Raději bych byl mrtvý

Bylo brzké dopoledne a na Konohu dopadaly příjemně hřejivé sluneční paprsky. Většina geninů tenhle den milovala. Těšili se na něj, toho rána všichni nadšeně skákali z měkkých postýlek, protože se nemohli dočkat, jak si budou celý den užívat. Snad až na jediného...
Ten by v tuhle chvíli jen těžko vyskakoval i kdyby se mu chtělo. Ležel uprostřed pečlivě zamčeného pokoje několikrát omotaný provazem, ruce za zády a na tváři naštvaný pohled zabodnutý do zdi. K jeho smůle, na tu bohužel nepůsobil.
Na chodbě se nelítostně ozývaly blížící se kroky. Je to tady, už si jdou pro něj, někde ve skrytu duše až doposud doufal, že se to nestane. Třeba zapomenou, třeba si to rozmyslí, třeba vybuchne někde poblíž sopka, ze země začnou vylézat tuny masožravých květin a z nebe padat meteority... Nic z toho se bohužel nestalo.
Ozvalo se chrastění klíčů, to trvalo o něco déle než obvykle, kvůli hledání toho správného, následně se dveře s hlasitým skřípotem rozlétly a za bolestného zakvílení chlapce na lůžku, který se zřejmě právě smířil s tím, že už tu není nikdo a nic co by ho zachránilo, dovnitř vpadl jeho mučitel následován ještě někým dalším, na koho jejich ubohá oběť ze své pozice neviděla.
Několika ráznými kroky byl hned u postele.
„Promiň to zpoždění.“ řekl a horlivě se vrhl rozvázat mu roubík v ústech, aby s nimi mohl mluvit a nezůstalo jen u toho kvílení.
„Hehé, sem říkal, nechte to na mě! Je to samo sebou jen moje zásluha, že jsme tu teď pro tebe.“ zakřenil se blonďák nadšeně, nejspíš očekával jakoukoli vděčnost či pochvalu.
„Naruto sklapni a rozvazuj!“ přistál mu vzápětí pohlavek.
„Au...“ zavil, ale mínil se i nadále vytahovat, „..chceš slyšet jak to bylo?“ zeptal se a úmyslně ponechal ještě chvíli Sasukemu roubík v ústech, protože jeho odpověď tušil.
„To víš, nakráčel jsem si to tak do kanceláře a povídám: Bábi Tsunade, buď mi dovolíš, abych na ten Den Dětí vzal Sasukeho konečně taky s námi ven, nebo až se stanu Hokagem, nařídím, že všichni musí vypadat na svůj skutečný věk. Konec konců je ti už aspoň osmdesát, to se ti líbit nebude!“ zkutečnost, že z něj hlava Konohy téměř vymlátila duši a vykopla ho s tím, že ať si dělá co chce na svou odpovědnost a hlavně už jí neleze na oči, si samozřejmě ponechal pro sebe.
„Tak jak se těšíš?“ zakončil své žvanění a konečně pobledlému chlapci uvolnil ústa.
„Nikam nejdu.“ odsekl mu mladý Uchiha v první vteřině, kdy měl možnost pohnout rty a svůj zrak znovu odvrátil ke zdi, se kterou se během posledního týdne spřátelil. Denně mu stejně jako Naruto dělala společnost, ovšem oproti němu měla jednu milou přednost – mlčela a to stále.
„Ale tak Sasuke netrucuj pořád! Chci ti to přece vynahradit!“ tohle černovláska ještě víc naštvalo, ale zároveň donutilo ke komunikaci, po které jeho společník tak očividně toužil.
„A co přesně mi vynahrazuješ?“ otočil se na něj s předstíraným zájmem a pak spustil, zprvu trochu ironicky a ke konci už jeho hlas nabíral silně vzteklé podbarvení.
„Myslíš to před týdnem, když jsem zcela pokojně prchal k Orochimarovi a najednou se objevíš ty s bandou svých šílených kamarádů, všechno pokazíš a teď mi to chceš vynahrazovat? Co konkrétně máš na mysli? To, že mi dal pěstí do oka ještě než sem stihl zapnout Sharingan, Usuratonkachi? To že si mě svázal? To jak sis mě házel přes rameno, až jsem si téměř překousl jazyk? To že si mě po příchodu zpět do tohohle zapadákova z toho blbého sudu zapomněl vyndat nebo to, že si sem pak den co den chodil mě psychicky týrat, když si věděl, že sem stále svázaný a nemůžu si před tvým zpěvem ani zacpat uši?!“ hodil na něj ublížený pohled.
