Stezka malého ninji

„Brácho, vstávej, říkals, že půjdeš dneska se mnou,“ začnu šťouchat do hromady peřin, která nespokojeně mručí a vydává i jiné nesouhlasné zvuky, „takže, ten rámen jsem nesl zbytečně. Ach jo, teď ho musím sníst a to jsem se tak dobře nasnídal.“
„Rámen, kde je tady rámen, ke mně,“ vyskočilo rozcuchané cosi z postele a řítilo se to k nudlím, které začalo ládovat do sebe, až se mu dělaly boule za ušima.
„Naruto, neříkej mi, žes na mě zapomněl. Slíbil jsi, že půjdeš se mnou na Dětský den,“ vyčtu mu. Beztak si ten slib nepamatuje.
„Já nikdy, dattebayo,“ slupne poslední nudli a za mého netrpělivého podupávání se oblékne.
Konečně můžeme vyrazit. Už se hrozně moc těším, protože mám napsat reportáž o slavnosti a Naruto přislíbil, že mi bude dělat doprovod. Jako správný novinář musím vyzkoušet všechno, co tato slavnost nabízí.

Vykročíme veselým krokem směrem k místu konání. Už z dálky je slyšet dětský křik a povyk. Není se čemu divit, když je dneska takový nádherný den, nebe bez mráčku.
Hned na kraji na nás číhá Hinata, jde z ní strach, až se musím schovat za Naruta.
„Naruto, jak si to přestavuješ, kde jsi včera byl, beztak ses někde tahal s tou růžovovlasou courou,“ oboří se na něj a chytí ho za mikinu pod krkem.
„Hinata-chan, o čem to mluvíš, promiň, tady Konohamaru má dost důležitou práci.“ tlačí mě před sebou a urychleně se vzdalujeme, „Tak to bylo o fous, už jsem myslel, že jednu schytám.“
„Pojďme se podívat, co tu všechno je,“ rozhlídnu se kolem sebe a nejblíže je menší stan s názvem Mazlivé potěšení. Nakouknu do něj a uprostřed na huňatém koberci kraluje Kiba a kolem něj se rozvaluje spousta koček, které se nechávají drbat dětmi za oušky a na bříšku.
„Páni, Kibo, ty jsou roztomiloučké. Kde máš Akamaru? Jsem myslel, že tu bude s tebou,“ podivím se.
„Nechal jsem ho doma, nejraději bych tu chlupatou a uslintanou kouli neviděl. Mnohem roztomilejší jsou tihle mazlíci,“ přitulí se k jedné mourovaté.

Hned vedle mají stan Deidara a Sasori, ninjové ze skupiny, kterou objednala Tsunade-sama na pomoc. Mají tu spoustu loutek ke hraní a hory hlíny k plácání různých výtvorů. Děti jsou evidentně spokojené. Hnětou, válejí, vytvářejí různé tvary, jsou do toho tak zapálené, že si ani nevšímají docela hlasitého rozhovoru jejich dvou dohlížitelů.
„Umění je to, co přetrvá věky, jako moje loutky,“ trvá na svém menší z mužů.
„Zapomeň Sasori-danna, umění je krása okamžiku, umění je výbuch,“ trvá na svém blonďák.
Ještě chvíli se tam dohadují, až uraženě odkráčí každý ke své skupince malošků.
Vyjdeme ven a pokračujeme v obchůzce. Jsou tady i jiné soutěže - házení míčkem nebo shurikenem, skákání v pytlích, střelba z luku pro ty větší a skládání origami s moc milou paní nebo malování se Saiem. Tady si nejsem moc jist, kdo má větší talent v malířství.
„Jé, Naruto, koukni, támhle je jízda na zvířátkách. To chci zkusit,“ a už letím k těm stvořením. Jsou celá z takových zvláštních černých vláken a každé má speciální masku místo hlavy. Má to tady na starost takový postarší pán, který se netváří moc valně, ale co je důležité, že mě na ně pustí. Zvířátko se mnou skáče po obvodu arény. Je to super pocit, jsou taková jemňoučká a přidržují mne, abych náhodou nesletěl. Ještě ho pohladím a už si to šinu zpátky k Narutovi, který mezitím odchytil Chojiho. Má na starost organizaci společně s mužem, který kdyby prodal svoje piercingy do železářství, tak si možná i slušně vydělá.

