Mise znamenají vše -10-

„Tomeo byl hodně chytrej. A milej. A i šikovnej, řekla bych. Tomeo…“
Tomeo utekl z vesnice.
To přece nemůžu říct!
Takže chceš lhát?
Ne, ale tohle…
Tak…?
Nemůžu!
„…zmizel…“ vysoukala jsem ze sebe. Nebyla to tak úplně lež, ale ani pravda.
Hinata se na mě s otázkou s očích podívala, ale já jen neurčitě pokrčila rameny a sklopila hlavu.
Neumíš lhát.
Já vím.

Otevírám dveře. Na prahu stojí Jun a hned jakmile mě vidí, vrhá se mi kolem krku.
„Kaori! Jsi v pořádku? Neublížil ti?“
Nechápu nic z toho, co říká. Ani trochu. Jen vyjeveně zírám.
„Co? Kdo? Nic mi není,“ říkám zmateně.
„Kdo? Tomeo, přece.“ Tomeo?!!
„Co prosím?!“
„Ty to nevíš?!“
„Co bych měla vědět?!“
„Nevím, jestli bych ti to měla říkat zrovna já. Ale v celý vesnici se říká, že Tomeo… že zabil svůj tým. A svýho mistra.“
V hlavě mám v tu chvíli úplně vygumováno. Nemůžu tomu uvěřit a o to víc jsem šokovaná z toho, jak to do sebe dokonale zapadá. Od té doby, co se Tomeo vrátil z mise, zamkl se v pokoji a s nikým se nebaví. Ani s mamkou, s Jomeiem, ani se mnou. A nikdy nevychází ven. Ale sakra, jak vůbec můžu nad tímhle uvažovat?! Tomeo by tohle nikdy neudělal. Už jen proto, že by to prostě nezvládl. Nedokázal by porazit svýho mistra, ani kdyby hrozně moc chtěl.
„T-To přece není pravda, Jun, to nemůže být…“ vrtím hlavou. Nenapadá mě ani jedna jediná rozumná myšlenka. Nemůžu tomu uvěřit, protože je to nesmysl, ale na druhou stranu se šíleně bojím, že to je pravda.
„J-Já nevím. Opravdu nevím. Ale fakt je, že jeho tým tu prostě není. Odešel společně s nima. Ale vrátil se jenom on. A chová se sakra divně.“
Snažím se věřit tomu, že jen to jen nějaký nesmysl, špatná souhra náhod, nějaký drb, pomluva. Snažím se tomu věřit, jak nejvíc se jen dá a zoufale se snažím zachovat si klidnou hlavu.
„Půjdu si s ním promluvit,“ zhluboka vydechuju. Hrozně moc totiž doufám, že se mi Tomeo vysměje, že nebude moct uvěřit tomu, co za drby si lidi navymýšlí.
Jun vytřeští oči.
„Ne… to ne… Teda jo, ale… buď opatrná, dobře?“
A teď zase oči vytřeštím já. Jun měla vždycky Tomea ráda, brala ho, i se s ním celkem bavila. Děsí mě, když zjišťuju, jak se její postoj najednou otočil o sto osmdesát stupňů a ona se ho teď tak moc bojí a nevěří mu – ani ten nos mezi očima mu nevěří.
„On by mi nikdy neublížil,“ krátce se na ní usměju a pak už po schodech stoupám k jeho pokoji. Tomeo je můj brácha a je pár věcí, který o něm vím naprosto bezpečně. Jako třeba to, že by mi nikdy neublížil. Nikdy.

V noci jsem nedokázala spát, pořád jsem musela myslet na tu tragédii ohledně Tomea. Co bude teď jen dělat? Vždyť snad už celá vesnice ví, co se stalo. Vždyť jakmile vyjde ven, všichni si na něj budou ukazovat. Vždyť se ho všichni bojí. Co bude, až se to donese až k Tsuchikagemu? Co budeme proboha dělat?
Zhluboka jsem vydechla a vyhrabala jsem se z peřin. Věděla jsem se, že se potřebuju trochu projít, vyčistit si hlavu, nadýchat se čerstvého vzduchu a přijít na jiné, pozitivnější myšlenky. Oblékla jsem se do teplejšího oblečení a vydala jsem se kam mě nohy vedly. Původně jsem chtěla jen na krátkou procházku, ale když jsem zjistila, jak mi je venku hezky, zůstala jsem sedět na jedné v laviček u brány do Kamenné. Příjemný vítr mi foukal do tváře a zvuk šustícího listí byl pro moje uši krásně uklidňující.
Z dálky jsem uslyšela těžké kroky. Podívala jsem tím směrem – a polekala se. Směrem k bráně se šinula temná postava a na zádech se ji pohupoval velký batoh. Nejspíš mě neviděla, dívala se do země. Zvedla jsem se z lavičky a zaujmula obranou pozici, přestože jsem doufala, že boj nebude nutný, že to je jen někdo jako já, někdo, kdo se prostě potřeboval projít. Postava se sice pomalu, ale stále přibližovala a já už mohla vidět její rysy. Byl to muž, nebo lépe řečeno kluk, nezdál se moc vysoký. Vlasy měl špinavě blonďaté, krátké a rozcuchané. Na sobě měl velkou modrou mikinu a černé kalhoty. Srdce mi vynechalo jeden úder, jakmile mi došlo, kdo to je.

