Tragédie

!!!Varování Povídka není vhodná pro osoby mladší patnácti let!!!

V Konoze bylo krásné slunečné odpoledne končícího léta, avšak ne všichni si užívali krásy počasí. Byli tady i tací, kteří truchlili pro své známé. A jedním z těch, nad kterým lidé smutnili, byl i Kiba Inuzuka. Kdo by si to byl pomyslel, že tak mladý a energický ninja bude prachsprostě zavražděn. Dosud se neví, kdo spáchal tento ohyzdný zločin a i samotný způsob zabití je plný nezodpovězených otázek.

[center]Klika cvakla, dveře letí,
Sasuke vchází do dveří,

Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Ztemnělá Konoha nabízela jen jeden pohled, možná více, pokud byste se lépe podívali. Což skoro nikdo nedělá. Koukáte jen na povrch. Do hloubky jde málokdo. Všude byla tma, klid a mír, ani vítr nešelestil s listovím. Jakoby sama příroda věděla, co se dnešní noci stane, společně s měsícem a hvězdami. Skryly své zraky za mraky, aby se nemusely dívat na tu hrůzu. Jakou ptáte se? To již brzy bude vyzvěděno.

Kapitola 9 – Tým Shinra opět pohromadě

Bílá bariéra obklopila Soukena a Shinru. Plameny vyplnily celý otvor, kde se nacházeli, ale k nim se nedostaly.
„Tohle je vše… co jsem mohl udělat…“ řekl s velkou námahou Souken. „Omlouvám se…“ Byla staříkova poslední slova.
Shinra tak docela nechápal, co se stalo, ale bylo mu jasné, že nebýt jeho otce, tak už by byl mrtvý.
Díky Tati, víc ani nepotřebuju… porazím ho, slibuju.

Jeho vášní i prokletím bylo tvoření obživlých obrazů. Nemohl si pomoct, ale musel. Prvně jako malý uhlík z ohně pomaloval všechno v domě, později všechen papír, co kde našel. Byla to vášeň. Naprosté zapálení pro věc. Touha, nutkavá. Podlehnout jí bylo snadné, vzepřít se nemožné. Jenže… život nebyl procházka růžovým sadem a přilítávala jedna facka za druhou. Přimíchat čakru do inkoustu byl jen začátek konce. Bavilo ho to, ale někdo si toho všiml a viděl v tom prospěch pro sebe.

Slunce sjednotilo planinu v jednu barvu. Nebyl písek. Nebyli muži . Nebyly keře. Nebyla krev. Jen jedna dokonalá rudá. Kolem se ploužili lidé. Lidé? Strhli ze sebe zbytek lidskosti. Stali se nepotřebným. Teď. Nebo kdysi?

Poznámka autora: Na začátek menší varování: povídka se zabývá zármutkem, který se projevuje v obou hlavních protagonistech celkem násilně. Upozorňuju vás taky na velké množství sprostých slov, v části, která popisuje vztek.

Pamatovala si hlavně co zbylo z jeho očí – vypálené černé krátery v očních důlcích. Pronásledovaly ji od jeho posledního dechu a ona se jich nedokázala zbavit. Co si nepamatuje, jsou poslední slova, která mu řekla. Poslední slova, která řekl on jí. Pokud si vzpomene, nechá si je vytetovat na kůži, pod žebra, kde budou jenom její a nikoho jiného. Pamatuje si jejich poslední večer, kdy spolu pili čaj a byli si bližší než dřív.

[center][i]Najednou signál budíku,
odplavil všechnu paniku.
Krásné ráno střídá temnou noc,

[i]Stál v obrovské chodbě ponořené do tmy. Jen za zády měl východ, kterým pronikal chladný vzduch z venčí a zárověň do chodby propouštěl záři noční oblohy. Zafoukal vítr a on se otřásl zimou. I odtamtud šlo vidět, že nebe bylo tu noc krásné a on měl nutkání se jít podívat. Pokochat se tím pohledem. Ale vzpomněl si, co přišel vykonat. Srdce se mu rozbušilo. Nesměl ztrácet čas, mohl by ho někdo chytit a takový risk si dovolit nemohl. Zhluboka se nadechl a při výdechu se snažil zapomenout na všechno. Vyprázdnit si hlavu.

Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.

Pohřeb
Brečel. Snažil se to zastavit, snažil se být silný, jak mu to táta i mistr vždycky říkali. Kdyby tu teď byli, určitě by mu to zase řekli. Jenže to bylo samé kdyby. Kdyby tu teď byli, znamenalo by to, že nejsou mrtví - a on by neměl důvod k pláči. Ale tohle nebyla pohádka. Byli mrtví. Prostě mrtví. A on byl sám. A neměl nikoho, kdo by mu řekl, ať nebrečí, ať je silnej, ať se chová jako chlap. Takže brečel. Věděl, že by neměl. Věděl, že tím uráží jejich památku. Věděl, že se chová jako slaboch. Jenže v tu chvíli nedokázal bejt silnej. Snad ani pořádně nevěděl jak.

[i]Měl vidinu… tedy spíše to bylo několik vidin, které se slily do jediné. O to to bylo děsivější a hrůznější. Tyto výjevy se mu před očima míhaly jedna za druhou…
Jak si brzy stačil všimnout měly výjevy jedno společné.

Byl krásný, sluneční, letní den. Ulice Konohy byly plné lidí a všude panoval klid a pohodlí. Radost se přenášela z jedné osoby na druhou. Děti se zmrzlinami v ruce skotačily a hrály na honěnou. Všechno se zdálo být dokonalé. Mírumilovné. Dokonce i shinobi si dopřávali menší letní prázdniny bez misí. Jenže i ty nejhezčí chvíle mohou jednou skončit.

Dětská ručka si hraje s koulí studené vody a potom plesk a au a ta kůže bude rudá a nebude to z chladu, ne, vlastně bude pálit a voda se rozprskne po zemi a on ublíženě vzhlédne (mami, proč?) a to malé dítě to neocení, ale ta koule byla perfektní metaforou jejich života a obě uměle udržované bubliny jsou – ne, už nejsou nic, jen louže na zemi, protože ON stojí ve stínu a vidí - a myslí si, že vidí.

„Tomeo byl hodně chytrej. A milej. A i šikovnej, řekla bych. Tomeo…“
Tomeo utekl z vesnice.
To přece nemůžu říct!
Takže chceš lhát?
Ne, ale tohle…
Tak…?
Nemůžu!
„…zmizel…“ vysoukala jsem ze sebe. Nebyla to tak úplně lež, ale ani pravda.
Hinata se na mě s otázkou s očích podívala, ale já jen neurčitě pokrčila rameny a sklopila hlavu.
Neumíš lhát.
Já vím.