„Všechno, tak pojď s námi na Den Dětí!“ zatvářil se blonďáček, jako že to bude zábava, což jeho společníka děsilo ještě daleko víc.
„Drahý deníčku, opět budu muset strávit den s tím zabedněncem a jeho růžovou kamarádkou!“ pomyslel si vztekle, když z něj blonďáček sundaval provazy.
„Počkej až uvidíš všechny ty soutěže!“ prohlásil nadšeně.
„Já je s váma hrát nebudu.“ řekl uraženě, ale nakonec byl brutálně odvlečen na místo konání akce v centru Konohy. To navzdory tomu, že škrábal, kousal a několikrát se dokonce pokusil shodit Naruta do kanálu.
Ten den se projevilo, že na jejich zakrývání v téhle vesnici rozhodně pečliví nejsou.
„Ani jsme nepotřebovali to vodítko!“ řekl modrooký pyšně, když už stáli ve frontě kam se týmy zapisovaly.
„Vodítko?“ podíval se po něm Uchiha zděšeně.
„Hm, jo. Bál jsem se, že se ti sem nebude chtít.“ vycenil zuby druhý.
„Vypadalo to, že se mi chce?!“ zuřil na pohled klidný Sasuke v duchu.

Netrvalo dlouho, ti tři měli zápisový lístek a mohli konečně začít soutěžit. První úkol byl celkem lehký – tedy jak pro koho. Měli nakreslit své nejoblíbenější místo v Konoze.
Naruto samozřejmě začal čmárat na papír Ichiraku Ramen, staříka a nakonec ramen, ramen, ramen a ještě to chtělo vepřový ramen... Nakonec už na obrázku nebylo nic jiného. Sakura se dlouho rozmýšlela a nakonec se rozhodla, namalovat akademii, z té měla plno krásných vzpomínek zahrnujících tupé zírání na Sasukeho a hádky s Ino kdo je ošklivější.
Sasuke si jako hromádka neštěstí sedl k papíru a přemýšlel.
„Co bych měl asi tak nakreslit? Kdo vymyslel takové stupidní téma? Nesnáším to tu, protože kamkoli se hnu, tam jsou ti dva otrapové, nedají mi chvíli klidu, nenechají mě spát, aniž by mi zpívali ukolébavky! Proč jsem asi tak utekl? Orochimaru mi sliboval vlastní čtyřpokojový byt a nikde žádného Naruta. Co mám teď? Jednu místnost, do které se nahrne během dne i deset Narutů, když každou chvíli zapomene rušit svoje klony!“ teprve teď si chlapec všiml, že papír vzteky zmuchlal. Sáhl po novém a znovu se zamyslel.
„Každý druhý bude jistě kreslit domov, protože jim nikdo brutálně nepovraždil rodinu a tak mohou v noci v klidu spát, což ti ignoranti samo sebou nechápou. Proto mě sem přivlekl zpátky a nutí mě tu čmárat tyhle...“ Sasuke zjistil, že drží v jedné ruce zlomenou tužku a v druhé další zmuchlaný papír.
„Čert to vem.“ natáhl se znovu k hromádce s čistými papíry.
Když už to tak šlo chvilku, Naruto i Sakura byli dávno hotoví a on měl pod sebou již slušně podestláno, zatím co před ním na stole bylo jen několik těžce rozpoznatelných kreseb blonďáčka se zalepenou pusou a návrhů náhrobků pro Itachiho, rozhodli se raději pokračovat k dalšímu úkolu.

Když si Sasuke myslel, že unikl z nejhoršího a po zbytek dne bude muset už “jen“ pomáhat plnit těm dvěma ztřeštěné úkoly u čehož dost možná přijde o život a chtěl si oddechnout, zmerčil přímo před sebou další pohromu po vzoru panenky barbie.
Husí kůže mu naskakovala už jen z představy, jak se na něj ta upištěná kreatura vrhne. Všechny jeho Uchihovské smysly se daly do pozoru a začaly hledat nejsnazší únikovou cestu. Z nějakého naprosto neznámého důvodu si tu vždycky připadal trochu jako lovná zvěř.
