Vzpomínka na Den dětí

Dešťové kapky s neutuchávající pravidelností dopadali na kamenné zdi úkrytu. Jejich zvuk se rozléhal po obrovském kamenném sále a vytvářel kulisu smutku, na tak už ponurém místě.
Muž sedící na velkém kamenném trůnu vnímal zvuk deště. Slyšel jeho vnitřní melodii, hlas i hudbu, které k němu promlouvaly žalozpěvem tisíce hlasů.
Zvednul hlavu, zahleděl se na kamenný strop a pozoroval praskliny, které vytvářely klikaté cestičky roztodivných tvarů a délek. Ucítil vůni deště, který se jimi dostával dovnitř a zdobil stěny tohoto úkrytu svými kapkami, které mu připomínaly slzy jeho bližních.
Odvrátil oči od té smutné scenérie, ponořil se zpět do svých vlastních myšlenek. Do myšlenek, které patřily dnešnímu dni, ale jinému a roky vzdálenému.

Ve vzpomínkách se vracel zpět do své vesnice, na místo, které miloval, a pro které byl ochoten položit i život.
Ten den se zrovna vracel z mise, v hlavě si dával dohromady hlášení, které podá Hokagemu, když v tom ho z myšlenek vytrhl smích, hudba, potlesk, jásání a mnohé jiné zvuky, které k oslavám patří.
Užasle zvednul oči, v duchu sám sobě nafackoval, jak jen mohl zapomenout na dnešní den, na který se tolik se svým bratříčkem těšil.
Rozeběhl se směrem k domovu a cestou se rozhlížel po všem těch stáncích plných sladkostí, na které se mu už při pohledu na ně sbíhaly sliny, nemohl se dočkat až si vyzkouší některou z atrakcí, už teď byly plné smějících se a výskajících dětí.
Divoce rozrazil dveře domu, vběhnul do svého pokoje, kde se bleskově převléknul. Volal na své rodiče a bratra, zdali jsou tady. Když se mu nikdo neozýval, šel se po nich podívat, v kuchyni na ledničce našel vzkaz, že je najde u sídla Hokage.
Jako blesk vyrazil tím směrem, vyhýbaje se lidem, které na něj křičeli, aby dával větší pozor. Dorazil k budově Hokageho, vyskočil si na nejbližší strom, začal se rozhlížet po svých rodičích a bráchovy.
Jeho orlí oči je uviděly u nedalekého stánku, kde se jeho mladší bráška pokoušel shurikeny zasáhnout tyčky, které držely růžového plyšového medvěda, avšak zatím bezvýsledně.
Usmál se, seskočil ze stromu, z pouzdra u pravé nohy vytáhl tři shurikeny a za běhu je hodil proti tyčkám.
Všichni žasli nad tím, když se odnikud objevili shurikeny, které čistě protnuly dřevo tyček.
Lidé se začali otáčet po směru odkud přiletěly a hlasitě začali tleskat příchozímu.
Itachimu se na tváři objevil vítězný úsměv. S pokorou v hlase říkal, že to nic není, že by to přeci zvládlo každé malé děcko.
Došel k rodičům, pozdravil je a z legrace cvrnknul Sasukeho do čela.
„Tady máš toho svého medvídka. Jen se divím, proč jsi chtěl zrovna růžového, nevěděl jsem, že je to tvá oblíbená barva Sasánku,“ řekl škádlivě Itachi a smál se u toho.
„Ten není pro mě, ale pro mámu,“ řekl naštvaně Sasuke a nafouknul se jako balón.
„A přestaň mi laskavě říkat Sasánku, víš jak mě to přeci vytáčí, ty zabedněňče,“ řekl naštvaně Sasuke a otočil se k Itachimu zády.
„Ale no tak chlapci, přestaňte se hádat,“ řekla s úsměvem Mikoto, pohladila oba dva své syny po vlasech.
„To on si, ale začal, mami, zase se předvádí jakej je dokonalej a nedostižnej ninja.“
„Víš, že vypadáš roztomile, když se rozčiluješ, Sasánku. Ná, tady máš toho svého růžového medvídka, postěžuj si mu jako mamince, v noci si ho nezapomeň vzít to postýlky, aby ses po tmě nebál.“
„ÁÁÁÁÁ, JÁ TĚ ZABIJU, ITACHI.“ zařval Sasuke na celou vesnici a chtěl zaškrtit svého staršího bratra, ale ten už dávno pelášil pryč.“
„Jen počkej, až tě chytnu, vymlátím z tebe všechny tvoje mléčný zuby,“ pronesl skrze zaťaté zuby a rozeběhl se za Itachim, v ruce výhružně mával růžovým medvědem.