Postava se zastavila a vzhlédla. Naše pohledy se setkali. Vytřeštila oči a udělala krok zpět.

„Kaori?!“
„Tomeo?!“
Zírali jsme na sebe, oba šíleně překvapení a neschopní slova. Chtěla jsem na něj začít křičet, co to sakra dělá, ať se hned teď vrátí domů a neblbne, ale slova se mi nějak zasekla v krku a dál se jim nechtělo. Jediné, co jsem zvládla bylo šeptem a jak kdyby smířeně ze sebe vypravit:
„Neodcházej...“
„Já musím. Musím odejít.“
„To chceš zradit vesnici?“
„Už tak jsem zrádce, tak je to jedno. Zradil jsem svůj tým a potom jsem je zabil. Nemůžu tu zůstat.“
„Vždyť ty nejlíp víš, jak to skutečně bylo...“
„Myslíš si, že ten fakt něco změní? Zabil jsem je, tak to prostě je. A žít ve vesnici, ve které budu mít pověst zrádce a vraha... To radši budu žít někde jinde.“
„Ale to přece...!“
„Nic neříkej, stejně mi to nerozmluvíš. Drž se a pak... neudělej stejnou chybu jako já, dobře?“
„Shinobi by se měl svým skutkům postavit čelem – a ne takhle zbaběle utíkat! Jsi jenom srab a idiot!“
„Tak asi jsem. Omlouvám se, Kaori.“
To byla poslední slova, co jsem od něj slyšela. Stála jsem jako zařezaná a se slzami v očích jsem se dívala, jak se mi vzdaluje z dohledu. A i když už se mi úplně ztratil, pořád jsem tam stála, neschopná jediného slova, či sebemenšího pohybu.

Je to hroznej pocit, když si myslíte, jak dobře něco víte, ale vlastně se hrozně mýlíte. Tomeo mi hrozně moc ublížil. Opustil mě, bylo mu jedno, co se se mnou stane. Minimálně se zachoval, jako kdyby mu to bylo jedno. A mě to hrozně bolelo. A bála jsem se, že když mě dokázal opustit Tomeo, že to dokáže i někdo jiný. Bála jsem se, že jednoho krásného dne, najednou se všichni obrátí proti mně. A že zůstanu sama. Že na celým širým světě nezůstane nikdo, kdo by mě měl rád. Pořád se toho bojím. Samota je totiž příšerná věc. Jedna z nejpříšernějších věcí na světě.

Bylo mi jasné, že celá vesnice si bude šuškat o „nukeninovi“ Tomeovi Shibuyovi a o „tom příšerném zločinu“ co spáchal. Ale netušila jsem a vážně by mě nenapadlo, že se to sveze i se mnou. Lidi se na mě divně dívali, když jsem šla po ulici. Ukazovali si na mě. A něco si šeptali. Někteří moji staří kamarádi se raději tvářili, jako že mě neznají a přestali se se mnou bavit. A stalo se přesně to, co jsem nechtěla – byla jsem sama. Teda, ještě naštěstí tak úplně, byla tu máma, Jomei a Jun i pár dalších lidí, ale občas jsem si opravdu připadala hrozně moc sama.

Těch vzpomínek bylo hrozně moc. A nebyly příjemné. Nejradši bych se schoulila do klubíčka pořádně si pobrečela. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha pokračovat.
„Jomei byl silný, nejsilnější z nás všech. A taky nejstarší. Vždycky mě dokázal ochránit. Myslím, že jsem ho měla ráda z těch třech nejvíc. Ale... On… Jomei zemřel… ve válce.“