Zřejmě už asi začínal být trochu paranoidní. Co na tom, že váš týmový parťák trpí jakýmsi fan-záchvatem, kdykoli má pocit, že ho chcete opustit a hodlá udělat všechno proto, aby vám to znemožnil? Vyražením oka začínaje, zavíráním do sudu konče.
Proč se zaobírat, že každou vteřinou kdy nadáváte pozor, se na vás přilepí nějaká potrhlá fangirl? A než se nadějete, nemáte kam šlápnout, nebo kudy odletěl, protože věřte nebo ne, ony jsou všude! Fungují jako mucholapky a i vy stejně jako moucha máte chuť, si radši utrhnout končetinu a nechat jim jí, jen abyste si zachránili krk.
„Tudy!“ zavelel za chvíli, popadl Naruta se Sakurou, protože v záchvatu paniky mu nedošlo, že je tam vlastně mohl úplně klidně nechat a zmizet sám. Pak už si rychle prodíral si cestu co nejdál od té blonďaté bestie.

Když se prodrali davem plným dětí s právě takovým nadšením, jaké Sasuke naprosto postrádal, konečně zastavili, zmerčil Naruto soutěž v házení balónků na terč.
„Tak pojď! Musíme házet všichni.“ snažil se přinutil mladého Uchihu ke spolupráci, ale ten se tvářil tak, že i když mu dá ten míček do ruky a pohne mu ramenem, on ho stůj co stůj schválně pustí na zem. Sakura když viděla jeho náladu, rozhodla se dojít pro zmrzlinu.
„Prosím!“ koulel druhý smutně modrýma očima, zatím co Sasuke se schválně díval jinam.
„Ne! Tobě já pomáhat už s ničim nebudu.“ řekl uraženě s nafouklými tvářemi.
„Prooosííím!“ nepřestával blonďák prodlužovat samohlásky.
„Postav tam Itachiho.“ odpověděl Sasuke, aby mu připomněl, za co je na něj ještě stále naštvaný a že to jen tak nepřejde.
To už se vracela Sakura.
„Promiňte kluci, ale měli jen vanilkovou.“ nevině se usmála.
Naruto se na zmrzlinu vrhl tak nechutným způsobem, že jej nelze popisovat na veřejnosti. Pak růžovovláska natáhla ruku natěšeně k Sasukemu.
„Nesnáším sladké! Mohla bys to vědět, když mě od školky stalkeruješ!“ vyjel na ni, po té se uraženě otočil, že mu to vůbec nabízí.

„Jéééé Sasuké podívej!“ černovlásek zamžoural, jelikož si nebyl jist, jestli byl blonďákův útok na jeho ušní bubínek úspěšný či nikoli.
„No jo, fotí se tam jako na svatbě!“ přitakala dívka, chytili ho každý za jednu ruku a vlekli proti jeho vůli k atrakci, kde stála osoba ve svatebních šatech.
„Musíš se vyfotit! Chci to na památku.“ zajásal Naruto.
Druhý s chlapců jen nasadil svůj obvykle znechucený výraz, takže jeho odpověď ani nebyla nutná.
„Mohl by být Sasuke nevěsta?“ dostal grandiózní nápad a už se vrhal po foťáku, aniž by se ptal na dovolení.
„Né, já jsem tu nevěsssssta.“ ozval se podezřele slizký hlas z pod bělostného, načechraného závoje.
„Co to kecáš? Já se fotit rozhodně nebudu!“ bránil se Uchiha, ale nebylo mu to moc platné.
„Né, já chci být nevěsta!“ zafňukala dívka, aby nezůstávala pozadu a dokonce uronila na oko i nějakou tu slzičku.
„Ty budeš nevěsta se mnou, nejdřív Sasuke.“ zakřenil se modroočko.
„Já se fotit nebudu!“ zdůraznil druhý z chlapců svůj postoj naštvaně. Bohužel měl občas pocit, že Naruto musel někdy během dětství přijít o sluch. V hlavě se mu honilo několik podařených myšlenek, jak ho připravit také o jazyk, ale nechal si je raději prozatím pro sebe.
„Ale já chci být Sasukeho nevěsta!" rozčilovala se Sakura, začala znovu natahovat - tentokrát doopravdy a nasupeně podupávat nožičkou.
„Ty nemáš dostatečnou kvalifikaci, ani na svatební dárek.“ odbil ji Uchiha, jelikož ho z nich začínala pomalu bolet hlava.
