Potomci Dvou Klanů Kapitola 9 – Tým Shinra opět pohromadě

Kapitola 9 – Tým Shinra opět pohromadě

Bílá bariéra obklopila Soukena a Shinru. Plameny vyplnily celý otvor, kde se nacházeli, ale k nim se nedostaly.
„Tohle je vše… co jsem mohl udělat…“ řekl s velkou námahou Souken. „Omlouvám se…“ Byla staříkova poslední slova.
Shinra tak docela nechápal, co se stalo, ale bylo mu jasné, že nebýt jeho otce, tak už by byl mrtvý.
Díky Tati, víc ani nepotřebuju… porazím ho, slibuju.
„I přes všechna svá zranění jsi dokázal ještě použít Susano´o, hm?“ řekl Senji sám pro sebe. „Ale na tom nezáleží, nikdo mě už nemůže porazit.“ dodal a připravoval se k další technice. Zničehonic, ale Senji odskočil pryč a místo, kde ještě před chvílí stál, teď bylo v plamenech.
„Hej, Shinro! Žiješ ještě?!“ ozval se Haruův křik. Shinra vyskočil z díry a napravo od sebe zahlédl své tři studenty.
„Jo, tak nějak.“ Odpověděl. „Co tady vlastně sakra děláte!?“
„Přišli jsme ti zachránit zadek a odvést domů. Tak projev trochu vděčnosti!“ křikl na něj Haru, než k němu všichni doběhli.
„To od Vás nebylo hezké Sensei! Takhle si zmizet! Co jste si vůbec myslel?“ rozčilovala se Mirai.
„Vskutku.“ Podpořil Jin dívku.
„Ehm… no… Na tohle teď není čas, máme tu nepřítele, kterého musíme porazit!“ Vyvlíkl se z vysvětlování Shinra a hledal Senjiho.
„Vážně si myslíte, že mě dokážete porazit? Nebuďte směšní!“ chvástal se Senji opírající se o strom nedaleko.
„Shinra tě už jednou porazil! A když jsme tu teď my, tak rozhodně vyhrajeme!“ Křikl Haru.
„Už se těším na Tvůj výraz, až vás všechny porazím. Nejdřív zabiju Shinru, potom ty ostatní a Tebe si nechám na konec.“ Smál se Senji. „Ale aby to bylo alespoň trochu zajímavé, tak vás nechám zaútočit, jako první.“
„Donutíme tě toho litovat.“ Ozval se Jin. „Sensei, dejme do toho všechno.“
„Taková motivace. Skoro Tě nepoznávám, ale máš pravdu. Dáme do toho všechno, co máme.“
A doufejme, že to bude stačit. Pomyslel si Shinra.
„Jine, budeš první, potom já a Haru. Mirai, použij svou novou techniku.“
„Ale ještě to pořádně neumím, nevím jestli…“
„Zvládneš to.“
„Jaká nová technika?“ Zajímal se Haru.
„Uvidíš.“
„Nevím, o čem to tam mluvíte, ale ať už to bude cokoliv, nezabere to.“ Řekl Senji.
„To nezjistíme, dokud to nezkusíme! Začni Brejloune!“ rozčílil se Haru.
„Doton: Ganchuusou.“ Ze země začaly vyrůstat kamenné ostny. Mladý Murasaki se jim bez obtíží vyhýbal, ale Shinra a Haru se mezitím stihli připravit na jejich útok.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“ Dva vodní draci zakroužili kolem Senjiho uhýbajícímu ostnům a vrhli se na něj.
„Raiton: Sandaaboruto!“ použila dívka svou novou techniku a elektřina začala proudit skrze vodní draky.
Páni, od kdy dokáže používat raiton? Zamyslel se překvapeně Haru.
„Dostali jsme ho?“ zajímala se mladá trojice najednou, když útok dopadl.
„Marná snaha!“ zakřičel Senji a hlasitě se rozesmál.
„Co to zatraceně je?!“ řekl překvapený Shinra, když uviděl černou věc připomínající kostru s krátkým mečem v ruce, obklopující jeho bratra.
„Tohle je Susano´o. Stejná věc, kterou otec použil, aby tě zachránil.“
Ta věc zablokovala náš útok a není na tom ani škrábnutí… jak proti tomu máme bojovat? Ztratil se v myšlenkách na chvilku Shinra a než se stačil vzpamatovat, Senji zaútočil. Mířil na Shinru, ale do cesty se mu postavila dívka se svými dvěma společníky. Společně s Haruem se chystali zaútočit z blízka, ale Senji je snadno se svým Susanem odhodil pryč. Blondýnka narazila do skály a skončila v bezvědomí, ale nezdála být se nijak vážně zraněná. Haru se několik metrů prolétl, ale zvládl dopadnout na nohy a chystal se na pomoc svému rudovlasému společníkovi. Senji rozpřáhl mečem na Brejlouna a druhou rukou sevřel Shinru, který byl stále v šoku z toho, jak je jeho bratr silný. Chlapec na svou obranu použil Doton: Doryuuheki, ale Susano´o svým mečem zeď rozseklo a zasáhlo Jina, který se s nevěřícným výrazem a rozseknutým hrudníkem skácel k zemi.
„Neeeeee!“ Vykřikl Shinra, upustil otcův meč, který měl stále u sebe a zachytil chlapcovo bezvládné tělo těsně před tím, než dopadlo na zem a společně s ním odskočil ze Senjiho dosahu k místu kde stál Haru.