Ležím v nemocnici. Je mi strašná, fakt strašná zima. Potím se po celém těle. Těžko se mi dýchá a bolí mě na hrudi. V ruce svírám zakrvácený kapesník. Dívám se na Jomeie, který sedí v křesle na druhé straně pokoje, přes obličej má roušku. Mlčím. Přeju si, aby přišel sem, vzal mě a ruku a řekl, že tu se mnou zůstane, dokud ta podělaná válka neskončí.
„Jak ti je?“ ptá se.
Místo odpovědi vykašlávám do kapesníku krev. Je mi hrozně. Nejhůř na světě.
„Doktor říkal, že se to lepší.“
Vrtím hlavou. „Vážně? Je mi strašně.“
„Hůř než včera?“
Už ani nevím, kdy bylo včera. Mám pocit, jako kdybych tu ležela nejmíň rok.
„Je mi strašně,“ opakuju.
„Bude to v pohodě.“
„Jak to můžeš tak lehce říct?“ Další záchvat kašle. Celý kapesník se pomalu zbarvuje do ruda. Budu potřebovat nový. Zase.
Krčí rameny. Usmívá se. „Vím to.“
Mlčím.
„Zůstaň tady se mnou,“ šeptám po chvíli.
„Ty víš, že to nejde,“ říká, pohled upřený do země.
Místnost zase pohltí ticho. Přeju si, aby mě dokázal uklidnit, stejně jako to vždycky dělal. Aby mi zašeptal něco nádherného, něco, po čem bych se už necítila tak hrozně.
„Nebude to trvat dlouho. Brzo se vrátím.“
„Bojím se,“ říkám. Klepu se, snad je to zimou, snad strachy, jsem tak zmatená, že ani nevím. Vážně se bojím. Bojím se války, bojím se toho, co bude teď. Bojím se o Jomeie, bojím se, tak moc se bojím, že tu zůstanu sama.
„Chápu, jak se cítíš, ale teď musíš být silná.“
Zvedá se z křesla a přechází přímo ke mně. Bez ohledu na pokyny všech sester a doktorů, hladí mě po vlasech. Najednou, i když jen na chvilku, cítím se zase v bezpečí.
„S touhle válkou skončí všechno zlý. Tomu prostě chci věřit. Tak to taky zkus.“
Místo odpovědi brečím. Přiblíží se až moc blízko k mému obličeji a setře mi slzy z tváří. Chvíli si jen hledíme do očí. Kdo by nás neznal, snad by si mohl myslet, že jsme pár.
Po chvilce se přetáčím na druhý bok.
„Jdi pryč, nakazíš se.“
A on se odtahuje. A já vím, že odchází.
„Nezemři,“ šeptám se zaťatými pěstmi.
„Nezemřu,“ odpovídá s úsměvem. Přechází až ke dveřím.
„Uvidíme se, Kaori,“ říká zády ke mně a opouští nemocniční pokoj.
Zase brečím, třesu se a popotahuju. A kašlu krev, jak jinak.

Jenže on se už nikdy nevrátil. Ostatní mi oznámili, že v té válce zemřel. A mě bylo tak hrozně zle, ještě milionkrát hůř, než mi bylo předtím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě tu nechal úplně samotnou, abych si poradila. A ještě, snad aby mě naštval, poslední slova, co mi řekl, byla ‚Uvidíme se.‘ Jak ironické.

Myslím, že za to, co se se mou potom stalo, mohla právě jeho smrt. A co to bylo? Přestala jsem věřit lidem a jejich slibům, protože jsem se bála, že je zase nedokážou splnit. A jo, bojím se smrti, ještě mnohem víc než předtím. Asi to není normální. Ale i tak, existuje jedna věc, které se bojím ještě víc. Je to spíš panická hrůza, ale je tak obrovská, nemyslím si, že bych se ji dokázala vůbec někdy zbavit. Ta věc… je válka.

Hinata se na mě dívala, jako kdyby čekala, že ještě něco řeknu – ale já se místo toho rozbrečela do jídla, které nám právě přinesli. Jako malá, hloupá holka.
Hinata konečně pochopila, že další ‚srdceryvné‘ příběhy už nebudou. Poznala, jak mizerně se cítím a chytila mě za ruce.
„Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto, Kaori…“ šeptala.
A tak jsme tam seděli naproti sobě, já brečela, Hinata mě uklidňovala, jídlo nám stydlo a celá restaurace se nás divně dívala.

Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet, ale stejně jsem se cítila hloupě vůči svým bráškům, když jsem si žila docela fajn život, zatímco oni byli mrtví.
Zdály se mi o nich sny.
Nelíbili se mi. Bála jsem se jich.
Nejdřív byly takové mírumilovné, společně jsme se v nich smáli a povídali si, ale pak se najednou všechno zvrtlo, oni na mě začali křičet, nebo začali mizet, nebo něco podobně šíleného. A já se pak ráno probouzela celá zpocená a vyděšená.
Jsem beznadějný případ. Idiot za každé situace. Mohla bych být šťastná, kdybych dokázala překonat svoji minulost, ty tragédie, co se dříve staly. Vždyť před pár měsíci jsem v Kamenné žila v pohodě.
Jenže když tragédie, je jedno, jak staré, vyjdou na povrch, zase nějaký ten čas trvá, než se podaří je zase zapomenout. Alespoň mě to trvá.
Můj mistr vždycky říkával, že Jounin musí mít dokonalou kontrolu nejen nad svým tělem, ale hlavně nad svou myslí. Ale já bych správně ani Jouninem být neměla, tak je to jedno.
Jen stále doufám, že jednou budu moct být spokojená ve dne i v noci, aniž by mě cokoliv nutilo cítit se provinile a nešťastně. Stále naivně doufám.