„Ale no tak Sssasssuke-kun, přece bysss mě neodmítl.“ zamrkala jeho nastávající i když to přes závoj nemohl příliš dobře vidět a naklonila se k němu.
„Odmítl a rád.“ založil si ruce na prsou.
„Ssstaň se mým manželem, prosssím.“ naklonila se k němu osoba ve svatebních šatech nyní až podezřele blízko a teď už ten hlas bezpečně poznával.
„Tak nezdržuj.“ kabonil se druhý z chlapců za fotoaparátem.
„Naruto to není žádná nevěsta, to je ten slizoun Orochimaru a toho já si teda nebudu brát ani jako.“ řekl odmítavě a prsten do sličné panny šťouchl, aby ji odstrčil, jak nejdál to šlo.
„Co to plácáš? Je to krásná mladá dívka a bude vám to spolu slušet!“ namítl druhý, pak po něm někdo mrskl nádherný, velký, kulatý kámen, ale růžovovláska se tvářila jako by nic.
„Říkám, že je to ten rasista a pedobear a je přímo tady, neměl by si se náhodou starat o tuhle zpropadenou dí... ..tvou milovanou vesnici, místo abys mě tu vdával?“ zkusil to mladý Uchiha v naději, že se jich zbaví obou naráz a pak už mu zůstane na krku jen ta Žvýkačka, kterou už někde nenápadně ztratí cestou pryč z tohohle lunaparku.
„Jsi paranoidní, a teď se polibte!“ nařídil jim Naruto, který tušil, že ze strany jeho týmové partnerky mu jde o krk.
„Beze všeho.“ ušklíbl se černovlásek a strhl úchylákovi závoj. Ten zapištěl jako hysterka a uskočil.
„Je to Orochimaru!“ vykřikl blonďák svůj postřeh.
„Vidíš ty jeden yaoisto?!“ zatvářil se černovlasý ublíženě, že mu nevěřili.
„Ale Sasuke, netvař se, že sem ti nechyběl.“ začal se kolem něj obtáčet jako krajta.
“Táhni ty genetická pohromo!“ dupl mu Uchiha prudce na nohu, až se tím neperverznějším způsobem jakým dovedl stočil do klubíčka. Tedy alespoň on to za klubíčko považoval.
„Zmiz odsud a nechej ho na pokoji!“ nahodil Naruto své ukecávací jutsu.
„Rád bych, ale já se zauzloval.“ řekl omluvně úchyl a vrtěl se, až mu musel Naruto jít pomoct.
Černovlasý to pozoroval, jako další ze špatných vtipů jeho života.
„Nevěřím, že tohle musí prožívat ještě někdo jiný, jsem jediný kdo je obklopen samými šílenci!“ procedil mezi zuby, když sledoval parodii na souboj mezi pomerančem a slepýšem.
„Itachi proč si mě tehdy nezabil? Proč ty sobecký mizero?! Klidně si zdrhneš a mě tu necháš na pospas těmhle...“ nebyl si jist jak nazval hromadu prachu, kde se právě rvali Naruto s Orochimarem, přesto, že mu šel původně vlastně pomoct.
„Auuu! Pauha! Pchekouchl chem chi azyk!“ ozvalo se skučení.
„Chachuke-kun donech mi pochím ved!“ škemral největší postrach Konohy.
„Však já se ti jednou pomstím!“ zašeptal mladý Uchiha a spolu s čerstvým letním vánkem se odebral k místu, kde se právě chladila jemu tak odporná lepkavá zmrzlina všemožných barev. Přesto, že to bylo v rozporu s jeho povahou, než se dívat na ty dva, raději pro ten led dojde.
Připadal si jako něco mezi vězněným otrokem a doktorem v psychiatrické léčebně, kam tedy minimálně Orochimaru rozhodně patřil, tím si byl jist od doby, kdy slyšel od Zvučné Čtyřky o jeho pokusu provozovat profesionálně břišní tance.
Nezkutečně ho bolela hlava, takže ji do toho mrazáku taky na chvíli strčil, když ji vyndal a podíval se k zářícímu slunci, měl dojem, že se snad vůbec nepohnulo. Právě teď mu nešlo do hlavy, který chytrý vymyslel, že den musí mít plných dvacetčtyři hodin, ale ať už to byl kdokoli, zřejmě mu nedošlo, že jsou lidi, co musí celý ten den chtě nechtě v rukou svých mučedníků přežít.