„Myslíš, že si nic neudělají, drahý.“
„Nemusíš se bát lásko, jak znám Itachiho, ten by Sasukemu nikdy neublížil, dokonce by za něj položil i život jen, aby ochránil svého mladšího brášku.“
„Přesto na ně raději půjdu dohlédnout, nikdy nevíš, co ty dva rošťáky napadne.“
„To máš pravdu, lásko, kdybys mě hledala tak budu s ostatními tatínky schůzovat v hospodě.“
„Jen né, aby to vaše schůzování dopadlo jako minulý rok drahý.“
„Ehm co tím máš na mysli, Mikoto?“ řekl Fugaku nervózním hlasem.
„No mám na mysli to, jak jsi ty a ostatní tatínci o loňský Den dětí trošku víc bumbali, až jste to nakonec přehnali, našli jsme vás druhý den ráno, jak si jezdíte na kolotoči kolem dokola a spokojeně si chrápete na celou vesnici.“
„Jo, ahá, ty myslíš tohle, ale to ti můžu rozumně vysvětlit, jen co se vrátím z jednání našeho tatínkovského spolku,“ řekl Fugaku a zmizel stejně rychle jako Itachi.
Mikoto nad ním nevěřícně kroutila hlavou, v duchu si říkala, že všichni muži jsou stejně pořád děti a sama se vydala za těmi svými uličníky, aby si něco neudělali. Cestou jim koupila cukrovou vatu, kterou měli tak rádi a doufala, že se jí je podaří na ni nalákat.

Itachi se při těch vzpomínkách musel usmívat a jeho srdce rozechvíval už dlouho nepoznaný pocit štěstí, který mu vehnal slzy do očí při představě, že tyhle okamžiky se již nikdy nebudou opakovat.
„Ty pláčeš, Itachi?“ zeptal se něžný ženský hlas.
Itachi s údivem otevřel oči a nadskočil, když před sebou uviděl stát vysokou drobnou dívku v černorudém šatu s bílým leknínem v modrých vlasech.
„Copak tu chceš, Konan,“ řekl podrážděně a začal si rychle utírat slzy z očí.
Neodpověděla mu jen se na něj dívala, šla pomalu k němu. Její drobné krůčky se rozléhaly úkrytem Uchihů a vracely se ozvěnou zpátky k ní.
Itachi trošku znejistěl, když ji tak viděl. Připadala mu jako kočka na lovu. Rukou v záhybu pláště nahmatal jílec kunaie.
Konan se v mžiku proměnila na stovky papírových lístků, rychleji než stačil Itachi zareagovat se přenesla přímo k němu.
Z bílého obláčku papírků jako blesk vyrazily Konaniny ruce, které něžně vzaly Itachiho tvář do svých dlaní.
Itachi neschopen jediného slova ani pohybu pozoroval tu nádhernou scénu před sebou.
Obláček se pomalu začal měnit ve velký květ leknínu, ze kterého vykvetla Konanina líbezná tvář. Její modré oči hleděly do Itachiho a ten měl pocit jako by jimi zkoumala nejniternější hlubiny jeho duše. Byl jí naprosto uchvácen, nikdy ve svém životě neviděl nic krásnějšího.
Konan ho prsty něžně hladila po uslzené tváři se zájmem, který u ní nikdy předtím neviděl si ho prohlížela.
„Proč pláčeš, Itachi, co jen dokázalo zasáhnout tvé srdce natolik, že tvá kamenná maska odtažitosti a nepřátelství se rozpadá přímo přede mnou, já jako jediná mohu vidět tvoji lidskou tvář, ze které se mé srdce třepotá příjemnou nervozitou jako hejno motýlků.“
„Vzpomínka na dnešní den, má andělská paní.“
„Ale vždyť ten ani ještě pořádně nezačal, ty můj hlupáčku.“
„Nemyslím dnešní den, ale den, který se stal před mnoha lety v tento den, který je pro mnohé výjimečný.“
„Přijde mi to nějaké matoucí, co mi tu říkáš.“
„To mě také.“
Oba vyprskli smíchy, když si uvědomili, co právě řekli.
„Úsměv ti sluší mnohem víc, Konan, než ten tvůj vážný výraz, který pořád nosíváš.“
Viděl jak se začíná červenat a byl rád, že ji takto může vidět jen on a nikdo jiný.
