Láska je smrt

Slunce sjednotilo planinu v jednu barvu. Nebyl písek. Nebyli muži . Nebyly keře. Nebyla krev. Jen jedna dokonalá rudá. Kolem se ploužili lidé. Lidé? Strhli ze sebe zbytek lidskosti. Stali se nepotřebným. Teď. Nebo kdysi? Nemluvili. Nezbylo nic, co by mohli zachraňovat. Odcházeli. Z krajiny se vytrácel život i s rudou. Nahrazovala ji čerň. Tma. Smrt. Se smrtí přicházel chlad. První šel vysoký muž. Nachýlený k jedné straně. Bylo mu lhostejné, kudy vedou jeho kroky. Přes mrtvé, zraněné. Krev mu ulpěla na podrážce. Roznášel ji pískem. Byla tma. Ve tmě není krev. Za ním se trousilo několik dalších přeživších. Všichni právě vyšli z pekla. Měli být vděční za život? Šli dál. Jeden za druhým. Nemluvili. Kolem nich nebylo nic. Jen noc. První v řadě, nachýlený, na okamžik mu zablýskly oči. Rudě. Stejně jako krev. Pak zmizely i ony. Existuje mez, a když jí bolest dosáhne, není už nic. Jen lhostejnost.

Krajina zesvětlela. Svítání nemělo ostrý a jasný předěl. Den a noc zároveň. Oni šli vstříc dni. Životu. Tmu nechávali za sebou a přesto si ji každý nesl kousek v sobě. Nepočítali minuty ani hodiny. Museli jen jít. Zastaví se a je konec. Bezpečí se blížilo, ale přesto bylo příliš daleko. Poslední muž. Zaostával, dlouho. Zastavil se. Bílá pleť a podlité oči. Sýpal. Svíral si ruku, už mu zčernala. Šířila kolem sebe nepříjemný zápach. Ostatní se ho stranili. Všichni to věděli. Nepůjde dál. Tady je jeho cíl. Pokračovali bez něj. Neměl hrob. Nikomu nezbývaly síly. Nemělo smysl pohřbívat. Mrtví jsou mrtví. Nepotřebují pocty, slzy ani nářek. Přijde smrt a pak nic. Těžko si představit nic. Není světlo, tma, strach, smutek, sny nebo přání.

Přišli před bránu v pravé poledne. Slunce zářilo, pálilo, hřálo. Snad i hřálo, jen ty, co v sobě neměli prázdnotu. Nesvítilo pro ně. Oni za sebou vlekly dlouhé a těžké stíny. Lidé se dívali a hned odvraceli zrak. Proč? Bojovali pro ně. Co za to mají? Štítí se jich? Hnusí si je! Jak by ne. Nesou na sobě znamení. První kráčel stále stejný muž. Zbylo mu nejvíc sil. Pak přeci. Přišli jim naproti. Uklidili je stranou. Položili do čistých postelí, ošetřili a nakrmili. Přesto nic nemohlo prorazit jejich lhostejnost, zmírnit bolest.
On ležel v pokoji sám. Měl neklidný spánek, trhaný a v něm jen krev a smrt. Slyšel je. Šeptali si. Říkali: „Jsou mrtví. Ostatní zemřeli.“ Jen, aby on nevěděl. Záviděl jim. Mrtvým. Umřít je snadné. Přežít těžké. Vlastně nemožné.

Za několik dní mohl odejít. Přišel za ním. Stařec s rozbrázděnou tváří. S kůží jako mapa světa, skrývající v sobě tajemství. Možná měl vzhled starce, ale v očích zářilo světlo. Chtěl poskytnout útěchu, ale neexistovala slova, která by přemohla smrt a bolest. Pak mohl jít domů. Domů. Převaloval slovo na jazyku. Přišlo mu bez chutí. Jako popel. Po návratu bylo všechno cizí a vzdálené. Tiché a prázdné, jako pouštní krajina, kde nechal svůj klidný spánek. Ostatní si všimli jeho utrpení. Byli jeden klan, jedna rodina. Našli jen jedno řešení. Přivedli mu nevěstu, krásnou, mladou, laskavou.
„Fugaku-san, jsem Mikoto,“ promluvila tiše s úklonou. V očích měla slunce a v srdci, oheň. Ne však pro něho. Nechtěl, co nabízela. Jednou mu pohlédla do tváře a všechno ostatní zmizelo. Zůstal před ní jen utrápený muž. Ztratila se někde v jeho očích, duši. Nebyl pro ni zlomená zdrcená bytost, kterou viděli ostatní. Dívala se dál a hlouběji. Pod vším nánosem spatřila sílu, upřímnost, víru, lásku. Věci, které byly pro ostatní skryté. Od teď až na věky, byl pro ní jediný.
„Ráda vás poznávám,“ pokračovala nejistě. Neodpověděl. Nechtěl. Byla zbytečná. On ji neviděl. Nemohl. Zaslepen svou bolestí stál v temnotě.
„Vaše vesnice, je velmi krásná,“ nevěděla si již rady. Mluvila k soše. Chladné a mlčenlivé. Bez citu. Na dlouho umlkla. Čas plynul. Konečně se na ní podíval. Ona na něho. Její pohled ho vyděsil, snad i rozzuřil. Co se jí skrývalo v očích? Nechtěl přijmout, co mu nabízela. Nikdy nemohla pochopit jeho utrpení. Hloupé bláznivé ptáče.
„Vypadni, nechci tě už vidět,“ zašeptal.
„Fugaku-san, proč říkáte takové věci,“ promluvila na něho vlídně.
„Jsi ubohá a k ničemu. Hnusíš se mi!“ vykřikl. Oči se jí rozšířily překvapením. Po tváři sklouzla jedna slza. Zastavila se na špičce brady. Utekla druhá a připojila se k ní. Pak obě spadly do jejích složených rukou. Fugaku se otočil. Odešel. Nechtěl přijmout její nabídku. Chtěl samotu, netoužil po pohledech, slovech a laskavostech.

