Sandaimeho noční můra nazvaná Den dětí

Můj drahý deníčku,
Dnes se mi přihodila ta nejméně příjemná věc, kterou lze ještě nazvat přijatelnou beze stopy uzardění na tváři. Dnes nastal Den D! Ano, dnes je přesně ten den, kdy se na Konohu snesou obrovská mračna, jež budou jako každoročně symbolizovat tu nejhorší možnou bouři v našich luzích a hájích. Dnešek bude doopravdy náročným dnem. Už od ranního kuropění mí vůbec nepřipadá, že by to mohlo proběhnout příjemně a beze ztrát. Je to jen takový můj vnitřní pocit, ale znáš to přece sám. Stejně, jako není pravděpodobné, že by se najednou zpoza rohu Hokageho kanceláře vynořil kdokoli z klanu Uchiha, není moc pravděpodobné, že by se tohle obešlo bez následků. Ach můj dobrotivý Bože… Dej mi tolik potřebnou sílu, abych to vše zvládl a ustál s důstojností sobě vlastní. Dej mi moudrost a sílu, jíž byla bezpochyby obdařena moje drahá žena Biwako, abych byl schopen najít tajné zdroje, které mi to vše posléze pomohou napravit. Dobrý bože, dej mi pochopení! Dnes je totiž v Konoze Den dětí a my oba moc dobře víme, jak to pokaždé dopadne, že?

Hiruzen odložil pero na pracovní desku svého stolu a prohlédl si imaginární záznam ve svém deníku. Tak nějak by mohl vypadat jeho dnešní zápis, pomyslel si pro sebe. Mohlo to tak být, kdyby byl ženou, anebo kdyby chtěl pro příští generace zaznamenat patos a pohnutí myslí, jež jím právě cloumalo. Jelikož nebyl ani jedno, ani druhé, nenapsal raději nic. Pohled se mu stočil doprava a očima zabloudil k fotografii ve starodávném rámečku. Z obrázku se na něj usmívala jeho drahá žena, která i nyní strážila nevědomky jeho klid a duševní rovnováhu. Zvedl pravou ruku a ukazovákem přejel po její tváři. Rty mu zvlnil úsměv a zrak se naplnil bezpodmínečnou láskou, kterou pociťoval pouze v její přítomnosti a pouze vůči ní samotné. „Biwako, dej mi sílu,“ pošeptal směrem k obrázku. „Dnes bych tě tu moc potřeboval a je škoda, že tu se mnou nejsi.“ Poté stáhl ruku a místo patetického rozjímání se jal probírat se dnešní poštou. Než bude muset vyrazit na slavnostní zahájení, čeká ho ještě mnoho práce, takže není radno zahálet.