„Slyšel jsem, že dnes je tady uspořádaná Stezka malého ninji. Jdeš po určené trase a plníš různé úkoly a dostáváš za ně body do kartičky, kterou dostaneš na začátku. Pojďme se tam podívat,“ a už táhnu svého nii-san směrem, kde tuším začátek.
Itachi na mně koukne a podá mi kartičku na bodíky, pak pozvedne zrak: „Naruto, chceš taky?“
„Jasně, že chce,“ odvětím a beru kartu i pro něj.
„Ale já už nejsem děcko,“ poznamená pobouřeně.
„No a co, dneska mi děláš doprovod, tak to musíš taky vyzkoušet,“ umlčím ho.
Jsme na řadě a vyrážíme sbírat bodíky. Na prvním stanovišti nás čeká Shino. Máme za úkol na čas posbírat co nejvíce brouků na ohrazeném kousku louky. Naruto podvádí, pomáhá si klony. Stejně vyhrávám, mám jich víc, protože stačilo chvíli postát u Shina, z něj pořád nějací vypadávali, jak se otřepával, aby se jich zbavil.
Fáborky nás zavedou do lesa, kde v přítmí mocných stromů málem umřu úlekem. Na větvi visí oběšenec, který když přijdeme blíž, ožije. Má pro nás tři hádanky, které pokud neuhodneme, tak skočíme jako on a poukáže na volné oprátky o kousek dál. Těžce polknu, naštěstí nebyly tak těžké, když je i Naruto uhodl.
Pod košatým stromem je rozložena spousta lahví s květinami a větvičkami s listy. Ino nás nesměle přivítá. Zetsu, který ji tady pomáhá, po nás chce poznat nejméně pět druhů květin a tři stromy.
Všechno poznáme a s pár dalšími bodíky se přemístíme k chlápkovi s oranžovou maskou. Vyfasujeme bonbón na nitce. Volný konec si strčím do pusy a snažím se dostat cukrovinku na druhé straně. Je to peklo, když člověk nemůže používat obě ruce. Nakonec tu zrádnou věc udolám a čeká mě sladká odměna.
Proběhneme stezkou mezi rákosím, až se objevíme u chlápka, který stojí po pás ve vodě a zubí se na nás svými špičatými zoubky. Vypadají fakt ostře, nechtěl bych vědět, jaký mají stisk. Má pro nás nachystané udice s háčkem a naším úkolem je chytit plovoucí dřevěné rybky za očko. Zdá se to být jednoduché, tedy až na Kisameho, který vlnkami stěžoval úkol.

S plným počtem bodů se dostavujeme do cíle, kde si můžeme vybrat odměnu. Vracíme se zpátky podél jezera, když slyšíme úchylácký hlas.
„Kousek se otoč, prosím.“
Naruto skočí mezi rákosiny.
„Ero-sennin… Neji, co tu děláš?“ spustí na něj.
„Nic, přísahám,“ zakoktá překvapeně a snaží se rychle vycouvat. Bohužel pro něj na špatnou stranu.
Slyšíme vysoký pískot slečen, které zřejmě byly objektem jeho zájmu a vzápětí i zvuk dobře mířené facky.

Na závěr dne je přichystán velký táborák, který bude zapálen samotným Uchihou. Sasuke jde ladným krokem, oslnivě hodí očkem po svých fanynkách, které radostí zapiští a některé i omdlí. Přistoupí k vatře, složí pečetě a mocně foukne ohnivým dechem. Připravené dřevo vzplane. Dětičky se přihrnou se svými špekáčky a začíná opékačka. Taky se připojíme a pak spokojeně dlabeme náš kuchařský výtvor.
„Na rámen to nemá, ale jsem hladový jako vlk,“ poznamená Naruto, když v něm mizí už druhý a spojeně si hladí břicho.
Děti se pomalu rozchází se svými rodiči domů, zdvihneme se a přidáme se k nim. Naruto mě doprovodí domů.
„Myslím, že to byl ten nejlepší Den dětí, který jsem zažil, ale to jen díky tobě nii-san,“ obejmu jej a zmizím za dveřmi. Jsem utahaný jako pes, zalezu do postele a v momentě spím. Reportáž budu psát až zítra, dneska už na to nemám energii.