. Půjdete se mnou?“ zeptal se Naruto.
„Tak jo.“ odpověděl kladně Kakashi.
Vyšli. Ani se nepodívali do kalendáře, kolikátěho je. Kdyby to udělali, byla by polovina jejich otázek pryč.

Cestou potkali spousty lidí. Všichni byli malí jako děti. Stejně jako oni. Nikomu to ale nepřipadalo zvláštní.
„Ale, ale. To se na to podívejme. Kakashi a Naruto pro ně v neobvykle brzké hodině. Co potřebujete?“ řekla místo uvítání Tsunade.
„Proč jsme tak malí?“ vznesl dotaz na rovinu Naruto.
„Dobrá otázka. Je vidět, že vždy, když byl den dětí, jste byli z vesnice pryč.“ podívala se na ně přísně. „Kdysi dávno na naší vesnici uvrhl prokletí bratr toho slavného senina šesti cest. Jestli se tomu ovšem dá říkat prokletí. To prokletí se projevuje tím, že se všichni zmenší do dětské podoby a objeví se tu různé atrakce pro děti. Ty obsluhují duchové. To se projevuje jednou za rok a to na den dětí. Letos je to právě dneska.“ vysvětlila jim, aby to pochopil i Naruto.
„Aha.“ hlesl Kakashi.
„Jestli je to všechno, co jste chtěli, tak prosím odejděte. Jděte třeba na kolotoč nebo houpačky nebo nějakou jinou atrakci, než zmizí. Přece jenom jsou zadarmo.“ řekla jim pátá. Ti beze slova odešli.

„Kakashi-sensei, půjdete na ty atrakce? Že bychom mohli jít společně.“ zeptal se Naruto vendu.
„Ne. Zajdi třeba za Hinatou. Včera se na tebe ptala. Mám ještě nad čím přemýšlet.“ odpověděl Kakashi.
„Tak jo no.“ řekl si pro sebe.
Chtěl už se za Hinatou vydat, když tu najednou: „Akatsuki! Akatsuki! Objevili se na kopci.“ křičeli občané prchající od brány.
Naruto se na kopec podíval. A opravdu. Byli tam. Pomalu kráčeli ke Konoze jako jeden muž.
No to nám tu ještě chybělo. Jak s nimi máme asi bojovat v téhle mini podobě? pomyslel si Naruto.
Už dorazili k bráně.
„Kde je Tsunade-sama?“ ptal se Pein.
„Už běžím!“ křičela ještě kus od nich Tsunade.
„Tsunade-bachan, co tu dělají?“ ptal se nechápavě Naruto.
„Ach. Ty jsi tu taky. Tím líp. Pozvala jsem je k nám na den dětí. Když jsi zmenšený, přicházíš i o všechnu svojí sílu. Tak nám nehrozí žádné nebezpečí. Tady vám dávám povolení k pobytu, kdyby vás zadrželi ANBU. Naruto bude vaším průvodcem. Pěkně se bavte.“ oznámila a zmizela.
Naruto se s otevřenou pusou a nevěřícným výrazem díval na místo, kde ještě před chvílí stála Tsunade.
„Provedeš nás tady teda?“ ptal se Pein už v mini podobě i s dalšími členy Akatsuki.
„Půjdeme na atrakce?“ ptal se Tobi.
Narutovi nezbylo nic jiného, než se vžít do role průvodce.
„Teď je devět hodin. Takže to uděláme takhle: Dopoledne vám ukážu větší část města. Pak si zajdeme na oběd do Ichiraku-ramen. Potom vám ukážu zbytek města s tím, že prohlídka skončí u atrakcí. Tam budeme tak ve tři.“ vysvětlil jim svůj plán Naruto. „Souhlasíte?“ optal se ještě.
„JO.“ odpověděli zvučně najednou.

Celý den si náramně užili až na Tobiho: „Už budeme u atrakcí?“ a Konanino skučení: „Mě bolí nohy. Sedněme si na chvilku.“ protiž čemu Tobi hlasitě odporoval. Přece jenom se Tobi dočkal.
Nakonec se museli zase u brány rozloučit.
„Tadyto dej Tsunade-sama. A že děkujeme za pozvání.“ podával Pein list o dovolení k pobytu.
„Jo. Předám. Mějte se.“ rozloučil se s nimi. S Peinem se dokonce i objal, jako velký kámoš. „Přijďte zase někdy!“ volal ještě za nimi. Ti mu mávali do té doby, než se dostali na kopec.
Naruto odnesl papír Hokage a šel domů. Přece jenom už bylo pozdě a byl to náročný den. Tobi od těch atrakcí nešel vůbec odtrhnout.
Lehl si do postele a ještě chvíli přemýšlel. Kdyby po nich nešel celý svět, byli by to super kamarádi. Dnešek přece jenom přinesl něco dobrého. Z největších nepřátel jsou najednou kamarádi. Po těchto myšlenkách usnul.