Pletl se. Nebyla ubohá a k ničemu. Její síla netkvěla v pažích ani v mysli. Měla ji ukrytou v srdci. A dokázala se s ní bít lépe než válečník. Dokázala vést dlouhou bitvu, pokud musela. Nevzdávala se snadno. Nemohla. Teď už nebyla cesta nazpět. Pro ni ne. Chyběl jí domov. Rodina. Známá místa. Všechno, co dosud znala. Ignorovala svoje pocity. Měla před sebou důležitější práci.

Fugaku odcházel a přicházel. Bez emocí, strachu, radosti. Byl stroj, plnil rozkazy. Nezůstával dlouho v nečinnosti. Nemohl. Jinak přišly černé myšlenky. Navíc, byla tu ona. Pronásledovala ho jako stín. Přiváděla k šílenství. Odháněl ji. Křičel na ní. Proklínal ji a zavrhoval, ale neutekla. Vybíjel si na ní nenávist. Ublížili jemu, chtěl také ublížit. Trhat, rvát, kousat, bodat. Vrhal se na ni, jediná měla odvahu se k němu přiblížit. Trpělivě snášela útoky. Nebyly jeho. Jen zranění se drala na povrch. Nenechala se zastrašit, odradit. Na tváři neustále úsměv, vlídný, hřející. Nemohl ji odehnat, nemohl před ní utéct. Začal ji ignorovat. Předstíral spánek či nedoslýchavost, slepotu. Nic na ní neplatilo. S neochvějnou nadějí za ním přicházela a promlouvala na něho. Nepotřebovala jeho odpovědi, pohledy nebo pozornost. Stačilo ji jen být mu na blízku. Věděla jednu věc, člověk nemůže žít bez ostatních, sám trpí. Nechtěla, aby si ublížil ještě víc. Slova mají velkou moc, dokáží zabít i uzdravit. A její léčila.

Měsíce ubíhaly. Čas mizel. Začal podzim. Krajina měnila barvy. Chlad se plížil okolo. Vítr honil listí. Věci se změnily, i když nebyly hned vidět. Přestal ji odhánět, křičet. Vztek zmizel. Mohl se zdát apatický, vše bylo jinak. Začal na její příchod čekat. Zpozdila se, vyhlížel ji z okna. Nepřišla, měl strach. Pokud měla smutný hlas, ptal se sebe, jestli nemá trápení. Styděl se za věci, které dělal. Příkoří, jaká ji nachystal. Nedokázal se přimět k omluvě. Nemohl jí vyjádřit svou lítost slovy. Nebyl jako ona. Chyběla mu její síla. Ta, kterou spatřil až teď.
Bylo po dešti. Posadil se na lavičku v zahradě. Díval se na listí. Které se snášelo ze stromů. Lesklé od kapek vody. Přišla a přisedla si. Zahleděla se kolem. Zářila a šířila ze sebe teplo. Chlad podzimu ustoupil.
„Mám ráda podzim, všude jsou krásné barvy,“ usmála se. Bylo ticho. Dlouho. Ona dál zasněně pozorovala padající nádheru. Nad nimi rozprostíral větve javor, měl jasně rudé zbarvení. Fugaku sebral jeden jeho list. Podal jí ho. Nechala ho na dlani a prohlédla si ho. Zafoukal vítr, zvedl jej a odnesl pryč. Podívali se za ním.
„Nenávidím podzim a červené listí. Zem vypadá, jako by byla pokrytá krví,“ promluvil na ni, bez hněvu nebo zášti. Jen s únavou, nekonečnou a lepivou. Pomalu ji ze sebe začal otřepávat.
„Kdepak, nejsou jako krev. Připomínají mi domov. Všude máme maková pole. Dívám se na rudé listy, a když přimhouřím oči, jsou jako rozkvetlé máky. A podívej! Mezi nimi prosvítají žluté lístky. Třeba jen za červánky vykukuje slunce.“
Rozhlédl se kolem. Měla pravdu. Na zemi nebyla žádná krev. Jen stromy se připravují na zimu, aby mohly z jara znovu obrazit. Seděli dál, tiše. Jen pozorovali dění kolem. Přišel západ slunce a všechno zrudlo. Vše se proměnilo v pole plné květů máků. Později se k nim vkradl chlad a nastala noc. Všechno zmizelo. Zůstali jen oni dva. Než odešla rozsvítila na verandě lampión. Stál a díval se na něho. Mihotal se, kymácel, ale nezhasl. Kolem byla noc. Tma. Smrt. Slunce, které rozsvítila, všechno zahánělo. Tma byla jen tmou, která zmizí s úsvitem. Musela být tma, aby mohlo znovu přijít ráno. Stromy odhodily listy, aby narostly nové. Rozhodl se. Chtěl by vidět spoustu dalších podzimů, společně s ní. Protože zaháněla bolest, smutek, lhostejnost. Když se vrátila, čekal. Měl otázky. Chtěl se jí zeptat.
„Mikoto,“ řekl tiše. Ona se usmála.
„Proč jsi nikdy neodešla?“ její tvář se rozzářila.
„Když jsem tě poprvé uviděla, už jsem odejít nemohla.“