„Není důvod pro něj truchlit, bratře.“ Řekl chladně Senji, „brzy se k němu totiž všichni přidáte.“
„Já tě zabiju! Zničil si moji vesnici, zabil moji rodinu a teď i jednoho z mých přátel. Je mi jedno jak moc si silnej, určitě tě zabiju.“
Shinra zvedl hlavu a viděl rozhodnost a Haruových očích. Kvůli němu jeden z jeho studentů zemřel a další ho bude brzy nejspíš následovat, jestli něco neudělá.
Je to riskantní, ale nemám na výběr, dám do toho všechno, co mám. To je to nejmenší co můžu udělat.
„Mokuton: Mokujin no Jutsu.“ Shinra vytvořil dřevěného golema a spolu s Haruem stáli na jeho ramenou.
„Páni, úžasný!“ žasl chlapec na golemově rameni.
„Omlouvám se… je to moje chyba…“
„Ne, není to Tvoje chyba, jedinej kdo nese vinu, je on.“ Řekl Haru a ukázal na Shinrova bratra.
Shinra přikývl a vyrazil s golemem proti Senjimu.
Senjiho Susano´o sekalo do golema, ale jeho meč nedokázal na golemově těle udělat žádné závažné poškození, ale totéž byl problém i jeho protivníka. Obě strany na sebe bez přestání útočili a zdálo se, že to bude nekonečné, dokud se na černém Susanu neobjevila první prasklina, která se s dalším úderem začala rozšiřovat. Senji byl už vyčerpaný a začínal panikařit, ztratil nad Susanem kontrolu a na okamžik byl bezbranný. Na to Shinra celou dobu čekal, i když byl golem odolný, nebyl nezničitelný, brzy by ho Senji zničil. Shinra a Haru konečně pocítili naději na vítězství, byla to příležitost jak to ukončit. Než mohl dopadnout poslední úder, golem se začal rozpadat.
Ne, ještě ne… už ho skoro máme.
Senji se vzpamatoval a chtěl znovu vyvolat Susano´o, ale nepodařilo se mu to, neměl už dostatek sil a tento pokus ho oslabil ještě víc.
To snad ne. Ti dva jsou přímo přede mnou a ten spratek je ještě pořád při síle. K čertu v poslední době jsem se na svoje oči spoléhal příliš často, už skoro ani nevidím.
Shinra se vyčerpáním nemohl ani pohnout a jen bezmocně klečel vedle Harua, který se začal připravovat k nějaké technice.
„Katon: Endan.“ Zmohl se Senji na ještě jednu techniku, aby zabránil chlapci v útoku a doufal, že se trefí.
Haru se nestihl úplně vyhnout a modré plameny zasáhly jeho pravou ruku. Celá jeho paže hořela a Haru křičel bolestí a za okamžik z jeho pravé ruky zbyl jen popel a chlapec omdlel. Senji z posledních sil šel k Shinrovy, který klečel na zemi a celé to mohl jen sledovat.
Zatraceně, zatraceně! Proč se teď nemůžu pohnout, když je to nejvíc potřeba!? Musím něco udělat, jinak potom až skončí se mnou, zabije i je. Když byl Senji už skoro u něj, konečně se dokázal postavit, ale Senjiho úder ho poslal ihned znovu k zemi. Shinra dopadl tváři k zemi, Senji ho zezadu zvedl za vlasy, potom ho uchopil a chystal se mu zlomit vaz.
Takhle to přece neskončí… pomyslel si Shinra a na zemi spatřil otcův meč, věděl, že ze Senjiho sevření se už nemůže dostat, tak meč použil, aby probodl sám sebe. Čepel projela jím i jeho bratrem, který byl hned za ním.
Když se Mirai probrala, uviděla jak se Sensei probodl mečem a spolu se svým životem tak vzal i ten Senjiho. Když se rozhlédla, uviděla mrtvého Jina a Harua, kterému scházela ruka. Vedraly se jí slzy do očí a rozběhla se zjistit, jestli alespoň Haru je ještě naživu.
Je to dobré, žije, ale jeho ruka… jakoby mu shořela, nejspíš díky tomu už nevykrvácel, ale i tak bez pomoci dlouho nepřežije.
Nechtěla tam své padlé spolubojovníky takhle nechávat, ale neměla na vybranou. Musela co nejrychleji dostat Harua do nemocnice ve vesnici.

Byl večer a v jedné restauraci v písečné seděla mladá žena s blond vlasy a na někoho čekala.
„Tady jsem!“ zamávala na nově příchozího muže.
Muž jí pozdravil mávnutím umělé ruky a přisedl si k ní.
„Jdeš pozdě, Haru.“
„Promiň, Kankurou-san ještě dělal nějaké úpravy.“
„Vypadá líp než ta minulá.“
„Jo…“
„Originálu se nevyrovná, co?“
„Je to už deset let, zvykl jsem si.“
„Už je to deset let… ale skoro jako by se to stalo včera…“
„Změňme téma, jak se daří tvým studentům?“
„Docela dobře, jsou sice trochu neposlušní, ale my jsme bývali stejní. Co si dáme k jídlu?“
„Já nic musím se ještě vrátit do nemocnice, podívat se na pár pacientů.“
„Trávíš tam hodně času.“
„Jsem tam rád, pomáhám lidem a nemusím plnit žádné mise.“
„Nechybí ti to občas?“
„Ne. Promiň, ale už musím jít. Uvidíme se doma, Mirai.“