Dětství lišky

Na stromě, svém oblíbeném místě, sedí, opřen a zamyšlen, hrdina Konohy. Oranžový Hokage se kouká před sebe… Jeho tvrdá práce ho vyčerpala, proto odevzdává odpočinek tělu i duši. Z jeho malého ráje klidu a nic nedělání ho vyruší najednou jemný hlas, ke kterému se přidají další, jež jsou hlasitější a mnohem křiklavější. Lehce to upoutá jeho pozornost… Uvidí, že to je malá skupinka dětí z vesnice spolu se svou matkou. Jeho pozornost se spíše přilepí k tomu, kam míří… Ze směru jejich cesty se najednou ozve brek a zpoza stromů lesa se objeví silueta malého balonku, která stoupá vzhůru.
Hrdina na tuto věc reaguje vržením zvláštního kunaie s přidělanými závažími. Tak zapříčiní, že po průchodu špičky kunaie provázkem a jeho následným připevněním k blízké stěně si ho jeden z okolních ninjů může převzít a předat centru breku, malému chlapečkovi, kterému tento balonek patřil.
Celou tuto situaci pak objasnil výkřik malé holčičky, který obsahoval pouhá dvě slova: „Dětský den!“. V tu chvíli bylo jasné, co se děje. Člověk na stromě se jen usmál a opřel hlavu. Jeho vědomí ale začalo přecházet do vzpomínek. Co se Vám pod pojmem „dětský den“ vybaví? Co při tom cítíte? Jaké jsou vaše vzpomínky a emoce? Odpovědi na tyto otázky byly to, na co myslel…
Jeho vzpomínky zavítaly až k tomu zvláštnímu dni v minulosti… Ten den byl provázen zvláštními událostmi…
„Naruto! Neprovokuj Sasukeho!“ křičí Sakura na Naruta, který nepřátelsky koukal na mladými dívkami ověšeného Sasukeho. „Sakura-chan? Proč vždycky Sasuke? Nevím, kdo tady si zaslouží seřvat! Stojím tady ve frontě a on si sem napochoduje a začne provokovat!“. A s důrazem poukáže na Sasukeho. „Máš nějakej problém? Usuratonkachi!“ řekne Sasuke a oba nahodí nesnášenlivý výraz opovržení. „Co tady děláš, ty liščí spratku!“ zakřičel člověk, který měl na starost jeden ze stánků pro děti na dětském dnu v Konoze. „Liščí spratku?“ Udivil se Naruto rozhořčen… „Mazej odsud!“ vyhnal ho od stánku před očima mnoha dětí z Listové…
Naruto s nechutí a odporem, ale zaloven v bolesti v srdci, odešel. Ten stánek byl ten, který Naruta nejvíce lákal a chtěl si ho moc zkusit, na který šel jako první ze všech, co v Konoze ten den byly…
Sakura i Sasuke měli lehké výčitky svědomí, tak to bylo i dalších bližších, co taky čekali v té řadě co Naruto… Zároveň tam byli i tací, kteří byli rádi, že „ten malý otrapa“ a „nicka“ vypadl… Těžké to vztahy…
Prošel mnoho stánků, chtěl zkusit tolik her… Chytit si rybičku jako na festivalech, vyhrát masku, hodit si kunaii o plyšovou žábu… Pokaždé to bylo stejné, od lidí, co se koukali, i těch, co měli na starost stánky, ninjů… Všude byly ty odporné svírající pohledy… Sžíralo ho to…
Za jednou zdí v rohu stála Hinata… Neměla odvahu za ním jít, i když viděla, jak moc to Naruta trápí. I když viděla, jak ho další z nesnášenlivých občanů odhání se slovy: „Zmiz, ty šestiletej prťavej fakane!“ Všechno ve strachu, být s ním, přešla…
Jeho srdce bylo z toho zničené… Procházel tmavou ulicí a věděl, že zřejmě tohle bude jeho pravé místo… Jako by se v tom už tak zničený Kyuubi viděl… Jejich bolest byla stejná… Ale na konci té ulice, plné beznaděje, samoty a toho všeho srdce sžírajícího, byla naděje.
Na konci té cesty byla Akademie. U ní stánek kde pomáhal Iruka a procházel Hokage-sama. Když tam s nechutí k životu a naprostou beznadějí přišel, Sarutobi ihned věděl, že tak to nemá být. Vzal Naruta za ruku, i kdyby proti jeho vůli a dovlekl ho k stánku, kde čekal Narutův milý sensei. Iruka mu řekl, ať si vezme lízátko a zkusí něco, co bylo k mání na stanovišti, usmál se příjemným a teplým úsměvem. V tu chvíli se v Narutově srdci něco otřáslo, byl zase jako dřív, ten Naruto, co jde vždy dál, nikdy se nevzdává a jednou dokončí svůj sen.
Tohle všechno byla příjemná nostalgie. Když zároveň viděl, kam to dotáhl a kde je nyní. Celá vesnice ho respektuje a je vzorem dětí. Teď mu nikdo neřekne „liščí spratek“, ale jen „hrdina“. Co ho zahřálo u srdce, vědět, koho všechno má, že má svou vlastní „rodinu“, která ho neopustí. Přátele, kteří jsou pro něj důležitější než vlastní život. A že konečně našel své rodiče, kteří ho milovali.
Dále položil hlavu na kmen stromu a dál si užíval svit. „Naruto! Baaaaaaaaaka! Máš přece pomáhat na dni dětí!“ řekla Sakura a jednu mu pěknou vrazila, až spadl ze stromu. Od té chvíle se stalo moc věcí, dostal mnoho dalších ran od Sakury. Vysvětlení od Kakashiho, který tam byl s ní a pár Saiových úsměvů. Všichni pak šli pomáhat na Den dětí, jenž se opakuje každý rok. Stejnak si myslím, že Naruto si s dětmi rozumí… Ale kdo ví, kolik jich ukamenovala Sakura… Užili si spoustu legrace. Byl to den, kdy nebyla vidět jediná smutná tvář, díky tomu byli všichni šťastní. Naruto si musel taky užít to, co jako malý prožíval hůř. Proto byl tenhle den výjimečný o to více.
A tak skončil další den v Konoze, zvláštní den, protože patřil těm, kdo jsou králové. Patřil budoucnosti… Den, který patří nám všem, kteří pořád jsou děti v srdci… Náš den…