„Co je to za den, o kterém tak tajuplně mluvíš.“
„No přeci Den Dětí. Copak jsi zapomněla, že je dnes prvního června a on se slaví. Dnes jsou všechny vesnice, vísky, města a velkoměsta plná dětského smíchu, radosti, her a veselí. Kolotoče, cukrová vata, hry při kterých můžeš vyhrát spoustu cen, den strávený naplno se svými přáteli, vymýšlení lumpáren. Zkrátka den, který patří jen dětem. Vzpomínáš přeci jaké to bylo když jsi byla malá.“
Smutný výraz se objevil na její tváři a odehnal tak milý úsměv, který ji tolik slušel.
„Řekl jsem snad něco špatného Konan?“
„Ne, neřekl Itachi, já jen, že nevím jaké to je slavit Den Dětí, nikdy jsem ho ani neprožila, víš. Můj život, vlastně celé mé dětství byl boj o život a o kus jídla jen, abych mohla přežít. Chvíle štěstí, které jsem občas prožila se svými bližními, byly tak vzácné a nádherné, že jsem si je snažila vrýt hluboko do paměti, aby trvaly věčně, nakonec i ony zmizely a já zůstala sama a opuštěná dokud jsem nepotkala Peina, který dal mému životu nový smysl.“
Bolelo ho u srdce, když slyšel její smutný hlas, slova plná bolesti a osamění z toho, že nikdy nepoznala jak krásné je být dítětem a užívat si naplno bezstarostného života.
„Odpusť mi, nevěděl jsem, že jsi to měla až tak moc těžké,“ řekl sklesle, snažil se usmát, aby ji trošku rozveselil.
Přemýšlel, co by mohl udělat, aby se cítila lépe, když v tom ho to napadlo. Něžně uchopil její ruce do svých a nechal proudit svoji chakru do jejího těla.
„Co to děláš, Itachi?“ zeptala se, se strachem hlase.
„Neboj se, Konan, neublížím ti, věř mi a podívej se mi do očí.“
Zdráhavě ho poslechla, zahleděla se do jeho rudých očí, které ji vždycky tolik fascinovaly. Svět se s ní najednou celý zatočil a ona se ocitla na jí neznámém místě. Otevřela oči, které měla strachy zavřené, aby je opět rychle zavřela, jak ji oslnil jasný svit slunce. Ucítila vůni lesa, slyšela zpěv ptáčků a když je opět znovu otevřela stála před branou Listové vesnice.
Užasle na ni zírala, nechápala co se to tu vůbec děje. Někdo ji vzal za ruku. Bleskově se otočila, aby se mohla bránit, ale její ruka se zastavila před tváří malého chlapce, který se na ní usmíval od ucha k uchu.
„Itachi?“ hlesla nevěřícně a celého si ho prohlížela od shora dolů.
„Proč vypadáš jako malý kluk a kde to jsme.“
„Jsme v Listové, jak už jsi možná poznala podle znaku na bráně,“ řekl s úsměvem a podal ji malé zrcátko.
Vzala si ho od něj a spatřila sebe samu, když ji bylo třináct let.
„Vypadáš víc roztomile než ve skutečnosti,“ řekl škádlivě a šťouchnul ji do ramene.
„Ale jak je tohle možné, vždyť jsem se ti jenom podívala do očí a pak tohle všechno.“
„Nech už těch otázek a pojď se raději bavit než nám celý den uteče jako voda. Chci ti ukázat celou Listovou vesnici, provést tě po všech stáncích a atrakcích, které tu na den dětí máme.“
„Vím, že tohle není skutečnost, že je to jen pouhá iluze, ale je tak živá. Nechápu, proč by někdo jako ty pro mě dělal něco tak překrásného.“
„Proč to pro mě vlastně děláš, Itachi?“ zeptala se ho třesoucím se hlasem a z očí se jí kutálely slzy
„Protože mi připomínáš někoho koho jsem moc miloval. Z celého svého srdce si přeji abys poznala, jaké to je být skutečně šťastná, Konan. Chci, aby tohle byla jedna z těch vzácných chvil, které si uchováš v srdci a budeš na ni s úsměvem vzpomínat tak jako já. Přeji si abys zapomněla na bolest. Ber to jako můj dárek pro tebe na rozloučenou.“
Popadnul ji za ruku a společně proběhli branou Listové do všeobecného ruchu a veselí, které v ní na Den dětí panovalo.