Bylo slunečné odpoledne a Naruto už se nemohl dočkat. Letěl ulicemi Konohy jako vítr, ne on se jimi doslova a do písmene řítil jako neřízená střela směrem od svého domu. Hnal se neúnavně vpřed a jeho plíce by doslova a do písmene řičely blahem, kdyby nepotřebovaly veškerou svoji možnou kapacitu na uspokojení toho zběsilého běhu. Naruto byl tak vybičovaný hormony a nadšením, že dokonce proletěl kolem Ichiraku aniž by se zastavil. No, tohle nebyla tak docela pravda, protože na pár vteřin zpomalil a jeho skrytá mozková aktivita zaznamenala mírně vzestupnou tendenci. To, když se jeho věčně hladový a neuspokojený žaludek spojil s mozkem, aby mu vyslal jasný signál v podobě požadavku minimálně na pět porcí ramenu. Nicméně dneska bude muset počkat přinejmenším do večera. Dnes je totiž na programu něco mnohem lepšího než lahodná a nenapodobitelná chuť ramenu pana Teuchiho.
Prásk! Najednou Naruto ležel v prachu na zemi a připadal si, jako by se čelně srazil přinejmenším se skalou, v níž jsou vytesány podobizny všech dosavadních Hokage. Zatřepal prudce hlavou, opřel se dlaněmi podél svého těla a pořád s mírně zastřeným pohledem zvedl oči k oné překážce. Před ním stál s vražedným výrazem ve tváři Ibiki Morino a vypadalo to, že na nebohého Naruto každou chvíli nejspíš šlápne. Ten chlap byl velký jako skála a ne nadarmo patřil mezi Top elitu v řadách vyslýchacích jednotek ANBU.
„To nemůžeš dávat aspoň trochu pozor, ty nemehlo,“ zamručel na něj Ibiki a založil si ruce na prsou. Měřil si toho hyperaktivního troubu v prachu na zemi a v duchu přemítal, jaká asi bude jeho reakce.
„Hej!“ štěkl nazpět bez rozmyslu Naruto. „Já jsem chybu neudělal.“
Ibiki na něho upřel zkoumající pohled a povytáhl významně levé obočí. Jeho výzoru to přidalo na nebezpečnosti a on to samozřejmě moc dobře věděl. Všichni bez rozdílu by se před ním stáhli nebo přinejmenším by zkrotli jako beránci. Ne tak tento kluk. Ibiki mohl na vlastní oči sledovat, jak Naruto v příštím okamžiku provedl několik pečetí, aby se vzápětí bůhví odkud objevilo několik jeho stínových klonů, které se se stejně vyplazeným jazykem a úšklebkem na tváři rozprchli do všech možných stran. Pravý Naruto byl samozřejmě mezi nimi.
„Smrad jeden nevychovaná,“ povzdechl si spíš pro sebe Ibiki a chystal se odejít, když ho zastavil hlas muže za ním.
„Ale no tak Ibiki, vždyť je to pořád ještě dítě a navíc je dneska Den dětí, tak se nad ním smiluj. Aspoň pro tentokrát udělej výjimku, můžeš?“
Ibiki Morino se otočil za tím hlasem a koukal přímo do očí Irukovi, který se mu s rukama v kapsách a hlavou nakloněnou doprava díval přímo do očí.
„Jak je ctěná libost,“ dodal pouze, aniž by se znovu na Narutova nepsaného ochránce podíval.
„Díky, já věděl, že seš třída,“ dodal pověstnou tečku na závěr Iruka. Hned na to se musel ale usmát gestu s jakým Morino mávnutím ruky přešel jeho veskrze kladný kompliment, kterým ho obdařil.

Naruto se zastavil na okraji náměstíčka a vzrušeně pozoroval všechen ten cvrkot kolem. Byl tu snad každý, kdo v Konoze v něčem podnikal. Viděl tu Inina otce, který se rozhodl se šarmem sobě vlastním obdarovat každou osobu ženského pohlaví nějakou to květinou. Fuj, tak tuhle „zeleninu“ by si klidně nechal ujít. Ještě štěstí, že nebyl holka. Byl tu krámek s kořením, kam pravidelně chodíval se Sakurou, když nakupovala bylinky, koření a vše ostatní pro ty své příšerně chutnající bojové pilulky. Dokonce podle vůně poznal, že je někde také Ayame z Ichiraku ramen. Takže si přeci jen dá jejich jídlo dřív než večer. Naruto byl tak nadšený, že naprosto nekoukal, kam jde a tak v příští vteřině zase do někoho narazil. Naštěstí tentokrát neupadl, ale jen zavrávoral.
„Laskavě dávej bacha, kam šlapeš, balvane, “ štěkl po něm jeden z výrostků, s nimiž se srazil.
„Ale, ale, jestlipak to není ten hostitel Kyuubiho osobně,“ zavrčel druhý a vyzývavě se na Naruto podíval.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ ozval se Naruto.
„Lehni potvoro!“ štěkl po něm znovu ten první a zbývající dva se rozeřvali smíchy na celé kolo. Tak vtipná jim poslední hláška jejich kamaráda připadala. Možná by se to celé tímto skončilo, kdyby ovšem Narutovi prudce nezčervenali oči.
„Toho budete litovat,“ prohlásil pouze odhodlaně Naruto. „Tajuu Kage Bunshin no Jutsu!“

Právě procházející Sandaime už tak mohl vlastně jen sledovat, jak prostor všude kolem obsazují klony Naruta a s vervou originálu vlastní se vrhají do pěstního souboje. Třetí Hokage si jen povzdechl a nechápavě zakroutil hlavou. V příštím okamžiku přiložil palec a ukazovák pravé ruky k ústům a hlasitě hvízdnul. Jako na povel se za ním doslova odnikud objevilo asi pět členů jeho ochranky. Sandaime znovu nechápavě zakroutil nad vzniklou situací hlavou, ale přeci jen svou stráž instruoval. „Zkroťte je, prosím, a moc to tu nezničte.“ Pak už jen zpovzdálí sledoval, jak se členové ANBU potí s dětmi a nejvíc se samotným Narutem. Zpacifikovat právě Uzumakiho jim zabralo asi nejvíc času a sil, ale pokud by čekali něco jiného, nebyli by to profesionálové na svém místě.